Filozoficka fakulta Univerzity Karlovy strana 2 z 3

Časopis se zaměřuje na teorii a praxi sociální práce, sociální politiky a příbuzných disciplín. Jádrem čísla jsou recenzované akademické statě. Vedle nich jsou publikována předběžná a metodická sdělení a recenze domácích i zahraničních publikací.

Revoluční rok 1848 znamenal pro habsburskou monarchii nejen vnitřní, ale i zahraničněpolitické ohrožení. Rakouská diplomacie byla v tomto období určována třemi směry, které se navzájem prolínaly s tzv. německou otázkou, bojem proti uherské revoluci a rakouskými aktivitami na Apeninském poloostrově. To mělo rozhodující vliv na politiku Felixe knížete Schwarzenberga, který v listopadu roku 1848 nastoupil do úřadu ministerského předsedy (1848- 1852). Pro jeho působení v čele vídeňské vlády byla proto charakteristická především snaha zajistit jednotu a velmocenské postavení habsburské monarchie, přičemž jeho hlavním cílem bylo uchovat Rakousko jako konzervativní evropskou velmoc. Kniha Jana Hálka podrobně mapuje jak rakouskou politiku, tak pokusy o sjednocení německých států v letech 1848-1852 a formování německého nacionalismu. Problematiku Schwarzenbergovy diplomacie sleduje v celoevropském kontextu, s důrazem na politiku supervelmocí.

Collegium Europaeum - výzkumná skupina pro dějiny evropského myšlení Filozofické fakulty UK a Filosofického ústavu AV ČR - uspořádalo 18. června 2009 ve spolupráci s Úřadem vlády České republiky mezinárodní konferenci „(In)tolerance v evropských dějinách“. Ta se konala v Lichtenštejnském paláci v Praze, a to u příležitosti 400. výročí vydání tzv. Rudolfova Majestátu, slavnostně podepsaného Rudolfem II. dne 9. července 1609. Hlavním výsledkem konference je kolektivní monografie, která vychází jako třetí svazek ediční řady Europaeana Pragensia.

Nuosuové žijí v jižním Sichuanu, jedné z největších čínských provincii. Mají vlastní jazyk, písmo, kulturu i náboženství. Hnewo teyy je jejich mytologický epos, zápis o vzniku světa, rituální text, historie Nuosuů a průvodce po Chladných horách. Chladné hory – to je prostor pro pěstování plodin, pastvu dobytka, pro hry i válčení. Místo, kde duše předků pobývají společně s živými. Šamani a šamanky v extázi tančí a kněží bimové nad obětinami recitují zaklínací formule a vypočítávají příhodné dny podle konstelací hvězd. Ideální domov pro Nuosuy, pro dívky v dlouhých sukních a kazajkách v barvách ohně, chlapce v turbanech a širokých kalhotách, babičky v tmavě modrém s černými pokrývkami hlavy a bimy s kouzelnickými klobouky. Černá je barva úšlechtilosti, úcty, vysokého postavení. Černá je nejvyšší kasta.

Studie, publikovaná poprvé v italštině v roce 1999, sleduje několik klíčových tendencí v procesu utváření moderní české kritiky a literární historiografie na přelomu 19. a 20. století (1883–1918). Poukazuje na vzájemné působení estetického myšlení, literární kritiky a historického studia literatury především ve vztahu k problému realismu. Interpretace dějin české literatury, kterou na přelomu 19. a 20. století podala takzvaná „Vlčkova škola“ (neboli „pozitivistická škola“ či škola „vědeckého realismu“ masarykovského ražení), si udržela vliv velmi dlouho: v různém rozpracování ji najdeme ve všech proudech teorie literatury i literární historie 20. století od strukturalismu až po marxismus. V navrženém interpretačním schématu jsou vyčleněny určité faktory, které byly určující pro utváření a zejména pro následný rozvoj literární kritiky a historiografie. Jevy, jež jsou samy o sobě významné (například rozvoj esejistického žánru nebo vytváření katolického modernismu), se z hlediska perspektivy této práce jako druhotné nekomentují. Stejným kritériem se řídil výběr osobností, jimiž se studie zabývá podrobněji, se zvláštním ohledem k první fázi jejich tvorby: T. G. Masaryk, F. X. Šalda, Arne Novák, Otokar Fischer. Kapitolu o posledně jmenovaném otiskla autorka v dvouměsíčníku Česká literatura už v roce 1997 (přel. D. Hodrová), nyní vychází celá práce v překladu Z. Obstové.

