muni PRESS strana 30 z 31

Tato monografie zkoumá rozdíly v kvalitě živočišné stravy, které souvisejí se sociální strukturou osídlení, stejně jako s ekonomickou orientací společnosti na Pohansku a v jeho okolí. Osteologické soubory, často označované jako „kuchyňský odpad“, přinášejí nejen důležité informace o spotřebě živočišné potravy, ale odrážejí také povahu chovu hospodářských zvířat. Osteologická studijní oblast Pohansko sestává celkem ze sedmi lokalit, z nichž tři se nacházejí mimo hradiště. Časové spektrum jejich datování sahá od období raného středověku (RS1) do konce velkomoravského období (RS4).

Kniha je velmi zdařilou a cennou publikací, která není pouhým ohlédnutím za bohatým a plodným životem jedné vědecké osobnosti. Poskytuje také užitečný vhled do metodologie výuky fyziky a vzdělávání obecně. Je i svědectvím o době a o tom, jak se s jejími nástrahami vypořádal člověk vybavený racionálním myšlením a pevnými morálními postoji. V tom jsou rozhovory s profesorem Černohorským trvale aktuální. Kniha nepochybně osloví nejen vědce, pedagogy a studenty v oblasti fyziky a matematiky, ale i další čtenáře se zájmem o vědu, vzdělávání a o životní osudy výjimečných osobností. Osobní svědectví profesora Černohorského doplněné faktografickou částí a poznámkovým aparátem je zároveň velmi cenným příspěvkem k historii české vědy.

Příběh jižního Kavkazu je příběhem mostu mezi Evropou a Asií. Arménie a Gruzie – dvě nejstarší známé křesťanské kultury – a jejich sdílená středověká minulost během staletí vzkvétaly zasazené do úchvatné krajiny mezi Kaspickým a Černým mořem. Jde o jedny z nejpozoruhodnějších kultur v dějinách lidstva: na křižovatce východního křesťanského a íránského světa se minimálně od sedmého do třináctého století rodily umělecké projevy, které v sobě nemají nic provinčního a svou kvalitou a rozmanitostí často převyšují produkci staré Evropy. Toto bohatství nachází své kořeny v rozdělené a současně sdílené arménské a gruzínské historii, neboť po celé období středověku se oba národy nepřestaly stýkat. Hovořit však o regionu jako o „soudržném“ celku je oprávněné pouze tehdy, je-li tato soudržnost postavena na ontologické rozmanitosti: arménská a gruzínská kultura a umění jsou naprosto jedinečné, stejně jako oba jazyky a příslušné abecedy. Kniha, kterou čtenář drží v rukou, je pokusem přepsat do řeči obrazů to, co bylo popsáno výše: mimořádný dialog mezi přírodou a kulturou, velkou kulturní rozmanitost a zároveň symbiózu mezi různými historickými skutečnostmi středověku.

Název v češtině: Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled Monografie sestává ze dvou hlavních a dvou doplňkových částí. První část přináší nejstarší lingvistické, epigrafické a archeologické informace o raných uživatelích germánských jazyků. Druhá část shrnuje historie jednotlivých jazyků od jejich kmenové minulosti zaznamenané antickými autory a zachycené v raných epigrafických památkách přes jejich literární tradice až po současnost. Přílohy zprostředkovávají hlavní modely genealogické klasifikace germánštiny mezi ostatními indoevropskými větvemi i vlastních germánských jazyků; srovnávací fonetiku a morfologii starých germánských jazyků; několik delších textů antických a středověkých autorů; přehled starogermánských písem; lexikostatistickou klasifikaci starogermánských jazyků a fríských dialektů. Bibliografie je rozdělena do dvou sekcí: (1) primární prameny; (2) (převážně) diachronní studie.