muni PRESS strana 30 z 35

Novokřtěnci představovali specifickou skupinu ve společenském uspořádání raně novověké Moravy. Jejich náboženská a sociální nonkonformita je posouvala na samý okraj společnosti, což vedlo ke strachu z novokřtěnců a jejich pronásledování. Na předbělohorské Moravě se jim podařilo zformovat svébytné společenství, které se navzdory množství obav setkalo s elementárním porozuměním a mnohdy i přijetím. Integrační i dezintegrační vlivy v průběhu stoletého působení novokřtěnců na Moravě ovlivňovala celá řada aktérů: šlechta, panovník, zástupci katolické církve, vrchnostenští úředníci, služebná síla velkostatku či ostatní poddané obyvatelstvo. Jednalo se však o oboustranný proces – zatímco moravská společnost částečně začleňovala novokřtěnce do svých struktur, mezi novokřtěnce pronikaly v důsledku stále intenzivnějších interakcí a kontaktů vlivy okolního prostředí.

Milý příteli!, oslovuje německý teolog a filozof Romano Guardini svého přítele Josefa Weigera i všechny budoucí čtenáře svých Dopisů od jezera Como. Intimní formu dopisů využil pro sdílení svých hlubokých filozofických úvah o údělu člověka, jenž ve prospěch techniky ztrácí kontrolu nad svým bytím i životním prostředím. Jako bystrý pozorovatel popsal Guardini téměř před sto lety s až znepokojivou prozíravostí výzvy, které lidstvov technologickém věku čekají. K vášnivým čtenářům Dopisů i dalších knih Romana Guardiniho patřil německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, tvůrce brněnské vily Tugendhat. Mies se už od mladí velmi zajímal o dění v přírodních i humanitních vědách. Svou tvorbu pak chápal jako vyjádření hlavních dobových tendencí. Stavební umění „je vždy v prostoru zachycená vůle doby, nic jiného“, napsal v roce 1924. Právě Dopisy od jezera Como mu otázku o vůli doby a jejích tendencích pomohly objasnit.

Příběhová próza ze života mládeže patří dlouhodobě ke čtenářsky nejoblíbenějším žánrům literatury pro děti a mládež. Do hledáčku literární vědy se však dosud dostávala spíše ojediněle. Tato monografie se zaměřuje jak na definici samotného pojmu příběhová próza ze života mládeže, tak na vývoj daného žánru v období zlomu. Autorka postihuje proměny žánru v českém prostředí od roku 1989 do konce prvního desetiletí 21. století. Zkoumá přitom vývojové tendence knih pro dospívající dívky a chlapce, ale také fenomén young adult fiction, který začíná stále výrazněji ovlivňovat domácí knižní trh.

Název v češtině: Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled Monografie sestává ze dvou hlavních a dvou doplňkových částí. První část přináší nejstarší lingvistické, epigrafické a archeologické informace o raných uživatelích germánských jazyků. Druhá část shrnuje historie jednotlivých jazyků od jejich kmenové minulosti zaznamenané antickými autory a zachycené v raných epigrafických památkách přes jejich literární tradice až po současnost. Přílohy zprostředkovávají hlavní modely genealogické klasifikace germánštiny mezi ostatními indoevropskými větvemi i vlastních germánských jazyků; srovnávací fonetiku a morfologii starých germánských jazyků; několik delších textů antických a středověkých autorů; přehled starogermánských písem; lexikostatistickou klasifikaci starogermánských jazyků a fríských dialektů. Bibliografie je rozdělena do dvou sekcí: (1) primární prameny; (2) (převážně) diachronní studie.

Kniha je velmi zdařilou a cennou publikací, která není pouhým ohlédnutím za bohatým a plodným životem jedné vědecké osobnosti. Poskytuje také užitečný vhled do metodologie výuky fyziky a vzdělávání obecně. Je i svědectvím o době a o tom, jak se s jejími nástrahami vypořádal člověk vybavený racionálním myšlením a pevnými morálními postoji. V tom jsou rozhovory s profesorem Černohorským trvale aktuální. Kniha nepochybně osloví nejen vědce, pedagogy a studenty v oblasti fyziky a matematiky, ale i další čtenáře se zájmem o vědu, vzdělávání a o životní osudy výjimečných osobností. Osobní svědectví profesora Černohorského doplněné faktografickou částí a poznámkovým aparátem je zároveň velmi cenným příspěvkem k historii české vědy.

