muni PRESS strana 32 z 35

Etnopolitická studie se zabývá vzájemným vztahem mezi romskou politikou a politikou romství. Hledá odpovědi na otázku, jak dělají Romové v České republice politiku a zároveň jak česká politika „dělá“ Romy. Nabízí vhled do současné menšinové politiky Romů, představuje její nejrůznější formy a reflektuje způsoby a okolnosti, za kterých ji většinová politika pustí ke vzájemnému dialogu. Teoretický úvod, ve kterém autorka rozebírá vliv státu, kulturní specifika Romů i politickou arénu většinové společnosti, je doplněn o čtyři skutečné příběhy současných politiků-Romů. Autorka prostřednictvím těchto příběhů ukazuje konkrétní podobu a účinnost konceptů i teorií v praxi, v jejich každodenním životě, na příkladech jejich vlastní politické aktivity. Štefan, Martin, Marián a Josef rozkrývají své motivace, dilemata, úspěchy i ztráty na poli politickém i osobním. Text v této fázi nabízí čtyři různé konstrukce narativní jednoty, čtyři vyprávění, ve kterých se aktéři snaží dávat smysl svým politickým aktivitám při zohlednění své romské identity. Vedle celistvého příběhu v nich nalézáme i souznění s poznatky z předchozích kapitol: každý Rom-politik reflektuje a hodnotí svou odlišnost od majority – své romství – optikou romské politiky a stávajících definic, představených v první části knihy, a současně popisuje své zabydlení v politickém poli, jež do značné míry předkládá a formuje majorita.

Kniha zkoumá neplodnost jako medicínsky konstruovanou podmínku a zároveň jako specifický sociální status. Cílem výzkumu bylo zjistit, jakou roli hraje neplodnost v rámci individuální biografie ve společnosti, která si rodičovství vysoce cení a zároveň se vyznačuje jednou z nejnižších porodností v Evropě. Autorku zajímalo, jak se lidé adaptují na situaci, kdy se jejich životní plány dostanou do střetu s překážkami na úrovni fyzického těla i společenských hodnot. Data byla sbírána prostřednictvím hloubkových rozhovorů, jejichž analýza je představena ve čtyřech kapitolách. Každá z nich se zabývá jednou z dimenzí zkušenosti s neplodností a její léčbou: první je věnována časovému a věkovému aspektu léčby neplodnosti, druhá kontaktu neplodných coby pacientů s lékaři a medicínou, třetí se zabývá genderovými rozdíly v reakci na neplodnost a čtvrtá způsoby, jakými se neplodné páry rozhodují o léčbě neplodnosti a budoucím rodičovství.

Kniha je v prvé řadě sociologickou úvahou nad tématem DNA a genetiky ve spojitosti s kategoriemi etnicity, rasy, národa, ale také v souvislosti s mytologií dávných kořenů či domoviny. Téma distribuce stejnosti a rozdílnosti ukazuje autorka i v rámci širší analytické oblasti současných projevů tzv. biomoci, a to zejména na případech budování genografických popisů populací či ustavování genetických biobank. Tyto fenomény jsou předmětem zájmu sociálních věd, protože jsou součástí širšího proudu jevů souvisejících se specifickou správou moderní populace skrze koncept života. Důraz na tělesnost, bios, tedy na kategorii živého, stojí v základech moderního procesu vytváření a spravování populace prostřednictvím biomoci/biopolitiky, konceptu, který ve svých textech popsali Michel Foucault, Giorgio Agamben či Thomas Lemke. Pozornost věnovaná reprezentacím tělesnosti, konkrétně DNA a představám o diverzitě populací, je v této souvislosti důležitým předpokladem sociálněvědní konceptualizace nových hranic subjektivity, vztahu mezi sférou tzv. přírody a sférou tzv. kultury a úvah nad identifikacemi či přináležitostmi k nacionální komunitě ve 21. století. Mají Češi a Češky českou DNA? Jak vypadá čistokrevný Féničan? Jak souvisejí genetika, prenatální diagnostika, biotechnologie a tzv. nová eugenika? Jsme to, co je naše DNA?

