Herrmann & synové strana 2 z 8

Komentář k Sáze o Hervaře nabízí osvětlení a výklad stěžejních témat, které textem ságy pronikají a určují tak její kulturní význam. V rámci pětice tematických studií však autor překračuje pouhý historický či literární komentář a rozvíjí bohatou síť souvi

Novoplatonik Proklos (412-485) byl jedním z největších pozdně antických helénských filosofů. Významně ovlivnil středověkou, renesanční i německou klasickou filosofii, přesto však v českém prostředí zůstává takřka neznámý. Předkládaná publikace je v celosvětovém měřítku prvním systematickým úvodem do Proklova myšlení. Po základním historickém úvodu do novoplatonismu podává zevrubný rozbor Proklovy metafyziky, etiky a náboženství. Ve druhé části se soustředí na Proklovo pojetí poezie, mýtu a symbolu, a předkládá též překlad spisu O Platónových námitkách v Ústavě proti Homérovi a básnickému umění , který je pokusem o usmíření Homéra s Platónem, a je tak zajímavý nejen pro filosofy, ale též pro religionisty a literární vědce.

Sedmice mudrců, kteří působili v Řecku archaické doby a mezi něž byli mimo jiné řazeni i slavný filosof Thalés z Mílétu a athénský mudrc a zákonodárce Solón, reprezentuje formu moudrosti, která se projevovala zejména stručnými sentencemi s morálním podtextem. Nová studie Tomáše Vítka, který je mimo jiné autorem třísvazkové monografie Empedoklés, zpracovává vyčerpávajícím způsobem veškerý dostupný materiál o sedmi mudrcích, i když se uchoval v různých žánrech a režimech řeči. Mapuje složení sedmice a okolnosti jejího formování, legendu o vzájemném soupeření v moudrosti a povahu i dobu vzniku výroků, které jí byly přisuzovány. Autor dále rozebírá úlohu Apollóna a delfské věštírny v profilaci a prosazování typu moudrosti, který se se sedmi mudrci pojil. Srovnává také výroky mudrců a jejich sbírky s ostatními řeckými i orientálními mudroslovnými soubory a analyzuje pozadí, z něhož vyrůstalo přesvědčení o posvátnosti čísla sedm. Druhá část knihy obsahuje řecké vydání a zrcadlový český překlad všech důležitých zpráv o sedmici včetně veškerých dochovaných výroků a sbírek sedmi. Nechybí ani obrazová příloha ukazující, jak si sedmici mudrců představovali v antice, srovnávací rejstřík všech výroků a rozsáhlá bibliografie aspirující na úplnost.

Kolektivní studie Zákon a právo v archaických kulturách obsahuje odborné statě českých historiků náboženství, které analyzují vznik, povahu a proměny zákonů a zákoníků v osmi vybraných archaických kulturách. Přispěvatelé se zaměřili zejména na povahu, jazyk a historicitu dochovaného legislativního materiálu, na typy autorů, jimž byly zákonné normy přisuzovány, autoritu, jimiž byly zašťiťovány, a logiku, která se zrcadlí ve struktuře procesů a způsobech trestání. Neschází ani rozbor otázky, nakolik byly zákony pouze výrazem společenských ideálů svých tvůrců a nakolik se vztahovaly k reálné soudní a sociální praxi, jaký byl poměr zákona a morálky a komplikovaná otázka spravedlnosti a dodržování zákona. Kniha je uvedena rozsáhlou srovnávací studií.

Kolektivní studie Řád a chaos v archaických kulturách přináší sedm statí předních českých badatelů, kteří analyzují pojmy řádu a chaosu ve vybraných archaických kulturách. Všechny studie spojuje snaha neomezovat analýzu řádu a chaosu na jeden z jejich konkrétních projevů (mytologie, náboženství, společenské poměry, právo) ale uchopit je v jejich celku. Studie pokoušejí nejen popsat konkrétní fenomény jež byly vnímány jako chaotické a nebezpečné, ale pokouší se též ukázat, jakými způsoby se archaické kultury pokoušely chaosu bránit, a které z jeho projevů byly za určitých podmínek ochotny tolerovat. Kniha je uvedena rozsáhlou srovnávací studií.

Dlouhodobý spor o dějiny, minulost, instituci paměti národa nebo ústav zkoumající povahu totalitních režimů zakrývá skutečnost, že jeho jádrem je filosofické pojetí času. Tato esej vznikla paralelně s občanskými aktivitami autora v roce 2010, kdy spolu s Neelou Winkelmann-Heyrovskou a dalšími přinášeli v rámci Iniciativy neustrčených informace o mravní a odborné nezpůsobilosti historika Jiřího Pernese, ředitele ÚSTR, který byl po 40 dnech z výše uvedených důvodů nakonec odvolán z funkce. Text je filosofickým "záznamem" zachycujícím nejen odpor proti tlustým čarám za minulostí, potřebu duchovní zodpovědnosti za druhé, ale obsahujícím i reflexi práva živých a mrtvých na existenciální dějiny a vědomí, že historie má kořeny v budoucnosti.

Různorodost tradic, na nichž spočívá evropská kultura, reflektuje evropské myšlení přinejmenším od dob modernismu. Evropskou jednotu chápe nejspíš jako pohyb integrace a setkávání, ale také traumatických zkušeností a přehodnocování. V publikaci Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie proto nejde o syntézu. Kniha chce v jednotlivých příspěvcích ukázat, jak se tato zkušenost různorodosti konkretizuje v rámci jednotlivých oborů i na jejich hranicích. Základem takového pojetí je snaha překračovat jednostranné zaměření na určitou metodologii a vymanit se z orientace na výlučně evropské pojetí kultury. Odraz moderního světa v zrcadle tohoto širšího pohledu vyvolává nakonec i obecnější úvahy o smyslu a metodě humanitních věd na počátku 21. století.

