Elka Press strana 2 z 3

Roku 1893 založila skupina mužů, sdružených kolem nově vzniklého Musée de l'Armée v pařížské Invalidovně, vojensko-historický měsíčník Carnet de la Sabretache, Zápisník ze šavlové tašky. Vycházel do roku 1937 a mezi otce zakladatele i vůdčí osobnosti v ní patřil vynikající malíř bitevních výjevů Édouard Detaille. V revui, z níž každý ročník dosahoval k šesti stům stran, vycházelo nepřeberné množství článku a studií z francouzské vojenské historie a nemalý podíl tu mělo zveřejňování rukopisných pamětí i vzpomínek z revolučních a napoleonských válek. Ze zapomnění jsme se pokusili pro české čtenáře vzkřísit tři z nich a výběr nebyl náhodný. Pospolu totiž dávají dosti neobvyklý obraz, ilustrující celý průběh napoleonských válek od doby slávy i oslnivých vítězství až po jejich hořký konec. Poddůstojník 4. dragounského pluku Jean-Auguste Onyon, autor první vzpomínky, vypráví o válce a tažení, které zažil, rozmarně, takřka žertovně a s onou nenapodobitelnou francouzskou lehkostí. I když zažil mnohá strádání, psal o tažení, které ho roku 1805 zavedlo až na Moravu, s nadhledem tak velkým, až by se mohlo zdát, že válka je jen zábavným dobrodružstvím. Podporučík 23. dragounského pluku jako kdyby na něj v čase navázal, ve svých takřka deníkových vzpomínkách ale líčí války a vojenský život z jiného pohledu, možná i proto, že do armády nešel z vlastní vůle. Stylem nedosahuje Onyonovy úrovně, obsahem ale dal nahlédnout do každodennosti a "vznešenosti i bídy vojenského života" mnohem hlouběji. Boje jsou tu méně časté, hrdinství postrádá vychloubání a nejvíc se tu mluví o hladu, věčně prázdných žaludcích, pochodech v nepohodě a nocování v podmínkách, které si umíme sotva představit. Poručík 8. jízdního mysliveckého pluku William-Theobald Wolfe Tone je původem a národností raritou, neboť šlo o syna slavného irského povstalce, kterému dala Francie nový domov. Vypráví o soumraku Napoleonovy slávy, o tažení roku 1813 i mnoha bitvách včetně Drážďan a Lipska jako kdyby chtěl Auvrayovy vzpomínky na toto období doplnit a obohatit. Velikost a bída života vojenského zde dosahují vrcholu a hořkost porážek tu splývá s osobním utrpením… Kniha je doplněna rozsáhlým poznámkovým aparátem a řadou dobových černobílých ilustrací.

Autorem knihy je bývalý trenér Českého šermířského klubu Riegel Čestmír Čivrný (19252011). Od roku 1968 působil jako trenér v tehdejším Západním Německu. Jedná se vlastně o obsáhlá skripta (vyšla původně v němčině pod názvem Fleuret). Čtenář dostává do rukou vyčerpávající učebnici šermu sportovním fleretem s přihlédnutím k dostupné literatuře. Všechny akce, techniky atd. jsou popsány s přihlédnutí k českému, německému, francouzskému a italskému názvosloví. Nedílnou součást knihy tvoří obsáhlá historie šermu fleretem. Kniha je určena nejen pro začátečníky, jak píše v úvodu autor, ale především pro trenéry a pro všechny milovníky a praktikanty šermu touto navýsost technickou zbraní bez ohledu na to, jestli jsou to šermíři sportovní či historičtí. Čivrný v úvodu ještě dodává: Trenérům a cvičitelům má tato publikace zprostředkovat znalosti mnohotvárné šermířské techniky a taktiky a možnosti, jak je svým žákům předat. Zpětný historický pohled ukazuje význam trenéra od starověku do dneška. Již v antice platil trenér za lékaře pro zdravého člověka a z toho důvodu musel mít odpovídající znalosti. Podle Platonova pojetí vyžaduje učební a výchovná trenérova činnost vzdělaného učitele. I když je funkce trenéra nebo cvičitele silně ovlivňována praxí a jistě bude ovlivňována i nadále, musí se vyrovnat v teorii s rozsáhlým komplexem otázek. Tato kniha mu v tom má pomoct. Má být také příspěvkem pro jednotu a spolupráci mezi vyučujícím a žákem. Trénink by neměl zůstat jen u sdílení výkonů, měl by také vytvářet osobnost.