Nejvíc dokladů umožňujících poznat náboženství churritské populace, obývající v minulosti regiony starověkého Předního východu, pochází z 2. tisíciletí před n. l. Už méně je však probádané rané období churritských dějin a jejich náboženských představ, které je možné datovat do 3. tisíciletí před n. l. Kniha mapuje tuto etapu prostřednictvím materiální kultury a písemných pramenů z lokality Tell Mózán, na území které se v starověku rozprostíralo město Urkeš. Důležitým doplňkem tohoto postupu jsou i data z jiných oblastí. Je zřejmé, že v Urkeši měly výrazné zastoupení nejstarší známé churritské kulturní prvky, i když zanedbatelné nejsou ani vlyvy akkadské. Na základě doposud učiněných objevů jsou identifikovány náboženské prvky spojené s městem a je poukázáno na ty, které je možné charakterizovat jako churritské.

Kdo, co a za jakých okolností označuje za pornografii? Kdy, proč a kým je pornografie označena za závadnou? Jak se k sobě mají pornografie a feministické hnutí, potažmo hnutí za práva sexuálních menšin? Jak souvisí porno se sexuální emancipací a genderovou diskriminací? Můžou (porno)obrazy, které jsme zvyklí vnímat jako pouhé reprezentace, přímo konat v sociální realitě? Jak se proměňuje význam pornografie prostřednictvím citace („fotka na fotce“)? Jakou moc má stát při rozhodování o tom, co je zákonem postižitelná pornografie? Odpověď na otázku, co je to pornografie, a hlavně jestli je užitečná, nebo škodlivá, se proměňuje v závislosti na historickém a politickém kontextu. Konvenčně se pornografie pojímá jako otázka morálky.

Kniha se zaměřuje na souvislosti fenoménů demografického, resp. individuálního stárnutí a urbanizace, přesněji řečeno na každodennost stárnoucích obyvatel měst v kontextu sociálně-prostorových procesů regenerace a gentrifikace. Autorky hledají odpovědi na otázky jako: Jaký vliv má měnící se vnější prostředí na zkušenost stárnutí? Jakým způsobem poznamenává urbánní dynamika zapojení seniorů do sociálních struktur? Jak se stárnutí promítá do užívání prostoru seniory a jejich orientace v něm? Jakými strategiemi se jedinci vyrovnávají s dopady urbánních procesů tváří v tvář vlastnímu stárnutí – jak udržují kontrolu nad situací s ohledem na své zdraví, finanční možnosti a zdroje obsažené v městském prostředí? A konečně, jsou velká česká města přátelská vůči lidem vyššího věku? Odpovědi autorky opřely o data získaná prostřednictvím smíšené výzkumné strategie (mixed-methods research), využívající kvantitativní výzkum založený na standardizovaném dotazování mezi staršími obyvateli (ve věku 60 let a více) centrálních čtvrtí čtrnácti velkých českých měst a kvalitativní výzkum účastníků a účastnic ohniskových skupin (focus groups) a komunikačních partnerů a partnerek v hloubkových individuálních rozhovorech. Způsobem zpracování, šíří a hloubkou probíraných témat chce kniha uspokojit co nejširší okruh čtenářů, neboť informace, které by přinášely vhled do vzájemné dynamiky fenoménů „města“ a „stáří“, doposud chyběly jak pro obory sociologie, gerontosociologie a urbánních studií, tak pro praktický výkon místní samosprávy ve velkých městech, jejichž demografické profily se výrazně mění.

Kniha představuje historii sociologie města, nabízí nové čtení a interpretace klasických prací z 19. a 20. století a rámcový přehled dosavadních teorií města. Zároveň mapuje některé aktuální debaty, které se odehrávají na poli mezioborových urbánních studií a které výrazně mění způsob, jakým se dnes sociální vědci dívají na města. Autorka v knize rovněž zkoumá propojení české sociologie města s mezinárodní tvorbou v minulosti i dnes.

