Janáčkova akademie múzických umění v Brně strana 2 z 3

Publikaci tehdejšího dramaturga Divadla na provázku, který 18. listopadu 1989 jako první vyhlásil ze scény stávku českých divadel, tvoří z více než třetiny zmenšený reprint výstavy, která byla koncipována pro expedici do Jihoafrické republiky u příležitosti desátého výročí sametové revoluce pod názvem DIVADLO PRO DEMOKRACII Divadlo na provázku a česká divadla v sametové revoluci 1989 (autor koncepce výstavy: Petr Oslzlý, výtvarný autor výstavy: Joska Skalník). Ta tehdy na 22 jednotlivých a vždy na určité téma zaměřených panelech mapovala fotografiemi umístěnými na podkladové koláži z grafických písemných dokumentů příběh unikátního podílu divadla na společenských událostech, které se odehrály v letech 19871990, především pak na rozhodujících společenských změnách roku 1989, pojmenovávaných právě jako sametová revoluce. Pro knižní podobu dopsal Petr Oslzlý k těmto panelům podrobné popisky, jež přibližují dění zachycené na fotografiích. Tuto obrazovou část pak doplnil svými již dříve publikovanými, ale nyní nově zredigovanými texty na toto téma: přednáškou Revoluce českých divadel a divadelnost české revoluce, rozhovorem s Karlem Hvížďalou z druhého vydání knihy Výslech revolucionářů z roku 89 a přednáškou Divadlo ve svatém kruhu. Veškeré texty jsou zde publikovány jak v české, tak v anglické verzi, jejíž autorkou je významná překladatelka, pedagožka a spisovatelka Barbara Day. Prestižní velkoformátová a částečně celobarevná publikace na křídovém papíře s množstvím unikátních, poprvé v historii otištěných dokumentů je nesporně jedním z exkluzivních připomenutí událostí z roku 1989 a role, kterou v nich sehráli studenti a divadla.

Publikace s názvem Osobnosti Hudební fakulty JAMU vyšla v roce 2017 k 70. výročí založení Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a vzbudila natolik kladný ohlas, že nyní drží čtenář v rukou její pokračování. Tato nová publikace zahrnuje podstatně širší okruh pojednávaných osobností (oproti devíti v prvním dílu je jich nyní sedmnáct) a snahou tvůrců bylo předložit co nejreprezentativnější výběr, který ovšem vyplynul také z osobních a pracovních preferencí autorů příspěvků. Jsou v něm tudíž soustředěny na jedné straně profily umělců, kteří se narodili koncem 19. století a byli tedy mladšími současníky a interprety Leoše Janáčka ještě za jeho života (patřili k nim dirigent a sbormistr Břetislav Bakala a první rektor JAMU Ludvík Kundera), a na druhé straně umělců meziválečné generace, která zasáhla podstatným způsobem do vývoje českého kompozičního a reprodukčního umění zejména v šedesátých letech a později (klavíristka Inessa Janíčková, operní pěvkyně Anna Barová, muzikolog Jan Trojan, skladatelé Miloslav Ištvan, Ctirad Kohoutek a Zdeněk Zouhar, kvartetista Bedřich Havlík, klavíristé Milan Máša, Vlastimil Lejsek, Otakar Vondrovic a Jiří Skovajsa, dramaturg Václav Nosek, lingvistka a překladatelka Eva Horová, sbormistr Jan Šoupal a violista Jiří Kratochvíl).

Tvůrce legendární inscenace Balada pro banditu (1975) Zdeněk Pospíšil (19441993), patřil spolu s Evou Tálskou a Peterem Scherhauferem nejen k prvním absolventům obnoveného oboru režie na brněnské JAMU, ale i k zakladatelům Divadla Husa na provázku, jeho Dětského studia a zdejším kmenovým režisérům. Zatímco jeho dvěma kolegům a jejich inscenační tvorbě věnovala odborná teatrologická veřejnost alespoň dílčími studiemi pozornost, v případě Zdeňka Pospíšila je situace značně odlišná. Souvisí to ostatně i s Pospíšilovými životními osudy odchodem do švýcarské emigrace a nezdařeným porevolučním pokusem o proměnu pražského Hudebního divadla v Karlíně v muzikálovou scénu evropského významu, jenž nakonec vyústil v osobní tragédii. Publikace se snaží zaplnit vzniklou mezeru a v širším kontextu vůbec poprvé mapuje jeho životní a uměleckou dráhu jako celek.

Ester Krumbachová proslula především jako scénografka a kostýmní výtvarnice, v mnoha případech se však zásadně podílela i na tvorbě scénářů a celkové koncepci filmů jak československé nové vlny, tak i filmů starší generace tvůrců (Vávra, Kachyňa, Jasný atp.). Publikace přináší výběr z jejích scénářů a její tvorbu pro film a televizi komplexně přibližují studie editora Jana Bernarda a další doprovodné materiály. Jako celek publikace představuje zatím nejúplnější pohled na scenáristickou tvorbu této výjimečné umělkyně.

