Janáčkova akademie múzických umění v Brně strana 3 z 3

Housle jako vedoucí člen skupiny smyčcových nástrojů měly v dějinách hudby mnoho funkcí. Tato publikace je zaměřena na jejich roli sólového nástroje, jednak v instrumentálních koncertech, jednak v četných skladbách s partnerskou účastí většinou klávesového nástroje nebo bez doprovodu. Výklad sleduje houslovou tvorbu od počátků v raném baroku ve všech významných vývojových proudech a provenien¬cích. Věnuje adekvátní prostor tvorbě prvních velkých houslistů, zvláštní pozornost samozřejmě soustředí na velké barokní syntetiky Bacha a Händela, na představitele vídeňského klasicismu, kteří dovedli žánr až na práh romantismu, a na klíčový zjev houslového génia Niccola Paganiniho. Ani u pozdějšího vývoje autor vedle skladatelů, kteří dospěli ke svrchované syntéze sólových houslí s orchestrální či klavírní složkou, nezanedbává bohatou tvorbu komponujících virtuosů přispívajících hlavně k využívání technických možností nástroje. V dílech 20. století nejrůznějších stylů včetně neofolkorismu, neoklasicismu, Nové věcnosti a expresionismu si zvláště všímá integrace sólového partu jako dosavadního vyvrcholení houslové tvorby. Sleduje rovněž hlavní proudy druhé poloviny 20. století od serialismu přes tzv. Novou hudbu a minimalismus až po postmoderní neoromantické tendence. Přehlednost a komplexnost výkladu a množství názorných notových příkladů činí z této publikace užitečného průvodce houslovou tvorbou pro široké spektrum hudebních zájemců.

Publikace zkušeného kameramana Marka Jíchy se věnuje definici funkcí a účinků kamerových nástrojů, se kterými se pracuje při výrobě filmu. Obsahuje novou teorii 12 kamerových nástrojů (kamera, pohyb, rám, vypravěč a subjektivní pohled, obrazová kompozice, velikosti záběrů a prostorové rozlišení, hloubka pole a prostorový vzhled obrazu, barevný kruh, rytmus obrazové struktury, tvary a obrazové iluze, osy a úhly, světlo a stín), jež může filmařům pomoci dosáhnout dokonalosti v jejich řemesle. Kniha je určená pro začínající i pokročilé filmové tvůrce, kteří se zabývají praktickými aspekty filmové tvorby, natáčením filmů, tvorbou obsahu a formálním zpracováním záběrů a sekvencí z těchto záběrů. Text doprovází bezmála 800 obrázků, grafů, autorských kreseb, fotografií, ukázek z filmů či malířství, jež spolu s tzv. modelovými příklady z fiktivního scénáře demonstrují funkce a aplikace jednotlivých nástrojů.

Tato kniha je určena praktikům z různých oborů: terapeutům, umělcům, pedagogům, kněžím, zdravotníkům atd., kteří mají rádi svou práci a cítí, že pro ně nastala vhodná doba posunout svoji praxi o krok dál. Nabízí jim k tomu netradiční nástroj: výzkum. Výzkum jako nástroj ke zmapování, hlubšímu pochopení, případně proměnění toho, „co to v té svojí praxi vlastně dělám“. Řada praktiků je přesvědčena, že výzkum je sice důležitý, ale v každodenním shonu na něj není čas. Zároveň mají zkušenost, že výzkum málokdy odpovídá na jejich skutečné otázky. Doufám, že tato kniha změní Váš pohled. Nabízí výzkum jako místo zastavení, reflexe, společného promýšlení a proměny. Dává praktikům do ruky jednoduché a dobře popsané nástroje, které k této reflexi mohou použít. Dodává odvahu lidem, kteří se již léta věnují praxi, aby se opět vrátili ke studiu a pomocí výzkumu posunuli svou práci o krok dál.

