Masarykův ústav Akademie věd ČR strana 2 z 8

Odborná kniha Demokratická monarchie, nedemokratická republika? Kontinuity a zlomy mezi monarchií a republikou ve střední Evropě se věnuje přechodu mezi rakousko-uherskou monarchií a jejími nástupnickými státy, zejména Československem a Rakouskem. Tento přechod sleduje v delší perspektivě od počátku 20. století až do krize nástupnických republik vrcholící druhou světovou válkou. Publikace je interdisciplinární, obsahuje příspěvky historiků, politologů a právníků a sleduje v komparativní perspektivě pestrou škálu témat: od ústavních dějin přes změny stranického spektra až po novinky v organizaci sportu nebo v postavení žen. Autoři si přitom kladou provokativní otázky po kvalitě demokracie v zaniklém mocnářství a v obou nástupnických státech.

Profesor Karel Löbl (narozený 21. září 1925) se do novodobých českých dějin zapsal jednak jako přední technik, mezinárodně renomovaný specialista v oboru metalografie, akademik a vysokoškolský pedagog, jednak jako politik, v letech 19451948 vedoucí představitel národně socialistické mládeže a v letech 196889 místopředseda Československé strany socialistické a ministr české vlády. O svých osudech a svém působení podal zprávu postupně ve třech memoárových knihách, z nichž poslední, kterou dokončil v předvečer svých 95. narozenin, vyšla v závěru roku 2020. Kniha obsahuje šest různě zaměřených vzpomínkových kapitol. V první z nich se autor vyrovnává s případem manželů Šlechtových, obestřeným tragickým odiem a po desetiletí tabuizovaným. Profesora Emanuela Šlechtu, v letech 19481960 předsedu Československé strany socialistické a ministra výstavby a techniky, představuje jako teoretika a průkopníka moderní organizace a managementu průmyslových závodů i politika, jenž se v těžkých padesátých letech snažil o zachování autonomního postavení, ideových a politických specifik své strany, a byl proto uštván vedením KSČ a spolu se svou manželkou nakonec dohnán k sebevraždě. Druhá kapitola se věnuje poválečným pokusům o diskreditaci Vladimíra Krajiny, Ferdinanda Peroutky a Jana Stránského ze strany KSČ a odhaluje dosud skrytou historii pilotního čísla obnovené Přítomnosti, které připravili nacističtí přisluhovači pod taktovkou K. H. Franka a které měl Peroutka, přivezený z koncentračního tábora, posvětit svým šéfredaktorstvím. Ve třetí kapitole autor vzpomíná na svou spolupráci a přátelství s poslancem Otou Horou, přibližuje jeho osobnost a závažnou politickou roli v boji proti totalitarizačním tendencím a policejním praktikám KSČ v letech 194548. Ve čtvrté kapitole podává svědectví o svém údělu v padesátých letech a zevrubně dokumentuje historii svého osobního zápasu se Státní bezpečností, přičemž analyzuje formy nátlaku, jež ho měly donutit ke spolupráci, i svou obrannou taktiku. Pátá kapitola připomíná historii nezávislého týdeníku Zítřek, vydávaného od října 1968 do dubna 1969 nakladatelstvím Melantrich, a ekonomicko-publicistických příspěvků, jež zde tehdy pod pseudonymem Kosmas publikoval mladý ekonom Václav Klaus. V návaznosti na to informuje o nonkonformních ekonomických seminářích, které Klaus spolu s Milošem Zemanem pořádal v 80. letech na půdě Československé vědecko-technické společnosti a o snahách Státní bezpečnosti tyto semináře zakázat a jejich protagonisty persekvovat. V šesté kapitole pak shrnuje svoje namnoze průkopnické aktivity na poli oficiální péče o životní prostředí v době normalizace a v prvních polistopadových měsících. Vzpomínkový a dokumentární obsah jednotlivých kapitol, poskytující často objevný pramenný materiál pro historické badatele, prostupují autorovy osobní úvahy o dějích, problémech a fenoménech, které zachycuje. Na mnoha místech zde zaznívá i tón bilanční, akcentovaný v závěrečné úvaze o možných alternativách vlastní životní cesty. Knihu doplňuje obrazová příloha, biografický medailon autora a jmenný rejstřík.