Typová postava komického sluhy, tzv. gracioso, jejíž podoba se ustálila v dramatické tvorbě Lopeho de Vegy, je jednou z nejzkoumanějších postav divadla španělského zlatého věku. Dosud byla ovšem jen malá pozornost věnována faktu, že gracioso zastává rovněž roli rádce svého pána i dalších postav z řad šlechty. Jeho rady přitom nejsou jen veselou komediální ozdobou, ale často také zásadně ovlivňují děj, a to i v tragicky laděných hrách. Jak je možné, že postava sluhy získává takovou dějovou důležitost uprostřed sílící absolutistické monarchie? Byl Lope rebel, jak se domnívají někteří kritici, nebo nenapravitelný konformista, jak tvrdí druzí? Odpovědi na tyto i další otázky související s fascinující postavou graciosa nabízí předkládaná publikace.

Jubilejní publikace přináší reprezentativní přehled dvaceti ročníků světově uznávaného cyklu a představuje všechny přednášející – více než 130 vědců včetně 15 laureátů Nobelovy ceny. Kniha přibližuje historii „Mendel Lectures“ a významnou aktivitu vědců sdružených v tzv. „brněnské iniciativě“. Náleží k nim: Kim A. Nasmyth, Anna Nasmyth, Max Perutz, Paul Nurse, Tim Hunt, James Watson, Eric Wieschaus, Peter Swetly, Jiřina Relichová, Jan Motlík, Emil Paleček, Eva Jiřičná, Gustav Ammerer, zakladatelé cyklu, díky nimž se přednášky pravidelně konají, navíc v prostorách, kde zakladatel genetiky před 200 lety pracoval. Knihu sestavili: Lumír Krejčí, Dominika Hobzová, Kateřina Krejčí, Jiřina Relichová, Gabriela Pavlíková a Alena Mizerová.

Publikace přináší kritickou edici latinské a italské korespondence ze dvora římských králů, respektive císařů Václava (1376–1400/1419) a Zikmunda (1410/1411–1437), dochované v archivu rodu Gonzagů v Mantově. Edice obsahuje 52 dokumentů, mezi nimiž jsou listy a mandáty obou lucemburských vládců a jejich úředníků, ale především depeše, které gonzagovští vyslanci posílali z panovnického dvora do Itálie. Jednotlivé prameny vrhají nové světlo na Václava a Zikmunda jakožto panovníky a nabízejí plastický vhled do života dvora, praxe diplomacie a cestovní každodennosti. Kromě toho podávají zajímavý obraz českých a německých zemí v pozdním středověku z pohledu italských pozorovatelů.

Představení osobnosti, díla a vlivu Jaroslava Foglara se neomezuje na historickou životopisnou črtu, ale usiluje mj. na základě empirického šetření (n = 1174) o ucelené odborné zpracování poměrně složitého sociálního jevu. Dosvědčení vlivu obvykle v dětství získané čtenářské zkušenosti na celý budoucí život, stejně jako zájem několika vědních oborů (komiksová studia, literární věda, religionistika, pedagogika) o specifické metody skautského vychovatele, spisovatele chlapecké literatury a redaktora několika dětských časopisů je tak prvním knižním počinem přesahujícím teoretické úvahy a hypotézy směrem k evidenci založené na dotazování čtenářů a příznivců Foglarových textů.

Darwinismus se vydává za úplnou teorii biologického života, včetně lidského. Má podstatný vliv na sebepojetí dnešního člověka a jeho světonázor. Emeritní profesor Masarykovy univerzity, lékař a filozof Jiří Vácha ve své jedinečné knize shrnuje nejen současnou vědeckou kritiku darwinismu, ale celý problém rozšiřuje ještě o „vědomí“, jako nejspecifičtější vlastnost živých bytostí. Kromě fyzické stránky organismů se vyvíjela i jejich stránka prožitková, která není v darwinismu jako taková dostatečně brána v úvahu. Moderní přírodní věda kráčející ve stopách Descartova mechanismu si přístup k řešení tohoto zásadního problému už a priori uzavřela a je nucena přepustit jistou část úkolu filosofii. I přes poměrně široký vědecký záběr je kniha až překvapivě čtivá, autor vysvětluje složité věci jasným a jednoduchým jazykem.

Autorský kolektiv pod vedením prof. Vojáčka zpracoval pohnuté osudy zakládající fakulty Masarykovy univerzity v rozsáhlé dvousvazkové publikaci, mapující období let 1919 až 2019. Historie Právnické fakulty MU tak poprvé vychází v takto ucelené podobě a reprezentativním zpracování. Druhý díl mapuje vývoj fakulty od r. 1989 do r. 2019. Významným počinem je shromáždění velkého množství obrazové dokumentace, které se autorům podařilo dohledat v Archivu MU, Archivu PrF MU, soukromých archivech, dobovém tisku nebo dobově vedených kronikách. Nedílnou součástí publikace tak jsou fotografie a archiválie, které čtenářům zpřístupňují a dokreslují osoby, události, náladu doby, ale též dobové dokumenty a artefakty. Součástí publikace jsou také životopisné medailonky profesorů působících na fakultě do roku 1950, životopisné medailonky již nežijících profesorů a docentů působících na fakultě po roce 1969 a seznam vydaných svazků spisů právnické fakulty od r. 1971 do r. 2019 ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS IURIDICA.