Kniha vůbec poprvé v českém prostředí podrobněji představuje osobnost a filosofii židovského pokantovského myslitele Salomona Maimona (1753–1800). Autorka v chronologickém pořadí interpretuje jeho díla, v nichž se zabývá filosofií jazyka, a soustřeďuje se při tom na úvahy o tropech a metafoře. Maimonovy názory pak srovnává s předními předkantovskými osvícenskými osobnostmi (Ch. Wolff, J. G. Sulzer). Další část studie je věnována proměnám Maimonových stanovisek a výkladu termínů symbol a figura, k nimž se později přesunulo těžiště jeho úvah. Oba fenomény autorka představuje na myšlenkovém pozadí dobového filosofického užití a epochy, která bezprostředně následovala a jež bývá charakterizována jako Goethezeit.

Komentované překlady mladých českých egyptoložek – texty staroegyptských dopisů z různých částí Egypta a z různých období egyptské historie.

Shromážděné studie se v návaznosti na dřívější autorovu monografii „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti (2003) zaměřují na problematiku vztahů mezi češtinou a cizími jazyky ve vybraných dílech novodobé české literatury. První z textů si všímá uplatnění němčiny a slovenštiny v próze Boženy Němcové. Následuje interpretace funkcí cizích jazyků v poezii Vladimíra Holana. Nejvíce pozornosti je věnováno próze druhé poloviny 20. století a počátku století jedenadvacátého. Vladimír Körner a Ladislav Fuks reprezentují spisovatele, kteří cizí jazyky využívají jako prostředek charakterizační i jako nositele vyhraněných hodnot. Na čtyřech příkladech (Jáchym Topol, Jan Vrak, Petra Hůlová, Bára Gregorová) jsou pak ukázány osobité způsoby zacházení s vícejazyčností v současných, postmodernismem ovlivněných prozaických dílech. V závěrečné části souboru je mj. podán přehled výzkumů vícejazyčnosti v literatuře.

Ve vzpomínkové knize vypráví o svém životě významný český historik umění Pavel Preiss. Popisuje rodinné prostředí, jehož kořeny vedou do míst jako je Guatemala či Rakousko, a období vzdělávání, zvláště pak autorovy zážitky z gymnaziálních let, spojených s tíživou atmosférou protektorátu. Ve vzpomínkách na vysokoškolské studium na poválečné Univerzitě Karlově se vrací k předním osobnostem nejen dějin umění, ale filozofické fakulty obecně. Popisuje napjaté poměry na fakultě, své učitele (A. Matějček, R. Vacková, J. Cibulka, J. Květ) představuje na základě osobních dojmů a zážitků. Značnou část knihy tvoří vzpomínky na Pomocné technické prapory, v nichž autor sloužil od roku 1950.

