Herrmann & synové strana 3 z 9

Stopy staroseverských mýtů, básní či ság lze nalézt v mnoha významných dílech světové kultury. První velké vzedmutí zájmu o staroseverskou látku přináší vlna evropského národního romantismu, v čele s Richardem Wagnerem, Henrikem Ibsenem či Esaiasem Tegnérem; k celosvětovému proslavení některých motivů z mýtů a ság však velkou měrou přispěl také jeden z otců moderní fantasy J. R. R. Tolkien, jehož díla vzešla z autorova akademického zájmu o skandinávskou mytologii. Tato kniha sleduje evropskou inspiraci středověkým skandinávským písemnictvím zejména na příkladech literárních a divadelních adaptací z období zhruba od poloviny 18. století do první třetiny 20. století. Vedle severských zemí Dánska, Norska, Švédska a Islandu se zaměřuje na anglofonní prostředí, zejména na Anglii, a v kapitole věnované fantasy adaptacím vikinských námětů krátce nahlédne i do severní Ameriky. Další cíl bádání přestavuje Německo, v němž recepce staroseverské kultury zapustila hluboké kořeny a má bohatou, i když kontroverzní historii. Staroseverská tematika oslovila i mnohé české spisovatele, například Karla Hynka Máchu, Jaroslava Vrchlického či Julia Zeyera, a proto tato pouť po adaptacích vede nakonec do českých zemí s malou odbočkou na Slovensko. V knize jsou zahrnuty ukázky z vybraných děl v českém překladu a v závěru je připojen výběrový seznam adaptací z jednotlivých zkoumaných zemí.

Řecké slovo gnósis znamená „poznání“, které se podle gnostiků týkalo především odhalení skutečné povahy pozemského světa a vlastní spřízněnosti se světem božským. Úkolem člověka je svou božskou část „probudit“, a otevřít si tak možnost pro opravdovou spásu (která představovala návrat do světa božského). Gnostické interpretace se napájely z mnoha tradic (náboženských, filosofických i mytologických), ale základním zdrojem pro ně byl Starý zákon v čele s počátkem knihy Genesis, který je věnován stvoření světa a prvního člověka. Gnostičtí vykladači přistupovali k biblickému příběhu velmi kriticky, ale zároveň byli přesvědčeni, že obsahuje hluboký smysl, který lze náležitou interpretací objasnit. S pomocí řady paralel a interpretačních prostředků proto mezi řádky hledali „pravý příběh“, který se nachází za tím oficiálním. Tato kniha představuje a analyzuje různé verze gnostického mýtu o stvoření Adama a Evy, jejich porušení zákazu jíst ze stromu poznání a vyhnání z ráje, které jsou řazeny k tzv. setovské gnósi.

Kdo si hraje, nezlobí. Kdo se klouže, hraje si. Fenoménu hry autorka rozumí jako pohybu ve smyslu „radostného sklouznutí se po skutečnosti“. Hra v různých svých aspektech a formách (mezi něž patří i karneval) je zde tematizována jako specifický fenomén pohybu, pohybu lidské existence, pohybu jako rozumění světu i sobě ve smyslu pochopení pravidel hry. V tomto rámci pak jsou rozvíjeny interpretační možnosti čtení románu Hermanna Hesseho Stepní vlk. Základní struktury chronotopu románu jsou podrobeny důkladnému zkoumání: prostorové bytí na okraji a prahu, zvláštní časovost svátečnosti. Stepní vlk je pro autorku magickým zrcadlem, v němž lze jinak a méně obvyklým způsobem spatřit základní literární i filosofická témata 20. století; v pokusu o propojení fikce a diskursu se setkáme s Cailloisovým pojetím hry i Derridovou pohostinností, s Bachtinem i Lotmanem, s Michelem Foucaultem i Gadamerovou hermeneutikou.