První vydání Angelovy knihy spatřilo světlo světa v Londýně v roce 1763 a text byl francouzský. Domenico Angelo (17171802) byl jedním z nejvěhlasnějších mistrů šermu osmnáctého století a jeho kniha patří k nejproslulejším metodikám šermu všech dob. Úspěch École des Armes byl takový, že druhé vydání vytiskl S. Hooper již v roce 1765; tentokrát byl francouzský text doplněn souběžně textem anglickým. Třetí vydání následovalo roku 1767. Angelovi se dostalo nevídané cti, když text jeho knihy použili Denis Diderot a Jeana de Ronda dAlembert, kteří sestavili dílo nazvané Encyclopedie, ou Dictionnaire raisonné des science, des artes et des métiers, neboli Encyklopedie čili naučný slovník věd, umění a řemesel. Text Domenica Angela byl vybrán do Encyklopedie pro heslo Šerm. Domenicův syn Henry starší, ve snaze přiblížit otcovo dílo svým žákům, přesvědčil přítele, malíře Thomase Rowlandsona, aby původní dílo přeložil do angličtiny a pod názvem The School of Arms jej v roce 1787 vydal v kvatrovém formátu. Z tohoto textu vychází náš překlad, ale s původními 47 nádherně kolorovanými rytinami. Angelova Škola šermu vychází jednoznačně z francouzských praktik, často také z konkrétních textů (kompilace byly tehdy stejně běžné jako dnes), ale samozřejmě také z jeho vlastní praxe. Je to srozumitelně napsaná příručka s tak dokonale ilustrujícími rytinami, že text doplňují naprosto kongeniálně; kromě toho je to ucelený souhrn metodiky moderního šermu kordíkem (fleretem) a může i dnes sloužit jako praktická učebnice klasického šermu, ale také jako návod, jak inscenovat rokokový šerm duelovou zbraní. V neposlední řadě se jedná o exkluzivní publikaci, tištěnou na křídovém papíru, která potěší každého zájemce o šerm a o krásné knihy.

Mercerův Deník je jedním z nejpozoruhodnějších líčení očitého svědka o tažení K Waterloo, jaký byl kdy publikován. Je to klasika historie vojenství. Toto nové bohatě ilustrované vydání, obohacené rozsáhlým úvodem a poznámkami Andrewa Uffindella, jednoho z předních znalců napoleonských válek, obsahuje množství dodatečných pramenů, v originále neuvedených. Skvostně vypravené, odborné vydání Mercerovy práce, jehož anglický originál byl vydán u příležitosti dvoustého výročí bitvy u Waterloo, je nepostradatelným čtením pro všechny, kdo se chtějí dozvědět, jaké to skutečně bylo, bojovat v poslední velké bitvě proti Napoleonovi. Kapitán Mercer byl zastupujícím velitelem setniny G Královského jízdního dělostřelectva. Jeho Deník živě popisuje celé tažení, od vylodění v Ostende, kde se Wellingtonova armáda začínala shromažďovat, přes vzrušení a zmatky samotné bitvy a okupaci Paříže až po ukončení války. Mercerovo barvité líčení – které je stejně čtivé a významné dnes jako bylo v době, kdy bylo napsáno – je plné výmluvných, věrohodných detailů, protože Mercer byl nadaný, citlivý spisovatel a bystrý pozorovatel, a zároveň mistr ve vystižení scenérie, lidských charakterů i zajímavých zážitků, když byl pod nepřátelskou palbou. Editor knihy, ANDREW UFFINDELL je přední britský historik vojenství a jeden z vynikajících moderních spisovatelů píšících o napoleonských válkách. Z řady jeho děl jmenujme například Napoleon’s Immortals, The National Army Museum Book of Wellington’s Armies, což byla část edice, která získala cenu za válečnou literaturu Royal United Services Institute vévody z Westminstru, Napoleon 1814 a Napoleon’s Chicken Marengo: Creating the Myth of the Emperor’s Fauvorite Dish. Rozsáhlý úvod odhaluje poprvé celou historii Mercerova Deníku – je zde detailní popis Mercerova života a kariéry, s využitím nepublikovaných archiválií. V Dodatcích se dozvíme další podrobnosti o bitvě u Waterloo a také o Mercerově setnině.