Obsah: Editorial - Nad sedmým číslem časopisu Dvacáté století – The Twentieth Century / Martin Kovář Studie I -„Vzhůru na Východ!“ K ekonomickým vztahům habsburské monarchie s Japonskem před první světovou válkou (1900–1914) / Aleš Skřivan st. - Německo a (versus) Německo. Vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou v závěru studené války / Jakub Doležal -„Kde se nachází Che?“ Tajný pobyt Che Guevary v Československu / Michal Zourek Studie II - Novou cestou. Kosovo ve druhé polovině roku 1966 / Jan Pelikán - Rozpad, válka a diplomacie. Ruská (sovětská) zahraniční politika v první fázi konfliktu v zemích bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (1991–1995) / Stanislav Tumis -„Bratrská pomoc“ Polsku? Role Varšavské smlouvy v první fázi polské krize (červenec-prosinec 1980) / Matěj Bílý Rozhovor - Návrat do Londýna je návratem domů, návratem ke kořenům. Rozhovor Jaromíra Soukupa s Martinem Kovářem (nejen) o olympijských hrách v Londýně Jubileum - Robert Kvaček – „Jeden český osud“. Profesor Robert Kvaček se dožívá osmdesáti let / Martin Kovář Recenze & Zprávy

Kniha se věnuje československo-italským vztahům od nástupu fašismu do konce dvacátých let, tématu, kterému zatím historiografie věnovala jen minimální pozornost. Praha a Řím se přitom v této době staly hlavními konkurenty v zápase o zisk politické a hospodářské převahy ve střední a jihovýchodní Evropě. Obě země měly v tomto prostoru dalekosáhlé záměry. Československo usilovalo o upevnění statu quo daného pařížskými mírovými smlouvami a v této souvislosti se chtělo profilovat jako jakýsi vůdce malých a středních nástupnických států Rakouska-Uherska. Itálie region střední a jihovýchodní Evropy naopak považovala za přirozenou oblast svého mocenského vlivu, navíc se postupem času stále víc přikláněla na stranu revizionistických zemí. Praha a Řím sice v roce 1924 podepsaly smlouvu o přátelství, nedokázaly ale najít základnu pro vzájemnou spolupráci. Monografie Praha proti Římu na základě rozsáhlého studia archivních materiálů zaplňuje jedno z největších bílých míst, které v dějinách zahraniční politiky meziválečného Československa dosud přetrvávalo.

Fotografii na obálce pořídila roku 1941 v protektorátní Praze agentura Centropress. Publikována byla v antisemitské knize Tajemství pražského hřbitova (Praha 1942), která je překladem části kontroverzního románu Biarritz, jehož autorem měl být John Retcliff. Za pseudonymem se skrývá německý spisovatel a sveřepý antisemita Herrmann Goedsche († 1878), uctívaný nacionálními socialisty. Fotografie je propagandisticky inscenována a představuje koláž skutečných židovských obyvatel Prahy. Ti měli být nejprve vizuálně vytěsněni a tím izolováni v rámci pražské městské komunity, aby pak byli z jejího středu odstraněni také fyzicky a nakonec zavražděni v koncentračních táborech. Snímek je tak symbolickým úvodem ke knize Vytěsněná elita, jež se snaží upozornit na významné osobnosti Německé univerzity v Praze, vytěsňované z naší národní paměti nacionálně-socialistickým a později i komunistickým režimem.

Jako byla pro západní kulturní tradici po staletí jednou z ústředních hodnot svoboda a kreativita jednotlivce, tak roli pomyslného středobodu ve východních kulturách hrála po tisíciletí ortodoxie per se. Na pozadí přitom stálo v mnoha ohledech odlišné chápání vztahu jedince a společnosti na obou koncích eurasijského kontinentu. Jestliže západní myslitelé věnovali velkou část svého intelektuálního potenciálu promýšlení pojmů a definic a pohledu na společnost skrze jedince, na východě zřetelně převažoval zájem o souvislosti mezi společenskými konstituenty a o uspořádání společnosti jako celku. Přes mocné tlaky na uniformitu a standardizaci, kterým je v současnosti vystavena zejména materiální kultura, si mnohé společnosti východní Asie dodnes zachovávají četné prvky kolektivistické organizace, což zřetelně modeluje přístup k vlastní minulosti, od níž daná společnost v mnoha směrech a formách odvozuje svou identitu. Předkládaná monografie se ve svém širokém záběru zabývá recepcí a funkcemi mýtu, historie a fikce ve společnostech východní, střední a jihovýchodní Asie. Představuje celou šíři forem a modelů od literárních a historických kánonů po hagiografickou literaturu a mimo jiné ukazuje, jak je dodnes různým podáním historie na jedné straně přisuzována značná autenticita, a zároveň se historie s její poněkud hypertrofovanou funkcí normativu stává pro současné asijské společnosti mnohem větší zátěží než pro společnosti západní.

