Institut pro studium literatury strana 2 z 2

Kniha Kritiky a eseje z let 18921924 těží z celého rozsahu kritického a esejistického díla Arnošta Procházky. Chce přispět k hlubšímu poznání českého modernismu přelomu devatenáctého a dvacátého století a jeho podob a alternativ v dobových proměnách i mezinárodních souvislostech prostřednictvím vrstevnatého literárněhistorického obrazu Procházkova díla. Připomíná osobitost a význam práce jedné z klíčových osobností českého dekadentního symbolismu a individualistického estetismu. Reprezentativní výbor z původních autorských prací Arnošta Procházky zahrnuje bezmála dvě stovky textů, které představují konstanty i proměny autorovy kritiky a esejistiky, její charakter a jedinečnost, její tematickou i stylovou rozlohu eseje programové povahy a estetické úvahy, portréty a medailony modernistických literátů a výtvarníků, literární, výtvarné a divadelní kritiky a polemiky, články a glosy příležitostné a společensko-politické povahy. Texty jsou řazeny chronologicky do čtyř oddílů odpovídajících přirozeně etapám autorovy tvorby a jeho estetického myšlení: I. 18921894, II. 18941900, III. 19011914, IV. 19151924. Možnost tematického a žánrového čtení vyznačuje Soupis tematický a žánrový. Přehled o místě vybraných prací v kontextu autorova díla dále poskytuje kompletní anotovaná Bibliografie Arnošta Procházky. Portrét Procházkovy osobnosti a celistvý přehled jeho díla v širších souvislostech podává doslov doplněný obsáhlým výběrovým soupisem sekundární literatury. Publikace tak znovu zpřístupňuje a oživuje ne příliš dostupný a nedostatečně reflektovaný literárněhistorický materiál.

Antologie představuje Otokara Březinu jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 18961968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 18951903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (18951901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova obrazu, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 19491968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.

Kritické projevy 14 (Dodatky z let 18981937) zahrnují veškeré nebeletristické texty, které chybějí v předchozích třinácti svazcích Souboru díla F. X. Šaldy z let 19491963 a jsou rozptýleny v dobových periodikách, z nichž některá jsou pro současného badatele prakticky nedostupná, i v dalších publikacích. Soubor vynechaných, opomenutých či dosud neznámých Šaldových článků (plus jednoho básnického překladu a jednoho původního epigramu) je uspořádán chronologicky a prezentován v kritické, komentované edici. Doplňují ho jednak společná prohlášení z let 19041936, která Šalda podepisoval a přihlašoval se tak nejen ke kolektivní manifestaci literárních aktivit, ale i k solidarizačním projevům společenským, jednak oddíl dubií, tedy nepodepsaných textů s pravděpodobným Šaldovým autorstvím. Vydavatelský komentář mapuje podrobně pokusy o úhrnné publikování kritikovy tvorby, zejména pak Souboru díla F. X. Šaldy, jeho původní záměry, literárněvědné vypracování a mimoliterární omezení. Editorský aparát sleduje mj. genezi jednotlivých textů a jejich ohlas a zasazuje tyto opominuté práce do souvislostí dosud zveřejněných Šaldových souborných spisů. Tento 23. svazek Souboru díla F. X. Šaldy připravili Michael Špirit a Luboš Merhaut.

Čtení o Dantovi Alighierim je první samostatnou publikací, která českému čtenáři umožňuje porozumět autorovu nejslavnějšímu dílu. Dantova Božská komedie je k dispozici ve čtyřech kompletních překladech, rozborů jeho poetiky je v našem prostředí však zřetelný nedostatek. Stati z rozmezí let 1890–1910 byly vybrány tak, aby předvedly podrobnou analýzu konkrétních úseků básnického textu a poskytly zájemci o výklad nástroje, jichž bude schopen využít i samostatně. Někdy jsou probírány zdánlivé kuriozity, jež ale mohou poskytnout obecnější klíč: Jak to, že je v pekle vidět? Proč se poutník Dante na některé hříšníky obrací s otevřeným vztekem? Jindy jsou tématem zřetelné strukturní principy velkých celků: démoni a obludy, jejichž odpor musí poutník a Vergilius zdolávat v pekle; modlitby, které v pravidelných intervalech zaznívají v očistci. A prostor je též věnován porovnání Dantova a Miltonova Lucifera, vztahu tělesné a duchovní smrti nebo úloze, již v Dantově křesťanské básni hraje tělesnost a pozemskost. Antologie nepředpokládá znalost italštiny ani samotné Božské komedie – stačí zájem o ni. Tematická pozornost je relativně vyváženě rozdělena mezi Peklo, Očistec i Ráj, jen s mírnou převahou čtenářsky nejoblíbenějšího Pekla. Editorův úvod vřazuje předložený výběr do kontextu moderního dantovského bádání a doplňuje informace potřebné k pochopení zařazených statí. Svazek je doplněn rejstříky a bibliografií dantovských publikací v češtině.