Mercerův Deník je jedním z nejpozoruhodnějších líčení očitého svědka o tažení K Waterloo, jaký byl kdy publikován. Je to klasika historie vojenství. Toto nové bohatě ilustrované vydání, obohacené rozsáhlým úvodem a poznámkami Andrewa Uffindella, jednoho z předních znalců napoleonských válek, obsahuje množství dodatečných pramenů, v originále neuvedených. Skvostně vypravené, odborné vydání Mercerovy práce, jehož anglický originál byl vydán u příležitosti dvoustého výročí bitvy u Waterloo, je nepostradatelným čtením pro všechny, kdo se chtějí dozvědět, jaké to skutečně bylo, bojovat v poslední velké bitvě proti Napoleonovi. Kapitán Mercer byl zastupujícím velitelem setniny G Královského jízdního dělostřelectva. Jeho Deník živě popisuje celé tažení, od vylodění v Ostende, kde se Wellingtonova armáda začínala shromažďovat, přes vzrušení a zmatky samotné bitvy a okupaci Paříže až po ukončení války. Mercerovo barvité líčení – které je stejně čtivé a významné dnes jako bylo v době, kdy bylo napsáno – je plné výmluvných, věrohodných detailů, protože Mercer byl nadaný, citlivý spisovatel a bystrý pozorovatel, a zároveň mistr ve vystižení scenérie, lidských charakterů i zajímavých zážitků, když byl pod nepřátelskou palbou. Editor knihy, ANDREW UFFINDELL je přední britský historik vojenství a jeden z vynikajících moderních spisovatelů píšících o napoleonských válkách. Z řady jeho děl jmenujme například Napoleon’s Immortals, The National Army Museum Book of Wellington’s Armies, což byla část edice, která získala cenu za válečnou literaturu Royal United Services Institute vévody z Westminstru, Napoleon 1814 a Napoleon’s Chicken Marengo: Creating the Myth of the Emperor’s Fauvorite Dish. Rozsáhlý úvod odhaluje poprvé celou historii Mercerova Deníku – je zde detailní popis Mercerova života a kariéry, s využitím nepublikovaných archiválií. V Dodatcích se dozvíme další podrobnosti o bitvě u Waterloo a také o Mercerově setnině.

Již svým prvním románem A Sailor of Austria (Rakouský námořník) se John Biggins zařadil do pantheonu prvotřídních autorů námořní dobrodružné literatury po bok S. C. Forestra a Patricka O’Briana. Také jeho druhý román (V císařských barvách) o příhodách námořního poručíka českého původu Otto Prohasky sklidil bouřlivé pochvaly jako dílo, jež ktradičním námořním dobrodružstvím přidává vnímavost Hlavy 22 Josepha Hellera nebo filmu M*A*S*H Roberta Altmana. Tématem tohoto napínavého románu (děj se chronologicky řadí před příběhy knihy A Sailor of Austria a proto jej vydáváme jako první) je řetězec dobrodružných příhod poručíka Ottokara Prohasky, počínaje rokem 1914. Otto opustí na dva týdny nedovoleně posádku kvůli nepromyšleným pletkám s polskou herečkou, prožívá pestrá až bizarní dobrodružství na vodě i na souši nejen v Evropě, ale i mimo ni a vrátí se po mnoha měsících s divokou historkou o srbských teroristech a jejich plánu na vraždu arcivévody v místě zvaném Sarajevo. Evropa bezmocně sklouzává do války a Otto s ní, přičemž zaznamenává soumrak této staromódní, byrokracií posedlé říše, jež se kdysi pokoušela sjednotit střední Evropu. Autor obrací daný literární žánr naruby, a každý, kdo přečte prvních pár stránek, bude stržen jeho vypravěčským uměním – lidštějším i veskrze dramatičtějším než téměř jakákoli jiná běžná vojenská beletrie. Mimo jinéh ohromí i dokonalou znalostí reálií Evropy na pokraji světové války a nezakrývanými sympatiemi ke staré monarchii, jejíž vady ovšem nezastírá, ale s laskavým pochopením ironizuje. Kniha nadchne nejenom příznivce naší někdejší podunajské vlasti, ale všechny zájemce o námořní dobrodružnou literaturu. Dobrou zprávou je, že kromě obou zmíněných románů napsal Biggins o poručíku Prohaskovi ještě další dva romány; třetí v pořadí se odehrává také za světové války, čtvrtý odehrává (pro Rakousko-Uhersko) na nejlepším místě – na začátku Ottovy námořní kariéry ještě v době dlouhého míru. Sledujeme zde Ottovy příhody na palubě parní korvety Windischgrätz, během vědecké plavby do jižního Atlantiku. Pokud román V císařských barvách sklidí očekávaný úspěch, připravíme postupně vydání i dalších dílů této námořní ságy.

