Janáčkova akademie múzických umění v Brně

Publikace přináší soubor esejí, které reflektují autorský rukopis, žánry, módy, filmový jazyk a jeho vývoj na příkladech vybraných filmů o umění českých dokumentaristů. Analýzy formálně inspirativních a obsahově kvalitních děl nejen odhalují autorskou osobitost a filmovou poetiku jednotlivců, ale jejich mozaika se stává i ilustrací vývojových tendencí v chápání dějin českého dokumentu o umění obecně. Autor se pokouší analyzovat české dokumenty o umění od třicátých let 20. století do současnosti. Na jedné straně interpretuje jejich jedinečnost a výjimečnost, na druhé straně definuje, co je jim společné, a vymezuje je mezi ostatními žánry dokumentárního filmu. Kniha byla napsána, aby podněcovala zájem o české dokumentární filmy s tématem umění. Není vyčerpávající a komplexní příručkou ani encyklopedií, ale spíše souborem případových studií, kde jeden případ dokumentu může být použit k pochopení podobných snímků.

Publikace není pouhou reflexí tvorby a výsledné podoby inscenace Komedie o umučení – která měla premiéru 24. září 2017 a byla uváděna ve Studiu Marta v sezoně 2017/2018 –, ale představuje především reflexi metod, postupů i limitů režijní práce se studenty herectví ve školním studiu bezprostředně předcházející jejich vstupu do divadelní praxe a zasazení této konkrétní a dramaturgickou volbou mimořádné inscenace do celkové koncepce čtyřleté výuky ročníku studujícího v hereckém ateliéru Lukáše Riegra v letech 2014–2018. Kniha se skládá ze čtyř částí odlišujících se nejen žánrem a grafickým zpracováním, ale především me¬todologickým přístupem a poměrem zapojení obou autorů: první z nich, která je věnovaná koncepčním východiskům in-scenace, je psána společnou optikou jejího drama¬turga a režiséra; druhou část tvoří popis a rozbor nejvýznamnějších situací a hereckých výkonů inscenace z pohledu Iva Krobota; třetí je pedagogickou reflexí tří let studia he¬rectví účinkujícího ročníku psanou z pohledu jeho vedoucího Lukáše Riegra a do čtvrté části jsou zařazena různá hodnocení inscenace z různých perspektiv, přičemž její závěr patří hlasům účinkujících studentů.

Čo sa stalo so scenáristickými ambíciami Ladislava Grosmana po úspechu Obchodu na korze? Boli nejaké? A čo sa vlastne stalo s ním, po tom, ako v roku 1968 emigroval z Prahy do Izraela? Na to hľadá odpovede publikácia Scenárista Ladislav Grosman, dokumentárny text, v ktorom sa prepájajú analýzy ďalších nájdených Grosmanových scenárov a ich prozaických predlôh, subjektívne svedectvá pamätníkov, ale aj útržky polstoročie starých a často neúplných archívnych materiálov. Úzke prepojenie vzťahu autora a diela a to, ako kontext, v ktorom žije a pôsobí, či už ide o dejinno-spoločenské, intímno-rodinné či pragmaticko-finančné záležitosti, determinuje jeho život a potenciálny (ne)úspech, skúma autorka, ktorá pozná úskalia tvorivého procesu na vlastnej koži. A tak z počiatočného záujmu o autora „jediného diela“ pred vami postupne odhaľuje príbeh naozajstného človeka s jeho neľahkým osudom, tvorivými túžbami, ale aj nezdarmi.

