Herrmann & synové

Esej Země, či nebe? je náčrtem obecné interpretace dnešní doby a její krize spočívající v nástupu iliberálních politických sil a posilování „populistických“ hnutí. Současnost je zde chápána jako moderní emancipační projekt. Hlavní tezí textu je, že existuje překvapivě úzký vztah mezi předmoderním křesťanským hledáním spásy a moderní emancipační snahou ustavit člověka coby subjekt. Modernita se nestáhla do jednoho světa, do výlučné pozemskosti, ale skrytě zachovala metafyzickou strukturu země-nebe-peklo. To je rozhodující pro její vývoj, jehož obvyklou trajektorii je možno popsat jako snahu opustit současný stav (země) ve jménu ideálu (nebe), aby následně došlo k dosažení opaku toho, co bylo zamýšleno (peklo). Centrálním místem textu je tvrzení, že toto vývojové schéma se netýká jen ranějších forem modernity, jako byl komunismus nebo nacismus, ale že jeho předběžné obrysy lze pozorovat i dnes. Země, či nebe? má ambici překročit hranice běžné sociální vědy směrem k reflexivní metateorii modernity. Kniha nás staví před nepříjemné výzvy ohledně našich etických a politických závazků, např. těch, které se týkají neřešitelného konfliktu mezi hodnotami udržitelnosti a emancipace.

Apologie čili obrany křesťanství před­sta­vují literární druh s dlouhou tradicí: ty nejstarší pocházejí již z období vlády císa­ře Hadriána čili z doby, kdy od událostí, jež daly podnět ke vzniku křesťanství, uplynulo jen zhruba sto let. Od poloviny 20. století se však apologie již téměř nepíší: zavládl (osvícenstvím inspirovaný) názor, že na našem stupni civilizačního vývoje již obrany víry není třeba; naopak se sluší strhávat hradby a otevřít se „duchu doby“. Tato Obrana se naopak pokouší hájit křesťanství tradiční, podstatně zalo­žené na přesvědčení, že ke zjevení, na němž křesťanství stojí, došlo Božím slovem (tj. větami formulovanou řečí), a v dů­sledku toho má nauka na něm založená nadčasovou platnost.

Kniha Bůh i ďábel. Život a dílo Ingmara Bergmana, jejímž auto­rem je britský filmový historik Peter Cowie, je po čtyřiceti letech prvním rozsáhlým životopisem švédského režiséra a spisovatele. Cowie čerpá pro svůj obraz nejen z Bergmanovy rozsáhlé filmografie, ale i z exkluzivních, dříve nedostupných materiálů. Bergmanovo dílo se čtenářům otevírá z perspektivy osobních motivací, konfrontujících témata lásky, sexu, zrady či smrti nebo i obecnější kategorie dobra a zla. Kniha spojuje události z režisérova života s analytickými výklady jednotlivých filmů a vypráví příběh umělce, jehož život byl neustálým zdrojem bouřlivých událostí a pokusů přetvořit osobní zkušenost do obrazů dramatu lidského života.

Dar smrti je originální filosofickou interpretací Abrahámova obětování Izáka a zároveň excelentním příkladem Derridovy dekonstrukce paradoxní události daru. Obětování jakožto dar smrti v sobě propojuje víru, smrt, a náboženskou zkušenost Druhého, ale také odpovědnost, odpuštění, svobodu, péči o duši či tajemství. Derrida se zde opírá především o Kierkegaardovu Bázeň a chvění a Patočkův rozvrh genealogie náboženství a geneze křesťanské subjektivity z Kacířských esejů. Text je však hojně inspirován také Heideggerem, Lévinasem i literárním dílem Melvillovým, Baudelairovým či Kafkovým. Esej je bohatý na jazykové hry, podtrhující paralelní hru aporií a paradoxů, kterých Derrida s oblibou užívá. Toto důmyslné pohrávání si s jazykem odkrývá další a další dimenze smyslu sledovaných pojmů a témat. Specifická textura tak vyzývá k výpravám za rámec řečeného, což je také autorův záměr. V pozadí filosofických analýz se totiž ukrývá snaha dešifrovat to, co zůstává skryto – smysl samotného daru smrti

Práce na základě širokého srovnávání literárních textů a výtvarného umění 19. století předkládá portrét fenoménu romantické touhy (Sehnsucht) vztažené k cíli, který je vzdálený, zahalený, nedosažitelný či skrytý. Podrobně tuto zkušenost, v níž se protíná radost a smutek, charakterizuje a pomocí metody ideálních typů představuje spektrum postojů k ní od přitakávajících po ostře kritické. Zvláště se dotýká tématu možných naprosto protikladných hodnocení Sehnsucht v rámci křesťanství. Studie ukazuje praktické důsledky jednotlivých odpovědí na otázku po vztahu mezi nekonečnou touhou a konečným světem, mezi přísliby vzdáleného naplnění a všedním dnem.

