Host strana 84 z 185

Je začátek května a mladá rodina při procházce lesem narazí na mrtvé, značně zohavené ženské tělo. Mrtvola je děsivě zachovalá, s naprosto zřetelnými stopami po mučení. Inspektorka Malin Forsová si dá vraždu okamžitě do souvislosti s případem Marie Murvallové, mladé ženy, která byla před několika lety nalezena v lese znásilněná a brutálně zbitá a následně skončila v psychiatrické léčebně, kde v tichosti přežívá pohroužena do svého traumatu. Malin se shodou okolností setká s lékařkou z psychiatrické léčebny U svatého Larse v Lundu a ta jí řekne o podobném případu — a postupně vychází najevo, že Marie je jen malou součástí velké skládanky. Ale co může být tak hrozného, že to nelze vyjádřit slovy? Malin posedlá hledáním pravdy o Mariině hrůzné minulosti je odhodlaná přijít případu na kloub bez ohledu na to, kam až ji může zavést.

Jako každý večer sleduje Arthur Dreyfuss svůj oblíbený seriál, když vtom někdo zaklepe na dveře. Jde otevřít, na sobě trenky se Šmouly. Nevěří vlastním očím, před ním stojí Scarlett Johanssonová, hollywoodská star, která byla v různých anketách několikrát zvolena nejkrásnější ženou světa. On je dvacetiletý automechanik, žijící osaměle v malém vesnickém domku v Pikardii, poblíž výpadovky na město. Ona je šestadvacetiletá slavná herečka, která se ocitla v nesnázích. Zdá se, že je dělí celý vesmír, ráno se však koná zázrak, Scarlett je stále u něj doma! Všechny dívky by se chtěly podobat nějaké krásné herečce, a přitom netuší, jak vnější vzhled dokáže ničit život. Být redukována na pouhý objekt touhy totiž může být velmi frustrující. Grégoire Delacourt ve svém novém románu vypráví o křehkosti rodící se lásky a o tom, jakou moc mají slova: ta, která uzdravují, i ta, která ubližují. Pod zdáním přeslazeného románu z červené knihovny se skrývá příběh o povrchnosti vnímání zevnějšku, o diktatuře krásy, o osamění a hledání lásky.

Ovemu je 59 let. Řídí saaba. To, že byl na pozici předsedy družstva vystřídán už před pár lety (což on sám považuje za převrat), mu rozhodně nebrání ve vykonávání funkce strážce pořádku. Samozvaného strážce pořádku. Když se do protějšího domku přistěhují noví sousedé a místo pozdravu se jim jen tak mimochodem podaří nacouvat do Oveho poštovní schránky, spustí se kolotoč nečekaných událostí — začíná příběh o překvapivém přátelství, toulavé kočce a prastarém umění řídit. Příběh, který od začátku promění všechny, kdo se s Ovem dostanou do styku. Román Fredrika Backmana o starém vzteklounovi odvedle komicky ztvárňuje řadu situací, které nám jsou důvěrně známé. Je to kniha, jež dokáže stvořit svůj vlastní svět, ale zároveň nám říká něco důležitého o nás i naší době. Příběh se nese ve stejném duchu jako fi lm Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem.

Barcelona, rok 1911. Chudinskou čtvrtí se šíří podivné zvěsti o příšeře, která v poslední době unesla a zavraždila několik dětí. Policie je bezmocná a navíc ji tento případ ani příliš nezajímá, jedná se totiž o dcery a syny prostitutek, které se často neodváží nahlásit, že se jim ztratilo dítě. Inspektor Moises Corvo se však rozhodne, že tyto „bezvýznamné vraždy“ nenechá nepotrestané. Ve městě nemá moc dobrou pověst: sem tam si rád přihne, navštěvuje veřejné domy a konflikty často řeší pěstmi nebo pistolí. Vyšetřování ho zavede do luxusního veřejného domu Xalet del Moro a do kasina Arrabassada, za jehož zdmi se odehrávají nelegální obchody, do hospod, divadel, chudinských domů a do ordinace excentrického rakouského lékaře. Jeho nadřízení tvrdí, že kde není oznámení, nemělo by být ani vyšetřování, avšak inspektor Corvo a jeho kolega Malsano jsou jiného názoru a začnou pátrat na vlastní pěst, přičemž odkryjí nezodpovědnost tehdejší policie a poodhalí rovněž zoufalé podmínky, v nichž žije městská chudina. Kniha je založena na skutečném případu, který otřásl Barcelonou na začátku 20. století. Hlavní roli v něm hrála „Upírka z ulice Ponent“, jejíž krutost všechny šokovala. Zlá žena je strhující román, který potvrzuje literární talent Marca Pastora.