Základem této knižní publikace jsou vlastnoručně sepsané osobní vzpomínky klavíristky a hudební pedagožky Elišky Novákové (rozené Hanouskové) na svůj život se skladatelem a klavíristou Janem Novákem (1921–1984). Zachycují jak období studií a později společného života v Československu do roku 1968, tak nelehká léta strávená v dánském, italském a německém exilu. Memoárovou část knihy obohacují vzpomínky zahraničních přátel a žáků či rozhovor vedený dcerou Clarou. Rozsáhlá předmluva editorů přináší detailnější příběh života Elišky Novákové na základě doposud známých i nově získaných pramenů. Osobní rozměr publikace prohlubují také vybrané fotografie ze života rodiny Novákových. Kniha je pozoruhodnou momentkou umožňující vhled do osudů českých exilových hudebních umělců, kteří byli v průběhu 20. století nuceni čelit dvěma okupacím, tlaku domácího politického režimu i nepříznivým podmínkám v zahraničí.

Esejistický průzkum souvislostí radikálního myšlení a divadelní dramaturgie se pokouší odpovědět na otázku, jak vrátit tomuto oboru sociální a politický význam ve světě individualizovaných „nomádů“ soutěžících o pozornost na uměleckém tržišti. Prostřednictvím dialogu s myšlením filozofa Martina Bubera a anarchisty Gustava Landauera autor podniká výpravy ke kořenům moderního dramatického umění jakožto sociálně transformačního programu usilujícího zároveň o sjednocení a osvobození člověka, společenství i přírody. Hledá „duchovní základy divadelního anarchismu“, radikální kritiky moci i socioekonomických poměrů. Kniha se tak pokouší obnovit smysl dramaturgie jako moderní profese zakořeněné ve strukturách prožitku své doby, ale i v hlubších ekologických souvislostech, a ukázat, proč je divadlo nenahraditelné i v multimediální, síťové době. Radikální dramaturgie je určena divadelním umělcům a umělkyním, ale i širší odborné veřejnosti pro povzbuzení k hledání nového a spravedlivějšího vztahu jevištní tvorby ke společnosti a přírodě.

Kniha uzavírá výbor Roubalových spisů, jehož první díl vyšel pod názvem Divadlo jako neodhozený žebřík v roce 2015. Obě publikace poskytují čtenáři přehled o myšlenkovém prostoru, který Roubal ve své odborné práci ohledával, a to s přihlédnutím k jeho celoživotnímu úsilí o uvádění zahraničních teatrologických konceptů do českého prostředí. Patrný je rovněž zájem o alternativní formy divadla a jejich společenský přesah a historické zhodnocení. Tento díl se věnuje především otázce otevřené teatrologie, tedy osvobození oboru od tradiční teoretické uzavřenosti a posílení interdisciplinárních vlivů především z německého (a rovněž polského) jazykového prostoru. Roubal popisované teorie dává do kontextu současných sociologických a antropologických konceptů a zasvěceně ukazuje význam, jaký pro hodnocení současného divadla interdisciplinarita má.

Tato kniha je první, která byla o tomto umění napsána. Čtenář najde v tomto díle úvahy Étienna Decrouxe, který byl především mužem jeviště: texty přednášek, jež přednesl v Evropě a ve Spojených státech, časopisecké články, nepublikované eseje, poznámky, které používal pro své kurzy. Decroux v nich připomíná původ tohoto umění, vysvětluje, v čem se liší od starší pantomimy, srovnává je s tancem a divadlem, definuje jeho učení a ukazuje význam, který může umění mimu mít pro činoherce. Argumenty a texty přibližující některá představení mimu, která Étienne Decroux vytvořil, doplňují svědectví umělce, kterého můžeme považovat za strůjce renesance mimu ve světě.

The “Different Hearing” programme is primarily focused on children and young people ages 5 to 18, and was tried out on a wide spectrum of students from primary schools through special needs schools to music schools. At present it is used in tandem with “standard” school music education, with the consequent aim of, in a complementary manner, appending composition to existing music lessons in primary and secondary schools. For this reason, the form of the several-day courses are so designed as to allow their employment by faculty of education and tertiary performing arts school students alike, in other words our future teachers and composers. We hope to expand in future to encompass current pedagogues through life-long learning programmes. The programme seeks to achieve three parallel primary goals, known as the 3Cs. The first is the discovery, development and stimulation of creativity in children, the second supporting powers of concentration in the field of sound, composition and audience, and the third is strengthening communicative capabilities and social behaviour in the collective. A secondary aim is an audio-visual transition linking sonic presentations to visual counterparts – graphic displays of sound or similar simple improvisational and compositional activities.