Oikoymenh strana 35 z 38

Svazek obsahuje knižně dosud nezveřejněné texty Ladislava Hejdánka představující příspěvky k řadě význačných témat jeho myšlení, jako je povaha člověka, řeči, světa či pravdy. Hejdánek se v nich ukazuje jako svébytný myslitel hledající odpovědi na otázky po místě člověka ve světě, po roli filosofie v lidském životě a ve společnosti, po vztahu mytického, filosofického a theologického myšlení. Některé ze zařazených statí jsou zároveň více či méně polemickými reakcemi na koncepce dalších autorů (jako je Jiří Zeman, Karel Kosík, Zdeněk Neubauer, Martin Hybler, Jakub S. Trojan či Emanuel Rádl) a pokusem o dialog s nimi. Zaměření, jež je těmto textům společné, Hejdánek sám charakterizuje v předmluvě k samizdatovému souboru Život a slovo z r. 1985 (odkud je vypůjčen také název této knihy): „Různorodost pojednaných témat je v předloženém souboru jen zdánlivá. Pozorný čtenář zjistí, že všechny texty jsou vnitřně sjednoceny, a to nikoli pouze ani především osobou autora, nýbrž ‚věcně‘. Ale tu musíme užít možná trochu již zapomínané formulace Kosíkovy, že ta ‚věc‘, ve vztahu k níž ona jednota spočívá, ve skutečnosti není žádnou věcí. Jinak řečeno, vybrané eseje spolu neladí díky tomu, že by měly nějaký společný předmět, jímž by se zabývaly; to společné je spíše ‚ne-předmět‘, totiž právě – nepředmětné myšlení, a především nepředmětná ‚skutečnost‘.“

Eric Voegelin (1901-1985) byl německo-americký politický filosof. Jeho dílo Řád a dějiny mělo být ojedinělým příspěvkem k filosofii dějin. Tématem byl řád v lidské duši, ve společnosti a v dějinách a metodou mělo být zkoumání symbolů tohoto řádu, jak se historicky proměňovaly od starověkých orientálních civilizací po současnost. Voegelin však tento projekt záhy přerušil, protože pokládal za nutné revidovat jeho teoretická východiska; posledním svazkem uskutečňujícím původní rozvrh se tak stal svazek věnovaný Platónovi a Aristotelovi. Ten ukazuje filosofii (právě v její vrcholné fázi) jako symbolickou formu, jíž duše artikuluje pohyby kosmu a společnosti ? a především svůj vlastní pohyb mezi řádem a neuspořádaností, pravdou a nepravdou, spravedlností a nespravedlností, vzestupem a upadáním, láskou k moudrosti a láskou ke zdání a vposled mezi životem a smrtí.

Baconovo De signis (samostatná část jeho Opus maius, objevená a zpřístupněná teprve v roce 1978), představuje nejrozsáhlejší stře­dověké pojednání k obecné teorii jazykového a mimojazykového znaku. Jde o pozoruhodnou syntézu aristotelské sémantiky s augus­tinskou sémiotikou. Zvláštní pozornost zaslouží například teze, že znak je bytostněji určován vztahem k recipientovi, a nikoli k ozna­čovanému obsahu, široce pojatá teorie víceznačnosti a také nauka o analogii jakožto spontánním a v principu nekonečném rozvíjení označovacího vztahu vlivem přirozených vazeb i na půdě konvenč­ního jazyka. Latinsko-české vydání s předmluvou a komentářem připravuje M. Pokorný.

Antická svědectví o megarské dialektické škole, která v oblasti teorie poznání, logiky a jazykové filosofie významně ovlivnila hellénistickou filosofii, zvl. filosofii stoickou. Vydání zahrnuje některé nově identifikované zlomky, které ještě nebyly publik