Již svým prvním románem A Sailor of Austria (Rakouský námořník) se John Biggins zařadil do pantheonu prvotřídních autorů námořní dobrodružné literatury po bok S. C. Forestra a Patricka O’Briana. Také jeho druhý román (V císařských barvách) o příhodách námořního poručíka českého původu Otto Prohasky sklidil bouřlivé pochvaly jako dílo, jež ktradičním námořním dobrodružstvím přidává vnímavost Hlavy 22 Josepha Hellera nebo filmu M*A*S*H Roberta Altmana. Tématem tohoto napínavého románu (děj se chronologicky řadí před příběhy knihy A Sailor of Austria a proto jej vydáváme jako první) je řetězec dobrodružných příhod poručíka Ottokara Prohasky, počínaje rokem 1914. Otto opustí na dva týdny nedovoleně posádku kvůli nepromyšleným pletkám s polskou herečkou, prožívá pestrá až bizarní dobrodružství na vodě i na souši nejen v Evropě, ale i mimo ni a vrátí se po mnoha měsících s divokou historkou o srbských teroristech a jejich plánu na vraždu arcivévody v místě zvaném Sarajevo. Evropa bezmocně sklouzává do války a Otto s ní, přičemž zaznamenává soumrak této staromódní, byrokracií posedlé říše, jež se kdysi pokoušela sjednotit střední Evropu. Autor obrací daný literární žánr naruby, a každý, kdo přečte prvních pár stránek, bude stržen jeho vypravěčským uměním – lidštějším i veskrze dramatičtějším než téměř jakákoli jiná běžná vojenská beletrie. Mimo jinéh ohromí i dokonalou znalostí reálií Evropy na pokraji světové války a nezakrývanými sympatiemi ke staré monarchii, jejíž vady ovšem nezastírá, ale s laskavým pochopením ironizuje. Kniha nadchne nejenom příznivce naší někdejší podunajské vlasti, ale všechny zájemce o námořní dobrodružnou literaturu. Dobrou zprávou je, že kromě obou zmíněných románů napsal Biggins o poručíku Prohaskovi ještě další dva romány; třetí v pořadí se odehrává také za světové války, čtvrtý odehrává (pro Rakousko-Uhersko) na nejlepším místě – na začátku Ottovy námořní kariéry ještě v době dlouhého míru. Sledujeme zde Ottovy příhody na palubě parní korvety Windischgrätz, během vědecké plavby do jižního Atlantiku. Pokud román V císařských barvách sklidí očekávaný úspěch, připravíme postupně vydání i dalších dílů této námořní ságy.