Kniha Proust a znaky dobře ilustruje Deleuzovu definici filosofie jako tvoření pojmů. Deleuze v ní vytváří pojmy filosofické a současně proustovské. Pracuje s nimi v systému, který je blízký Proustovu Hledání, objevně popisuje proustovské universum a odkrývá vnitřní linie Proustova díla, v nichž se dílo samo přesahuje a rozvíjí k jiným dílům a jiným autorům. V této dnes již klasické poststrukturalistické knize vytváří Deleuze společný prostor pro čtenáře i autora, který je vždy „někým jiným“. Snaží se „vyhnout nízkosti vědce i familiárnosti. Vrátit autorovi trochu té radosti, té síly, toho milostného a politického života, který on uměl dávat a objevovat.“

Děj románu Oba dva je zasazen do meziválečné Pitešti, kde dojde k záhadné vraždě starých manželů, pověstných svou lakotou a lichvářstvím. Pátráním je pověřen mladý ambiciózní vyšetřující soudce, odkojený četbou detektivních románů; případu v ulici Naděje se ujímá s vidinou, že se stane počátkem jeho hvězdné dráhy detektivního génia. Není místní, a tak stojí mimo pitešťské rodinné a společenské vazby a odmítá se podřídit jejich protekcionistickému diktátu. Nebojí se mocných a díky své neohroženosti i horlivým a důkladným výslechům svědků může pronikat i do temného podhoubí „vyšších vrstev“. Krůček po krůčku spřádá složitou konstrukci zločinu. Na pozadí originálně řešené kriminální zápletky se postupně rozkrývá minulost zesnulých manželů, jejich napjaté vztahy s příbuznými i se sousedy. V maloměstském prostředí, kde se všichni znají, kde se ustavičně klevetí, kde probíhají urputné spory o majetek, kde „lepší lidé“ utrácejí peníze v hazardních hrách a veřejný život znamená jen sledování vlastních zájmů, se rozkrývají spletitá tajemství povah a skutečná tvářnost lidských vztahů. Překvapivý závěr jen zdůrazňuje všeobecnou rozporuplnost společenských schémat, nejednoznačnost viny, trestu a lidského posuzování, i křehkost úradků člověka tváří v tvář neúprosnému osudu.

Ságy označované jako „lživé“ začaly vznikat na Islandu na počátku dvanáctého století. Otevřeně a bez ostychu se prohlašují za literaturu, jejímž hlavním cílem je bavit, a neváhají proto často sahat po tématech, jež bychom v klasické staroseverské literatuře našli jen okrajově či vůbec: sexu, magii či brutalitě. Moderního čtenáře zaujme jejich nespoutaná představivost, která si nezadá s těmi nejlepšími krvavými romány či výtvory současné fantastické literatury. Autory lživých ság lákalo všechno neobvyklé, exotické, nepřirozené a excesivní; jsou to díla plná podivných zápletek, překvapivých zvratů, neobvyklých odhalení a odvážných literárních postupů.

Fascinující text francouzského filosofa Gillese Deleuze přehýbá Leibnizovy barokní koncepce do naší epochy poznamenané podobně jako baroko ztrátou racionalistických a pozitivistických jistot, a z mnohých perspektiv nahlíží na zásadní problémy uspořádání světa, jako jsou například otázky duše, Boha, potenciality, singularity či mnohosti.

Jak definuje Foucault vidění a mluvení, aby stanovil nové chápání pojmu vědění? Čím je výpověď v diferenci vzhledem ke slovům, větám a tvrzením? Jak definuje vztahy sil, aby stanovil nové pojetí moci? Proč je třeba třetí osy pro „překročení linie“? Co je touto foucaultovskou linií vnějšku? Jaký je její politický, literární a filosofický smysl? A proč není smrt člověka událostí smutnou či katastrofickou, ale proměnou věcí a myšlení? Skrze analýzu těchto otázek a Foucaultových odpovědí se tu před očima tvoří jedna z největších filosofií 20. století, otevírající budoucnost jazyka a života.

V češtině první kompletní překlad Prudentiových hymnů, jejichž autor ještě ve své osobě i tvorbě spojuje rysy doznívající pohanské antiky a vzmáhajícího se křesťanství a z nichž některé se staly součástí Římského breviáře. Cathemerinon přináší modlitby k různým denním dobám, církevním svátkům během roku či významným situacím lidského života, v nichž se odráží prvokřesťanský entuziasmus i pozdně antická forma. Překlad vychází jako latinsko-česká bilingva, doplněná úvodní studií Martina C. Putny.