I když skladatel Bohuslav Martinů v Brně nikdy nežil ani pracovně nepůsobil, patřilo mezi místa, kde bylo jeho dílo – často vůbec poprvé – pravidelně uváděno. Publikace se zabývá především fenoménem Martinů scénických děl, která byla v Brně uvedena ve světové nebo československé premiéře – jak za života skladatele, tak po jeho smrti. V tomto smyslu se Brno jednoznačně stalo místem s nejčetnějším uvedením nových martinůovských inscenací v celosvětovém měřítku. Cílem práce je seznámit čtenáře s okolnostmi vzniku děl a okolnostmi jejich brněnských nastudování a také s reakcemi odborné veřejnosti v dobových recenzích. Podrobně jsou představeni dva velcí brněnští propagátoři Martinů tvorby Václav Nosek a Zdeněk Zouhar, jimž jsou věnovány samostatné kapitoly. Ostatní aktivity spojené s brněnským prostředím jsou zmíněny jen okrajově pro doplnění souvislostí a získání celkového přehledu.

Publikace pojednává o kvartetním díle Leoše Janáčka, především pak o notových edicích, které jsou následně z hlediska svého obsahu vzájemně konfrontovány. Cílem bylo vnést do současného labyrintu odlišností edic obou Janáčkových kvartetů řád, vytvořit souhrnnou evidenci změn notového textu včetně všech dynamických, tempových i agogických návodů k interpretaci. Jejich přehled ozřejmí průběžný vliv dobových interpretačních zvyklostí i osobní tendence editorů při změnách. Podrobné zmapování rozmanitosti edic nemusí zůstat jen zajímavou exkurzí do minulosti osudů dvou úspěšných hudebních kompozic. Je to i pohled do procesu hudebního myšlení a hledání účinnosti interpretačních záměrů a může usnadnit nalezení osobitého řešení některých vlastních hráčských situací a nových variant interpretace.

Publikace představuje nový a originální pohled na média rozhlas a film: zkoumá, jak se ovlivňují a inspirují a jak to obohacuje umělecký účinek obou médií. Vychází ze zevrubných analýz rozhlasové tvorby filmových režisérů Woodyho Allena, Ingmara Bergmana a Federica Felliniho a zamýšlí se nad vztahem jejich rozhlasového a filmového díla. Druhou část práce tvoří komparace původních rozhlasových her Sorry, Wrong Number od Lucille Fletcher, Under Milk Wood od Dylana Thomase a Der gute Gott von Manhattan od Ingeborg Bachmann s jejich filmovými adaptacemi. Problematika je nahlížena především z pozice rozhlasového média – autorka v práci zúročuje zkušenosti z vlastní tvorby pro rozhlas i z pedagogického působení na Divadelní fakultě JAMU, v jehož rámci vede též studentské audio projekty. Navazuje na východiska rozhlasových teoretiků Josefa Branžovského, Paula Deharma, Lance Sievekinga a dalších, kteří zdůrazňovali schopnost zvukového média podněcovat fantazii posluchače. Odhaluje, v čem spočívá podstata a kouzlo zvukového umění, a dochází k závěru, že i v současném mediálním světě má rozhlasová hra své nezastupitelné místo.

Publikace Jevištní technologie v 21. století se primárně věnuje moderní strojní jevištní technologii, kterou však vnímá v kontextu jejího historického vývoje i prostředí divadelní budovy. Název knihy, evokující sice zaměření na nejnovější trendy oboru, tak záměrně vystihuje i tento druhý rozměr jejího obsahu, zabývající se existencí současné jevištní technologie v širších souvislostech. První polovina je zaměřena na zasazení jevištní technologie do divadelního prostoru, kodifikaci jejího názvosloví a shrnutí její historie zejména ve vazbě k mašinérii barokního divadla, věnuje se však také divadelní budově jako celku a pojmenování i funkci prostor, které se v ní nacházejí. Součástí této části práce je představení referenčních projektů divadelních budov, které jednak rámcově zastupují jejich současnou typologii a jejichž jevištní technologie byly postaveny či rekonstruovány v 21. století. Uvedené příklady poskytují příležitost následně zobecnit problematiku stavby a rekonstrukce divadelní budovy a jevištní technologie. Ve své druhé části publikace nabízí podrobný technický rozbor jednotlivých existujících zařízení strojní jevištní technologie, systémů jejich pohonu a způsobů jejich ovládání. Na třídění informací o jevištní technologii je přitom s ambicí o zprostředkování přehlednější cesty jejího poznání nahlíženo novým způsobem, oddělujícím samotné systémy pohonu od podstaty funkce jednotlivých zařízení. Stranou nezůstává ani oblast provozu, obsluhy a údržby jevištní technologie. Závěr je věnován zamýšlení nad využitím a budoucností jevištní technologie. Jako součást knihy vznikl unikátní obrazový doprovod, názorně doplňující její textovou část.