Texty o díle Karla Teigeho, jež přináší tato antologie, vytvářejí mnohovrstevný a v lecčems protikladně vyhraněný obraz přijetí Teigových programových a teoretických prací a kulturněpolitických postojů – tak, jak se formovaly v prvních dvou dekádách jeho působení, tedy v letech 1919 až 1938. Polemické a kritické články, recenze a zprávy postupují od nejranější recepce Teigových stanovisek spojených zejména se sdružením Devětsil a diskusemi o proletářské literatuře k podnětům poetistickým a surrealistickým; antologie se zaměřuje také na tzv. generační diskusi, v níž Teige hájí svobodu umělecké tvorby a současně se dosud – sám bezpartijní – vědomě podřizuje kázni a direktivám komunistické strany. Výběr z rozsáhlé literatury připomíná jak texty v odborné literatuře hojně citované a později znovu vydávané (F. X. Šalda, S. K. Neumann, J. Hora, F. Peroutka, V. Černý, B. Fučík, J. Fučík, J. Strakoš, A. M. Píša, B. Václavek, J. Chalupecký aj.), tak soudy a komentáře k dílu Karla Teigeho známé méně, reakce pozapomenuté či dosud nereflektované (J. Čapek, V. Nebeský, J. B. Svrček, J. Kodíček, M. Pujmanová-Hennerová, E. A. Saudek, Z. Rykr, J. Rybák, V. Zelinka, J. Taufer aj.). Vybrané texty provázejí stručné medailony jejich autorů, poukazující rovněž na další teigovské souvislosti. V úvodní studii postihuje editor Jan Wiendl základní ideová a teoretická východiska a kulturněpolitické postoje Karla Teiga včetně jejich proměn a představuje jej osobně jako vášnivého diskutéra, jehož vyhraněně formulovaná a vypjatě podávaná stanoviska provokovala k reakci. Celek antologie doplňuje oddíl Bibliografie, který poskytuje základní přehled o publikacích Karla Teiga a především o literatuře o něm. Antologie Čtení o Karlu Teigovi se soustředí zejména na ten typ ohlasu, který souvisí s novým způsobem vnímání uměleckého díla a novým pojetím uměleckého a životního řádu, jak je svou teoretickou a organizační prací inicioval Karel Teige. Převažující perspektiva této reflexe, odehrávající se na pozadí dobových kulturněpolitických a generačních otázek, je spíše literární povahy, a to i když se vztahuje také k výtvarným, filmovým či divadelním podnětům. Vymezený časový rámec dvou desetiletí usiluje postihnout dobovou recepci Teigeho díla v prostředí mnohohlasého kulturního prostoru dvacátých a třicátých let, kdy Teige mohl svobodně a bez obtíží reagovat a vést polemiku se svými názorovými oponenty.

