Kniha Zlín strana 86 z 88

Zazvonění telefonu a zpráva o smrti otce zastihne v nejdelší den v roce pět sourozenců zcela nečekaně. Benjamina, avantgardního berlínského galeristu, vyruší telefonát při stěhování k přítelkyni Naně. Sylvie se nemůže rozhodnout, zda zprávu před manželem a dospívající dcerou utajit a udržet zdání rodinné pohody. Psycholožku Annu donutí tragické oznámení zamyslet se nad pevností a významem vlastní rodiny. David, nepříliš úspěšný herec, otcovu smrt překoná v obětí téměř neznámé ženy... A poslední, Tomáš, se o smrti dozvídá s dvouměsíčním zpožděním uprostřed kalifornské pouště! Jejich reakce na zprávu a vzpomínky na otce a vlastní dětství a dospívání spolu s kontrastem k současnému životu skládají břitký rodinný portrét.

Eilís Ní Dhuibhneová (1954). Držitelka doktorátu ze středověkého písemnictví a lidové slovesnosti na dublinské University College. Autorka řady povídkových souborů, románů, knih pro děti, her, odborných článků i recenzí. Nositelka mnoha literárních ocenění. Uznávaná spisovatelka, která prokázala talent jako mistryně poutavých a důvtipných povídek. Román Liška, vlaštovka a strašák do zelí je prvním dílem, které vychází v českém překladu. V roce 2004 byla hostem pražského knižního veletrhu Svět knihy.

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabn

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabn

Michela Fabera porůznu přirovnávali k Ianu McEwanovi, Paulu Austerovi či Roaldu Dahlovi, ale sbírka povídek Fahrenheitova dvojčata bohatě dokazuje, že pro Fabera jsou všechny škatulky příliš těsné. V sedmnácti povídkách mění žánry skoro tak často jako místo: od Skotské vysočiny až po vlhkou Jakartu, od kousavé sociální satiry až po science fiction, od pocty Poeovi až po pastiš na Irvina Welshe. Vezměte si například první větu povídky Jak málo stačí, v níž se mladá matka strachuje, že ji tíha mateřství připraví o příčetnost i o život: „Když jednou ve středu ráno nedávala Christine na chvilku pozor, upustila dítě na podlahu a ono se jí polámalo.“ Další povídky zase pojednávají o pacientovi, který se po pěti letech překvapivě probudí z kómatu, celá země se tajemně noří do tmy, bezdomovci končí ve zlověstném útulku a spekuluje se nad osudem myši vyhozené z okna činžáku. Vítejte ve Faberově znepokojujícím světě, v němž se záhadné, rozpustilé a makabrózní prvky mísí v bizarní, a přece půvabn

Román Siamská dvojčata je pohled na dlouholetý manželský vztah a zprávu o něm podávají střídavě žena a muž. Edwin je ochrnutý a slepý, vede se sebou nekonečný monolog, snaží se osvobodit mysl od pozvolna odumírajícího těla a nespokojenost s osudem vybíjí na ženě. Ta vedle něj žije pokorně a smířeně a mužovy neplodné úvahy přirovnává k sítím, jež kolem ní jako pavouk spřádá a snaží se ji do nich chytit. Existenciální nouzi hrdinů zprostředkovává autor naturalistickým, silným jazykem.

Snad se Balla neurazí, nazveme-li jej slovenským Kafkou. Snad by se neurazil ani Kafka. Krutá a nenávistná individua, jež zabydlují svět Ballových bizarních povídek, trpí základním a prakticky neměnným stavem – osamělostí. Ta se kupodivu neztrácí ani ve v