Politolog Stein Ringen z Oxfordské univerzity nabízí čtenářům provokativní zamyšlení nad principy demokratického vládnutí: jak vláda přiměje občany, aby respektovali její autoritu? Každá vláda musí prosazovat i nepopulární opatření, od výběru daní přes vymáhání práva po dodržování předpisů. Podle Ringena na to však síla nestačí; občané musejí být ochotní se podřídit a nechat se vést. Autor tento politický rébus rozplétá bez rozpaků, na příkladu Spojených států a Velké Británie břitce a přesvědčivě demonstruje, jak se vytváří a udržuje národní kultura poslušnosti. Ukazuje, jakými cestami se musejí vydat vůdci, kteří chtějí vládnout pomocí autority spíše než pomocí síly a kteří chtějí, řečeno s Immanuelem Kantem, „udržet pořádek v národě ďáblů“.

Studie je výsledkem etnografického výzkumu ve školní třídě, který se zaměřoval na (re)produkci genderu v každodennosti školního kolektivu. Vychází z etnometodologické perspektivy (West a Zimmerman 1987, česky 2008; Fenstermaker a West 2002) a je inspirována poststrukturalistickými studiemi dětství a genderu (především Davies 2003). Výzkum byl realizován v šesté třídě základní školy jako etnografické pozorování v hodinách rodinné, výtvarné a hudební výchovy. Studie reprezentuje komplexní pohled na genderovou reprodukci na různých úrovních, a to 1. na úrovni každodenních interakcí (doing gender), 2. v rovině diskursu a umísťování jedinců v rámci diskursu a 3. v rovině individuálních identit a významů, které genderu připisují samy děti.

Demokracie a lidská práva se zdají být v západním společenskovědním diskursu i politické praxi těsne propojenými pojmy. Je ovšem jejich blízkost skutečne tak očividná? Ve smyslu této otázky je základním cílem monografie analyzovat význam a důsledky proměn diskursu demokratizace a lidských práv pro současné sociopolitické procesy, a to s přihlédnutím a důrazem na realitu střední Evropy. Kniha nejprve rozebírá metodologické výzvy současného výzkumu demokratizace a lidských práv a vymezuje klíčové termíny spjaté s nedemokratickými režimy a jejich demokratizací, dále rozebírá jejich vývoj „po“ demokratizaci, tedy směřování některých demokratizujících se režimů spíše k režimům hybridním, včetně jejich poměru k dodržování lidských práv. V dalších kapitolách autoři kladou základní otázky po smyslu a definici demokracie, jejích různých formách a koncepcích, podrobně rozebírají lidská práva, proměny jejich zdůvodnění v různých obdobích a různých školách politické filozofie a zaměřují se i na otázku konstitucionalismu a jeho propojení s demokracií a lidskými právy. Druhá část knihy je zaměřena na konkrétnější a praktičtější problémy: vztah voleb a demokratizace, demokratizaci a lidská práva pohledem současných základních teorií mezinárodních vztahů či sekuritizaci lidských práv a demokracie. Poslední kapitola se zaměřuje na otázku, do jaké míry s sebou demokratizace státu střední Evropy přinesla porušování některých lidských práv a jak je posuzovaly ústavní soudy těchto států a Evropský soud pro lidská práva. – Jaká je podstata vztahu mezi demokracií a konceptem lidských práv? – Představuje jakýkoli demokratizační proces zároveň úsilí o nastolení či zlepšení ochrany lidských práv? – Potřebujeme, aby i v dnešních státech reprezentovaných demokratickými režimy byla ochrana lidských práv stejně intenzivní jako v éče nedemokracií? Autorský tým tvoří politologové, právníci a političtí filozofové působící na Masarykově univerzitě v Brně.

Zahrada je část přírody - krajiny -, upravená člověkem pro jeho blaho a užitek jeho blízkých. Je vymezená nejen prostorově, ale i duchovně, geniem loci. V zahradách, které se blíží té rajské, je dána volnost stromům, místo květinám, prostor motýlům a ptákům. Právě taková místa se v knize vydáváme hledat. Naše cesta povede územím ohraničeným na východě vrcholky Elbrusu a Araratu, na opačné straně pak Gibraltarskou úžinou, bájným dílem Héraklovým. Neváhejte a připojte se k nám.