Na počátku 20. století bylo Japonsko jedinou asijskou zemí, jež nebyla součástí světového koloniálního panství. Až do konce druhé světové války bylo navíc jedinou zemí mimo západní kulturní okruh, která úspěšně prošla procesem modernizace a zařadila se mezi světové velmoci. Jan Sýkora ve své práci ukazuje, že hospodářský model, díky němuž se Japonsko dokázalo v historicky krátké době vyrovnat vyspělým západním zemím, není pouze produktem západního ekonomického myšlení, které Japonsko systematicky přebíralo od sedmdesátých let 19. století, ale má své kořeny v předmoderním intelektuálním diskurzu o podstatě osvícené vlády. Čtenáři se proto seznámí s procesem formování ekonomické společnosti a se způsobem, jakým se rozvoj zbožně peněžních vztahů odrážel v myšlení japonských intelektuálů v období Tokugawa (1603– 1868). Zvláštní pozornost je věnována kořenům ekonomického nacionalismu, jenž se stal základem hospodářské expanze Japonska koncem 19. a ve 20. století.

Monografie postihuje klíčové období formování československého sociálního státu, jehož důsledky jsou patrny do dnešních dní. Práce je rozčleněna do tří tematických okruhů. První se zabývá především sociologickou teorií a standardními typologiemi sociálního státu, do jejichž rámce zařazuje východoevropský model, importovaný do ČSR po roce 1951. Druhý je věnován společenským procesům, jež ovlivňovaly možnosti sociální politiky a institucionální výstavbu sociálního státu. Jedná se především o analýzu proměn politického systému, hospodářství a sociální struktury. Autor věnuje zvláštní pozornost problematice mobilizace pracovních sil, která představuje základní determinantu podoby sociálního zabezpečení v tomto období. Třetí část knihy je analýzou jednotlivých institutů sociální ochrany obyvatelstva a tendencí jejich dlouhodobého vývoje. Jde především o problematiku sociálního pojištění, sociální pomoci, zdravotnictví či bytové politiky. Na základě studia pramenného statistického materiálu je vývoj v Československu zařazen do obecnějšího evropského kontextu. Kniha do jisté míry překvapivě ukazuje, že i po roce 1948 dokázala ČSR v některých ukazatelích dosahovat vynikajících výsledků; v celku však její sociálně zabezpečovací systém začal ztrácet efektivitu, a to zvláště s rostoucími problémy plánované ekonomiky od konce padesátých let.

Práce, jejímž tématem je problematika vzdělávání židovských dětí a mládeže v Protektorátu Čechy a Morava a později v ghettu Terezín, rekonstruuje postupné vylučování těchto dětí z německých i českých protektorátních škol a diskriminační opatření uplatňovaná vůči židovskému obyvatelstvu ve školství, které v létě 1942 vyústily, v rámci "konečného řešení židovské otázky", v úplný zákaz vyučování. Stranou nezůstává ani porovnání s obdobnými protižidovskými opatřeními na školách v třetí říši. Ve druhé části studie představuje teoreticko?výchovné principy terezínských vychovatelů na základě jejich vlastních dochovaných zpráv a ukazuje jejich realizaci na konkrétních příkladech českého chlapeckého a dívčího domova. Pozornost je věnována také myšlence výchovy v a k společenství, ilegálnímu vyučování i uměleckým činnostem probíhajícím v každodenní hrůzné realitě terezínského ghetta.