Monografie se věnuje zkoumání češtiny Bedřicha Smetany (1824–1884). Tento významný hudební skladatel žil v období, které je v pracích o vývoji češtiny označováno jako obrozenské a poobrozenské, tedy v době, pro niž je z jazykového hlediska charakteristické nahrazení němčiny češtinou ve funkci vyšší komunikační variety a formování normy novodobého spisovného jazyka. V popředí zájmu publikace stojí především otázka, jak tuto normu zvládali doboví mluvčí, kteří byli vzdělaní, ale přitom s češtinou nebyli profesně svázáni (jako např. literáti či publicisté). Monografie prostřednictvím rozboru pravopisné, gramatické a doplňkově také lexikální stránky Smetanovy korespondence ukazuje, v čem je Smetanovo vyjadřování prototypické, v čem je naopak specifické, a současně se snaží přispět k poznání konstituujícího se spisovného jazyka 2. poloviny 19. století.

Kniha uvažuje o japonských horách jako o místech náboženských úkonů. Autorka čtenáři nabízí pohled na historický i současný stav náboženských praktik, pričemž nezanedbává ekonomický aspekt jejich vývoje. První tři kapitoly, věnované historickému vývoji náboženských praktik v horské oblasti Tatejama, odhalují souvislost mezi horami a představami o posmrtném životě v Japonsku. Příklad poutnického místa Tatejama, populárního v období Edo, pomáhá představit si jakým způsobem fungovalo v tomto období poutnické místo a náboženský kult. Autorka přitom poukazuje na ekonomickou stránku provozu poutnického místa. Terénní výzkum a účast na  náboženských praktikách v horských oblastech Tatejama a Dewa Sanzan umožnil autorce sledovat jejich současný stav. Získaný výzkumný materiál poodhaluje například úlohu konceptu kulturního dědictví v úsilí o udržování náboženských praktik v současnosti. Tato část poskytuje zajímavý pohled na to, jak se poskytovatelé náboženských praktik a jejich účastníci přizpůsobují novodobým podmínkám. Novodobým asketickým úkonům probíhajícím ve vodopádech je věnovaná poslední kapitola. Přesto, že jsou považované za marginální praktiky, komplexnost kvalit, se kterými jsou spojované, je příkladem kreativity v úsilí o jejich udržení. 

Publikace shrnuje naše poznatky o využití moravských jeskyní v období středního paleolitu (250 000–40 000 let BP). Vedle kritické revize pramenů přináší i nové techno-typologické analýzy kamenných industrií z hlavních nalezišť – jeskyně Kůlny, Švédova stolu, Šipky a Čertovy díry. Poznatky o způsobech výroby kamenné industrie jsou doplněny revizí kulturní klasifikace nalezených souborů, determinací použitých kamenných surovin a rekonstrukcí jejich distribuce. Tyto údaje tvoří základ pro syntézu, která je zaměřená na chování neandertálců. V časovém a prostorovém kontextu je rekonstruováno ekonomické chování, vytváření sídelních a sídlištních struktur, vývoj technologie kamenných artefaktů a v neposlední řadě se autor zabývá i neutilitárními praktikami neandertálců se zvláštním zřetelem na případnou uměleckou tvorbu.

Většina politických stran sází na své lídry. Proč? Protože politika se personalizuje. Od 60. let 20. století dochází v důsledku individualizace společnosti, erozi tradičních konfliktních linií a rozvoje moderních médií k oslabování politických stran a posilování jednotlivců. Politik se stává programem, značkou, na jejímž základě se volič rozhoduje, zda stranu podpoří ve volbách. Kniha představuje první český pohled na teorii personalizace politiky. Analýzou parlamentních voleb (2002–2013) zjišťuje, zda je česká politika personalizovaná.

Kniha se zabývá srovnáním recepce autorů Beat Generation v USA a v Česku, a to ve dvou časových obdobích – v 50. a 60. letech 20. století a poté od 90. let až do současnosti. Zatímco samotné publikace Beat Generation autorů zůstaly nezměněné, kontexty těchto publikací byly zásadně odlišné: v USA byla díla autorů Beat Generation často redukována senzacechtivými kritiky na nevyzrálé vychvalování drog, sexu i násilí, v Československu naopak tito autoři získali přízeň čtenářů díky neobvyklosti svého literárního jazyka, kterou jejich próza a poezie představovaly na literárním trhu značně pokřiveném tezemi socialistického realismu. Tato studie tedy dokládá, jak mohou odlišné kontexty ovlivnit přístup čtenářů k literárnímu textu a jejich autorům, což ve výsledku pomáhá přeměnit daný text na odlišné umělecké dílo.