Kniha tematicky a výtvarným zpracováním navazuje na autorčin titul Příběhy stromů (Mladá fronta 2007). Autorka nás po desetileté odmlce opět přivádí do světa stromů – tentokrát společně s hrdinou této knihy, zlatovlasým Janem. Jednotlivá témata vybraných stromů se splétají do životního příběhu mladého muže, jehož putování vede cestami i necestami, skrze neuvěřitelná dobrodružství, do exotických krajů, až po zážitky hraničící se smrtí. Náš hrdina se během své pouti postupně seznamuje s životními tématy, které v té či oné formě přicházejí do života nám všem. Pohádkovým jazykem, sobě vlastním, vypráví autorka o Janově hledání smyslu putování; bohatá symbolika stromů zde slouží jako pestrobarevné pozadí Janova dramatického životního příběhu. Magický svět Lenky Ničkové, pohybující se na pomezí skutečnosti a fantazie, nám umožňuje prohlédnout si do hloubky dávná témata a rituály, z nichž některé jsou přítomné v našich životech již jen jako nejasná tušení… A přesto, nebo právě proto, jsou tyto skutečnosti nesmazatelně zapsané do našeho vědomí a dožadují se pozornosti… Jan na své pouti životem obstojí a naplní své životní poslání. A co my? Na konci knihy, stejně jako v prvním díle, je k dispozici seznam jednotlivých stromů s přírodopisnými, léčitelskými i symbolickými informacemi, které představují ověřené milníky na cestě za poznáním našich moudrých souputníků a blízkých sousedů na naší planetě – stromů. Překrásné ilustrace ke knize vytvořila s láskou a nadšením Alena Prosečová. O autorce: Lenka Ničková se narodila v Praze, avšak podstatnou část dětství prožila v Londýně. Vystudovala filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Patnáct let pracovala jako redaktorka a hlasatelka zahraničního vysílání Čs. rozhlasu. Dnes je překladatelkou, homeopatkou a specializuje se na tlumočení přednášek zahraničních homeopatů v Čechách.

Kniha se věnuje šavlím mnoha států a národů. Mezi analyzovanými exempláři se nacházejí ruské, maďarské, turecké, arabské, mongolské, švýcarské, německé, italské, arménské, moldavské, perské a samozřejmě polské šavle. Dosavadní klasifikace této zbraně se opírala o vnější vzhled a dekoraci, pomíjejíc tak skutečnost, že šavle byla konstruována hlavně k boji. V díle Wojciecha Zabłockiego jsou proto základní typy šavlí určovány především podle jejich funkčně-konstrukčních charakteristik a dekorace pouze pomáhá při jejich umístění v čase a prostoru. Kromě pojednání o výsledcích vlastního dlouholetého zkoumání autor představuje i rekonstrukci techniky ovládání různých typů šavlí. Obsahem první části díla je stručný historický přehled (starodávné traktáty a výcvikové řády šermířů) a rovněž analýza šermířských technik – v porovnání s obdobnými díly zcela ojedinělý přístup. V druhé části jsou probrány všeobecnou formou jednotlivé typy šavlí s následným přechodem k systematické prezentaci jednotlivých exemplářů. Kniha je bohatě ilustrována originálními autorovými černobílými kresbami.

Třetí část překladu zlomové knihy Joachima Meyera (asi 1537–1571), vydané několikrát tiskem, známé díky citacím v pozdější literatuře a dostupné v reprintech, jsme logicky nazvali Šerm rapírem. Joachim Meyer byl německý šermířský mistr. Jeho dílo Gründtliche Beschreibung der Kunst des Fechtens představuje komplexní učebnice šermu širokou škálou zbraní. Ovlivnilo mnoho Meyerových následovníků (a popravdě řečeno ovlivňuje je dodnes.). Meyerův rapír je zbraň nejen bodná, ale i sečná, jak už je patrno z vyobrazení, na nichž vidíme zbraň s košem tvořeným dlouhou rovnou záštitou, postranními prstenci a záštitným lučíkem kryjícím pěst, jež má proti „klasickému” bodnému rapíru především širší, pádnější čepel. Meyerův systém šermu je v důsledku toho tudíž jakýmsi spojením technik šermu tradičními německými zbraněmi doplněný systémem šermu, jaký popsal Meyerův italský současník di Grassi. Zbraň je očividně způsobilá nejenom k přátelskému šermu v sále, ale také k opravdovému boji. Meyer také logicky popisuje použití rapíru v kombinaci s dýkou. Na závěr své třetí knihy se stručně zmiňuje o boji neozbrojeného člověka proti rapíru, o užití rapíru v kombinaci s pláštěm a rapíru proti dřevcové zbrani. „Meyerův” rapír je tudíž jednou ze zbraní, jež autor pokládá za ideálně vhodnou k sebeobraně. Pro nás je potom jeho metodika ovládání této zbraně dalším cenným přínosem do mozaiky evropských bojových umění. Překlad vydáváme souběžně s německým textem, aby čtenář měl možnost oba texty srovnat a neměl při eventuálním nácviku šermu problémy s porozuměním archaické němčině.