Z nesmírně rozsáhlé havlovské literatury vybírá Čtení o Václavu Havlovi nejcennější bezprostřední kritické ohlasy na autorova dramatická a esejistická díla. Stati Evy Uhlířové, Jana Grossmana, Sergeje Machonina, Jindřicha Černého, Ivana M. Jirouse či Jany Patočkové sledují dramatickou tvorbu Václava Havla od premiéry Zahradní slavnosti v roce 1963 až do posledního dramatického (a filmového) díla Odcházení. Kniha se soustředí na pojednání o tematických a tvárných dominantách Havlovy tvorby (divadelní hry Vyrozumění, Largo desolato a Pokoušení), neopomíjí ale ani kritiku autorových esejí (Dopis Gustávu Husákovi, Moc bezmocných, Letní přemítání, Prosím stručně). Vedle Petra Rezka, Petra Fidelia a Zdeňka Vašíčka jsou do antologie zahrnuty analýzy Havlovy esejistiky od Jiřího Cieslara nebo Viktora Šlajchrta. Jan Lopatka vyjímá Dopisy Olze z kontextu úvahových či filozofujících děl a situuje knihu opět v poli textů literárních. Díky zařazení paralelních pojednání téhož díla je v antologii možné konfrontovat výkladové postupy a závěry různých autorů (například Ladislava Hejdánka a Terezie Pokorné u hry Vyrozumění). Čtení o Václavu Havlovi nemá suplovat potřebnou monografii o Havlově literárním díle, chce však oživit diskusi o autorově umělecké a kritické tvorbě, stejně jako o přístupech, které k ní otevírají cestu. Antologie není určena jen pro literární odborníky; ráda by oslovila širší čtenářskou obec, od zaujatých středoškoláků a jejich učitelů, kteří hledají víc než přehledové výklady, přes běžné návštěvníky divadel a čtenáře knih, kteří chtějí konfrontovat svůj zážitek s míněními, jež obraz o Havlovi teprve ustalovala nebo naopak dávala do pohybu, až po univerzitní studenty a jejich pedagogy, pro něž může být užitečná svým zužujícím a záměrně vyhroceným výběrem. Úvodní studie editora Michaela Špirita představuje literárněkritickou recepci dramatického a esejistického díla Václava Havla od šedesátých let 20. století. Kniha zahrnuje obsáhlou bibliografii děl Václava Havla i strukturovaný soupis literatury o něm. Antologii připravil a bibliografii sestavil Michael Špirit.

Kniha ukazuje básníka Jaroslava Vrchlického z perspektivy tázání po životnosti díla, jak byla sledována v kritické rozpravě v prvních čtyřiceti letech 20. století – zčásti už za života autorova. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém je uvedeno studií, která provádí po debatách o básníkově tvorbě od sedmdesátých let 19. století až po poválečnou literárněhistorickou produkci (často schematizující začleňování básníkova odkazu do aktuálního kánonu) a moderní básnické výbory z jeho díla. Antologie přináší jak texty podrývající roli a význam Jaroslava Vrchlického pro „dnešek“ (Viktor Dyk, J. S. Machar), tak pokusy o jeho kritickou rehabilitaci, vyzdvižení živých uměleckých hodnot jeho díla (Arnošt Procházka, Arne Novák, Josef Hora). Zastoupeny jsou rovněž hlasy odmítající pietní přístup k mrtvému klasikovi a požadující kritický, velmi výběrový přístup k jeho dílu, jenž by napomohl oživení mizivého zájmu o básníka (F. X. Šalda, Pavel Eisner, S. K. Neumann). Antologie zahrnuje konečně i zhodnocení díla Jaroslava Vrchlického v jeho lyrických vrcholech (Pavel Fraenkl) i jako celku (F. X. Šalda, Vojtěch Jirát) v širších souvislostech literárněhistorických. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém ukazuje na sporech o odkaz nejproduktivnějšího a nejctěnějšího českého básníka možné příčiny skutečnosti, že Vrchlický nebyl za svého života ani po něm přijímán širokými vrstvami, nebyl čten (populární komedie Noc na Karlštejně představuje přitom v jeho jinak vesměs náročně koncipovaném díle výjimku). Z jeho rozsáhlého lyrického, epického a dramatického díla jsou jako živé vybírány jen básnické zlomky, což však historický význam Jaroslava Vrchlického v dějinách české literatury nijak neumenšuje. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém tak naznačuje cestu k poznání básníka, jehož nelze minout. Úvodní studie editora Michala Topora představuje literárněkritickou i literárněhistorickou recepci díla Jaroslava Vrchlického od doby jeho působení až do dnešních dnů. Kniha zahrnuje obsáhlou chronologicky pořádanou bibliografii literatury o Jaroslavu Vrchlickém. Antologii připravil a bibliografii sestavil Michal Topor.