Edica Minnora je soubor staroseverských básní doby vikinské a období skandinávského středověku, dochovaných roztroušeně na pergamenech. V tomto unikátním korpusu jsou obsaženy zejména ságy o dávnověku, které popisují život a slavné činy dávných severských hrdinů, najdeme zde ale také další básně a zlomky, texty právní, magické a jiné, jež dokazují, jaké role poesie u starých Seveřanů hrála. Do češtiny jako komplet přeloženo poprvé, s úvodní studií Jiřího Starého. Na překladu se též podíleli Ondřej Himmer, Jan Kozák, Kateřina Ratajová, David Šimeček a Pavel Vondřička.

Závěrečný díl rozsáhlého empedokleovského opusu nabízí detailní komentáře textů vydaných v předcházejícím druhém svazku. Autor se snažil podchytit všechny sporné a nejasné prvky, přehledně představit jejich možná řešení a zasadit je do kontextu minulého i současného bádání. Jedná se o nejpodrobnější a nejinformativnější výklad, jaký byl kdy předsókratovskému filosofu věnován.

První díl čtyřdílného projektu věnovaného věštění v antickém Řecku, ale v nemalé míře i věštění římskému a středověkému, je věnován tzv. induktivní věštbě, která vycházela z výkladu věštných znamení. V publikaci lze nalézt bezmála veškerý přístupný dokladový materiál - obsahuje množství originálních textů a jejich překladů, odkazuje na odborné diskuse i paralely z jiných kultur -, který je zařazen do adekvátního historického a myšlenkového kontextu. Knihu uvozuje rozsáhlá studie o věštcích a jejich činnostech a o jejich postavení v různých historických epochách, stejně jako výklad o podstatě věštného znamení a reakcích na ně. Následující kapitoly se zabývají věštěním, které se orientovalo na znamení získaná v domě a na cestě, na nahodilé zvuky, mimořádné projevy rostlin, zvířat a soch a na rozličné typy anomálií spojených se zvířaty, lidmi a jejich okolím. Poslední dvě kapitoly pojednávají o věštebném losování, kam patřilo nejen "klasické" vytahování losů z osudí, nýbrž i vrhání šípů, hůlek a kostek a náhodné otevírání posvátných textů a losovacích příruček.Kniha představuje první odborné kritické zpracování tematiky v českém prostředí, rozsahem a hloubkou záběru nemá mnoho obdob ani v zahraničí; přesto je dobře přístupná i laickým zájemcům o klasický starověk.

Ambiciózní projekt místních učitelů pojednává o fenoménu "český Banát" v dosud nebývalé časové i tematické šíři a z hlediska rozličných aspektů. Českého čtenáře zaujme také u nás neobvyklé zpracování problematiky osídlení-kolonizace z pohledu rumunských intelektuálů s velmi dobrou znalostí prostředí. Kniha obsahuje množství starých fotografií z rodinných archivů, české vydání je doplněno o snímky z archivu Etnografického ústavu AV ze 60. let a o novodobé fotografie, z nichž velkou část tvoří produkce známého banátského aktivisty Ivo Fíka Dokoupila.

Filosofie tělesnosti dějin přináší zcela nový pohled na historiografii a na její metody. Autorovo kritické myšlení odkrývá a překonává různá, i akademická klišé a dokáže nahlédnout a přečíst přehlížené symptomy. Vytváří se zde obraz totalitarismu, v němž autor hledá kontrastující linie, jež vycházejí z primárního konfliktu mezi kontrakulturou a prosystémově orientovaným disentem. Underground a jirousovská kontrakultura, jejichž kořeny nachází právě ve vztahu hudby a tělesnosti resp. emocionality, jsou pro něj klíčem, umožňujícím proniknout až k samé „děloze dějin“ jakožto „vtělené historii“. Právě (a možná pouze) na základě tělesného vnímání světa lze klást odpor proti dehumanizaci, počínaje „emocionalismem“ v rovině holého žití a konče rovinou socializace. Dochází zde k demystifikaci neosobních, protože netělesných dějin, jejichž hybnou silou je spojení moci a vědy. Autor je nejen analytikem, nýbrž i aktérem dějin, a proto má jeho kniha rovněž ráz osobního svědectví, velmi odlišného od standardních historiografických prací, o to však potřebnějšího.

Druhý díl studie souborně nazvané Věštění v antickém Řecku nese titul Tělo a sny a ve své první části přináší výklad věštebných technik soustředěných především na tělo, jež byly z velké části využívány nejen v antice, ale i později ve středověku. Zaměřovaly se jednak na lidské tělo, jeho vzhled, chování, mimovolné pohyby a projevy, jednak na tělo zvířecí oběti, tedy opět jeho vzhled, chování oběti během obětního rituálu, způsob umírání, stav vnitřností atd. Druhá část titulu je věnována snům a snopravectví, mapuje věštebné sny, zabývá se rovněž různými způsoby inkubační léčby. Kniha nabízí velké množství dat, odkazů a překladů autentických textů, z nichž se řada objevuje v češtině vůbec poprvé. Díky čtivé formě je přístupná i neoborníkům, kteří v ní mohou najít například vysvětlení původu některých dodnes živých pověr, představ či pořekadel nebo rozdíly i paralely antického a současného přístupu k tělesnosti.