Institut pro studium literatury

Julius Zeyer byl ve své době vnímán jako romantik, snílek, samotář. Ve společenských stycích byl plachý a podobně nepodbízivá byla i jeho díla, jež od počátku vzbuzovala pozornost náročnějších čtenářů a čtenářek. Čtení o Juliu Zeyerovi mapuje formování obrazu Zeyerova díla v rozpravě vedené v časovém úseku od poloviny sedmdesátých let 19. století do čtyřicátých let 20. století, se zaměřením na literární kritiku a kulturní publicistiku. První tři oddíly výboru ukazují, jak se o Zeyerově díle soudilo za jeho života, další tři jsou věnovány recepci posmrtné. K rozborům a úvahám přitahovala Zeyerova díla od počátku nejvýznamnější spisovatele a žurnalisty (J. Neruda, S. Čech, J. Vrchlický, J. V. Sládek, H. G. Schauer aj.). V závěru 19. století vyvstala potřeba souhrnné charakteristiky, bilancování Zeyerova díla jako celku (F. X. Šalda, F. V. Krejčí) a určení jeho významu v kontextu rozvíjejícího se modernismu (J. Karásek ze Lvovic, A. Procházka). V kontextu vlny nekrologů se ozřejmovaly kontury zahraniční recepce Zeyerova díla (Z. Przesmycki, C. Hoffmann), následné polemické výpady (J. S. Machar, S. K. Neumann) vedly k novému zhodnocování Zeyerových tvůrčích východisek a výsledků (M. Marten), mezi nimiž dominovalo téma Zeyerem mistrovsky ovládnutého žánru obnoveného obrazu (T. Vodička, J. Zahradníček). Určující pro posmrtnou recepci byl také svazek shrnující v rámci sebraných spisů Zeyerovy lyrické básně. Autor nahlížený za svého života jako prozaik a dramatik se napříč eseji M. Martena, A. Nováka a F. X. Šaldy nově vyjevuje jako jeden z vrcholů české lyriky, situovaný mezi Máchou a Březinou. Tento málo uvědomovaný zvrat v ohlasu Zeyerovy tvorby antologie symbolicky podtrhuje ukázkami lyrických veršů, v nichž svůj vztah k Zeyerovu dílu formulovali J. Vrchlický, I. Geisslová, M. Součková aj.

F. Kafka je počítán mezi nejvýraznější představitele klasické literární moderny a předivo žánrově různorodé sekundární literatury, jež se k jeho dílu či osobě vztahuje, se jeví jako nekonečné. Čtení o Franzi Kafkovi je skromným výřezem, už prvotní záběr byl ostatně zúžen na práce autorů, spjatých v některé fázi svých drah s kulturním prostorem českých zemí. Podstatnou částí antologie tak tvoří překlady textů, jež dosud byly k dispozici jen v německo- či anglickojazyčných originálech. Antologii započínají texty publikované v letech před první světovou válkou, resp. ještě za Kafkova života (M. Brod, C. Hoffmann, E. Weiß, R. Musil; J. Körner a znovu M. Brod), následuje ukázka z „chóru“ provázejícího autorovo úmrtí (L. Winder, O. Baum, M. Jesenská, F. Weltsch, M. Pujmanová, O. Pick, G. Janouch), dále pak konfrontace s prvními posmrtnými edicemi větších prozaických celků – Procesem, Zámkem a Amerikou (W. Haas, E. Weiß, F. Weltsch, F. Thieberger, O. Baum, P. Leppin, M. Brod, O. Pick, L. Winder, J. Mühlberger, znovu O. Baum) jakož i reflexe dalších edičních počinů a také zásadní události prostřednické – totiž vydání Zámku v překladu P. Eisnera (v této souvislosti jsou zahrnuty texty T. Vodičky, J. Hory, A. M. Píši a V. Renče). Poválečné uvažování o Kafkově díle reprezentují komentáře H. Politzera, J. Řezáče, F. C. Weiskopfa, P. Eisnera, E. Muira, V. Černého, H. Siebenscheina a P. Trosta, na ně – v oddílu Exily – navazují práce M. Broda, E. Hellera, H. Politzera, H. Siebenscheina (ten ovšem s určitou významovou licencí, šlo spíše o zájezd) a J. Urzidila. Závěrečný oddíl evokuje – byť také jen fragmentárně (v textech J. Dreslera, E. Goldstückera, R. Grebeníčkové, V. Černého, I. Dubského, J. Jedličky, R. Preisnera a V. Kafky) – dočasný návrat debat o Kafkovi do běžněji přístupných vrstev československé rozpravy o literatuře. Recepční dráhy sledovatelné v desetiletích následných antologie načrtává již jen letmo, povýtce bibliograficky.