Publikace Básnický rok je prvním titulem nové edice Pedagogické fakulty MU, v níž by měly vycházet populárně či esejisticky pojaté publikace malého rozsahu, reflektující problematiku jednotlivých oborů vyučovaných na uvedené fakultě. Básnický rok obsahuje kromě prologu a epilogu dvanáct kapitol, v nichž autor přibližuje reflexe jednotlivých měsíců v české poezii. Celkově vychází z tvorby sedmdesáti básníků, v epilogu pracuje s lidovými pranostikami. Publikace je doplněna dvanácti celostránkovými ilustracemi Petra Veselého.

Kniha představuje koncepci obsahově zaměřeného přístupu ke zkoumání a zlepšování výuky. Oproti stávajícím přístupům důsledněji realizuje obrat k obsahové dimenzi učebních procesů, jejichž poznání je základem didaktiky. Didaktika řeší otázku, jak účinně vyučovat a učit se tomu, co je kulturně hodnotné a osobně smysluplné. Odtud vyplývá důraz na vzdělávací obsah, který však není chápán jako statický soubor pamětních položek, ale jako celkový vzdělávací potenciál oborů, s nimiž se žáci ve výuce setkávají. Programově je kniha vřazena pod zastřešující slogan kvalita (ve) vzdělávání. Kvalita je zde chápána dynamicky - s ohledem na to, jak učitel připravuje, realizuje a vyhodnocuje výuku. Ohled na kvalitu - jakožto rozlišování mezi profesionálně lepším a profesionálně horším postupem - je provázen zvažováním a zdůvodňováním alternativ. S cílem nabídnout učitelům jakožto reflektivním praktikům metodický postup umožňující zlepšovat výuku na základě její reflexe je v knize představena metodika rozvíjející hospitace a metodiky AAA (anotování, analyzování a alterování výukových situací). Princip této metodiky je ilustrován na desítce didaktických kazuistik zpracovaných za různé obory školního vzdělávání s cílem nad-oborového zobecnění. Autoři věří, že kniha otevírá a konkretizuje cestu k reflektovanému rozvíjení kvality výuky a výhledově snad i k nové (produktivní) kultuře vyučování a učení.

Přímé demokracii se politologové obvykle nevěnují tolik, kolik by zasloužila. Je to možná i proto, že referendum bylo v minulosti opakovaně zneužito za účelem nastolení či posílení autoritářských až totalitárních režimů. Tento sborník se proto snaží poctivě zkoumat výhody i nevýhody přímé demokracie na celostátní i místní úrovni, a to v rámci České republiky i v celoevropském kontextu. Základní smysl referenda by měl v každém případě spočívat ve vyšší legitimitě politických rozhodnutí a nikoliv ve zbavování se politické odpovědnosti, v populismu či v jakési formě „politického outsourcingu“, který může nakonec způsobit delegitimizaci celého politického a ústavního systému.

Ve výzkumné monografii je řešeno téma inkluze jako interdisciplinární problém. Inkluzivní vzdělávání není jen problémem pedagogickým nebo speciálněpedagogickým, ale jeho realizace je podmíněna spoluprací celé řady vědních oborů – psychologie, lékařství i sociologie. Zajímaly nás otázky: Jaké faktory ovlivňují jednotlivé aktéry inkluzivního vzdělávání? Na jakých úrovních inkluzivního vzdělávání jednotlivé faktory působí? Jak identifikované faktory působí)? Výzkumným prostředím byly běžné základní školy. Využity byly standardní postupy sociálně vědního výzkumu, jak kvantitativního, tak kvalitativního charakteru. Výzkumná monografie je členěna do tří větších celků s vnitřním členěním na kapitoly.

Ve výzkumné monografii je řešeno téma inkluze jako interdisciplinární problém. Inkluzivní vzdělávání není jen problémem pedagogickým nebo speciálněpedagogickým, ale jeho realizace je podmíněna spoluprací celé řady vědních oborů – psychologie, lékařství i sociologie. Zajímaly nás otázky: Jaké faktory ovlivňují jednotlivé aktéry inkluzivního vzdělávání? Na jakých úrovních inkluzivního vzdělávání jednotlivé faktory působí? Jak identifikované faktory působí)? Výzkumným prostředím byly běžné základní školy. Využity byly standardní postupy sociálně vědního výzkumu, jak kvantitativního, tak kvalitativního charakteru. Výzkumná monografie je členěna do tří větších celků s vnitřním členěním na kapitoly.