Monografie reflektuje formou kritické a komparativní analýzy klíčovou vývojovou tendenci evropského varhanářství 20. století. Klíčovým teritoriálním a chronologickým vymezením je zde celek Československa, avšak děje se tak se zohledněním vývoje Varhanního hnutí ve středoevropském kontextu. Dalším stěžejním tématem je organologická koncepce Alberta Schweitzera, jež se stala prvotním impulzem pro rozvoj reformních tendencí v moderním varhanářství, a ke které se následně vzniklé Varhanní hnutí ideově odkazovalo. Autor však i tuto vazbu podrobuje intenzivní kritické reflexi a v mnoha ohledech dokládá značnou odtrženost myšlenek Varhanního hnutí od původního Schweitzerova odkazu, včetně řady návazných negativních aspektů, které Varhanní hnutí díky své mnohdy radikální myšlenkové ideologii do varhanářství 20. století vneslo.

Publikace pojednává o funkci a úlohách, které kontrafagot plnil v komorní a orchestrální hudbě, a rovněž se okrajově věnuje literatuře sólové. V sedmi kapitolách jsou sledovány dvě základní linie tématu, a to konstrukční evoluce kontrafagotu, která přímo souvisela s druhou a hlavní sledovanou linií – vývojem funkcí nástroje v hudbě, jejich popisem, analýzou a komparací. Autor analyzuje a srovnává tyto úlohy z hlediska míry autonomie hlasu kontrafagotu, evoluce výrazových prostředků a vývoje technické náročnosti v relevantních dílech sólové, komorní a orchestrální literatury.

Publikace je určena především studentům a pedagogům hudebních akademií, ale též učitelům Základních uměleckých škol s využitím i na konzervatořích a studujícím hudební výchovy na pedagogických fakultách. Jejím východiskem je nejen samozřejmá dlouholetá profesní informovanost autorů v předmětu zkoumání konkrétních skladeb, ale též osobní didaktická zkušenost, ať již z přímé výuky budoucích koncertních pianistů, či z výuky příslušných dějin hudby. Postupuje chronologicko-srovnávací metodou, kdy navazuje v dílčích stylových otázkách na názory estetiků a obecné kulturní dějiny. Ve výkladu jednotlivých autorů a jejich skladeb se soustřeďuje na podstatné charakteristiky jejich kompozičních technik a selektivních analýz konkrétních skladeb, čemuž napomáhají vybrané notové příklady.

V interdisciplinárně pojaté monografii je poprvé v českém překladu publikována část dramatické tvorby jednoho z lídrů postperestrojkové ruské dramatiky Olega Bogajeva. Skrze komentovaný překlad autorka monografie otevírá texty her interpretaci. Zpřístupňuje osobnost tvůrce, jenž si navzdory realitě, která ho obklopuje, zachovává svobodné myšlení – originálním způsobem zpracovává otázky lidského bytí, ale také neurastenické body novodobé historie.