Antologie Čtení o Vladislavu Vančurovi s podtitulem Kritické rozepře (1923—1969) anebo „Pravda se zle oře“ je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky). Antologie předkládá výběr reflexí autorovy tvorby od prvních povídkových knih až po články, dokládající znovuoživený zájem o jeho dílo od druhé poloviny padesátých let do konce let šedesátých (M. Kundera, J. Opelík, J. Brabec, J. Lopatka): v inspirativním ovzduší znovuobjevovaného vančurovského „vědomí souvislostí“ byl Vančura promýšlen jako živá hodnota, inspirativní odkaz jeho estetického projektu byl kon- frontován se soudobým stavem umělecké tvorby a její reflexe.

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Počínaje knižním debutem – prozaickým triptychem O zlých samotářích – provázel Olbrachtovy práce respekt recenzentů, ti se přitom museli opakovaně vyrovnávat s nestálostí žánrového řešení i zacílení (Arne Novák psal nad prózou Anna proletářka o Olbrachtovi jako o „básníku, jehož vývoj nás od Zlých samotářů udržoval v napětí“), takřka tak pokaždé jako by nanovo stanuli před nutností pojmenovat to, kým Olbracht je, zkoušejíce zároveň složitě v této diskontinuitě rozkrývat prvky bytostné, trvalejší povahy. Antologie umožňuje Olbrachtovo dílo nahlédnout v postupné celistvosti a zároveň nejednoznačnosti, utvářené právě i časností a mnohostí zastoupených kritických perspektiv. Její úvodní oddíl soustředí texty reprezentující podoby kritické konkretizace čtyř prvních knih Olbrachtových: povídkového souboru O zlých samotářích, prózy Žalář nejtemnější, předválečné aktovky Pátý akt a románu O podivném přátelství herce Jesenia. Oddíl druhý umožňuje nahlédnout diskuse, ba rozepře nad Olbrachtovými vystoupeními, spjatými s jeho fascinací ruským příkladem a službou komunistické perspektivě – ať už šlo o reflexe jeho Obrazů ze soudobého Ruska či – několik let nato – o konfrontace s knižním souborem Devíti veselých povídek z Rakouska a republiky a prózou Anna proletářku. Oddíl Mříže, hory sleduje nejprve odezvu prózy Zamřížované zrcadlo, následně pak rozpravu provázející trojici knih s podkarpatským podnětem; co do geografického zázemí se k této sérii de facto přimykají i dva texty utvářející oddíl Golet. Závěrečná část antologie – nazvaná Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu – v příkladech představuje způsoby traktování Olbrachtova zjevu v poválečných podmínkách; završuje ji triptych textů J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, takto dokladů snahy o oživující četbu a pojetí jeho díla.