Kniha přibližuje na základě bohatého a z velké části dosud nevyužitého pramenného materiálu československo-vatikánské vztahy v éře pražského nuncia Pietra Ciriaiciho v letech 19281933. Činnost tohoto zkušeného vatikánského hodnostáře v Československu znamenala výrazný pokrok ve vzájemných vztazích. Ciriaci se v roce 1927 zasloužil o urovnání konfliktu způsobeného oficiálními oslavami Jana Husa 6. července 1925 a přispěl k uzavření modu vivendi počátkem roku 1928. Svou pozornost nuncius zaměřil na církevní poměry, zejména na situaci v pražské arcidiecézi. Jeho kritika pražského arcibiskupa Františka Kordače a stupňující se vzájemná animozita vyústily v nucený arcibiskupův odchod v létě 1931. Československo-vatikánské vztahy ani po uzavření modu vivendi nebyly prosty pnutí, avšak Ciriaci dokázal až do září 1933 jako pragmatický a zkušený diplomat úspěšně vyjednávat se státními autoritami. Jeho důležitým úkolem bylo plnění dohod stanovených modem vivendi, jenž nebyl kvůli protichůdnosti požadavků zainteresovaných církevních i světských subjektů zdaleka jednoduchý. Nadějný posun v řešení byl přerušen aférou, k níž došlo v souvislosti s tzv. Pribinovými oslavami konanými v Nitře v srpnu 1933. Ciriaciho diplomatický přešlap, jenž následoval, vedl k předčasnému odchodu apoštolského nuncia z Československa. Analýza naznačených témat přináší nové a zpřesňující informace, které jsou zasazeny do kontextu československých církevních, politických a diplomatických dějin v období první Československé republiky.

Kritická edice přináší dokumenty týkající se československo-vatikánských vztahů v letech 1928-1934, kdy v Praze působil jako apoštolský nuncius Pietro Ciriaci. Po roce 1925, kdy nastalo výrazné zhoršení vzájemných československo-vatikánských vztahů, významně přispěl k jejich obnovení a uzavření modu vivendi. Publikované dokumenty zachycují obtížná vyjednávání o aplikaci modu vivendi, okolnosti odchodu arcibiskupa Františka Kordače či vnitropolitický konflikt související s Pribinovými oslavami v Nitře v roce 1933. Ten a následná mediální kampaň přispěly k nunciovu odchodu ze země a vyvolaly další vzájemné napětí. Kromě materiálů z českých a slovenských archivů edice obsahuje dokumenty z fondů Vatikánského apoštolského archivu a Historického archivu Státního sekretariátu Svatého stolce. Materiály, dokumentující postoj Svatého stolce k československým událostem přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, poskytují další, zpřesňující pohled na diplomatické, politické i církevní dějiny.

Kniha T. G. M. v kostce se přehlednou a čtivou formou zaměřuje na významné aspekty života prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a nabízí základní orientaci v tématu. Zabývá se jeho dětstvím, studijními léty, rodinou, akademickými přemi i politickým angažmá. Představuje profilující osobnost české společnosti, aktéra mnoha kauz, jenž získal věhlas i v zahraničí. Masaryk je ukázán jako syn, otec, politik, vědec, profesor i státník, jako muž, který překročil svou dobu veřejným působením i soukromým životem. Každá kapitola je doplněna rubrikou Jak se žilo, přibližující atmosféru doby, a medailonem osobnosti. Na knize se podílela řada odborníků, kteří ve svých tématech zohlednili nejnovější poznatky historiografie. Širší autorský tým nabízí různé náhledy na T. G. Masaryka a interpretačně rozmanitý výklad. Bohatě ilustrovaná publikace obsahuje dobové fotografie, karikatury, mapy a faksimile dokumentů. Kniha vychází ze seriálu, který se na stránkách Lidových noviny objevil na podzim roku 2017.

Kniha shrnuje historiografické narativní prameny k dějinám tří významných českých měst Prahy, Českých Budějovic a Litoměřic, vzniklé před rokem 1800. Poznatky vycházejí z dlouholetého pramenného výzkumu rukopisů a starých tisků, jejichž analýza umožnila v této publikaci obecný vývoj městské historiografie raného novověku v Čechách a ilustrovat její genezi a proměny na konkrétních aglomeracích.

