Herrmann & synové strana 2 z 9

Západní eschatologie (1947) — jediná kniha, kterou J. Taubes za života vydal — podává historickou syntézu západního duchovního odkazu z hlediska náboženské apokalyptiky, jejíž počátky odhaluje od hebrejských proroctví přes antiku a rané křesťanství, sleduje její středověké oživení u Jáchyma z Fiore a odkrývá její pozdní sekularizované formy u Kanta, Hegela, Marxe a Kierkegaarda. Taubes obsahově navazuje především na Jonasovy a Löwithovy rozbory, svou úvahu však předkládá ve formě apelativního eseje, který v našem prostředí vyzývá ke konfrontaci s Kacířskými eseji Jana Patočky. Přijetí myšlenky, že čas jednoho dne skončí, má podle Taubese zásadní důsledky pro politické myšlení. Jestliže je přirozený čas zakoušen jakožto věčný cyklus událostí, pak jsou „dějiny“ časovou oblastí, v níž mohou lidé díky aktivním rozhodnutím měnit vývoj událostí. Zatímco univerzální dějiny píší vítězové, mesiášská či apokalyptická událost vstupuje do dějin a dává hlas utlačovaným.

Knížka, která s ohledem na téma dějin zkoumá tradované koncepce zkušenosti a času, je původně přednáškou z r. 1957 určenou pro dialog mezi teology a fyziky. Picht v ní vychází z pojmu zkušenosti zejména u Aristotela, aby poté ukázal, jak je i koncepce objektivní zkušenosti v novověké vědě stále zakořeněna v tradici řecké ontologie. Rozborem Kantova pojetí zkušenosti a času ukazuje, jak je také zde — stejně jako v aristotelské koncepci zóon logon echon — člověk pochopen vposled nedějinně. Pichtovi jde o překonání negace dějin spojené s touto tradicí: zkušenost dějin nelze vtěsnat do takových forem zkušenosti, v nichž se skutečné dějiny potlačují. Odtud pak vzniká také potřeba nového pojetí času a pravdy — čas už není reprezentací bytí, ale je sám bytím, které zpřítomňuje nastávající budoucnost, a pravda už neznamená zachycení toho, co je stále a mimo čas, ale sama má dějinnou povahu.

Hannah Arendtová publikovala v roce 1968 esej s jednoduchým názvem Walter Benjamin (1892–1940). Téhož roku uveřejnila i jeho anglickou verzi jako předmluvu k prvnímu anglickému vydání Benjaminových vybraných spisů, které neslo název Illuminations a o něž se sama výrazně zasloužila. Soubor s názvem Lovení perel uvádí český překlad tohoto eseje a doplňuje jej pěticí Benjaminových drobných prací, které se dosud nedočkaly českého překladu a na něž ve svém eseji upozorňuje i sama autorka. Vybrané texty nepojí žádná systematická souvislost, ale každý z nich se po svém vypořádává s týmž problémem ztráty tradice a navazování nového vztahu k minulosti, ať už z pohledu čtenáře Kafky, očima kritika dobové německé intelektuální produkce, či prizmatem vrtošivého sběratele.

Kniha Perzekuce a umění psát, již mnozí znalci Straussovy filosofie považují za jeho vůbec nejdůležitější dílo, je souborem esejů, jež spojuje téma vztahu politiky a filosofického spisovatelství. Leo Strauss ukazuje na výkladu děl tří židovských myslitelů (Maimonides, ha-Levi, Spinoza), že vznik řady filosofických spisů, včetně těch náležejících do hlavního kánonu západní tradice, byl zásadně ovlivněn snahou jejich autorů vyhnout se politickému pronásledování. Tato snaha vedla k vytvoření specifického umění, jež autorovi umožňuje sdělit, co sdělit chce, aniž by to přitom — s ohledem na politickou situaci — musel říkat otevřeně. Toto spisovatelské umění, jež je vlastní celé tradici politického myšlení až do osvícenství, zahrnuje kombinaci spolehlivé komunikace se znalým čtenářem a dovedného skrývání důležitých částí nauk, zvláště těch, které mohou být považovány za neortodoxní.

Maria Janion se ve své knize vrací k dávným kořenům polské kultury, k zapomenutému slovanství, jednomu z prvních společenských traumat. Západoslovanské kmeny byly nuceny přijmout římský, tedy německý křesťanský ritus a vzdát se nejen pohanských rituálů, ale i slovanské liturgie (cyrilometodějská tradice). Došlo prakticky k vymazání všech pozůstatků jejich kultury a tradic, neboť byly vnímány jako necivilizované. Analýzou textů polských autorů 19. století Janion dokazuje, že se slovanská minulost stala vytěsněným místem, vyplněným temnotou a neznámem, později obsazeným idejemi panslavismu, slovanského nacionalismu nebo mesianismu. Na příkladu polské literární tvorby posledních dvou staletí ukazuje, jak se ve sdílených obrazech projevují nezpracovaná traumata a jak se pod tlakem tragických historických událostí utvářela slovanská kulturní identita.