Syn zámožného advokát Filipa Messera a Berty, rozené Heim; oba byli židovského původu a německého jazyka. V roce 1900 se M. přestěhoval do Budapešti a nechal si úředně změnit příjmení na „Meszlény“, od r. 1902 studoval na zdejší univerzitě filologii, v r. 1908 tu obhájil práci věnovanou dílu H. W. von Gerstenberg. V letech 1909–14 žil ve Švýcarsku – nejprve v Bernu, poté v Ženevě (z této doby pochází několik jeho knižních monografií a především série statí publikovaných zejména v berlínském časopise Die Grenzboten), v r. 1912 se habilitoval na ženevské filozofické fakultě. Po vypuknutí války načas zakotvil v Poznani a redigoval tu časopis Aus dem Posener Lande, během r. 1915 musel narukovat. V r. 1917 byl vojenské povinnosti zproštěn a začal vyučovat na obchodní akademii v Pozsony/Pressburgu. V r. 1918 vyšla konečně knižně první část jeho monografie o Carlu Spittelerovi (Karl Spitteler und das neudeutsche Epos). V poválečné Bratislavě zůstal zakotven až do r. 1922; podílel se na provozu místního Uměleckého spolku, v r. 1920 vydával měsíčník Das Riff. V r. 1922 se stal lektorem němčiny na pražské české filozofické fakultě, rok nato se tu neúspěšně pokusil o habilitaci, pokračoval nicméně v práci lektora. Zásadní platformu našel už v té době v deníku Prager Presse, kam přispíval texty o literatuře, avšak postupně především o aktuální kunsthistorické či výtvarněkritické produkci. Do roku 1940 M. spojil síly také s redakcemi několika dalších periodik – nejvýrazněji s časopisy Kunst für Alle, Svobodný zednář, Forum, Dílo a Filosofická revue, v roce 1938 vyšel knižně jeho diptych Jak se dívat na obrazy a Jak se dívat na sochy. Válku přežil, k transportu do Terezína nastoupil až v únoru 1945. I po válce vyučoval na pražské filozofické fakultě, v textech publikovaných do r. 1948 se zabýval zejména evropskou lyrikou, měl pravděpodobně v plánu vydat další větší rilkovskou práci, na což nedošlo. Poslední lektorské kurzy si odbyl v r. 1958. Kniha je v první řadě výborem z textů Richarda Messera (Meszlénye/Meßlenyho). Většinu jich publikoval německy, a protože texty jsou ponechány v původním znění (a na tom základě pouze edičně upraveny), výsledná antologie je dominantně německojazyčná. Vzniklý korpus, čítající větší stati i drobné recenzní glosy, má vybídnout k zevrubnějšímu – byť průřezovému – seznámení s okruhy témat, jimž M. věnoval pozornost, má být příležitostí k nahlédnutí jedné specifické intelektuální dráhy, v jejích konkrétních artikulacích a dis/kontinuitách. Jednu z dlouholetých linek M. záběru otevírá hned úvodní stať věnovaná dílu C. Spittelera. Jeho eposy se mu staly středem úvah o spektru epických žánrů a možnostech eposu v moderním literárním diskurzu, v těchto souvislostech se zabýval také dramatickou tvorbou J. W. Goetha a Ch. F. Hebbela, prozaickými novinkami „mladých Švýcarů“ a později také dílem R. M. Rilka; provázanost látky a určité (totiž švýcarské) státně-politické idey sledoval v knize Tell-Probleme. Švýcarské prostředí mocně stimulovalo také M. interes o výtvarné umění, který se přelil i do pokusů výtvarněkritických či kunsthistorických, soustředěných zejména k pracím F. Hodlera, G. Giacomettiho a C. Amieta. V těchto dvou vrstvách se M. psaní pohybovalo i po další desetiletí, s převahou druhé z nich v letech první republiky, resp. až do r. 1940, z něhož pochází poslední text našeho výboru. Po druhé světové válce de facto M. coby výtvarný kritik/historik umlká, vraceje se k fascinaci dílem Rilkovým – ovšem v obecnějším kontextu pojmu moderní lyriky. Zvláštní složku utváří několik textů programních, v nichž M. exponoval svou pozici kulturněpolitickou: z nich byla do výboru zařazena dvojice textů z období tajemnického působení v bratislavském Uměleckém spolku (1919), dále stati Die wirtschaftliche Verantwortung (1921), Wege zur Einheit (1924), Kaserne rechts, die Kirche links, die Maurer in der Mitte (1930) a Ziele und Wege (1936).

