Janáčkova akademie múzických umění v Brně strana 2 z 3

Tvůrce legendární inscenace Balada pro banditu (1975) Zdeněk Pospíšil (19441993), patřil spolu s Evou Tálskou a Peterem Scherhauferem nejen k prvním absolventům obnoveného oboru režie na brněnské JAMU, ale i k zakladatelům Divadla Husa na provázku, jeho Dětského studia a zdejším kmenovým režisérům. Zatímco jeho dvěma kolegům a jejich inscenační tvorbě věnovala odborná teatrologická veřejnost alespoň dílčími studiemi pozornost, v případě Zdeňka Pospíšila je situace značně odlišná. Souvisí to ostatně i s Pospíšilovými životními osudy odchodem do švýcarské emigrace a nezdařeným porevolučním pokusem o proměnu pražského Hudebního divadla v Karlíně v muzikálovou scénu evropského významu, jenž nakonec vyústil v osobní tragédii. Publikace se snaží zaplnit vzniklou mezeru a v širším kontextu vůbec poprvé mapuje jeho životní a uměleckou dráhu jako celek.

Publikace nabízí základní informace o vzájemném vlivu opery a literatury a naopak literatury a opery. Nesupluje slovníky, jednotlivá témata nastiňuje, srovnává, nepracuje s nimi do hloubky, ale upozorňuje. Zmiňuje se o skladatelích, které dobře známe, o libretistech, na které často zapomínáme, o inscenátorech, kteří dokážou z předlohy vykouzlit zázrak, nebo o mnohdy nedoceněných překladatelích, kteří také k opeře patří. Nabízí přehled literárních děl, z nichž opery vycházejí, výběr oper s librety původními a dotkne se i oper soudobých. Jedná se o koncentrovaný výtah důležitých údajů, které lze dále rozvíjet. Pro svou stručnost a přehlednost může být tato práce inspirací nejen pro studenty zpěvu, herectví či režie, ale pro kohokoliv, kdo se zajímá o umění.

Publikace s názvem Osobnosti Hudební fakulty JAMU vyšla v roce 2017 k 70. výročí založení Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a vzbudila natolik kladný ohlas, že nyní drží čtenář v rukou její pokračování. Tato nová publikace zahrnuje podstatně širší okruh pojednávaných osobností (oproti devíti v prvním dílu je jich nyní sedmnáct) a snahou tvůrců bylo předložit co nejreprezentativnější výběr, který ovšem vyplynul také z osobních a pracovních preferencí autorů příspěvků. Jsou v něm tudíž soustředěny na jedné straně profily umělců, kteří se narodili koncem 19. století a byli tedy mladšími současníky a interprety Leoše Janáčka ještě za jeho života (patřili k nim dirigent a sbormistr Břetislav Bakala a první rektor JAMU Ludvík Kundera), a na druhé straně umělců meziválečné generace, která zasáhla podstatným způsobem do vývoje českého kompozičního a reprodukčního umění zejména v šedesátých letech a později (klavíristka Inessa Janíčková, operní pěvkyně Anna Barová, muzikolog Jan Trojan, skladatelé Miloslav Ištvan, Ctirad Kohoutek a Zdeněk Zouhar, kvartetista Bedřich Havlík, klavíristé Milan Máša, Vlastimil Lejsek, Otakar Vondrovic a Jiří Skovajsa, dramaturg Václav Nosek, lingvistka a překladatelka Eva Horová, sbormistr Jan Šoupal a violista Jiří Kratochvíl).

Ústředním tématem publikace je sledování baletního umění pod zorným úhlem typu dějového baletního divadla. Z tohoto pohledu autor prioritně charakterizuje původní hudební tvorbu určenou baletním představením. Sleduje také její druhotný nepochybný přínos do koncertní dramaturgie, kde nejlepší díla žijí samostatným koncertním životem, ať již v kompletním tvaru, nebo v autorsky sestavených suitách. Jde o díla 20. století, v němž právě moderní hudba inspiruje choreografy k obohacování baletní techniky. Je zdůrazněna základní průkopnická umělecká síla Ruského baletu Sergeje Ďagileva v Paříži. Publikace současně ukazuje velký přínos české baletní tvorby, zejména v dílech Bohuslava Martinů, což nebylo dosud takto publikováno. Hodnotí zakladatelský přínos Oskara Nedbala a vstupy Vítězslava Nováka na baletní scénu, jakož i přehledy domácí a zahraniční tvorby.

