Nakladatelství Hejkal strana 3 z 9

Finského spisovatele Miku Waltariho (1908 - 1979) proslavil na celé světě román ze starověkého Egypta Egypťan Sinuhet. Přesto Waltari v Egyptě nikdy nebyl - ani před napsáním románu, ani po jeho vydání. O to víc cestoval do ostatních zemí, v nichž se jeho romány odehrávají. V knize Vlak osamělého muže z roku 1929 mladý Mika Waltari popisuje své první velké putování Evropou. Z Helsinek cestoval přes Berlín, Prahu (která v něm kupodivu zanechala dojem velmi nelichotivý), Vídeň, Budapešť, Bělehrad a Sofii do Istanbulu, odkud se pak vracel přes Dubrovník, Řím a Paříž zpátky domů. Je to poutavý popis Evropy, která byla deset let po konci první světové války ještě plná nadějí a iluzí, a také dojímavý deník mladého muže, jeho citového a tvůrčího hledání. Waltari se na podobnou cestu vydal znovu o dvacet let později, napsal o ní knihu Cesta do Istanbulu (česky vyšla v nakladatelství Hejkal roku 2003). V Istanbulu se odehrává několik jeho velkolepých historických románů, mj. Temný anděl, Krvavá lázeň a především Šťastná hvězda, která je jedním z nejpůsobivějších moderních zobrazení zhoubné totality. Vlak osamělého muže vychází česky poprvé (v překladu Markéty Hejkalové), a čeština je jediným cizím jazykem, do něhož byla kniha přeložena.

Hana Pražáková: Divné dny Etela Farkašová: Na rubu plátna Věra Nosková: Něco se musí stát Markéta Hejkalová: Jednoho dne Eva Tvrdá: Slunce a piškoty Kniha Divné dny s podtitulem Láska v pěti novelách přináší pět příběhů žen, do jejichž spokojených životů náhle zasahuje krize v pěti různých podobách. Jádrem knihy je novela Hany Pražákové (1930 - 2010) Divné dny. Hana Pražáková byla známá jako autorka knih pro děti a dívky, po roce 2000 zaujala memoárovou prózou z padesátých let Nadějí tu žijem (v níž líčí věznění svého otce, spisovatele Františka Křeliny, a život jeho rodiny tzv. na svobodě). Divné dny byly napsány už v roce 1992 a dosud nevyšly mj. proto, že byly na samostatnou knihu příliš krátké. Redaktorka knihy Markéta Hejkalová (dcera Hany Pražákové) proto oslovila několik dalších spisovatelek, v jejichž díle jsou také hlavními postavami ženy a pro jejichž texty je důležitá naděje. Výsledkem je tato kniha, obsahující kromě titulní novely příběhy Etely Farkašové, Věry Noskové, Markéty Hejkalové a Evy Tvrdé. Hana Pražáková píše ve čtivé titulní novele Divné dny o nevěře, hrozící rozbít dosud šťastnou rodinu, ale píše o ní s pochopením pro všechny zúčastněné a dokonce s dávkou humoru. Slovenská spisovatelka Etela Farkašová v novele Na rubu plátna vypráví o neblahém rodinném dědictví, které zasahuje do života mladé dvojice. V jejím textu nechybí tragická hloubka, ale ani naděje. Kratší novela oblíbené Věry Noskové Něco se musí stát aneb Význam počítače v rodinných vztazích, plná humoru a ironie, líčí složitý vztah matky a dcery a jejich soupeření o jednoho muže. Markéta Hejkalová píše v novele Jednoho dne o lásce, která nemůže přežít v každodenním světě. Do banálního příběhu nevěry vstupuje několik nečekaných událostí a celá situace se ocitá v jiném světle. Eva Tvrdá vypráví ve velmi čtivé novele Slunce a piškoty o zlých anonymních dopisech, které náhle vtrhnou do života jedné spokojené ženy.

Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude je veselá kniha o vážných věcech, tak jako všechny knihy vynikajícího finského humoristy Arta Paasilinny, a tato patří k jeho nejlepším. Kniha začíná jednoho všedního odpoledne v Helsinkách. Mladého novináře přejede auto. Zemře, ale vzápětí se probudí jako duch. S živými lidmi už rozmlouvat nemůže, zato dokáže číst jejich myšlenky. Také se může zamilovat - ale jeho vyvolená musí předtím zemřít. Roztáčí se typický paasilinnovský kolotoč groteskních příhod, dobrodružství a dalekých i blízkých cest. Tentokrát však nejsou na pomezí skutečnosti, nýbrž za její hranicí. Žádní duchové přece neexistují! Nebo ano? Možná jich je mezi námi víc, než si myslíme. Kniha čtenářům představí mnoho zajímavých duchů z několika různých staletí, a dozvědí se z ní i to, proč někteří duchové žijí déle než jiní. Z finštiny přeložila Markéta Hejkalová.

V novele Čtyři západy slunce Waltari píše o podivuhodném létě, kdy jeho slavný román vznikal. Nosným motivem je Waltariho časté téma: kontrast mezi bezpečnou, leč úmornou každodenností a opojným, ale pomíjivým světem snu. Hrdina (autorovo alter ego) se stylizuje do postavy hřebíkáře, muže, který zbohatl a vede spokojený a pohodlný život - ale často si připadá, jako by se octl na dně studny a neviděl slunce ani hvězdy. Vypraví se proto do města svého mládí. Chce si koupit obraz třínohého muže, ale potká dávnou přítelkyni a zamiluje se do ní. Příběh se pak odehrává na venkově během letních prázdnin. Autor přes den píše, nucen k tomu dotěrnými Egypťany, večer sní, píše dopisy své přítelkyni a v magické finské jezerní krajině prožívá mámivé příhody na pomezí snu a skutečnosti, způsobené částečně omamnými látkami. Léto končí, láska pomíjí (i to je častý motiv finské literatury) a hrdina se pokorně vrací do náruče domova. Čtyři západy slunce jsou dojímavým příběhem o nepokojném lidském srdci, o jeho ztrácení a nacházení, ale zaujmou i Waltariho jemným humorem.

V novele Čtyři západy slunce Waltari píše o podivuhodném létě, kdy jeho slavný román vznikal. Nosným motivem je Waltariho časté téma: kontrast mezi bezpečnou, leč úmornou každodenností a opojným, ale pomíjivým světem snu. Hrdina (autorovo alter ego) se stylizuje do postavy hřebíkáře, muže, který zbohatl a vede spokojený a pohodlný život - ale často si připadá, jako by se octl na dně studny a neviděl slunce ani hvězdy. Vypraví se proto do města svého mládí. Chce si koupit obraz třínohého muže, ale potká dávnou přítelkyni a zamiluje se do ní. Příběh se pak odehrává na venkově během letních prázdnin. Autor přes den píše, nucen k tomu dotěrnými Egypťany, večer sní, píše dopisy své přítelkyni a v magické finské jezerní krajině prožívá mámivé příhody na pomezí snu a skutečnosti, způsobené částečně omamnými látkami. Léto končí, láska pomíjí (i to je častý motiv finské literatury) a hrdina se pokorně vrací do náruče domova. Čtyři západy slunce jsou dojímavým příběhem o nepokojném lidském srdci, o jeho ztrácení a nacházení, ale zaujmou i Waltariho jemným humorem.

V novele Čtyři západy slunce Waltari píše o podivuhodném létě, kdy jeho slavný román vznikal. Nosným motivem je Waltariho časté téma: kontrast mezi bezpečnou, leč úmornou každodenností a opojným, ale pomíjivým světem snu. Hrdina (autorovo alter ego) se stylizuje do postavy hřebíkáře, muže, který zbohatl a vede spokojený a pohodlný život - ale často si připadá, jako by se octl na dně studny a neviděl slunce ani hvězdy. Vypraví se proto do města svého mládí. Chce si koupit obraz třínohého muže, ale potká dávnou přítelkyni a zamiluje se do ní. Příběh se pak odehrává na venkově během letních prázdnin. Autor přes den píše, nucen k tomu dotěrnými Egypťany, večer sní, píše dopisy své přítelkyni a v magické finské jezerní krajině prožívá mámivé příhody na pomezí snu a skutečnosti, způsobené částečně omamnými látkami. Léto končí, láska pomíjí (i to je častý motiv finské literatury) a hrdina se pokorně vrací do náruče domova. Čtyři západy slunce jsou dojímavým příběhem o nepokojném lidském srdci, o jeho ztrácení a nacházení, ale zaujmou i Waltariho jemným humorem.