Janáčkova akademie múzických umění od roku 1993 uděluje titul doctor honoris causa nejvýznamnějším osobnostem českého i světového dramatického a hudebního umění. Dosud bylo uděleno 19 titulů mistrovským umělcům, např. českému dramatikovi a bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, britskému dramatikovi a scenáristovi Tomu Stoppardovi, italsko-dánskému divadelnímu režisérovi Eugenio Barbovi, norskému spisovateli a dramatikovi Jonu Fossemu, česko-americkému scenáristovi a filmovému režisérovi Vojtěchu Jasnému, britskému muzikologovi Johnu Tyrellovi, české operní pěvkyni Magdaleně Kožené atd. Reprezentativní publikace vydávaná při příležitosti 75. výročí založení školy představuje všechny tyto osobnosti jednak jejich děkovnými řečmi proslovenými na slavnostních zasedáních Umělecké rady JAMU, jednak pochvalnými projevy (laudatia) přednesenými na počest oceňovaných mistrů a napsanými nejvýznamnějšími pedagogickými osobnostmi JAMU či blízkými spolupracovníky čestných doktorů. Texty doprovází fotografie dokumentující udělování čestných titulů. Dvojjazyčná česko-anglická publikace je vysázena zrcadlově a vyšla za finanční podpory statutárního města Brna a Jihomoravského kraje.

Téma, které si autorka vybrala pro svůj výzkum, pokrývá klíčovou oblast české klavírní literatury. Soustavné zpracování sólového klavírního díla Bohuslava Martinů představuje rozsáhlý a náročný úkol. Autorka zvolila vhodnou strategii, založenou zejména na faktu, že je sama zdatnou pianistkou. Ve své studii prokazuje schopnost širokého záběru a rozsahu svého zkoumání. Volí obtížnou, ale užitečnou cestu: představuje hudební dílo jakoby z ptačí perspektivy, komplexně a v duchu doby, v níž autor žil, s ohledem na proměny a vlivy, které jeho životní dráhu tvarovaly. Vychází přitom z poznatku, že klíč k pochopení díla samotného často tkví v pochopení okolností, které ke vzniku díla vedly.

Interpretační poznámky ke stěžejním operním dílům Mozartovu Donu Giovannimu, Verdiho Nabuccovi, Rigolettovi a La Traviatě, Pucciniho Bohémě a Tosce mají sloužit k pochopení řady odlišností v dirigentské technice, dynamických retuší, řešení přechodů a tempových souvislostí. Nejsou striktním příkazem, jak řešit komplexní problematiku interpretace a studia operních titulů, mají sloužit jako inspirace možných přístupů k řešení problémů, které se mohou při realizaci a studiu vyskytnout. Usnadní tak pochopení celé hudební problematiky studia oper se všemi souvislostmi hlavně těm, kteří se s přípravou a nastudováním dané inscenace setkávají poprvé. Poznámky obsahují zdůvodnění pro řešení tempa a výrazu v souvislostí s obsahem libreta, dramatičnosti děje a srozumitelnosti zpívaného textu.

Publikace pojednává o vokálních a klavírních písních Fanny Hensel, roz. Mendelssohn. Zabývá se specifickou kulturně-sociální situací Berlína první poloviny 19. století (zejména otázkou židovské asimilace a salónu jakožto určité formy hledání vlastní identity i asimilace), rodinou Mendelssohnů a životem samotné Fanny Hensel. Nastiňuje dějiny německé písně od jejího vzniku až do začátku 19. století a také hledá kořeny žánru písně beze slov. Hlavním cílem studie bylo formulovat charakteristické znaky henselovského stylu a dokázat jeho svébytnost ve vztahu k dílu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Součástí jsou analýzy klavírních i vokálních písní Fanny Hensel a jejich srovnání s díly dalších významných skladatelů romantismu.

Ester Krumbachová proslula především jako scénografka a kostýmní výtvarnice, v mnoha případech se však zásadně podílela i na tvorbě scénářů a celkové koncepci filmů jak československé nové vlny, tak i filmů starší generace tvůrců (Vávra, Kachyňa, Jasný atp.). Publikace přináší výběr z jejích scénářů a její tvorbu pro film a televizi komplexně přibližují studie editora Jana Bernarda a další doprovodné materiály. Jako celek publikace představuje zatím nejúplnější pohled na scenáristickou tvorbu této výjimečné umělkyně.