Mladá fronta strana 204 z 281

Většina z nás má obvykle dost přesnou představu o tom, co pro nás může udělat zedník nebo instalatér. Víme ale, co vlastně pro nás může udělat architekt? Jsme národ kutilů a neustále se ujišťujeme, že nám nedělá žádné problémy vyzdít garáž, postavit krb nebo vyměnit na chalupě okna. Kde však bereme jistotu, že vyměňujeme okna, aniž by ráz chalupy utrpěl, že děláme změny v bytě k jeho skutečnému zlepšení? Měli bychom se informovat, co se v oblasti architektury děje, jak u nás, tak i za hranicemi, alespoň v tom rozsahu, v jakém se zajímáme o současnou filmovou tvorbu nebo o literaturu. Jen tak budeme podstatně lépe vybaveni pro diskusi s jinými, ale i pro diskusi se svým vlastním já.

Adrian nyní dosáhl středního věku, pracuje v knihkupectví, má za sebou dvě nevydařená manželství a je otcem dvou synů. Jeho sen o kariéře úspěšného spisovatele se rozplynul. Obdiv svého okolí se snaží získat alespoň luxusním bydlením, což ho ovšem uvrhne do zlověstné spirály rostoucího zadlužení. Navíc se málem ožení s Marigold, pološílenou vyznavačkou alter-nativního způsobu života. Najde v sobě sílu zrušit zasnoubení a navázat nový vztah s krásnou Daisy?

Poslední svazek tzv. nymburské trilogie (předchozí svazky Městečko, kde se zastavil čas a Krasosmutnění) o Hrabalově rodině, kde vystupuje okouzlující a emancipovaná maminka, trochu podivínský tatínek Francin a nezdolný vypravěč, strýc Pepin. V poslední knížce se Pepin nachází v domově důchodců. Harlekýnovy milióny je název písničky, kterou zde důchodcům pouštějí stále dokola.

Mysteriózní příběh o záhadné smrti E. A. Poea. Děj románu vystavěl autor na skutečnosti, že zůstává záhadou, co se dělo několik dní před Poeovou smrtí, kde slavný autor byl, jak došlo k jeho smrti. Píše se rok 1849 a Edgar Allan Poe je jednoho pochmurného dne pohřben do neoznačeného, anonymního hrobu v Baltimoru. Tisk, veřejnost a dokonce i nejbližší Poeovi přátelé a příbuzní se smířili s vysvětlením, že Poe nebyl génius a mistr slova, ale jen druhořadý pisálek, který se upil. Poeův dlouholetý obdivovatel, mladý právník Quentin Clark, se ale rozhodne dát v sázku nejen profesní kariéru, ale i pověst a život, aby Poeovo jméno očistil. Quentin Clark zjišťuje, že Poeův konec provázejí samé nejasnosti, které vyšetřovatelé záměrně ignorují. Zdá se, že smrt nadaného spisovatele zůstane obestřena tajemstvím navždy. Clark, inspirovaný Poeovými příběhy, ale požádá o pomoc muže, který se stal předobrazem Poeova vynikajícího detektiva C. Augusta Dupina. Začíná se skládat mozaika posledních dnů a hodin Poeova života. Quentina Clarka stále pevněji omotává lepkavá pavučina politického spiknutí plného vražd, násilí a lží.

Od malých černých po bílou košili, deset stálic dámského šatníku. S kvalitním oblékáním je to jako s líbáním. Je velmi příjemné, jen je třeba nabrat pár zkušeností, než to začne být zajímavé. A s přirozeně elegantním oblečením je to jako s inteligentní a charismatickou osobností: s přibývajícími léty nabývá kvalit. Coco Chanel se domnívala, že: „móda stárne, jen styl zůstává stále stejný“. A vytříbený vkus je buď součástí vaší genetické výbavy, nebo se dá naučit; koupit ho však nelze.

Autor, zkušený překladatel čínské poezie, nás zavádí do 8. stol. n. l., období vlády dynastie Tchang. S oporou o dobové prameny poutavě líčí osudy nejznámějšího čínského básníka Li Poa, kterého bouřlivá doba přivedla až do služeb čínského císaře. Čtenář poznává nelehký úděl básníka v úřednické roli, jeho snahu

Tato kniha si klade za cíl zařadit vývoj války v moderní době do širšího kulturního rámce. Ačkoliv vychází z vojenské historie, je víc než jen dějinami válečnictví. Násilné konflikty jsou staré jako lidstvo samo, ale moderní válka je zásadně odlišná.

Ve volném pokračování úspěšné knihy Tajemství Temného dvorce se čtenáři opět ocitnou v podivné škole, jejíž učitelé holdují černé magii. Ještě před rokem se David snažil z Temného dvorce uniknout, teď bojuje za jeho záchranu. Kdosi se chce zmocnit Nesvatého grálu, v němž se ukrývá veškerá moc školy. Pokud se Davidovi nepodaří neznámého protivníka zastavit, Temný dvorec se propadne do zkázy!