Zpracování biografie historika Josefa Dobiáše představuje větší problém než v případě většiny jiných osobností Univerzity Karlovy z první poloviny 20. století. Důvodem je šíře zájmů mimořádně vzdělaného a pilného badatele a přednášejícího, který byl sice v prvé řadě řádným profesorem starověkých dějin na filozofické fakultě, širší veřejnosti (a také většině historické obce) je ale znám spíše jako autor nejrozsáhlejšího individuálního pokusu o sepsání monografie z dějin středně velkého města v českém prostředí. Tím se ovšem dílčí historické obory, do nichž zasáhl, nevyčerpávají (numismatika, památková péče). Kolektivní monografie, na níž se podílejí autoři s různou specializací, je tedy jednou z nejlepších možností, jak uvedené klubko problémů rozmotat. Editorce se podařilo shromáždit reprezentativní kolektiv autorek a autorů, kteří ve svých textech pokryli takřka celou šíři Dobiášova odborného zájmu, přičemž nebyly opomenuty ani jeho životní osudy a zasazení osobnosti i díla do širšího kontextu vývoje české historiografie. Rozsah textů věnovaných dílčím tématům je vyvážený (oceňuji především, že jsou zhruba stejně zastoupeny dějiny starověku a historická regionalistika). To vše je obohaceno o cenné materiálové přílohy (bibliografie a seznam přednášek, osobní vzpomínky žáků).

Odkud přicházíme? Kam patříme? Kdo jsme? V co máme věřit? Jaké jsou vyhlídky do budoucna? Co je třeba změnit a jak k takovéto změně dospět? O zodpovězení těchto základních otázek lidské existence a národní identity se pokoušeli Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) na české (československé) a Roman Dmowski (1864-1939) na polské straně. Masaryk a Dmowski náleželi k předním aktérům veřejného a politického dění svých zemí. Před rokem 1914 ovlivnili českou a polskou politiku a politické myšlení. Během první světové války se postavili do čela československé a polské exilové politiky (Masaryk jako předseda Československé národní rady, Dmowski jako předseda Polského národního výboru). V poválečném období se však jejich životní dráha výrazně rozcházela. Masaryk se stal prezidentem Československa a symbolem československé identity, Dmowski reprezentoval spíše opozici vůči hlavnímu proudu na polské politické scéně. Kniha je výsledkem komparativního výzkumu, mapuje život a dílo obou dějinných aktérů a srovnává jejich uvažování o identitách a společnosti.

První světová válka vykolejila život milionů lidí. Šokovala množstvím padlých a dotud nepoznanými hrůzami na bojištích i dlouhodobým strádáním v zázemí, bídou, hladem i politickou persekucí. Rychle pohřbila iluze o věku vrcholné civilizace, pokroku a humanity, s nimiž sebevědomé lidstvo vstupovalo do 20. století, a naopak vyvolala barbarství a temné síly. Tvrdě poznamenala i český národ: vyžádala si od něho tisíce obětí za cizí věc, ale zároveň mu přinesla naději na úspěšné završení jeho mnohaletého zápasu za politickou a státní suverenitu. Ani uprostřed válečných poměrů se v českém zápolí nezastavil každodenní život, sestávající z pravidelných, všedních činností, soukromých starostí i radostí, osobních citových prožitků a vzplanutí. Jako dříve chodili lidé do zaměstnání či do škol, starali se o rodiny i domácnosti, navštěvovali divadelní představení, koncerty a výstavy, četli nejrůznější literární díla, jezdili na prázdninové letní byty. Zdánlivě normální život ovšem plynul ve stínu povolávacích rozkazů a zásobovacích problémů, ale také pod dojmem šeptaných zpráv o úspěších československého zahraničního odboje. A právě tuto českou (a specificky pražskou) válečnou každodennost autenticky a plasticky zpřítomňuje memoárové dílo Marie Strettiové Jak jsme prožívali první světovou válku, jež se po pětasedmdesáti letech od svého vzniku konečně dočkalo knižního vydání.

Josef Dobiáš, univerzitní profesor a řádný člen Československé akademie věd, je v rodném Pelhřimově známý díky Dějinám královského města Pelhřimova a jeho okolí (monumentálnímu šestisvazkovému dílu, čítajícímu dohromady přes 4600 stran textu a vycházejícímu v letech 1927-1970), jež napsal z lásky k rodnému kraji. Zejména ve svém hlavním oboru starověkých dějinách dosáhl mezinárodního uznání. Předkládaná populárně pojatá publikace obsahuje základní fakta z Dobiášova životního příběhu a odborné činnosti, doplněná bohatou dokumentací. Nabízí pohled do historikova rodinného prostředí v Pelhřimově. Charakterizuje jeho studia, pedagogické působení a manželství. Podstatný prostor věnuje jak Dobiášově tvůrčí vědecké práci, tak jeho soukromému životu a zálibám, zejména cestování (Afrika, Asie) a sběratelství mincí. Doufáme, že jejím prostřednictvím vstoupí profesor Josef Dobiáš do širšího povědomí nejen jako vědec, který proslavil své rodiště v odborném světě a zaslouží si náš respekt, ale také jako člověk inspirativních zájmů.