Čtení o Otokaru Fischerovi je chronologickou sbírkou textů reflektujících vědeckou, básnickou, dramatickou a překladatelskou aktivitu Otokara Fischera (18831938), význačné osobnosti české kultury první poloviny 20. století. Do antologie byly zahrnuty texty z širokého časového rozpětí takřka osmdesáti let (19051983), počínaje recenzí jeho vědecké prvotiny přes předválečné reflexe jeho monografií, resp. překladů prací Heinricha von Kleist a Friedricha Nietzscheho, v nichž jsou již autorovy dvojdomé umělecko-vědecké předpoklady pojmenovány verbis expressis. Fischerovo působení je dále dokumentováno recepcí namnoze kritickou jeho básnické a dramatické tvorby a meziválečnými ohlasy jeho překladatelského (mj. Johann Wolfgang Goethe) a literárněvědného působení (Heinrich Heine), včetně jubilejních textů k jeho padesátinám. Zásadní cézuru představuje rok Fischerova skonu. Při této příležitosti, v době již bezprostřední vnitropolitické krize, byl jeho umělecký i vědecký odkaz chápán jako zásadní přínos k důkladnějšímu a angažovanému promýšlení česko-německé kulturní výměny i jako jeden z nejosobitějších příspěvků české slovesné kultury kultuře celoevropské, ba světové. Články, vzniklé po druhé světové válce (s příznačnými odmlkami po roce 1948 a opět 1968), často redukovaly též kvůli Fischerovu germanistickému zaměření a nekomunistickému světonázoru jeho tvorbu na nezpochybnitelný (a poněkud nekonfliktně pojímaný) přínos překladatelský, resp. divadelněkritický, aniž by se až na výjimky dobraly syntetizujícího pohledu na Fischerovu osobnost a jeho působení. Edici jednotlivých dokumentů provází krátké biografie autorek a autorů, publikace je doplněna knižní bibliografií Fischerova díla a vybranou bibliografií ohlasů jeho tvůrčí činnosti.

Antologie Čtení o Boženě němcové s podtitulem Hommage Boženě Němcové a jejím následovnicím je malým výborem z velmi rozsáhlé literatury o spisovatelce Boženě Němcové, rámovaným zhruba lety po její smrti a z druhé strany rokem 1945. Začíná velkým portrétem, jejž v roce 1870 Němcové věnovala Sofie Podlipská, a končí pracemi dvou mimořádných osobností archeoložky a estetičky Růženy Vackové a filoložky a kritičky Věry Liškové. Nejde tu ostatně jen o Boženu Němcovou, ale zvýšenou měrou také o ženy, které o ní psaly: o jejich názory a myšlenky a jejich role v české společnosti. Třiadvacet vybraných textů je připomínkou několika žen, které považovaly Němcovou za součást svého osobního a profesního života. Výsledný soubor je svého druhu archeologií paměti žen a jejich intelektuální emancipace v téměř stoletém období, které skončilo radikálními změnami, jež zasáhly do veřejného postavení žen a změnily způsoby jejich angažovanosti. V celku antologie nabývají proto na významu medailony autorek, které mohou posloužit jako další rozcestí, další impulzy pro obnovování zasuté paměti žen. Díky Boženě Němcové lze tak objevovat nesamozřejmou, ne zcela známou tradici myšlení a hledání vnitřní svobody ženiny. Závěrečný výběr z bibliografie Boženy Němcové dovedený do současnosti umožňuje zasadit texty do širšího kontextu rozprav o Němcové a také poskytnout první orientaci v nepřehledném poli psaní o této ikonické spisovatelce.

Antologie Čtení o Janu Nerudovi s podtitulem Utváření obrazu předkládá mozaikovitý portrét jedné z nejvýznamnějších osobností druhé poloviny 19. století: spisovatele a novináře Jana Nerudy (18341891). Čítanka shromažďuje třináct textů z let 1864 až 1942, a pokrývá tedy zhruba prvních osm dekád rezonance Nerudova díla. Jde jednak o kritické stati a portréty publikované za autorova života (Vilém Kienberger, Karel Sabina, Servác Heller, Jakub Arbes a J. V. Sládek), jednak o celistvější pokusy o uchopení Nerudovy osobnosti či díla napsané po jeho smrti (Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Arne Novák, Miloslav Hýsek, F. X. Šalda a Karel Polák). Rámec výboru tvoří dvojice statí Felixe Vodičky a Alberta Pražáka, jež byly koncipovány pro kolektivní publikaci Kniha o Janu Nerudovi. Kniha byla připravována k vydání v roce 1941 (padesát let od úmrtí Jana Nerudy) v nakladatelství Čin, z jejího vydání však sešlo. Nerealizovaná encyklopedie měla být završením prvních několika dekád intenzivního nerudovského bádání z tohoto důvodu tvoří svorník předkládaného výboru. Texty jsou vybrány tak, aby co možná rovnoměrně pokrývaly zvolenou časovou rozlohu i mnohotvárnost Nerudovy činnosti (básník, prozaik, publicista, dramatik) a jejich chronologické uspořádání dovoluje nahlédnout postupné utváření názorů na Jana Nerudu a jeho tvorbu. Antologie je doplněna předmluvou editora a bibliografií.