V předkládané knize se autor částečně vrací k historické matérii. Usiluje zde o všeobecně srozumitelnou a přehlednou rekonstrukci Hegelovy filosofie náboženství, kterou současně zasazuje do širšího kontextu jeho filosofické soustavy. Tato interpretační práce je ovšem pouze přípravou k provedení vlastního záměru publikace, jímž je soustavné srovnání Hegelova chápání křesťanství s naukou křesťanské orthodoxie. Na pozadí křesťanské theologie vyvstává podle autorova přesvědčení ono nové, co Hegel přináší, v zřetelnějších konturách, a stává se proto čtenáři srozumitelnějším. Práce je určena především filosofům, theologům a religionistům, může však být použita i jako studijní text pro vysokoškolské studenty těchto oborů. Širším kruhům naší vzdělané veřejnosti může nadto posloužit jako první uvedení do studia Hegelovy filosofie vůbec.

Série přednášek, které autor uvedl v rámci rozhlasového vysílání izraelské armády a ve kterých skrze novozákonní literaturu nahlíží na židovské kořeny tehdy vznikajícího křesťanství. Pro české vydání je kniha doplněna poznámkami hebraisty Pavla Sládka, které text uvádějí do rámce Flusserova díla i současného bádání.

Cílem této antologie je předložit čtenáři reprezentativní průřez teoretickým myšlením některých klíčových skladatelů druhé poloviny dvacátého století. Vybrané texty se týkají široké škály témat: otázky využití náhody v hudební kompozici (Pierre Boulez), vztahu instrumentální a elektronické hudby (Karlheinz Stockhausen), konkrétní hudby (Pierre Schaeffer), možností a mezí hudebního serialismu (Iannis Xenakis), vztahu hudby a řeči (Steve Reich), problematiky hudební formy (György Ligeti), ale i obecnějších otázek hudebního experimentování (John Cage) nebo hudební estetiky (Morton Feldman). Poválečné „hudební myšlení“ se tak čtenáři prostřednictvím těchto úvah otevírá ve vší své rozmanitosti. Úvodní studií opatřil Jaroslav Bláha, z francouzských, německých a anglických originálů přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina.

První díl dvoudílné studie zachycuje především proces vnitřní strukturace lidského nitra a sebepojetí v antickém Řecku mezi 8. a 4. stoletím př. n. l. Kniha sleduje ustavení a prosazování konceptu „duše“ (psýché), která postupně nahrazovala pluralitu psychických funkcí dominujících za Homéra. Zkoumá také proměny pojetí těla, kterému v dřívějších dobách byly přisuzovány určité psychické funkce (zejména v podobě různých „sil“ a „energií“). Později však tělo v důsledku posilování hodnoty rozumu a pro?lace psýché nabývalo stále více povahu jejich méně hodnotného protikladu. Dále je analyzováno utváření představy vnitřního jádra člověka, které zprvu nebylo spojováno s duší, na něž však už začínaly být upínány eschatologické naděje, jejichž rozbor bude náplní druhého dílu.

Kniha se věnuje staroseverskému náboženství a mytologii. Poskytuje přehledný úvod do kultury, mýtů a rituálů předkřesťanské Skandinávie doby vikinské a podrobný výklad věnovaný nejvýznamnějšímu severskému božstvu Ódinovi. Autor představuje jednotlivé mýty, v nichž hraje Ódinn stěžejní roli, z výkladu potom vyvstává síť souvislostí mezi těmito příběhy. Zdánlivě velmi odlišné výjevy Ódinova sebeoběť na kosmickém stromě, kde po devět nocí visel proklát kopím, či jeho dobrodružná výprava za medovinou básnictví a další mýty se tak ukážou kroužit kolem společného významového jádra, monomýtu, který v sobě integruje proces sebeoběti a iniciace.

Druhý díl je volným pokračováním Knížky, na jejíž poetiku ve hře se slovy, myšlenkami, čarami a plochami navazuje, přičemž všemu opět vládne v Knížce definovaný okazionismus. Součástí publikace jsou barevné reprodukce vybraných výtvarných děl autora, který je zároveň i jejím grafikem.