Joachim Meyer byl svobodný šermíř ze Štrasburku, který v roce 1570 vydal rozsáhlé dílo pojednávající o rytířském umění šermu. Výborné didaktické a metodické pokyny činí tuto učebnici výjimečnou i dnes a nabízí laskavému čtenáři možnost nejen teoretického, ale i praktického vhledu do šermířského řemesla druhé poloviny 16. století. Jako základ všech zbraní uvádí autor učebnice šerm dlouhým mečem, ale zbraní nejvíce rozšířenou a užívanou v jeho době byl, jak sám J. Meyer uvádí, tesák. Tato druhá část překladu Meyerova díla, ŠERM TESÁKEM, navazuje na již vydaný překlad ŠERM MEČEM. Unikátnost Meyerova textu spočívá v detailním a přesném popisu jednotlivých pohybů včetně jejich časování, precizního popisu principů a uvádí desítky modelových příkladů, na kterých si cvičenec může umění šermu tesákem osvojit. Učebnice je doplněna bohatou obrázkovou galerií cennou zejména pro zájemce o praktickou rekonstrukci. S českým překladem uveřejňujeme souběžně faksimile německého originálu.

Po Pamětech Marcellina de Marbota, Napoleonově kavaleristovi kapitána Parquina a Napoleonově granátníkovi kapitána Coigneta dostává český čtenář do rukou čtvrté memoáry z časů napoleonských válek, které v nakladatelství Elka Press spatřily světlo světa. Nenapsal je ani šaramantní kavalerista, ani elitní gardista, ale prostý nižší důstojník pěchoty, který viděl válku nikoliv z nadhledu sedla či hýčkané pozice císařské gardy, ale doslova ze země, již prošlapal blátem, mrazem i prachem křížem krážem Evropou od Ruska po Španělsko. Popisuje život v napoleonské armádě, jak se jevil mládenci, který nosil na začátku epolety z vojenské školy čerstvě vyřazeného podporučíka a nedotáhl to dál než na kapitána řadové pěchoty. Elzéar Blaze měl jistě nač vzpomínat, vždyť křest ohněm zažil koncem zimy roku 1807 v bývalém Polsku, v boji s Rusy, a do roku 1814 prošel spoustou bitev i šarvátek. V tematických kapitolách se vzpomínkami, postřehy i anekdotickými historkami vrací do prostředí Napoleonovy Velké armády, počínaje poměry ve vojenské škole přes bitvy, pochody, útrapy, až po život v kasárnách, na taženích, v táborech, při přehlídkách, v míru i ve válce. Popsal poměry v Německu, Polsku i za Pyrenejemi, pozornost zaměřil nejen na vojáky, ale i markytánky, obsáhlou pasáž věnoval duelománii napoleonských důstojníků a nevyhnul se ani tristním tématům, jako je vojenská poprava. Tyto zvláštní memoáry, které kapitán Blaze nazval Vojenský život za císařství aneb zvyklosti v posádkách, v leženích atd., ojedinělé spoustou postřehů kořeněných humorem a zlomyslností, patří ke zlatému fondu napoleonské literatury a dodnes vycházejí v mnoha jazycích. Čtěte, nejlépe někde ve stínu stromu se sklenou vína či slzou pálenky v ruce tak, jak čítával dobré knihy v chvílích oddechu a blízko soudků markytánek za válečných tažení i kapitán Blaze…