Antologie představuje Otokara Březinu jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 18961968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 18951903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (18951901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova obrazu, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 19491968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.

Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019), je věnována dráze muže, jenž se narodil roku 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig, v letech 1907-1916 se profiloval pod různými pseudonymy (mj. jako Arne Laurin) jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik, zprvu na stránkách periodik spjatých s prostředím studentského spolkového života, posléze zejména v českožidovském týdeníku Rozvoj, v jičínských Pokrokových listech, v satirických Kopřivách, dále v Samostatnosti, Národním obzoru, anarchistické Zádruze, Horkého Stopě, revui Divadlo, v deníku Národní politika, již během války v českožidovských Českých listech (resp. Českém listu). Přátelil se mj. s Jaroslavem Haškem či Egon Erwinem Kischem. Narukovat musel definitivně v roce 1916, zbytek války poté strávil jednak v maďarských lazaretech, v roce 1918 potom ve vídeňském Kriegspressequartieru jako redaktor časopisu Domov (a přímý podřízený Roberta Musila). V r. 1919 se Lustig stal zástupcem Bedřicha Hlaváče jakožto šéfredaktora deníku Tribuna (sedával v místnosti s F. Peroutkou), v závěru r. 1920 byl přizván k přípravě deníku Prager Presse, jejž nakonec v letech 19211938 řídil (od r. 1927 i z pozice redaktora zodpovědného, už i úředně jako Arne Laurin). V listopadu 1938 mu byla správní radou Orbisu vypovězena smlouva, v lednu 1939 zamířil do Francie, odtud lodí do New Yorku, s nímž byl jak se ukázalo spojen zbytek jeho dráhy a působení, zacíleného vedle podílu na provozu New Yorských listů především k organizaci mohutného zpravodajského archivu (pod střechou československého konzulátu). Urnu s popelem svého muže přivezla Olga Laurinová do Prahy počátkem r. 1946, byla uložena v hrobě na Olšanských hřbitovech.

Čítanka obsahuje základní literaturu o Jiřím Kolářovi z let 19561986. Jedná se o eseje a práce přehledové, snažící se uchopit básníkovu osobnost, jeho genetiku, typologii, stylizaci a vývoj čili směřující k portrétu a syntéze. Přestože se výběr přidržuje chronologie, není jeho cílem postihnout vlastní kritickou recepci díla výrazně zasaženého cenzurou. Kulturně-společenské mlčení o Kolářovi se rozhostilo s koncem čtyřicátých let. Vzhledem k tomu, že pokus Václava Havla o jeho rehabilitaci zůstal v roce 1956 jen v rukopise, stal se prvním bilančním textem až doslov Jana Grossmana ke knižnímu výboru z roku 1964. Syntetizující stať Zdeňka Pešata o Skupině 42 v šedesátých letech již vyjít nestihla a nastupující normalizace roku 1970 rovněž znemožnila vydání Prometheových jater i s doslovem Emanuela Frynty. Ve stejném roce se klasická filoložka Eva Stehlíková zaměřila na kolářovské antické odkazy a reminiscence. Z přelomu šedesátých a sedmdesátých let pocházejí portréty a vyznání od literárních kritiků Jindřicha Chalupeckého, Václava Černého a Bedřicha Fučíka, ale též kunsthistorické studie od Miroslava Lamače a Jiřího Padrty. V osmdesátých letech souvisejí s exilovými vydáními vrcholných Kolářových knih esej Jana Vladislava či inter pretace Sylvie Richterové a v samizdatových časopisech uvedl studii o divadelních textech Vladimír Karfík. Čtení o Jiřím Kolářovi přináší práce vesměs bilančního charakteru a převážně esejistického rázu, jako jsou portrét, nástin, příběh apod. Důraz kladený na Kolářovu básnickou tvorbu spolu s kunsthistorickými a teatrologickými akcenty tvoří z antologie pomyslný monografi cký celek a s trochou nadsázky portrét umělce v nenormálním věku. V těchto dobově nepříznivých historických a kulturně-společenských podmínkách dokázali zahlédnout kontury Kolářova díla a podržet vědomí jeho celku jen nejvýznamnější interpreti. V edici Antologie IPSL dosud vyšlo: sv. 1: Čtení o Václavu Havlovi. Autor ve světle literární kritiky, ed. Michael Špirit (192 s., 2013), sv. 2: Čtení o Jaroslavu Vrchlickém. Básník ve sporech o životnost díla, ed. Michal Topor (184 s., 2013), sv. 3: Čtení o Jaroslavu Haškovi. Ohledávání 1919 1948, ed. Luboš Merhaut (168 s., 2014), sv. 4: Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Hledání proměn autorovy poetiky, ed. Jiří Flaišman (160 s., 2014), sv. 5: Čtení o Elišce Krásnohorské. V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu, ed. Libuše Heczková (196 s., 2015), sv. 6: Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 19191938, ed. Jan Wiendl (212 s., 2015), sv. 7: Čtení o Bohumilu Hrabalovi. Rukověť otevřeného díla, ed. Annalisa Cosentino (192 s., 2016), sv. 8: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. Martin Pokorný (196 s., 2016), sv. 10: Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura člověk svět (19101938), eds. Lucie Merhautová a Luboš Merhaut (366 s., 2017), sv. 11: Čtení o Jiřím Kolářovi. Portréty a syntézy, ed. Petr Šrámek (248 s., 2018).