Touha po zábavě a smíchu přivedla po třicetileté válce do šlechtických sídel divadelní představení, v nichž měla své důležité místo komická postava, Spaßmacher. Vychytralý a mnohdy vulgární sluha narušoval děje uváděných převážně moralistních děl svými komentáři a starostmi vycházejícími z nejnižších potřeb. Předkládaná kniha se vydává nejen po stopách organizátorů těchto představení, ale hlavně představitelů komických rolí a zavádí čtenáře do prostředí šlechtických rodů, jako byli Martinicové, Slavatové, Bruntálští z Vrbna, Eggenbergové nebo vévodové sasko-lauenburští. Sledovány jsou rovněž profesionální divadelní společnosti působící v českých zemích ve druhé polovině 17. století, jejich vzájemná provázanost a mobilita v rámci středoevropského prostoru. Autoři: Bláha Jiří, Hanoušek Martin, Kříž Václav, Neuhuber Christian

Filosofické drobty patří ke Kierke­gaardovým nejvýznamnějším dílům, mimo jiné i proto, že obsahují většinu základních pojmů jeho myšlení. Fiktivním autorem textu je Johannes Climacus a jeho úvahy se točí kolem otázky poznání věč­né (tedy ne historické) pravdy. Své pojednání nazývá "myšlenkovým projektem" neboli experimentem. Ten spočívá v rozvinutí úvah, jak jinak by mohlo probíhat poznání věčné pravdy než prostřednictvím sókratovského tázání. K závěru, že alternativou je křesťanská víra, se Climacus dopracuje až po vyloučení možnosti, že by analyzovaný hypotetický způsob poznání mohl být metodou filosofickou nebo historickou. Autor křesťanství přímo neobhajuje, volbu mezi sókratovskou a křesťanskou alternativou nechává na čtenáři. Přitom ukazuje, že dů­sledný myslitel nemůže dojít ke třetí, hegelovské alternativě, která tehdy v dánské filosofii i teologii převládala a vycházela z předpokladu, že věčná pravda prodělává historický vývoj a že tento vývoj lze postupně rozumově poznat.

Jsoucno a bytí nabízí pedagogicky vstřícný úvod do myšlení a textů Tomáše Akvinského (1225–1274). Zájemce se zde seznámí s hlavními Tomášovými termíny a pojmy a pochopí základní myšlenkové postupy, na nichž je Tomášovo myšlení vybudováno. Součástí svazku je latinský originál i český překlad Tomášova pojednání O jsoucnu a esenci a antologie dalších ukázek. Rozšířené a zrevidované vydání osvědčeného učebního textu, jehož první vydání z roku 1992 je dnes již dlouhodobě nedostupné, vychází vstříc výzvám k jeho zpřístupnění novým generacím zájemců.

Pětice kapitol Vegettiho knihy je označena klíčovými pojmy řeckého politického diskursu: pléthos čili množství, nomos čili zákon, kratos čili síla, areté čili zdatnost a epistémé čili vědění. Vegetti ve svých analýzách osvědčuje pečlivost filologa a historika, zároveň ale o to přesvědčivěji předvádí trvalou platnost a inspirativnost základního myšlenkového rozvrhu, jak jej nacházíme nejen u filosofů Platóna a Aristotela, ale též u historiků či dramatiků — které interpret zároveň v poučných juxtapozicích konfrontuje s Weberem, Koj?vem a dalšími klíčovými postavami novověkého a moderního politického myšlení.

Krize republiky je soubor čtyř textů, v nichž Hannah Arendtová zkoumá krizové události a vývoj politického života ve Spojených státech v 60. a 70. letech 20. století a jak tento vývoj ohrožuje americkou (a obecně demokratickou) formu vlády, nebo naopak jakým způsobem do ní zapadá. V úvodním eseji s názvem „Lhaní v politice“ analyzuje případ tak zvaných „Pentagonských dokumentů“, které odhalily taktiku rozhodovacích procesů na nejvyšších místech americké politiky během války ve Vietnamu, a zabývá se důsledky dnes tak aktuální proměny politiky v pouhou arénu, v níž dochází pouze k vytváření určitých obrazu a k budování vztahů s veřejností. Druhý text, který už svým názvem „Občanská neposlušnost“ odkazuje k eseji Henryho Davida Thoreaua, se pokouší o rozbor různých amerických protestních a opozičních hnutí na pozadí demokratického právního systému a americké tradice odporu a „sdružování“. V obecnější studii „O násilí“ Arendtová otevírá problém povahy, příčin a významu násilí v druhé polovině 20. století a jeho vztahu k moci, politice a válce. Doplňkem k této studii je závěrečný rozhovor „Myšlenky o politice a revoluci“. Ve všech těchto textech sice Arendtová definuje a objasňuje dobové zájmy a obavy Američanů, nicméně její závěry a poselství právě tak nadčasově zahrnují současné problémy demokratických politických systémů.