První vydání výcvikové příručky Kterak zacházeti s ručnicí, mušketou a píkou vyšlo v nizozemském Haagu v roce 1607, ačkoliv ilustrace se objevily o něco dříve, patrně již v roce 1595. Podnět k vydání díla dal Mořic Nassavský, princ Oranžský (1567–1625), jeden z největších vojevůdců novověku. Vzhled jeho tělesné stráže byl velmi působivý, všichni její vojáci prý „vypadali jako kapitáni“. Právě jejich výstroj a výzbroj zvěčnil Jacob de Gheyn starší (1565–1629) ve svém díle. Gheyn se narodil i zemřel v Amsterodamu, kde byl známým malířem a rytcem. Rok po původním vydání díla vyšla kniha anglicky v Amsterodamu. Anglický překlad prvního vydání byl údajně poctou britským jednotkám, které se významnou měrou podílely na úspěchu válek Mořice Nassavského proti španělským okupantům nizozemských provincií. Další vydání příručky se sto sedmnácti okouzlujícími mědirytinami následovala v Amsterodamu v témže roce. Kniha byla později vydána také ve francouzském, německém a dánském překladu v mnoha reprintech. Její ilustrace se používaly v nesčetných přetiscích a Gheynův dril sloužil za vzor výcviku mnoha evropským armádám. Jeho instruktážní kresby jsou ostatně dodnes nezbytnou pomůckou pro všechny inscenátory bitev třicetileté války a vlastně pro každého, kdo se snaží oživit kteroukoliv bojovou scénu ze sedmnáctého století. Žádné z napodobenin Ghenových kreseb však neměly jeho čistou linii a vzletný styl. O neobyčejné oblibě publikace svědčí i to, že je vydává dodnes. Naše vydání vychází při překladu textů z německého vydání z roku 1664 v Norimberku. Kromě německého textu jsou popisy jednotlivých cviků doplněny českým a anglickým překladem. Kniha má usnadnit nácvik zacházení s arkebuzou, mušketou a píkou, ať již pro potřeby historického šermu, či filmových nebo divadelních bitevních scén. Půvabné obrázky vojáků ovšem jistě potěší i milovníky starých tisků či vojenských kostýmů a zbraní, aniž by si chtěli vyobrazené cviky vyzkoušet ve skutečnosti.

K nejpopulárnějším učebnicím šermu, a to i mezi šermíři, kteří jinak ke znalcům odborné literatury nepatří, lze rozhodně počítat dílo Joachima Meyera, vydané několikrát tiskem, známé díky citacím v pozdější literatuře a dostupné v reprintech. Joachim Meyer (asi 15371571) byl německý šermířský mistr. Za svého života vyprodukoval nejméně tři šermířské učebnice. Jako mnozí před ním vycházel z tradice mistra Liechtenauera, ale na svých cestách se seznámil i s jinými školami, například se školou ita lskou. Jedná se o komplexní učebnice šermu širokou škálou zbraní. Ovlivnily mnoho Meyerových následovníků (a popravdě řečeno ovlivňuje je dodnes.). Meyer je dnes považován za nejproslulejšího z raných německých spisovatelů o šermu (Jacopo Gelli). J eho dílo tvoří tři knihy, obsahující celkem pět částí podle typů zbraní: dlouhý meč, tesák, rapír, dýka, zápas, halapartna a píka. Pro každou zbraň určuje Meyer principy použití a vytváří slovník technik a potom popisuje metody útoků a jejich kombina cí v boji. Názorné dřevořezy pomáhají pochopit popsané techniky. Jedná se vlastně o jedny z prvních učebnic šermu jako svého druhu sportovní disciplíny. Stejně jako předchůdci staví Meyer na nejčestnější místo dlouhý meč (který nazývá prostě Schwerdt ) a považuje jej za nejobratnější a nejmužnější ze všech zbraní.A právě tuto část Meyerova díla včetně původních ilustrací přinášíme poprvé v českém překladu, společně s německým textem, aby čtenář měl možnost oba texty srovnat a neměl při eventuál ním nácviku problémy s porozuměním archaické němčině. Díky dobovým ilustracím je tento reprint ovšem hodnotný nejenom jako učebnice šermu, ale i jako doklad renesanční knižní a grafické tvorby.

