Naše vojsko strana 138 z 147

Tajemný příběh vojáka a ztracené dívenky, který měl zůstat neobjasněný. Nešťastnou náhodou na něj naráží dvacetiletá Eleni, Češka s řeckými kořeny, která si ráda přibarvuje skutečnost. Svou nevinnou lží si úplně převrátí život naruby – přeruší vysokoškolské studium kvůli práci v novinách a odjíždí za prvním příběhem na řecký ostrov Krétu. V den, kdy si má na námořní základně Souda Bay promluvit s veteránem Billy Wyattem, se omylem setkává s jeho mladším bratrem Tonym, díky kterému konečně objevuje krásy Řecka. Zároveň však zjišťuje, že na jejím úkolu něco nehraje a že se zapletla do podivné hry. Přizná si, že šlápla vedle a vychutná si divokou Krétu a pohádkové Santorini se vším všudy, nebo půjde za svým příběhem?

Po odvážném, vtipném a politicky nekorektním románu Holky z nezisku autoři opět nezklamali. Zatímco pokrokoví novináři uvalili na román klatbu v podobě cancel culture, alternativa román ocenila Krameriovou cenou. Román Smát se nahlas je opět velká provokace. Myšlenka inscenovat příběh Jaroslava Haška jako divadlo na divadle (byť zde v prozaickém podání) umožňuje ve zjevných i skrytých paralelách konfrontovat dva světy, mezi nimiž sice leží více než sto let, ale jejichž podobnost je – zvláště dnes – až zarážející. Jaroslav Hašek je nejpřekládanější prozaik na světě. To ovšem není pro současný establishment překážkou, aby si ho okázale nevážil, a aby jeho dílo velkolepě ignoroval. Jaroslav Hašek nedostal nikdy žádnou literární cenu, a nikdy ho žádný český president neocenil ani in memoriam, byť ve světovém měřítku patří k neopomenutelným Čechům. Ačkoliv od jeho smrti letos (2023) uplynulo sto let a od jeho narození sto čtyřicet let, oficiálně je zapomenut anebo žije pouze v podobě drobných, většinou groteskních střípků, často zavádějící povahy. Svým způsobem k tomu přispěla i kinematografie. Snad s výjimkou filmu Velká cesta (Jaroslava Haška zde skvěle hrál tehdy třiadvacetiletý Josef Abrhám), kdy to musel být ruský režisér Jurij Ozerov, kdo pochopil sílu Haškova rebelství. Jak píše autor: „Sílu nejpřekládanějšího prozaika na světě, který naučil Čechy, Slováky, Němce, Rakušany, Američany, Rusy, Číňany… jak si od systému nenechat přerazit páteř a zároveň ho zdestruovat svým souhlasem. Haškův život, to je zosobnění tématu jedinec versus systém.“ Nejsem si jist, zda by se dnes hry o Haškovi nějaké divadlo ujalo… A zda by se opravdu u jeho bran neobjevili nějací ti náhle probuzení aktivisté, kteří by rychle vyškrtali ze hry vše, co je necitlivé a urážející. Woke – kvok. Právě proto, že nemůžeme spoléhat na divadlo, oceňuji skutečnost, že máme k dispozici tuto beletrizovanou podobu díla o spisovateli, jehož Švejk opravdu není kvintesencí Ladova idylického obrázku, ale nezničitelným rebelem belmondovského typu.

Předkládaná kniha pokrývá velmi dlouhé historické období lidských dějin, kdy začíná vývojem válečnictví ve starověké Mezopotámii a končí konfliktem druhé světové války. Práce je v základu rozdělena do sedmi kapitol, které chronologicky mapují vývoj válečnictví nejen popisem vývoje zbraní a bojové taktiky, ale věnují se v omezené míře i významným politickým událostem. Správné poznání válečné historie umožňuje i správné poznání jak jejího současného stavu, tak i očekávaných perspektiv jejího dalšího vývoje. A umožňuje nám zkoumat možnosti, jak onu válečnou tragédii v budoucím čase vysunout za hranici lidské společnosti. Jde nyní o to, jak je pro lidstvo tato možnost reálná.

První díl pseudohistorické epopeje Jana Drnka pod názvem Žába a škorpion navazuje na úspěšný mystifikační román Žáby v mlíku a rekonstruuje pravděpodobný politický i vojenský vývoj v období jara 1939 – léta 1942.

„Válka“, první kniha Ludwiga Renna, vyšla poprvé roku 1928 a měla světový úspěch. To tkvělo patrně v tom, že Renn psal o první světové válce jinak, nežli bylo v poválečné literatuře obvyklé. Bez heroizace války a vojáků, bez patosu.

Zažili to naposledy naši dědové před sedmdesáti léty, v létě 1939. Přesto každého z nás občas napadne, co se bude dít, až“to“ přijde znovu… Tento napínavý fiktivní román je paralelním příběhem opuštěné posádky české ambasády v syrském Damašku a úředníka ministerstva dopravy v Praze, odehrávajícím se na prahu hrozící (třetí světové) války. Klíč k jejímu odvrácení spočívá v olověné kapsli, ukryté českým legionářem, vracejícím se před sto lety z ruské Sibiře, na bývalém křižáckém hradě uprostřed současné Sýrie

Eroticky laděný příběh plný vztahových propletenců. Proč starší ženy milují mladé muže, jak snadné je podlehnout švagrovi, proč si nic nezačínat s kolegou a čí je to dítě? Na tyto otázky autorka v románu vtipně odpovídá.

V průběhu sedmi let jsou v Anglii nacházeny krabice s lidskými hlavami. Na stroji psané zprávy od pachatele, informující policii o místě uložení hlavy, jsou podepsány „Lovec hlav“. Nalezení dvanácté hlavy vede k odvolání Mike Brixana, detektiva zpravodajského oddělení ministerstva zahraničí, z Berlína a jeho pověření vyšetřováním. Do průběhu dalších událostí je vtažena i neteř poslední oběti, kterou spletitý vývoj příběhu přivede do blízkosti vraha – v jeho rukou se nakonec ocitne i Mike Brixan. Záchrana přijde z nečekané strany.

Dokumentární román o lovcích senzací. Edward, novinář a dobrodruh žijící na volné noze, odhaluje tajemství starého muže, který celý svůj dospělý život spolupracoval s německou rozvědkou. Měl Hitler syna? Žije ještě? Edward jeho pravou identitu odhaluje.

Jednu z nejpopulárnějších cest popsaných v anglické literatuře podnikli pánové Jerome Klapka Jerome, George, Harris a foxteriér Montmorency už před více než sto lety. Veslovali proti proudu Temže z Kungstonu do Oxfordu a jejich zážitky vtělil roku 1889 Jerome do klasického humoristického dílka "Tři muži ve člunu". Nigel Williams zopakoval tutou pouť počátkem 90. let 20. století s dvěma přáteli, nemluvě o voříškovi jménem Jezevec, a napsal o ní veselou knížku, v níž se znovu zračí ten kousek staré Anglie z Jeromeových dob.