Barcelona, rok 1911. Chudinskou čtvrtí se šíří podivné zvěsti o příšeře, která v poslední době unesla a zavraždila několik dětí. Policie je bezmocná a navíc ji tento případ ani příliš nezajímá, jedná se totiž o dcery a syny prostitutek, které se často neodváží nahlásit, že se jim ztratilo dítě. Inspektor Moises Corvo se však rozhodne, že tyto „bezvýznamné vraždy“ nenechá nepotrestané. Ve městě nemá moc dobrou pověst: sem tam si rád přihne, navštěvuje veřejné domy a konflikty často řeší pěstmi nebo pistolí. Vyšetřování ho zavede do luxusního veřejného domu Xalet del Moro a do kasina Arrabassada, za jehož zdmi se odehrávají nelegální obchody, do hospod, divadel, chudinských domů a do ordinace excentrického rakouského lékaře. Jeho nadřízení tvrdí, že kde není oznámení, nemělo by být ani vyšetřování, avšak inspektor Corvo a jeho kolega Malsano jsou jiného názoru a začnou pátrat na vlastní pěst, přičemž odkryjí nezodpovědnost tehdejší policie a poodhalí rovněž zoufalé podmínky, v nichž žije městská chudina. Kniha je založena na skutečném případu, který otřásl Barcelonou na začátku 20. století. Hlavní roli v něm hrála „Upírka z ulice Ponent“, jejíž krutost všechny šokovala. Zlá žena je strhující román, který potvrzuje literární talent Marca Pastora.

Kniha je závěrečným (dvoj)svazkem básnického Díla živé legendy a klasika naší poezie Jiřího Kuběny, jímž se uzavírá komplet jeho tvorby, zahrnující uplynulých šest desetiletí (1953—2013). Básník je znám jako spoluzakladatel a současně i suverénní básnický solitér proslulé generace Šestatřicátníků, uskupených od časných padesátých let kolem Václava Havla. Dílo VII/1—2 Ráno Na Olympu soustřeďuje v náročném autorském výběru žeň z posledního básníkova období za uplynulé více než dvacetiletí — od přelomového roku 1989 po současnost. Jsou to, po rozsáhlé samizdatové tvorbě v době, kdy Kuběna byl zakázaným autorem, básně z převratných let znovu nabyté publikační svobody: tištěné zde souborně poprvé. Hlavně se však v nich zrcadlí naplno éra i mythus básníka Bítova (od roku 1994, kdy se zde stal kastelánem) a zaníceného ochránce Poesie (jenž na zdejším hradě mj. zaštítil uspořádání šesti celostátních setkání našich básníků). Jak napovídá název souboru, Ráno Na Olympu znamená dovršení Kuběnova ústředního mysteria, poslední akt únosu Ganymeda — zosobněné božské Krásy syna Člověka, vychváceného Orlem na Olymp. Básně jsou autorovým erbovním, umělecky novátorským a zároveň klasickým, svědectvím živorodého mythu „Hradu Poesie“. Zpívají v nich živly, uplývající čas, ve svých proměnách vždy jiná a táž posvátná helikonská krajina a nejvýš překvapivě i dar bohů: básníkova mladá plavovlasá láska, posel nebeského Řeckého Éróta od samého Apollóna. A jejich lyrou, strunami harf Aiolových, boha větru, chvěje svatodušní vítr: vítr, který tak jako jeho božský původce až do konce časů vane, kdy chce, a vane až do posledního dechu, kam chce. Knihu jako vždy doprovází rozsáhlý ediční aparát, fotografická příloha a závěrečný doslov, tentokrát z pera japonského bohemisty J. N. Roštínského, profesora Tokijské a Harvardovy univerzity.

Slívova jedenáctá. Vít Slíva je už v povědomí současné české poezie zapsán dostatečně jasně a čitelně. Jako básník holanovské inklinace, věcí, jež míjejí, jako autor vysokých nároků, v mnohém i jako opěvovatel svého rodného Slezska, básník návratů, velký kontemplátor času, též jako básnický virtuóz s nesmírně širokým výrazovým rejstříkem — minimalista i rapsodik, bravurní cizelér slova i robustní rabiát, poeta doctus i běsovité chlapisko. Půdorys tohoto všeho zůstává víceméně zachován. Přibylo však moudrosti zralého věku, což se projevuje v tom, že báseň se autorovi stěhuje stále víc a víc od slov k významům, tj. z textu do jeho předpolí i „zápolí“. Gnóma, paradox, tedy uzly několika málo slov — a je hotovo. Hodně básní je psáno pod tlakem chvíle, příležitosti. Čas tu však dostává podobu dvojjedinou. V našich duších jako by tedy stále tikaly dvojí hodinky: ty, jež nás nutí evidovat další a další ztráty, a ty, v nichž sami sebe situujeme k něčemu, co nepomíjí. Těmi prvními měříme čas dozadu, těmi druhými nahoru: „Co je to nad tebou za mraky? // Zázraky, samé zázraky…“ A poezie ve svém nejvýsostnějším výměru — toť u Slívy milostivé setkání jednoho i druhého času… nebo možná ještě spíše zrcadlení jednoho v druhém.