Čtvrtý svazek Foucaultových Dějin sexuality, Doznání těla, byl publikován roku 2018. Ve Francii i ve světě se vydání tohoto čtvrtého dílu stalo skutečnou událostí, neboť teprve díky němu je nyní celý projekt Dějin sexuality kompletní a plně srozumitelný. Hlavním tématem Foucaultova spisu je formování zkušenosti sexuality – v návaznosti na antiku, avšak s mnohými originálními přesahy – v prvních staletích křesťanství, tedy v dílech církevních otců. Foucaultova kniha má podobu rozsáhlé fresky, v níž je téma sexuality začleněno do složitého historického i myšlenkového kontextu, který autor ve svých pozdních textech označuje souhrnným názvem „estetika existence“.

Kniha esejů věnovaných poválečnému radikálnímu myšlení o křesťanství. Teologie Harveyho Coxe, Dorothee Sölle, Françoise Laruella, Delores S. Williams, Jacquese Ellula, Theodora W. Jenningse či Johna Milbanka a Slavoje Žižeka je otevřená, dialogická a kritická. Přibližuje angažované křesťanství z mužské i ženské perspektivy, které vyrůstá ze zkušenosti prvního světa i černošských otrokyň a touží bojovat za spravedlnost sociální i environmentální, hlásat lásku bez hranic genderu a sexuální orientace.

Jak sílí globální klimatické změny a jak se ve veřejném prostoru stále častěji diskutuje o umělé inteligenci, objevují se i různé představy, zda by UI nešla využít právě pro řešení klimatické krize. Marc Coeckelbergh ve své knize Zelený Leviathan aneb Poetika politické svobody (s podtitulem Průvodce svobodou v době klimatické změny a umělé inteligence) ukazuje, že ve chvíli, kdy si položíme otázku „Může umělá inteligence zachránit planetu?“, bychom se měli ptát i takto: „Znamená to, že se budeme muset vzdát politické svobody?“ Ještě před příchodem Zeleného Leviathana, který by mohl být pověřen řízením změny klimatu, by se tedy klíčovými tématy diskuse měla stát svoboda samotná. Autor hledá řešení především v liberální tradici, pro kterou je osobní svoboda nejvyšší hodnotou, a předkládá originální argumentaci o budoucnosti technologií a životního prostředí. V diskusi s mysliteli politické filosofie rozšiřuje význam svobody a zároveň se snaží vyvarovat takových modelů vlády, jež by se mohly postupně rozvinout jako autoritářské. Navrhuje, abychom vedle diskuse o spravedlnosti a rovnosti promýšleli různá kolektivní opatření a spoluprací na globální úrovni přijali pozitivní a vztahové pojetí svobody. Ta by se už neměla týkat pouze lidí, ale i mimolidských bytostí, a umožňovat rozvoj nikoli jen lidské společnosti, ale i světa jako celku. Na rozdíl od snadného libertariánství a absolutní víry ve spásu prostřednictvím technologií se v knize uvažuje nad takovým řešením globální krize, ve kterém by umělá inteligence sehrála důležitou roli zejména při ustavování nového, více inkluzivního politického kolektivu.

Kniha seznamuje s myšlením i praxí českých anarchistických hnutí od sedmdesátých let 19. století až po současnost. V pěti kapitolách věnovaných přelomu 19. a 20. století zachycuje rozkoly mezi anarchisty a sociálními demokraty, svět severočeských anarchistických horníků, průniky anarchistických myšlenek a poezie „generace buřičů“, setkávání anarchismu a feminismu i rebelství Franty Sauera a Jaroslava Haška. Pět kapitol zaměřených na přelom 20. a 21. století představuje zrod nového anarchismu z ducha subkulturní a antitotalitární revolty, různé proudy v českém anarchismu a jím inspirovaném antifašismu, vztahy mezi anarchistickým a environmentálním hnutím, squatting a anarchistický feminismus. 64 stran obrazové přílohy přináší pestrou kolekci dobovych dokumentů (články, letáky, fotografie...)

Sofisté zůstávají v běžném pojetí padouchy a podfukáři dějin filosofie, politováníhodnou úchylkou, na niž Sókratés a Platón reagovali vytyčením cesty pravého myšlení. Navíc se jejich úvahy zpravidla dochovaly jen ve stručných zlomcích nebo v parafrázích myšlenkových rivalů s Platónem na prvním místě. Mauro Bonazzi ukazuje, že při zachování všech zásad pečlivé filologické analýzy lze odhalit pozoruhodnou a dodnes inspirativní roli myslitelů řazených k sofistickému hnutí jakožto pragmatiků, realistů a obhájců antropocentrické perspektivy, jež je pro následný vývoj filosofie bytostně určující.

Kniha jednoho z největších žijících znalců antické filosofie představuje souhrnný a spolehlivý úvod do Platónova života, díla a myšlení. Silou argumentace, pozorností k detailu a suverenitou syntézy se řadí k nejlepší tradici výkladové platónské literatury; spojení vysoké odborné úrovně a čtenářské přístupnosti z ní současně činí publikaci užitečnou pro široký okruh čtenářů – nejen specialistů, ale i studentů a dalších zájemců o antickou filosofii.