Publikace pojednává o vokálních a klavírních písních Fanny Hensel, roz. Mendelssohn. Zabývá se specifickou kulturně-sociální situací Berlína první poloviny 19. století (zejména otázkou židovské asimilace a salónu jakožto určité formy hledání vlastní identity i asimilace), rodinou Mendelssohnů a životem samotné Fanny Hensel. Nastiňuje dějiny německé písně od jejího vzniku až do začátku 19. století a také hledá kořeny žánru písně beze slov. Hlavním cílem studie bylo formulovat charakteristické znaky henselovského stylu a dokázat jeho svébytnost ve vztahu k dílu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Součástí jsou analýzy klavírních i vokálních písní Fanny Hensel a jejich srovnání s díly dalších významných skladatelů romantismu.

Interpretační poznámky ke stěžejním operním dílům Mozartovu Donu Giovannimu, Verdiho Nabuccovi, Rigolettovi a La Traviatě, Pucciniho Bohémě a Tosce mají sloužit k pochopení řady odlišností v dirigentské technice, dynamických retuší, řešení přechodů a tempových souvislostí. Nejsou striktním příkazem, jak řešit komplexní problematiku interpretace a studia operních titulů, mají sloužit jako inspirace možných přístupů k řešení problémů, které se mohou při realizaci a studiu vyskytnout. Usnadní tak pochopení celé hudební problematiky studia oper se všemi souvislostmi hlavně těm, kteří se s přípravou a nastudováním dané inscenace setkávají poprvé. Poznámky obsahují zdůvodnění pro řešení tempa a výrazu v souvislostí s obsahem libreta, dramatičnosti děje a srozumitelnosti zpívaného textu.

Sborník habilitačních a profesorských přednášek, které byly prosloveny na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v letech 1990–2007. Přednášky jsou rozděleny do čtyř tematických okruhů: dramaturgie a autorská tvorba, režie, herectví a varia. Zatímco první tři zahrnují hlavní obory vyučované na JAMU, čtvrtý je složen z přednášek pedagogů oborů ostatních. V rámci jednotlivých oborů jsou přednášky řazeny chronologicky a na konci knihy doplněny o medailonky autorů. Každou z nich navíc otevírá fotografie příslušného pedagoga.

Publikace nabízí základní informace o vzájemném vlivu opery a literatury a naopak literatury a opery. Nesupluje slovníky, jednotlivá témata nastiňuje, srovnává, nepracuje s nimi do hloubky, ale upozorňuje. Zmiňuje se o skladatelích, které dobře známe, o libretistech, na které často zapomínáme, o inscenátorech, kteří dokážou z předlohy vykouzlit zázrak, nebo o mnohdy nedoceněných překladatelích, kteří také k opeře patří. Nabízí přehled literárních děl, z nichž opery vycházejí, výběr oper s librety původními a dotkne se i oper soudobých. Jedná se o koncentrovaný výtah důležitých údajů, které lze dále rozvíjet. Pro svou stručnost a přehlednost může být tato práce inspirací nejen pro studenty zpěvu, herectví či režie, ale pro kohokoliv, kdo se zajímá o umění.

Téma, které si autorka vybrala pro svůj výzkum, pokrývá klíčovou oblast české klavírní literatury. Soustavné zpracování sólového klavírního díla Bohuslava Martinů představuje rozsáhlý a náročný úkol. Autorka zvolila vhodnou strategii, založenou zejména na faktu, že je sama zdatnou pianistkou. Ve své studii prokazuje schopnost širokého záběru a rozsahu svého zkoumání. Volí obtížnou, ale užitečnou cestu: představuje hudební dílo jakoby z ptačí perspektivy, komplexně a v duchu doby, v níž autor žil, s ohledem na proměny a vlivy, které jeho životní dráhu tvarovaly. Vychází přitom z poznatku, že klíč k pochopení díla samotného často tkví v pochopení okolností, které ke vzniku díla vedly.

V interdisciplinárně pojaté monografii je poprvé v českém překladu publikována část dramatické tvorby jednoho z lídrů postperestrojkové ruské dramatiky Olega Bogajeva. Skrze komentovaný překlad autorka monografie otevírá texty her interpretaci. Zpřístupňuje osobnost tvůrce, jenž si navzdory realitě, která ho obklopuje, zachovává svobodné myšlení – originálním způsobem zpracovává otázky lidského bytí, ale také neurastenické body novodobé historie.