Zneužívání, nátlak a týrání patřily ještě před čtyřiceti lety do každodenního života žen deportovaných na dánský ostrov Sprogo. Některým z nich nabídl tamější život neomezenou moc, ale většině způsobil utrpení. Podobný osud potkal i Nete Hermansenovou, jíž se podařilo utéct. Alespoň si to myslela. Její případ se stane jedním z nejtěžších ve vyšetřování oddělení Q. Co ukrývá její minulost?

Detektivní inspektor Konrad Simonsen se vrací do kodaňského oddělení vražd poté, co se uzdravil z vážného infarktu. Kvůli jeho zdravotnímu stavu je mu přidělen vcelku bezvýznamný případ — vyšetřování smrti pošťáka Jorgena Kramera Nielsena, které bylo původně uzavřeno jako nehoda. Při novém otevření případu se však zdá čím dál pravděpodobnější, že šlo o vraždu. Jak Konrad Simonsen postupně získává další informace o Nielsenově životě, objeví souvislost s dávným případem anglické dívky, která zmizela v roce 1969, když pobývala se šesti dánskými studenty, připravujícími se na maturitu, na chatě u moře. Tato událost zanechala ve studentech hluboké stopy, včetně pošťáka, jenž později konvertoval ke katolicismu. Vyšetřování se tím komplikuje, neboť důležitý svědek, který by určitě mohl objasnit mnohá tajemství z Nielsenova života, je kněz vázaný zpovědním tajemstvím.

Jedné chladné zimní noci se ve Stockholmu objeví mladý muž, jenž kráčí podél železničního mostu. Je silně podchlazený a má těžký zápal plic. Kromě toho v nemocnici vyjde najevo jeden šokující fakt: podle úmrtního listu má být tenhle člověk už sedm let mrtvý. Zabil ho sériový vrah Jurek Walter, jehož poté, co ho Joona Linna zatkl, soud poslal na léčení na psychiatrii v naprosté izolaci. Ale kde ten člověk celé ty roky byl? Starý případ se znovu otevře. Zdá se, že někdo se snaží dostat pod kůži sériového vraha. Je třeba jednat rychle, protože čas běží. Lars Kepler svým čtvrtým románem překonává veškerá očekávání.

Román prošel dlouhým vývojem, od Cervantesova Dona Quijota přes díla Jane Austenové, Francise Scotta Fitzgeralda či Ernesta Hemingwaye až k dnešním mistrům, adaptoval se na změny společnosti i technologií a v každém období své existence se vyznačoval mísením tradice a inovativních prvků.

V poklidném kraji jižního Švédska zmizí Louisa Akerblomova, realitní makléřka, opora metodistické církve, manželka a matka. Neexistuje žádné vysvětlení ani motiv. Komisař Kurt Wallander je se svým týmem povolán připad vyšetřit. Wallander od samého začátku tuší, že oběť už není mezi živými. Zatím však nemá ani ponětí, jak daleko bude muset zajít, aby vraha dopadl.Mezitím v Jihoafrické republice zahájil prezident de Klerk spolu s Nelsonem Mandelou dlouhou cestu ke svobodě a zrušení apartheidu. Proti nim však stojí nelítostné síly, které se neštítí žádného zvěrstva. Wallander se najednou proti sve vůli ocitá uprostřed tajného spiknutí, jehož cílem je uvrhnout Jižní Afriku do bezedného zoufalstvi. Nezbývá mu než s nasazením vlastního života zabránit ohavnému zločinu, který by znamenal přehrazení toku dějin.