Tisíc plošin je vrcholným dílem autorského týmu Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho a zároveň jedním z nejvýznamnějších teoretických textů, které ve dvacátém století vznikly. V této rozsáhlé a převratné knize se autoři vymezují proti celému dominantnímu západnímu způsobu myšlení, a to nejen na rovině obsahu, ale i formy: kniha není členěna do kapitol, nýbrž do "plošin", z nichž každá je vybavena imaginárním datem a kromě poslední z nich je podle slov samotných autorů možné číst je na přeskáčku. Jedním z ústředních motivů je polemika s psychoanalýzou, započatá již v předchozích dílech Deleuze a Guattariho, avšak záběr této jejich knihy je daleko širší, takže Tisíc plošin osloví nejen filosofy, ale i teoretiky umění, literární vědce, muzikology i politology. Právě zde totiž autoři formulují své nejslavnější pojmy, jako je stávání se, ritornel, rhizom nebo tělo bez orgánů.

Foucaultova disertační práce Historie šílenství je prvním z jeho velkých archeologických spisů. Jejím tématem je způsob, jakým byl v moderních evropských dějinách pojímán fenomén šílenství. Foucault zde analyzuje počínaje tím, co označuje jako velké uvěznění několik historických konstelací, které v nejrůznějších kontextech charakterizovaly vztah západní kultury k postavě šílence. Šílenství je zde spíše než jako biologický či medicínský fakt analyzováno jako kulturní jev, jehož tvářnost se v moderní době pozoruhodně proměňovala od epochy k epoše. Foucault se sice od tohoto textu později do jisté míry distancoval, pro nás je ovšem podstatné, že Historie šílenství nese všechny charakteristické rysy Foucaultova raného myšlení: diskontinuitní pojetí dějin, tendenci uvažovat o dějinách spíše se zřetelem k prostoru než k času, a také jistý estetizující rozměr, zcela zjevně patrný zvláště na posledních stránkách knihy, kde Foucault uvádí šílenství do vztahu k literatuře s pomocí pojmu absence díla. Nezkrácené původní vydání, které je zde v českém překladu publikováno poprvé, rovněž obsahuje pasáž o Descartesovi a o vztahu mezi myslícím subjektem a možností šílenství. Právě tato pasáž díky pozdější reakci z pera Jacquese Derridy (a následné ostré Foucaultově odpovědi) zavdala podnět k jedné z nejslavnějších filosofických polemik 20. století.

Studie se pokouší nastínit obraz představ o těle, jak se ukazuje v staroseverské literatuře, a to na základě analýzy dvou témat, jež se těchto představ úzce dotýkají: somatických projevů emocí a proměny podoby (hamr). Těžištěm knihy je sémantická analýza kořene ham, která umožňuje pochopit, co má společného přechod do stavu bojové extáze u berserků, mytologická proměna boha ve zvíře či transformace vlkodlaků. Zdrojem pro tuto analýzu jsou prakticky veškeré texty, jejichž první verze byly zapsány ve staroseverštině převážně v 13. a 14. století; jde o poezii skaldskou i eddickou, prozaická díla původní i překlady z jiných evropských jazyků. V tomto širokém prostoru nacházíme příklady archaického myšlení, kde se pojmy duše a tělo prolínají, stejně jako případy, kdy mentální a fyzická oblast jsou již více či méně oddělené.

Hranice mezi lidskou společností a světem mrtvých, snů a nadpřirozených bytostí je v pozdních ságách o Islanďanech úzká a lze ji oběma směry překračovat. Literární motivy překračování hranic nepředstavují v ději ság pouhé náhodně zvolené epizody, nýbrž odrážejí změny v náhledu pozdně středověkých Islanďanů na vlastní svět. Zatímco základním stavebním prvkem klasických rodových ság byly konflikty v rámci společnosti, v postklasických textech ustupují do pozadí a staroseverská literatura se širokým obloukem vrací k původnímu mytologickému modelu, jenž se zakládá na rozporu mezi sférou řádu a silami chaosu. Kniha tuto proměnu osvětluje z literárního i historického hlediska a studii doplňuje kompletními překlady osmi pozdních staroseverských textů.

Čtvrtý a závěrečný díl Věštění v antickém Řecku přináší ve třech částech výklad čtyř větších skupin induktivních věštebných technik, které jsou doloženy z antiky nebo středověku. Část nazvaná Voda pojednává o pozadí a principech metod, které využívaly vodu, její hladinu či vlastnosti. Oddíl Vzduch mapuje celou řadu znamení, která poskytovaly různé nebeské a atmosférické jevy či ptáci a jejich let a chování. Poslední část, pojmenovaná Oheň, zahrnuje všechny techniky, které nějakým způsobem využívaly oheň nebo světlo. Svazek stejně jako všechny tři předcházející nabízí nejen velké množství dat a odkazů z různých dob a kultur, ale také početné překlady primárních textů, z nichž se řada objevuje v češtině vůbec poprvé. Ač je kniha primárně určena historikům náboženství a myšlení, výklad je dobře přístupný i čtenářům, kteří se náboženstvím a historií profesionálně nezabývají, ale zajímají je kořeny jevů, jež se především v esoterice a lidové moudrosti v té či oné formě objevují dodnes.