Kniha časově navazuje na analytické a ediční zpracování tématu vývoje vztahu T. G. Masaryka se Slováky (slovenskými veřejnými činiteli), v tomto svazku pro období 1918-1937. V ediční části je zařazeno 279 dokumentů, převážně dopisů a telegramů, ale také řada memorand a žádostí, se kterými se různé slovenské veřejné korporace, spolky nebo i jednotlivci obraceli na prezidenta republiky. Soubor dokumentů je doplněn úvodní studií, edičním úvodem, seznamem korespondence, jmenným rejstříkem, cizojazyčným resumé a krátkou obrazovou přílohou. Publikace tak prostřednictvím vybrané korespondence dokumentuje vztah T. G. Masaryka ke Slovensku a slovenským veřejným činitelům v letech první Československé republiky.

Kniha představuje témata, která stojí v centru zájmu Miloše Havelky, významného českého sociologa, filosofa a doyena oboru historická sociologie. Původní příspěvky domácích a zahraničních historiků, sociologů, filosofů, antropologů a umělců originálním způsobem přispívají do diskuze o badatelsky aktuálních problémech, jako jsou symbolická centra české kultury a politiky, spory o smysl českých dějin, reflexe krize demokracie, politiky paměti nebo metodologie historiografie. Jednotlivé autorské kapitoly svou tematickou šíří odkazují k rozsáhlým odborným zájmům jubilanta a svědčí o důležité roli Miloše Havelky při formování několika generací badatelů v oborech historie, sociologie a filosofie.

Publikace Korespondence T. G. Masaryk Josef Svatopluk Machar. Svazek II. (1896) zkoumá a dokumentuje vztah a kulturní i politickou činnost T. G. Masaryka a J. S. Machara v roce 1896 na základě jejich vzájemné korespondence. Z unikátního celku oboustranné korespondence (celkem na 800 dopisů z let 18931932) je editováno 97 dopisů z roku 1896 a v příloze 2 dopisy Charlotty Masarykové adresované J. S. Macharovi. Kniha vychází v rámci Strategie AV21: výzkumný program Paměť v digitálním věku a navazuje na svazek Korespondence T. G. Masaryk Josef Svatopluk Machar. Svazek I. (18931985), který v roce 2017 vydal Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.

Předkládaný svazek Spisů T. G. Masaryka je vzhledem k ostatním dosud vydaným svazkům nestandardní, neboť obsahuje kromě Masarykových textů také texty jiných autorů. Všechny texty se zabývají otázkami programu a organizačních záležitostí politických stran. V tomto svazku předkládáme různorodé publikované prameny, jen zčásti určené široké veřejnosti, které umožňují nahlédnout do myšlenkového světa dvou politických stran úzce spjatých s T. G. Masarykem České strany lidové a České strany pokrokové. Texty se bezprostředně dotýkají obou stran, v jejichž čele T. G. Masaryk stál v letech 19001914. Svazek je vybaven nejen jmenným, ale též věcným rejstříkem.

Třetí svazek publikační řady Stálé konference českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví představuje nejdůležitější, často souběžné a mnohdy i srovnatelné vývojové linie v dějinách církví a náboženských společenství v Československu / České republice a Rakousku a zároveň poukazuje na různé aspekty "náboženské proměny" (religious change) v těchto zemích ve 20. století. Publikace se zabývá jak pnutím mezi náboženstvím a politikou (např. vztahem mezi církví a státem všeobecně, vztahem obou nástupnických států rakousko-uherské monarchie ke Svatému stolci aj.), tak i mezi náboženstvím a moderním národem. Tyto procesy jsou exemplárně představeny na proměně laických a kněžských identit a na vnitřní a vnější recepci nositelů "náboženského kapitálu" v konkrétních církvích a náboženských společenstvích. Současně jsou tematizovány související otázky náboženského vzdělání, resp. i markantní rozdíly mezi Československem / Českou republikou a Rakouskem v této oblasti.

Široké veřejnosti málo známý archivář, historik, novinář a politik Hubert Ripka od počátku třicátých let podával Edvardu Benešovi zprávy a analýzy o domácí a zahraniční politické situaci. V roce 1939 vstoupil do aktivní politiky jako jeden ze členů zahraničního odbojového centra, kde se významně spolupodílel na československé zahraniční politice. Po osvobození se stal ministrem zahraničního obchodu a v únoru 1948 vedl demisi demokratických ministrů. Edice přibližuje okruh zpráv předkládaných Edvardu Benešovi, z nichž některé vedly spoluutváření zásadních rozhodnutí našich dějin.