Kniha pojednává o historii svádění a zneužívání dětí, o tom, jak bylo těžké tyto věci obhájit tváří v tvář nepřijímající veřejnosti i profesionální obci. Dokumentuje, jak Anna Freudová a Ernst Kris pracovali na tom, aby z Freudovy korespondence vyškrtli právě ty dopisy, které byly pro zdroj teorie svádění a zneužívání zásadní. Je poutavě a srozumitelně napsána autorem, který je znám i z jiných velmi zajímavých prací.

Většina z nás má obvykle dost přesnou představu o tom, co pro nás může udělat zedník nebo instalatér. Víme ale, co vlastně pro nás může udělat architekt? Jsme národ kutilů a neustále se ujišťujeme, že nám nedělá žádné problémy vyzdít garáž, postavit krb nebo vyměnit na chalupě okna. Kde však bereme jistotu, že vyměňujeme okna, aniž by ráz chalupy utrpěl, že děláme změny v bytě k jeho skutečnému zlepšení? Měli bychom se informovat, co se v oblasti architektury děje, jak u nás, tak i za hranicemi, alespoň v tom rozsahu, v jakém se zajímáme o současnou filmovou tvorbu nebo o literaturu. Jen tak budeme podstatně lépe vybaveni pro diskusi s jinými, ale i pro diskusi se svým vlastním já.

Kniha pojednává o historii svádění a zneužívání dětí, o tom, jak bylo těžké tyto věci obhájit tváří v tvář nepřijímající veřejnosti i profesionální obci. Dokumentuje, jak Anna Freudová a Ernst Kris pracovali na tom, aby z Freudovy korespondence vyškrtli právě ty dopisy, které byly pro zdroj teorie svádění a zneužívání zásadní. Je poutavě a srozumitelně napsána autorem, který je znám i z jiných velmi zajímavých prací.

Autobiografie legendárního českého spisovatele. Výborná a stále překvapující kniha obsahuje i řadu unikátních portrétů osobností světového významu, které autor osobně poznal. Je zároveň rozsáhlou freskou života druhé poloviny 20. století. Nové upravené vydání vzpomínkové knížky vypráví o autorově dětství v Praze, jeho novinářských i spisovatelských začátcích i celoživotní cestě světem, na níž potkal Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Che Guevaru, Miloše Formana a mnoho dalších.

Šermířská romantická pohádka z pera televizní scenáristky Michaely Černé, napsaná podle třídílného televizního filmu. Komtesa Alexandra není jako jiné princezny. Nečeká v koutku, až jí štěstí spadne do klína a na bílém koni pro ni přijede krásný princ. Je tvrdohlavá, statečná, miluje šerm a jízdu na koni. Když ji otec nutí do sňatku se změkčilým Arnoštkem, uteče z domova v převleku za chlapce. Brzy potká mladého Valentina, který se vrací domů z války. Ani on není tím, za za. Saša a Valentin koho se vydává svou totožnost v pravý čas odhalí. Na své cestě za štěstím však musí čelit mnoha nástrahám, intrikám i zlým kouzlům, čeká je mnoho soubojů a překvapení. Jako každá pohádka vypráví i ta naše o lásce a nenávisti, přátelství a zradě, odvaze i zbabělosti. Také v ní ale dobro nakonec zvítězí nad zlem.

Lidstvo žije s papírem již déle než 1 900 let. Stal se za tu dobu materiálem tak samozřejmě spjatým s kulturním a hospodářským rozvojem společnosti, že většina z nás si ani všechny jeho klady neuvědomuje. Zasvěcený autor, který se této problematice věnuje

Viktor Preiss si do Báječného světa zve nejen své herecké kolegy a přátele, ale také hosty z mnoha jiných uměleckých oborů. Jsou to setkání, na která se nezapomíná. V řadě obdobných cyklů rozhovorů zaujímá Báječný svět mimořádné postavení díky velmi uvážlivé volbě hostů a zejména také díky způsobu, kterým Viktor Preiss své hosty zpovídá. Svým výhradně spřízněným duším totiž klade poněkud jiné otázky, než by si mohl dovolit položit řadový, byť velmi poučený, novinář. Viktor Preiss se snaží své hosty vždy na úvod charakterizovat svěžím a výstižným esejem a často i půvabnou kresbou. Když se všechny rozhovory poskládají do knížky jako korálky na šňůrku, z jejich propojení a konfrontace vzniká velmi pestrý a zajímavý divadelní dějepis.

Nikde jinde na světě se nevystřídalo tolik britských koloniálních úředníků za tak krátkou dobu jako na území dnešní Nigérie. Příčinou nebyla rotace kádrů, ale smrt. Reprezentovat Británii na tomto západoafrickém území bylo v 19. a počátkem 20. století víceméně za trest a často se to rovnalo rozsudku smrti. Snad nejvýstižněji to dokumentují koloniální hřbitovy. Úzké uličky zarostlé tropickou vegetací lemují jeden náhrobek za druhým. Nicméně ani smrt nezastavila pronikání Evropanů do těchto končin. Záhy si ale celá oblast, kterou na jedné straně lemuje Guinejský záliv a na straně druhé o něco zdravější podnebí sahelského pásu, získala nechvalně proslulé pojmenování „Hrob bílého muže“.