Jean-Roch Coignet byl příslušník 1. pluku gardových pěších granátníků Napoleonovy císařské gardy, elity armády, a později i příslušník malého císařského štábu. Jeho první bitvou bylo italské Montebello 9. června 1800 a hned o pět dní později bojoval u Marenga. Byl přijat co konzulární a poté do císařské gardy, do pluku gardových pěších granátníků, byl u Ulmu, vstoupil roku 1805 do Vídně, bojoval u Slavkova, o rok později v pruské kampani zažil Jenu, v Polsku roku 1807 Pruské Jílové, Helisberg, Friedland i mír v Tylži, ve Španělskou prošel Somosierrou i dobytím Madridu, roku 1809 bojoval u Teugn-Hausenu, Abendsbergu, Eggmühlu, Eslingu i Wagramu, táhl roku 1812 do Ruska, dokázal se vrátit zpět, viděl roku 1813 Lützen, Budyšín, Drážďany, Lipsko i Hanau, pokud jde o nejproslulejší bitvy, a kampaň roku 1814 prožil od Saint-Dizier či Brienne až po abdikací císaře ve Fontainebleau. Přidal se k císaři roku 1815 znovu, vytrval s ním až k Waterloo, a vojenskou kariéru uzavřel soubojem s jedním z těch, co Napoleona špinili… Po Napoleonově pádu byl poslán do výslužby, jako mnoho jiných měl existenční potíže, které vyřešil sňatkem s dobře situovanou vdovou z Auxerre, a svoje paměti psal na naléhání zákazníků obchodu své choti, zejména obchodních cestujících, jimž prodával opisy po pěti francích… Zemřel devětaosmdesátiletý roku 1865, jeho sešity vyšly prvně roku 1883 a vzbudily senzaci hlavně tím, že představovaly skvělý pramen o životě obyčejných vojáků i nižších důstojníků Grande Armée; podobných bylo do té doby vydáno jen velmi málo. Dodnes jsou to jedny z nejvydávanějších a nejproslulejší pamětí na napoleonské války.

Reprint původního vydání z roku 1942. Tento slovník byl vytištěn za druhé světové války v Londýně pro potřeby československých vojáků, kteří se v rámci britských ozbrojených sil účastnili boje Spojenců proti nacistickému Německu. V roce 1942 jej vydala Studijní sekce Ministerstva národní obrany. Slovník měl sloužit čs. vojákům k rychlé orientaci a osvojení si anglického vojenského názvosloví v situaci, kdy již zvládli běžnou hovorovou angličtinu. Náklad nebyl uveden, ale dochovaných exemplářů jistě není mnoho. To nás vedlo k myšlence, vydat tuto ojedinělou jazykovou příručku v reprintu, především také z toho důvodu, že by mohla posloužit i dnešním překladatelům vojensko-historické literatury v lepším pochopení dobové odborné terminologie, ale také v orientaci v tehdejších vojenských zkratkách, hodnostech a jednotkách stálé britské armády. Síla tohoto slovníčku spočívá mimo jiné v tom, že pokrývá oblasti, pro které dodnes nemáme k dispozici dostatek kvalitních jazykových příruček. Běžné AJ-ČJ/ČJ-AJ slovníky se na vojenství zaměřují jen okrajově a mnohdy nepřesně. Tento druhoválečný slovníček se samozřejmě soustřeďuje na tehdy aktuální termíny, ale řada z nich platí dodnes a platila i před tím. Například technické pojmy jsou zde pokryty velice dobře a přehledně. Není to jen poklad pro překladatele z angličtiny zaměřené na období WWII, ale pro početnou obec všech zájemců o novodobé anlgoamerické vojenství. A to i v dnešní době, kdy se zdá, že na většinu otázek dokáže obratem odpovědět internet – což je omyl, který se nepříjemně často projevuje na kvalitě překladů do češtiny. Jedná se o unikátní jazykovou příručku z doby druhé světové války, která dodnes neztratila svou aktuálnost. Součástí slovníku jsou i anglicko-české vojenské zkratky, rozkresy vojenské techniky, hodnosti britské armády a seznam pěších pluků.