Herrmann & synové strana 3 z 8

Fascinující text francouzského filosofa Gillese Deleuze přehýbá Leibnizovy barokní koncepce do naší epochy poznamenané podobně jako baroko ztrátou racionalistických a pozitivistických jistot, a z mnohých perspektiv nahlíží na zásadní problémy uspořádání světa, jako jsou například otázky duše, Boha, potenciality, singularity či mnohosti.

Ságy označované jako „lživé“ začaly vznikat na Islandu na počátku dvanáctého století. Otevřeně a bez ostychu se prohlašují za literaturu, jejímž hlavním cílem je bavit, a neváhají proto často sahat po tématech, jež bychom v klasické staroseverské literatuře našli jen okrajově či vůbec: sexu, magii či brutalitě. Moderního čtenáře zaujme jejich nespoutaná představivost, která si nezadá s těmi nejlepšími krvavými romány či výtvory současné fantastické literatury. Autory lživých ság lákalo všechno neobvyklé, exotické, nepřirozené a excesivní; jsou to díla plná podivných zápletek, překvapivých zvratů, neobvyklých odhalení a odvážných literárních postupů.

Děj románu Oba dva je zasazen do meziválečné Pitešti, kde dojde k záhadné vraždě starých manželů, pověstných svou lakotou a lichvářstvím. Pátráním je pověřen mladý ambiciózní vyšetřující soudce, odkojený četbou detektivních románů; případu v ulici Naděje se ujímá s vidinou, že se stane počátkem jeho hvězdné dráhy detektivního génia. Není místní, a tak stojí mimo pitešťské rodinné a společenské vazby a odmítá se podřídit jejich protekcionistickému diktátu. Nebojí se mocných a díky své neohroženosti i horlivým a důkladným výslechům svědků může pronikat i do temného podhoubí „vyšších vrstev“. Krůček po krůčku spřádá složitou konstrukci zločinu. Na pozadí originálně řešené kriminální zápletky se postupně rozkrývá minulost zesnulých manželů, jejich napjaté vztahy s příbuznými i se sousedy. V maloměstském prostředí, kde se všichni znají, kde se ustavičně klevetí, kde probíhají urputné spory o majetek, kde „lepší lidé“ utrácejí peníze v hazardních hrách a veřejný život znamená jen sledování vlastních zájmů, se rozkrývají spletitá tajemství povah a skutečná tvářnost lidských vztahů. Překvapivý závěr jen zdůrazňuje všeobecnou rozporuplnost společenských schémat, nejednoznačnost viny, trestu a lidského posuzování, i křehkost úradků člověka tváří v tvář neúprosnému osudu.

Kniha je druhým společným textem obou autorů, jakousi odbočkou mezi dvěma velkými spisy - AntiOidipem a Tisíci plošinami. Text vznikl na pozadí konceptů rozvinutých v AntiOidipovi (kterého lze s jistým posunem nazvat antipsychoanalytickým traktátem), hlavním tématem je však Kafka sám a problémy imanentní jeho dílu.

Kniha Proust a znaky dobře ilustruje Deleuzovu definici filosofie jako tvoření pojmů. Deleuze v ní vytváří pojmy filosofické a současně proustovské. Pracuje s nimi v systému, který je blízký Proustovu Hledání, objevně popisuje proustovské universum a odkrývá vnitřní linie Proustova díla, v nichž se dílo samo přesahuje a rozvíjí k jiným dílům a jiným autorům. V této dnes již klasické poststrukturalistické knize vytváří Deleuze společný prostor pro čtenáře i autora, který je vždy „někým jiným“. Snaží se „vyhnout nízkosti vědce i familiárnosti. Vrátit autorovi trochu té radosti, té síly, toho milostného a politického života, který on uměl dávat a objevovat.“

Kdo si hraje, nezlobí. Kdo se klouže, hraje si. Fenoménu hry autorka rozumí jako pohybu ve smyslu „radostného sklouznutí se po skutečnosti“. Hra v různých svých aspektech a formách (mezi něž patří i karneval) je zde tematizována jako specifický fenomén pohybu, pohybu lidské existence, pohybu jako rozumění světu i sobě ve smyslu pochopení pravidel hry. V tomto rámci pak jsou rozvíjeny interpretační možnosti čtení románu Hermanna Hesseho Stepní vlk. Základní struktury chronotopu románu jsou podrobeny důkladnému zkoumání: prostorové bytí na okraji a prahu, zvláštní časovost svátečnosti. Stepní vlk je pro autorku magickým zrcadlem, v němž lze jinak a méně obvyklým způsobem spatřit základní literární i filosofická témata 20. století; v pokusu o propojení fikce a diskursu se setkáme s Cailloisovým pojetím hry i Derridovou pohostinností, s Bachtinem i Lotmanem, s Michelem Foucaultem i Gadamerovou hermeneutikou.

Řecké slovo gnósis znamená „poznání“, které se podle gnostiků týkalo především odhalení skutečné povahy pozemského světa a vlastní spřízněnosti se světem božským. Úkolem člověka je svou božskou část „probudit“, a otevřít si tak možnost pro opravdovou spásu (která představovala návrat do světa božského). Gnostické interpretace se napájely z mnoha tradic (náboženských, filosofických i mytologických), ale základním zdrojem pro ně byl Starý zákon v čele s počátkem knihy Genesis, který je věnován stvoření světa a prvního člověka. Gnostičtí vykladači přistupovali k biblickému příběhu velmi kriticky, ale zároveň byli přesvědčeni, že obsahuje hluboký smysl, který lze náležitou interpretací objasnit. S pomocí řady paralel a interpretačních prostředků proto mezi řádky hledali „pravý příběh“, který se nachází za tím oficiálním. Tato kniha představuje a analyzuje různé verze gnostického mýtu o stvoření Adama a Evy, jejich porušení zákazu jíst ze stromu poznání a vyhnání z ráje, které jsou řazeny k tzv. setovské gnósi.

Kniha obsahuje většinu autorových raných textů, publikovaných v souborech Rozcvičky (1966), Chlad (1967) a Čekání (1971) a povídku Heautontimorumenos věnovanou Janu Palachovi, otištěnou roku 1969. V těchto absurdních a často mrazivých, perfekcionistických groteskách, v této poetické existenciální hře, tušíme touhu dotknout se těch nejzazších tajemství existence. Dumitru Ţepeneag (nar. 14. 2. 1937 v Bukurešti) je výjimečným zjevem rumunské literatury; prozaik a esejista, jeden z nejvýznamnějších překladatelů z francouzštiny; je také úspěšný šachista. V raných sedmdesátých letech odešel do francouzského exilu. Jeho dílo bylo vždy spojeno s politickou angažovaností, proti totalitě vystupuje z levicových liberálně-socialistických a anarchistických pozic. Je spoluzakladatelem a teoretikem literárního oneirismu, který se radikálně postavil proti socialistickému realismu. Sen oneirismus chápal jako objekt vědomého zacházení za předpokladu permanentní kontrolující lucidity.