Kniha mladého slovenského spisovatele Michala Hvoreckého Silný pocit čistoty se v době svého prvního vydání stala v zemi svého vzniku okamžitě literární událostí roku. Její odlišnost od dlouhodobě běžné literární produkce je markantní především z důvodů toho, že v každé story Silného pocitu čistoty je silný, nadčasový, napínavý a atraktivní příběh z města. Hvorecký neumísťuje své povídky do kontextu domácí literatury, ale jde jinam: Silný pocit čistoty má opravdu blíž k New Yorku nebo k Tokiu, než ke kterékoli lokaci v domácím prostředí. Napomáhá tomu i jazyk, který autor používá – současný, živý a vtahující, přitom v mnoha ohledech ironický, vtipný a kritický. Michal Hvorecký je jedním z nejúspěšnějších a nejkvalitnějších současných slovenských spisovatelů a jeho díla jsou ceněny v mnoha evropských zemích, Silný pocit čistoty vychází v českém překladu poprvé.

Vodácký tábor ve Švédsku. Všichni, kteří zde pracují, nějak poznamenala změna režimu - hledají práci, dobrodružství, neláká je život v konzumní společnosti. Jsou drsní stejně jako okolní příroda, jež zněžní jen v určitých odstínech vzduchu. Hledají únik v

Autor popisuje v devíti povídkách devět různých životních období hlavního hrdiny.Svým sebeironizujícím stylem přesně a vtipně glosuje současnou situaci na Slovensku, slasti i strasti “obyčejného člověka”, trapasy, nejistoty, zbytečnosti i malá vítězství.T

Prózy Zdeňka Zapletala (1951) seřazené do tohoto svazku přinášejí odpověď těm, kdo se ptají, co se to s nimi za posledních zhruba třicet let v naší společnosti vlastně stalo. Sen na konci rána vyšel sice v roce 1988, ale na konci textu čteme datum a místo vzniku: 1981 Gottwaldov. Letargickou atmosféru bezradnosti, ve které odcházel reálný socialismus, pociťoval autor velmi intenzivně a dokázal zachytit, jak se v ní rozkládaly lidské vztahy a slova ztrácela význam. Kobova garáž z roku 1992 vypráví o tom, jak obyčejní lidé prožívali čas, kdy se z Gottwaldova stával zase Zlín. Zapletal však nepíše žádnou obecní kroniku, splétá osudy svých hrdinů v román o erotických kolapsech, zalidněných náměstích, cizích bytech k milování, pasťácích a sirých ubytovnách pro osamělce. Zobrazuje sílu lidské slabosti žít. Andělé a Démoni (1996) se vydávají do otevřeného světa a svěřují se s tím, jak si v něm autorova generace mohla konečně začít plnit mladické sny a čím za to zaplatila. Jaké to bylo ocitnout se najednou v San Francisku od mládí vyhlíženém? Jak to vypadá, když na vás zničehonic sáhne smrt? Jde tu o autobiografičnost málo skrývanou, snad proto že příliš hořkou.

Architektura štěstí je jednou z "knih života", kterými chce autor obrátit zrak čtenářů na věci všední, věci kolem nás a otevřít jim oči v jejich vnímání. Jedním z důležitých, ale opomíjených důvodů, proč se cítíme šťastní či nikoli, je prostředí, v němž žijeme - ovlivňují nás zdi, židle, budovy i ulice, které nás obklopují. Přesto bývá zájem o architekturu a design často odbýván jako frivolní až požitkářský. Architektura štěstí začíná od myšlenky, že to kde jsme, může silně ovlivnit to, kým bychom mohli být - a argumentuje tím, že je úkolem architektury je, aby nám stále a výmluvně připomínala náš vlastní potenciál. I když se mnoho architektů úplně vyhýbá diskuzi krásy, tato kniha se točí kolem velmi široké a naivní otázky "Co je krásná budova?" Najít odpověď se rovná výpravě do filozofie a psychologie architektury a cílem je změnit náš pohled na naše domovy, ulice i na sebe sama.

Poprask na valašském maloměstě způsobí jeden trýzněný, bezmocný holub. Reakce na jeho bezeslovné utrpení ostře nasvítí povahy protagonistů příběhu, lidí, které dnes a denně potkáváme, s nimiž společně jíme své denní menu. U našich prapodivně prostřených stolů se začasté podává bezohledná manipulace s lidským svědomím, a to dokonce úředně potvrzená. Oba hlavní hrdinové se jí ale snaží čelit - i kdyby se tak měli zbavit jedinečné, lákavé a možná poslední příležitosti prožít svůj příběh slastného okouzlení.