Hieronymus ze Stridonu čili svatý Jeroným napsal na sklonku 4. století podle modelu, zděděného od antických rétorů, první dějiny křesťanského písemnictví. Zahrnul do nich autory knih Nového zákona, teology pravověrné i heretické, i první autory duchovní poezie. Bral v potaz jak teologickou, tak literární stránku jejich díla. Vytvořil tak svérázné „work in progress“, ve kterém pokračovali v 5. století Gennadius z Massilie čili z Marseille; na počátku 7. století Isidorus z Hispalis neboli svatý Isidor Sevillský; v půli 7. století pak Ildefonsus z Toleta neboli svatý Ildefons. Dílo Hieronyma a jeho pokračovatelů poskytovalo téměř po tisíc let základní soubor informací o starokřesťanských autorech. V renesanci se z něj vyvinula speciální disciplína – patristika. Český čtenář dostává do rukou přesně ten soubor medailonů pozdněantických křesťanských autorů, který měl k dispozici středověký evropský vzdělanec: dílo Hieronymovo, Gennadiovo i Isidorovo (neboť Ildefonsovo navázání mělo již jen lokální dosah). Překlad je doprovozen komentářem, obsahujícím kromě jiného novodobé názvy antických lokalit či informace o českých překladech popisovaných děl – a samozřejmě vysvětlení historicko-kulturních souvislostí, propojujících autory, díla a témata trojjediného katalogu. Úvodní studie M. C. Putny poskytuje vhled do dějin žánru křesťanské literární historie a portréty jeho pozoruhodných, od sebe navzájem tolik odlišných tvůrců. Zpřístupněno je tak pramenné dílo, nezbytné pro zájemce jak o pozdní antiku, tak o teologii všech křesťanských tradic.

Pusté ostrovy shrnují méně známé texty, které Gilles Deleuze publikoval v letech 1953-1974 v různých časopisech, jeho předmluvy a rozhovory či kapitoly ve sbornících a kolektivních dílech. Představují nedocenitelný vstup do jinak myšlenkově značně náročných knih tohoto francouzského filosofa, věnovaných nejen filosofii (Hume, Nietzsche, Bergson aj.), ale i literatuře, filmu a výtvarnému umění. Často jim předcházejí, a pak je možné sledovat jejich základní myšlenku a její postupné utváření, anebo je zpětně komentují a shrnují, často i v širších souvislostech jejich recepce. V mnoha případech je v těchto textech patrný i dobový kontext a jeho proměny (spory o psychoanalýzu, diskuse s marxismem, reakce na studentskou revoltu z roku 1968) a bez zajímavosti nejsou ani články spjaté s aktuálními politickými konflikty (reforma vězeňství, školství a psychiatrie). Nezjednodušují, ale jsou přístupnější, protože Deleuze se v nich soustřeďuje na konkrétní problémy a definitivní formulace často teprve hledá.

Mytická sága patřící mezi klasická díla literatury starého Severu. Již krátký pohled do děje, v němž se utkávají stateční hrdinové s běsnícími berserky, dívka v převleku bojovníka sestupuje k mohylovým duchům, prokletý meč přináší zkázu celému rodu a v zá

Kolektivní studie Mudrosloví v archaických kulturách obsahuje sedm statí předních českých historiků náboženství, z nichž čtenář může získat přehled o počátcích, základních podobách a proměnách mudrosloví v sedmi vybraných archaických kulturách. Jednotlivé příspěvky mapují mudrosloví od jeho nejlidovějších a nejjednodušších projevů (jako jsou třeba přísloví) až po vysoké formy mudroslovných výroků a básní. Autoři se nicméně nespokojili jen s analýzou mudroslovných forem, nýbrž pokusili se postihnout i jejich jádro, tj. moudrost, kterou staré kultury pokládaly za hodnou zachování a kterou do svých výroků a básní vtělily. Kniha je uvedena srovnávací studií.

Myslíme pojmy, to jest slovy, avšak je rovněž možné myslet obrazy? Nikoli obrazným způsobem, metaforami a jinými prostředky nepřímého vyjadřování, nýbrž skutečně v obraze? Současná filosofie klade tuto otázku pouze nepřímo tehdy, když uvažuje o úloze řeči ve filosofickém textu, ale je možné, že právě otázka po myšlení obrazem odhaluje v tomto ohledu cosi podstatného, pokud ukazuje k rovině, v níž ještě nemá smysl obraz a text odlišovat, protože jde o rovinu elementárního grafismu, bez něhož by nebyl možný ani logos, ať v jakékoli podobě

Výběr z textů proslulého jazykovědce, spjatého s časopisem Naše řeč, přiblíží normotvornou historii češtiny od jejího zmrtvýchvstání v době národního obrození až po boje o jazykovou správnost v první polovině dvacátého století.

Kniha obsahuje literárně-filosofické eseje publikované v Literárních novinách v letech 2003-2007. Autor v nich analyzuje projevy prezidenta Václava Klause a uvažuje o některých palčivých otázkách naší přítomnosti a minulosti, jako je fenomén českého komun