Text se zabývá prózou dvou současných francouzských autorů. V jejich dílech je zajímavým způsobem zpracován pohled na společensko-ekonomické změny, kterými prošla Francie během dvacátého století. U Jeana Rouauda je to zejména první polovina dvacátého století a její válečná traumata, ale i přerod Francie z rurální země v moderní industriální společnost. U Françoise Bona se zase hlavní pozornost soustřeďuje na přechod od industriální společnosti k postindustriální. Metodologicky je text uchopen pomocí postulátů francouzského filozofa postmoderny Jeana-Françoise Lyotarda a pozorování britského sociologa Zygmunta Baumanna, z jehož prací vzešel pojem tekutá modernita. Základní problematikou předkládaného textu je tedy způsob, jakým současná literatura obráží tyto paradigmatické změny typické pro druhou polovinu dvacátého století tradičně označovanou pojmem postmodernita.

Fascinující detektivní thriller ze země, kde mají ženy zakázáno zpívat. Šáh padl a Islámská republika Írán zakázala ženám zpívat na veřejnosti. Roxana, známá populární zpěvačka, musela z Íránu uprchnout. Přesto se však ještě jednou po letech, v roce 2009, vrací do rodného města Isfahánu, aby tam potají uspořádala svůj poslední koncert. Její mrtvola je nalezena v opuštěném divadle, na místě činu leží hedvábné tulipány, symbol mučedníků revoluce. O čtyřiadvacet hodin později je zabita jiná isfahánská zpěvačka a vedle mrtvého těla je opět nalezena kytice květů. Mona, liberální porodní asistentka a Roxanina přítelkyně z dětství, si začne klást otázky. Kdo mohl chtít navždy umlčet tyto ženy? A nemohly by vraždy, které připomínají práci sériového vraha, být ve skutečnosti zástěrkou politických zločinů? V tu chvíli přichází na scénu Narek, mladý novinář, hrdina předchozí autorčiny detektivky Kdo zabil ájatolláha Kánúního?. Narek vyrostl ve Francii, ale pochází z Íránu, kam se nyní jako novinář vydává podat svědectví o zemi rozbouřené po nedávných zmanipulovaných prezidentských volbách. Úředník z íránského Ministerstva kultury a islámské osvěty ho však vysílá raději do Isfahánu, aby psal o případu zavražděných zpěvaček. Narekovi je jasné, že ho tam posílá proto, aby ho vystrnadil z Teheránu, otřásaného demonstracemi proti prezidentu Ahmadínežádovi, ale může snad odmítnout? Když se však ponoří do vyšetřování případu takzvaného tulipánového vraha, začne odhalovat nečekaně temný příběh.

Fascinující detektivní thriller ze země, kde mají ženy zakázáno zpívat. Šáh padl a Islámská republika Írán zakázala ženám zpívat na veřejnosti. Roxana, známá populární zpěvačka, musela z Íránu uprchnout. Přesto se však ještě jednou po letech, v roce 2009, vrací do rodného města Isfahánu, aby tam potají uspořádala svůj poslední koncert. Její mrtvola je nalezena v opuštěném divadle, na místě činu leží hedvábné tulipány, symbol mučedníků revoluce. O čtyřiadvacet hodin později je zabita jiná isfahánská zpěvačka a vedle mrtvého těla je opět nalezena kytice květů. Mona, liberální porodní asistentka a Roxanina přítelkyně z dětství, si začne klást otázky. Kdo mohl chtít navždy umlčet tyto ženy? A nemohly by vraždy, které připomínají práci sériového vraha, být ve skutečnosti zástěrkou politických zločinů? V tu chvíli přichází na scénu Narek, mladý novinář, hrdina předchozí autorčiny detektivky Kdo zabil ájatolláha Kánúního?. Narek vyrostl ve Francii, ale pochází z Íránu, kam se nyní jako novinář vydává podat svědectví o zemi rozbouřené po nedávných zmanipulovaných prezidentských volbách. Úředník z íránského Ministerstva kultury a islámské osvěty ho však vysílá raději do Isfahánu, aby psal o případu zavražděných zpěvaček. Narekovi je jasné, že ho tam posílá proto, aby ho vystrnadil z Teheránu, otřásaného demonstracemi proti prezidentu Ahmadínežádovi, ale může snad odmítnout? Když se však ponoří do vyšetřování případu takzvaného tulipánového vraha, začne odhalovat nečekaně temný příběh.

Základy naší civilizace jsou ohroženy. Vyklikáváme si mozek z hlavy. Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. To s sebou nese nezměrné nebezpečí, říká neurovědec Manfred Spitzer. Výsledky výzkumů, které zmiňuje, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých dramaticky klesá vinou digitálních médií schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci. V Německu i anglosaském světě vzbudila kniha značný ohlas mimo jiné i ze strany rodičů a pedagogů, nicméně reakce odborné veřejnosti byly dosti kontroverzní.