Název knihy Cine Teatro Saura je variací pojmu cineteatro, vztahujícího se k prostorům, v nichž mohli být diváci dříve vystaveni jak filmovému, tak divadelnímu prožitku. Filmy Carlose Saury jsou takovým prostorem. Putování filmovým dílem opírající se o fenomenologické principy je vedeno snahou zprostředkovat nezvyklé a svým způsobem i riskantní metody narace, jež mohou být cestou k jinému vnímání vnitřního i vnějšího světa a vztahování se k němu. Carlos Saura nalezl mnoho rozmanitých způsobů, jak pracovat s pamětí a časem a jejich subjektivním vnímáním, jak proniknout k metamorfózám minulosti v přítomnosti. Ve svém díle propojil filmové, divadelní a dokumentární polohy s maximální přirozeností a důvěrou v autorskou svobodu, jež není povinována ctít zavedené kategorie. Jeho více než šedesátiletá filmová tvorba je nahlížena v kontextu politických a sociálních proměn a rovněž optikou dalších krea­tivních vrstev Saurovy košaté osobnosti. Důraz je kladen nejen na důmyslné prolínání různých tvůrčích metod uchopení skutečnosti, ale také na zkušenost s diktaturou, kterou prošla jak španělská, tak i česká společnost, jíž je text určen. Pokud sebereme odvahu k obdobně svobodnému přitakání subjektivitě a přijmeme paměť jako prostor mnoha časů a představ, jímž je třeba procházet, možná se o sobě dozvíme víc než prostřednictvím příběhů posedlých objektivitou a strukturami, v nichž se nelze ztratit. A právě proto v nich lze tak málo podstatného nalézt. Chceme-li pochopit oheň, nestačí analyzovat popel, je třeba znovu zažehnout plamen.

Jaké je tvé téma? Která témata provázejí kulturu už od samých počátků? O jakých tématech se dnes píše? Jaké téma hýbe dnešní společností? Kolik témat je schopen člověk za svůj život vstřebat? Jakému tématu se lidé dnes věnují? Jaká témata nás absolutně nezajímají? Proč si nedokážeme zvolit téma? Jsme schopni a ochotni se o našich tématech bavit? Co se stává, když se témata mísí a vzájemně do sebe narážejí? Na tyto a podobné otázky se snaží odpovědět svou tvorbou studenti Divadelní fakulty JAMU ve sborníku, který vychází u příležitosti 26. ročníku Salónu původní tvorby.

Publikaci tehdejšího dramaturga Divadla na provázku, který 18. listopadu 1989 jako první vyhlásil ze scény stávku českých divadel, tvoří z více než třetiny zmenšený reprint výstavy, která byla koncipována pro expedici do Jihoafrické republiky u příležitosti desátého výročí sametové revoluce pod názvem DIVADLO PRO DEMOKRACII Divadlo na provázku a česká divadla v sametové revoluci 1989 (autor koncepce výstavy: Petr Oslzlý, výtvarný autor výstavy: Joska Skalník). Ta tehdy na 22 jednotlivých a vždy na určité téma zaměřených panelech mapovala fotografiemi umístěnými na podkladové koláži z grafických písemných dokumentů příběh unikátního podílu divadla na společenských událostech, které se odehrály v letech 19871990, především pak na rozhodujících společenských změnách roku 1989, pojmenovávaných právě jako sametová revoluce. Pro knižní podobu dopsal Petr Oslzlý k těmto panelům podrobné popisky, jež přibližují dění zachycené na fotografiích. Tuto obrazovou část pak doplnil svými již dříve publikovanými, ale nyní nově zredigovanými texty na toto téma: přednáškou Revoluce českých divadel a divadelnost české revoluce, rozhovorem s Karlem Hvížďalou z druhého vydání knihy Výslech revolucionářů z roku 89 a přednáškou Divadlo ve svatém kruhu. Veškeré texty jsou zde publikovány jak v české, tak v anglické verzi, jejíž autorkou je významná překladatelka, pedagožka a spisovatelka Barbara Day. Prestižní velkoformátová a částečně celobarevná publikace na křídovém papíře s množstvím unikátních, poprvé v historii otištěných dokumentů je nesporně jedním z exkluzivních připomenutí událostí z roku 1989 a role, kterou v nich sehráli studenti a divadla.