Janáčkova akademie múzických umění od roku 1993 uděluje titul doctor honoris causa nejvýznamnějším osobnostem českého i světového dramatického a hudebního umění. Dosud bylo uděleno 19 titulů mistrovským umělcům, např. českému dramatikovi a bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, britskému dramatikovi a scenáristovi Tomu Stoppardovi, italsko-dánskému divadelnímu režisérovi Eugenio Barbovi, norskému spisovateli a dramatikovi Jonu Fossemu, česko-americkému scenáristovi a filmovému režisérovi Vojtěchu Jasnému, britskému muzikologovi Johnu Tyrellovi, české operní pěvkyni Magdaleně Kožené atd. Reprezentativní publikace vydávaná při příležitosti 75. výročí založení školy představuje všechny tyto osobnosti jednak jejich děkovnými řečmi proslovenými na slavnostních zasedáních Umělecké rady JAMU, jednak pochvalnými projevy (laudatia) přednesenými na počest oceňovaných mistrů a napsanými nejvýznamnějšími pedagogickými osobnostmi JAMU či blízkými spolupracovníky čestných doktorů. Texty doprovází fotografie dokumentující udělování čestných titulů. Dvojjazyčná česko-anglická publikace je vysázena zrcadlově a vyšla za finanční podpory statutárního města Brna a Jihomoravského kraje.

Publikace je určena především studentům a pedagogům hudebních akademií, ale též učitelům Základních uměleckých škol s využitím i na konzervatořích a studujícím hudební výchovy na pedagogických fakultách. Jejím východiskem je nejen samozřejmá dlouholetá profesní informovanost autorů v předmětu zkoumání konkrétních skladeb, ale též osobní didaktická zkušenost, ať již z přímé výuky budoucích koncertních pianistů, či z výuky příslušných dějin hudby. Postupuje chronologicko-srovnávací metodou, kdy navazuje v dílčích stylových otázkách na názory estetiků a obecné kulturní dějiny. Ve výkladu jednotlivých autorů a jejich skladeb se soustřeďuje na podstatné charakteristiky jejich kompozičních technik a selektivních analýz konkrétních skladeb, čemuž napomáhají vybrané notové příklady.

Publikace Jevištní technologie v 21. století se primárně věnuje moderní strojní jevištní technologii, kterou však vnímá v kontextu jejího historického vývoje i prostředí divadelní budovy. Název knihy, evokující sice zaměření na nejnovější trendy oboru, tak záměrně vystihuje i tento druhý rozměr jejího obsahu, zabývající se existencí současné jevištní technologie v širších souvislostech. První polovina je zaměřena na zasazení jevištní technologie do divadelního prostoru, kodifikaci jejího názvosloví a shrnutí její historie zejména ve vazbě k mašinérii barokního divadla, věnuje se však také divadelní budově jako celku a pojmenování i funkci prostor, které se v ní nacházejí. Součástí této části práce je představení referenčních projektů divadelních budov, které jednak rámcově zastupují jejich současnou typologii a jejichž jevištní technologie byly postaveny či rekonstruovány v 21. století. Uvedené příklady poskytují příležitost následně zobecnit problematiku stavby a rekonstrukce divadelní budovy a jevištní technologie. Ve své druhé části publikace nabízí podrobný technický rozbor jednotlivých existujících zařízení strojní jevištní technologie, systémů jejich pohonu a způsobů jejich ovládání. Na třídění informací o jevištní technologii je přitom s ambicí o zprostředkování přehlednější cesty jejího poznání nahlíženo novým způsobem, oddělujícím samotné systémy pohonu od podstaty funkce jednotlivých zařízení. Stranou nezůstává ani oblast provozu, obsluhy a údržby jevištní technologie. Závěr je věnován zamýšlení nad využitím a budoucností jevištní technologie. Jako součást knihy vznikl unikátní obrazový doprovod, názorně doplňující její textovou část.

Publikace pojednává o funkci a úlohách, které kontrafagot plnil v komorní a orchestrální hudbě, a rovněž se okrajově věnuje literatuře sólové. V sedmi kapitolách jsou sledovány dvě základní linie tématu, a to konstrukční evoluce kontrafagotu, která přímo souvisela s druhou a hlavní sledovanou linií – vývojem funkcí nástroje v hudbě, jejich popisem, analýzou a komparací. Autor analyzuje a srovnává tyto úlohy z hlediska míry autonomie hlasu kontrafagotu, evoluce výrazových prostředků a vývoje technické náročnosti v relevantních dílech sólové, komorní a orchestrální literatury.

Monografie reflektuje formou kritické a komparativní analýzy klíčovou vývojovou tendenci evropského varhanářství 20. století. Klíčovým teritoriálním a chronologickým vymezením je zde celek Československa, avšak děje se tak se zohledněním vývoje Varhanního hnutí ve středoevropském kontextu. Dalším stěžejním tématem je organologická koncepce Alberta Schweitzera, jež se stala prvotním impulzem pro rozvoj reformních tendencí v moderním varhanářství, a ke které se následně vzniklé Varhanní hnutí ideově odkazovalo. Autor však i tuto vazbu podrobuje intenzivní kritické reflexi a v mnoha ohledech dokládá značnou odtrženost myšlenek Varhanního hnutí od původního Schweitzerova odkazu, včetně řady návazných negativních aspektů, které Varhanní hnutí díky své mnohdy radikální myšlenkové ideologii do varhanářství 20. století vneslo.