Dopisy, které italský literární vědec a básník Angelo Maria Ripellino (19231978) posílal do vlasti české, a listy, které sám dostával od českých intelektuálů, básníků a výtvarníků, jsou nejen vzácným dokladem zájmu a znalosti, kterým se těšila česká kultura v Itálii; tato korespondence je také důležitým svědectvím o situaci, v níž se česká kultura ocitla po druhé světové válce, o přátelstvích, radostech a svízelích celé řady méně i více známých osobností české literární a umělecké scény různorodého zaměření, jako byli Karel Teige, Jindřich Chalupecký, Vladimír Holan, Jiří Kolář a mnoho dalších. O bohaté síti Ripellinových vztahů a spolupracích svědčí nejenom listy z Čech, ale také z USA, kam se z Evropy zachvácené fašismem a komunismem uchýlila část intelektuálů a akademické obce. Komentovaná edice Do vlasti české nepředstavuje veškerou Ripellinovu korespondenci s Čechy: zahrnuje dopisy, které se více nebo méně nahodile zachovaly buď v Ripellinově pozůstalosti, nebo v jiných osobních archivních fondech. Soubor s podtitulem Z korespondence Angela M. Ripellina je řazen chronologicky a dovoluje sledovat vývoj různých vztahů a příběhů. Lze v něm též číst i několik tematických okruhů: dopisy, které osvětlují okolnosti vzniku první knihy Angela M. Ripellina Storia della poesia ceca contemporanea (1950); vzájemnou korespondenci s Vladimírem Holanem z let 19481977; trvalý Ripellinův zájem o výtvarné umění; jeho vztahy s českými exulanty; projekt italského vydání výboru ze spisů Karla Teiga. Náhled do Ripellinovy korespondence dovoluje poznat pisatelovu síť známých, spolupracovníků a přátel, jeho způsob práce, zájmy a záliby; poskytuje také klíč k italské bohemistice vyznačující se těsnými vztahy s mateřskou bohemistikou českou: těsná spolupráce s českými vědci a umělci, kterou Ripellino a po něm další italští badatelé vyhledávali a dále rozvíjeli, je pro ni příznačná dosud.