Dějiny kytary vzhledem k jejich délce, počtu historických artefaktů, vyobrazení, literatury i k šíři jejího použití a rozšíření jsou velmi zajímavé. Autor se snažil zpracovat nové výzkumy a poznatky v oblasti kytarové historie, které upravují náhled na některá období historického vývoje kytary a jejich předchůdců. Kniha je doplněna také kapitolami, které jsou spojeny s historií nástroje pouze nepřímo, ale úzce s ní souvisí (vývoj výroby strun, přehled kytarových škol, stručný náhled do úlohy kytary v oblasti flamenca). Publikace zaplňuje mezeru ve výuce dějin a literatury nástroje na vysokých školách i konzervatořích, je samozřejmě vhodná i pro učitele ZUŠ.

Soubor komentářů a esejů ohledává téma dialogu na ploše aktuálních společenských a politických problémů, jako je eroze demokratických hodnot, populismus a nacionalismus, uprchlická krize nebo ztráta solidarity. Texty prozkoumávají kořeny evropské kultury a snaží se znovu zhodnotit jejich zdravé jádro ve vztahu k otázkám svobody, demokracie, lidských práv, soucitu i křesťanství. Úvodní část přináší několik kritických esejů k současné filmové a televizní tvorbě a dokumentaristice, soubor uzavírá úvaha nad vysokým uměleckým školstvím a rozhovor o možnostech dialogu. Texty byly vybrány z publicistické tvorby autora za posledních pět let, která byla publikována v rozhlase nebo na internetu.

Sborník zahrnuje přednášky, které zazněly při habilitačních a profesorských řízeních na DIFA JAMU od 1. července 2007 do 31. srpna 2018. Publikace navazuje na první díl vydaný v roce 2007. Přednášky jsou rozčleněny do sedmi tematických oddílů: myšlení o divadle, režie a dramaturgie, herectví, scénografie, pohyb a hlas, manažerství, média. Vnitřní řazení v oddílech respektuje chronologii, v níž byly přednášky proneseny. Stejně jako tomu bylo u prvního dílu, i nyní bylo v maximální míře přihlédnuto k tomu, že dané texty vznikaly ve velkém časovém rozmezí a od dob proslovení přednášek se mohly některé věci změnit, byly publikovány nové poznatky, a některá tvrzení zde publikovaných přednášek se proto mohou zdát poněkud obsoletní. Cílem této knihy však není předložit poznatky tak, jak se jeví v době publikace tohoto sborníku, ale představit přemýšlení o divadle v konkrétních okamžicích více než desetiletí, ve kterém byly pronášeny předkládané přednášky.

Monografie mapuje tvůrčí dráhu jednoho z nejvýznamnějších divadelních režisérů druhé poloviny 20. století Petera Brooka. Sleduje vývoj jeho kariéry od jejích počátků v Anglii v polovině čtyřicátých let až do současnosti a pokouší se jej vsadit do souvislostí, dobového kontextu a pojmenovat možné Brookovy inspirační zdroje. Zabývá se okolnostmi sezony Divadla krutosti v RSC a zlomovými Brookovými inscenacemi té doby (Marat/Sade, US apod.) Další kapitolu věnuje autor Brookovu odchodu do Paříže a vzniku mezinárodního souboru CIRT. Mapuje průběh tří výzkumných cest, které Peter Brook s tímto souborem na začátku sedmdesátých let podnikl. Zabývá se založením divadla Les Bouffes du Nord, jeho specifickým prostorem a inscenacemi, které Brook v tomto divadle se souborem vytvořil. Zvláštní část práce je věnována rozboru Brookovy inscenace indického eposu Mahábhárata. V poslední kapitole se autor pokouší stručně nastínit vývoj Brookovy režijní dráhy od konce práce na Mahábháratě až do roku 2018.