V humorném románu o neurotické pokojské se sklony k voyeuristickému pozorování hostů zpod postelí se Markus Orths dotýká problémů v mezilidské komunikaci. Konkrétně jde o neshody mezi matkou a dcerou a o problém existence, která téměř postrádá smysl, když se uplatňuje pouze v prožívání cizích životů a osudů.

Ve své knize navazuje Armin-Müller Stahl na to nejlepší a nejkultivovanější z tradice evropského románu. Hannah je knihou, která se čte jedním dechem. Je o hledání okamžiku-rozhodnutí, které všem protagonistům dokázalo ve vteřině ovlivnit celý život. O neviditelných mezilidských závislostech, které se mezi vztahy nepozorovaně vkrádají a zasahují do osudů jiných, o lidech a poutech, které si během života vypěstujeme. O nevyhnutelném poznání toho, že někdy je lepší hledání vzdát a odejít a o umění udělat to, které si každý osvojujeme po svém, bolestně a nepřenositelně. Armin Müller-Stahl, narozený roku 1930 v Tilsitu, není pouze jedním z nejúspěšnějších německých herců, kteří se významně prosadili v zahraničí, ale také houslistou, malířem a spisovatelem. Za roli extrémně ctižádostivého otce klavíristy Davida Helfgotta ve filmu Shine získal v roce 1996 Oskara. Mnozí si jistě vzpomenou i na taxikáře z Jarmuschova filmu Noc na Zemi. Z jeho nejvýznamnějších titulů, které vyšly knižně, můžeme zmínit: „Verordneter Sontag“ („Nařízená neděle“, 1981), „Unterwegs nach Hause“ („Cestou domů“, 1997), „In Gedanken an Marie Louise. Eine Liebesgeschichte“ („Vzpomínky na Marii Louisu. Milostný příběh“, 1998), „Hannah“, 2004 a „Venice. Ein amerikanisches Tagebuch“ („Venice. Americký deník“, 2005). Hannah je zatím jeho jediným dílem, které vychází v češtině.

Horké léto na irském venkově počátkem osmdesátých let. Otec odveze děvčátko k neznámé manželské dvojici na přímořskou farmu a odjede, aniž by jí řekl, kdy se pro ni vrátí. Týdny běží a dítě zažívá dosud nepoznanou laskavost a péči a uvyká uspořádanému životu v harmonickém prostředí, kde nejsou žádná tajemství. Až jedno vyjde najevo... Podmanivý příběh vzácné citové hloubky, viděný očima dítěte, je další ukázkou jedinečného umění mistryně povídkové formy. br> Claire Keeganová (1968) vyrostla v početné katolické rodině na farmě v jihovýchodním Irsku. V sedmnácti letech odešla do USA, kde v New Orleansu vystudovala anglistiku a politologii. Literatuře se začala věnovat až po návratu do Irska v polovině devadesátých let. Její pozoruhodný talent jí přinesl množství literárních cen a dnes její povídky patří ke špičce současné irské literatury. Prosadila se hned první sbírkou povídek Antarktida (Antarctica, 1999), která byla odměněna cenou Rooney Prize za nejlepší irskou knihu roku a setkala se s okamžitým čtenářským úspěchem. Většina povídek druhé sbírky Modrá pole (Walk the Blue Fields 2007, česky Kniha Zlín 2009), která získala Edge Hill Prize za nejlepší sbírku povídek na britských ostrovech, se odehrává na irském venkově. Do prostředí svého dětství se autorka vrací i v nejnovějším díle Třetí světlo (Foster, 2010), publikovaném samostatně jako novela. Žije na samotě v hrabství Leitrim a kromě psaní se věnuje pedagogické činnosti.