Antologie přináší ohlasy na literární tvorbu Marie Majerové v jejím hlavním tvůrčím období. Podtitul publikace Od Panenství k Robinsonce odkazuje nejen na časové vymezení od prvního románu (1907) po poslední významnou literární práci (1940), ale naznačuje také inklinaci Majerové k tématům dívčího dospívání a k narušování a převracení genderových stereotypů. Právě jejího feministického zaměření a důrazu na sociální otázky si literární kritici všímali nejvíc, jejich recenze a jiné ohlasy ovšem přispívají také do diskusí o smyslu a podobě tendenčního umění, o sociálním a komunistickém románu, o sexualitě, tělesnosti a citovosti v literatuře, o ženském a mužském principu nebo o volné lásce a nové ženě. Více než třicet článků antologie je rozčleněno do osmi oddílů, zaměřených na tyto a podobné otázky. Autory článků jsou osobnosti Majerové ideově blízké (Josef Hora, Julius Fučík, F. V. Krejčí) i výrazně vzdálené (Josef Knap, J. O. Novotný). Zařazeny jsou i texty dalších významných postav literární kritiky první poloviny dvacátého století, jako F. X. Šaldy, Arneho Nováka, A. M. Píši, Františka Götze či Karla Sezimy. Čtení o Marii Majerové přináší pestrý pohled nejen na Majerovou jako spisovatelku, socialistku a feministku, ale skrze literárněkritické texty přibližuje představu o tehdejším vnímání ženského a sociálního hnutí vůbec, o ženách spisovatelkách a o ženské literární tradici. V edici Antologie IPSL dosud vyšlo: sv. 1: Čtení o Václavu Havlovi. Autor ve světle literární kritiky, ed. Michael Špirit (192 s., 2013), sv. 2: Čtení o Jaroslavu Vrchlickém. Básník ve sporech o životnost díla, ed. Michal Topor (184 s., 2013), sv. 3: Čtení o Jaroslavu Haškovi. Ohledávání 1919 1948, ed. Luboš Merhaut (168 s., 2014), sv. 4: Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Hledání proměn autorovy poetiky, ed. Jiří Flaišman (160 s., 2014), sv. 5: Čtení o Elišce Krásnohorské. V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu, ed. Libuše Heczková (196 s., 2015), sv. 6: Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 19191938, ed. Jan Wiendl (212 s., 2015), sv. 7: Čtení o Bohumilu Hrabalovi. Rukověť otevřeného díla, ed. Annalisa Cosentino (192 s., 2016), sv. 8: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. Martin Pokorný (196 s., 2016), sv. 10: Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura člověk svět (19101938), eds. Lucie Merhautová a Luboš Merhaut (366 s., 2017), sv. 11: Čtení o Jiřím Kolářovi. Portréty a syntézy, ed. Petr Šrámek (248 s., 2018). sv. 12: Čtení o Marii Majerové. Od Panenství k Robinsonce, eds. Dana Hůlková Nývltová a Radek Hylmar (176 s., 2018).

Loutky i dělníci boží (poprvé 1916) jsou jediným románovým dílem Františka Xavera Šaldy (1867–1937), přední osobnosti české literární, divadelní a výtvarné kritiky sklonku devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Román je významným Šaldovým pokusem o překonání modelu tradičního románu a svou strukturou je do značné míry prózou experimentální: pokouší se o psychologickou motivaci jednání postav, zahrnuje rozsáhlé výkladové esejisticky pojaté pasáže, využívá prvku deníku, motivu dvojníka atd. Loutky i dělníci boží jsou nejen románem milostným, jak jej Šalda vymezil v podtitulu, ale též románem ideovým, filozofickým, náboženským, etickým, českým (ve smyslu národní myšlenky), secesním (jak o něm mluvil Václav Černý) či také generačním. Příběh vystavěný na půdorysu milostného trojúhelníku, vztahu hlavního hrdiny Franka Lamberka k Šimonce a Kornelii, je v Šaldově pojetí rovněž prostorem k vyrovnání se s důsledky upadající kultury a hledání pevných základů pro budoucí život mladého intelektuála, který nově definuje svůj poměr ke kulturní tradici, společnosti a národnímu celku. Knižní edice přináší kriticky ověřený text posledního znění Loutek i dělníků božích z roku 1935 a je doprovozena edičním komentářem analyzujícím historii textu. Pandán ke knize představuje elektronická edice přístupná z webu Institutu pro studium literatury, která umožňuje detailně sledovat změny mezi jednotlivými zveřejněnými verzemi románu. Kniha připravená v rámci edičního projektu Soubor díla F. X. Šaldy vychází přesně sto let po prvním knižním zveřejnění románu.