Publikace pojednává o základních oblastech hry na bicí nástroje, obecně přijímaných jako nejrelevantnější pro vzdělávání. Jednotlivé části jsou věnovány malému bubnu, orchestrálním a melodickým bicím nástrojům, perkusím a bicí soupravě. V závěru práce je zařazen dodatek se stručným dělením bicích nástrojů. Obsah vychází ze zmíněných základních okruhů, vždy nejprve krátce představených v historických souvislostech. Poté je text na základě práce s informačními zdroji věnován jednotlivým aspektům hry na konkrétní nástroje. Cenným doplňkem jsou citáty ze seminářů či individuálních lekcí s předními světovými pedagogy a interprety hry na bicí nástroje. Ambicí autora bylo přinést, vybrat a utřídit informace z velkého počtu zahraničních publikací, mnohdy u nás dosud neznámých. Předložený komplexní obsah nebyl v České republice zatím takto rozsáhle zpracován.

Kritická edice klavírního díla J. Ježka přináší kompletní dochované dílo tohoto skladatele pro jeho oblíbený nástroj, přičemž se snaží o co největší autentičnost, bez zásahů do rukopisů. Zaměřuje se pouze na Ježkovu tvorbu uměleckou, tedy na skladby artificiální a také primárně pro klavír určené. Navazuje na veškerá předešlá vydání jednotlivých Ježkových klavírních skladeb a zároveň čerpá také přímo z autografů. Bádáním se rovněž podařilo nalézt několik kompozic, které dosud nebyly vydány a jsou sem tedy nově zařazeny. Každá oprava nebo jakýkoliv autorův zásah do Ježkova textu je opatřen hranatou závorkou a na konci každé skladby poznámkovým aparátem, kde je popsána problematika přepisu rukopisů, případně i porovnání se všemi předešlými vydáními dané skladby. Edice tak chce připomenout méně známou stránku skladatele a stát se dobrým pramenem pro budoucí interprety.

Publikace reflektuje a dokumentuje první období profesionální činnosti Divadla na provázku od začátku roku 1972 až po konec divadelní sezony 19791980, kdy byly vytvořeny v průměru čtyři inscenace ročně. U každé inscenace jsou uvedeny soupisy tvůrců, jejich teoretické reflexe, úryvky pracovních variant scénářů, řešení divadelního prostoru i ukázky plakátů a programů chápaných jako grafický prostor inscenace. Vše je doplněno bohatou fotodokumentací a kritickými reflexemi z dobového tisku. Kniha také zahrnuje všechny zahraniční aktivity Divadla na provázku i jeho nepravidelné tvůrčí postupy, k nimž patřila především každoroční pracovní soustředění, jimiž byla zahajována činnost v každé divadelní sezoně. V posledním oddílu publikace je zařazen ukázkový výběr textů, v nichž se generačně spříznění divadelní teoretici pokoušeli o komplexnější pohled na tvorbu Divadla na provázku, následovaný výběrovým soupisem ohlasů k jednotlivým inscenacím, zájezdům a akcím v dobovém československém tisku.

Kniha se věnuje dramatickým pořadům vzniklým v ostravském studiu Československé televize od jeho založení v roce 1955 až do konce roku 1991, kdy vznikla nástupnická Česká televize. Navazuje tak na předchozí (2012) publikaci stejného autora, která se v obdobném časovém úseku pokoušela komplexně zmapovat dramatické pořady vytvořené brněnským studiem Československé televize: Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (19611991). Cílem monografie je popsat a analyzovat všechnu fikční narativní produkci studia, tedy pořady určené dospělým i dětským divákům a všechny žánry a programové typy (např. psychologická dramata, komedie, kriminální příběhy, adaptace literárních předloh, seriály, animované pořady, přenosy a záznamy divadelních představení, inscenace oper), a vytvořit tak celkový přehled vývoje dramatické tvorby severomoravského regionálního studia ČST. Vedle zkoumání samotných dramatických pořadů čerpá rovněž z archivních dokumentů a osobních rozhovorů se zaměstnanci i spolupracovníky studia a snaží se zachytit způsob a vývoj jejich tvorby v ČST i dobový kulturní a společenský kontext.

Rozsáhlá práce je příkladem učebního textu, kterých je na českém trhu stále nedostatek. Systematicky postupuje ve výkladu hudebních stylů a jejich zástupců. Text nezatěžuje slovníkovými údaji, které jsou každému studentovi běžně dostupné, ale především osvětluje východiska, jejich návaznost a inspirační zdroje evropské a americké tvorby, které takto může podat jen zkušený pedagog. Oproti staršímu vydání je doplněno o jmenný rejstřík.