Oikoymenh

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.

Poslední den svého života rozmlouval Sókrates v žaláři se svými přáteli o nesmrtelnosti duše. Při západu slunce vypil podaný jed, poslušen jsa soudu své obce, a zemřel. V předkládaném dialogu přetvořil Platón tuto dějinnou událost ve filosofickou báseň o smrti člověka, do kterého se vtělil Logos. Když se Platón po letech zmiňuje o tomto dialogu, nazývá jej "hovorem o duši"; tehdy, když jej psal, byl mu snad především hovorem o Sókratovi, hovorem o filosofu.

Studie k současné fenomenologii ve Francii je současně systematická i historická fenomenologická studie. Jejím cílem je – prostřednictvím volby systematického filosofického problému dění existence jako hlavního tématu – na pozadí jediného fenomenologického pole představit a konfrontovat pět význačných představitelů současné fenomenologie ve Francii: Henriho Maldineye, Clauda Romana, Jeana-Luca Mariona, Renauda Barbarase a Marca Richira. Všechny rysy tohoto fenomenálního pole jsou poté představeny synteticky, díky čemuž vyvstanou některé nové úkoly pro současnou fenomenologickou analýzu, a to včetně problému, který byl prvořadý pro Husserla: problému fenomenologické metaetiky či aplikované fenomenologie. Ta je nakonec ilustrována v podobě jedné možné ekofenomenologie, tj. s ohledem na jednu z výzev současného myšlení, jíž je ekologická krize.

Otázka smrti je stará jako filosofie sama. Přesto se nás přední myslitelé tradice od Augustina po Derridu snaží přesvědčit o tom, že o smrti přemýšlet nelze. Kniha Navždy zavřít oči problematizuje tento závěr. Ondřej Kvapil formuluje nevyřčené premisy, na kterých teze o nepochopitelnosti smrti stojí, a přitom ukazuje nejen to, že o smrti přemýšlet můžeme, nýbrž také to, že o smrti, kterou nelze zažít, představit si, ani přemoci vůlí, můžeme jen a pouze přemýšlet - anebo jí zemřít. Za své východisko si bere klasický - trochu pozapomenutý a zároveň mrazivě aktuální - výklad nepochopitelnosti a nesmyslnosti smrti od Jeana-Paula Sartra, přičemž polemizuje s jeho tradičním čtením a nabízí čtení nové. Toto čtení vymaňuje Sartra ze schematické komparace s Heideggerem, demonstruje skrytou souvislost jeho úvah o smrti s těmi Husserlovými a především neudržitelnost velmi rozšířené a dlouho zastávané teze o Sartrově epikureismu. Následně autor analyzuje jeden po druhém Sartrovy argumenty pro nepochopitelnost smrti, vyvrací je a předvádí, o čem vlastně přemýšlíme, když přemýšlíme o smrti: totiž o svém životě samém a o jeho konečném čase, o světě, na kterém se tento život odehrává, a o těch, se kterými tento svět po konečný čas života svého i jejich sdílíme, a také nevyhnutelně o podstatě toho všeho - tedy o otázkách filosofických.

Humovo Zkoumání principů morálky patří společně s Aristotelovou Etikou Nikomachovou a Kantovými Základy metafyziky mravů do kánonu evropské morální filosofie. Hume v něm rozvíjí zkušenostně založené uvažování o morální stránce lidské přirozenosti, které ve jménu založení etiky v morálních vášních odmítá jak klasický morální racionalismus, tak psychologický egoismus. David Hume (1711–1776) je považován za nejvýznamnějšího anglicky píšícího filosofa a čelního představitele skotského osvícenství. Ve své prvotině, Pojednání o lidské přirozenosti (1739–1740), představil plán zkoumání lidské přirozenosti založený na popisu operací lidské mysli uplatňujících se ve výkonech poznání, při prožívání vášní a v utváření morálního charakteru lidí a společenských zákonů. Myšlenky Pojednání přepracoval ve Zkoumání lidského rozumu (1748), ve Zkoumání principů morálky (1751) a v Rozpravě o vášních (1757).

Významný antický filozof rozvíjí vlastní koncepci státu, jeho ochrany, občanství a správy obce. Abychom správně mohli posouditi Platónův stát, třeba si uvědomiti zpětně, že Platón při své konstrukci má na mysli podmínky řecké polis, malý rozsah její a instituci otroctví jako základnu, z níž společenský život vyrůstá, a za druhé, že celé jeho učení bylo takřka provokováno potřebami dne, veřejným životem tehdejším. Třídí-li se ústavní zřízení podle toho, kdo jest v čele státu, jest ústava Platónova aristokracií, vládou nejlepších, v původním smyslu toho slova. Kdo jsou ti nejlepší a jakým způsobem se stávají nejlepšími, těmto otázkám jest věnována velká část Ústavy, již bychom velkým právem mohli nadepsati "ideály výchovy". Úryvky pocházejí z předmluvy a z kapitoly O Platónově Státě.

Monografie rekapituluje vývoj klasické řecké filozofie od sofistů po Aristotela. Systematická interpretace starověké filozofie (sofisté, Sókratés, sokratikové, Platón, Aristotelés) přibližuje ideově nosnou problematiku jednotlivých koncepcí. Výrazným přínosem je rozsáhlá bibliografie pramenné i sekundární literatury.

ÓRIGENÉS (asi 185 – asi 253) byl raně křesťanským theologem a interpretem Písma působícím nejprve v Alexandrii, poté v palestinské Kaisareii. Exegetická práce byla stěžejní součástí jeho díla a komentář k Janovu evangeliu jedním z nejrozsáhlejších exegetických projektů, jemuž věnoval podstatnou část svého tvůrčího života. První knihy tohoto komentáře vznikly v Alexandrii před Órigenovým odchodem do Kaisareie (asi roku 232). První dvě knihy Komentáře k Janovu evangeliu obsahují Órigenovu předmluvu k celému spisu věnovanou zejména pojmu „evangelium“ a dále výklad veršů J 1,1–7a. Tato relativně krátká pasáž z prologu Janova evangelia přivádí alexandrijského exegetu k výkladu o Kristových jménech (tzv. epinoiích) obecně, a zvláště k pojednání o Kristových nejvyšších epinoiích „Počátek“, „Moudrost“, „Slovo“, „Život“ a „Světlo lidí“, úzce spojených s vykládaným biblickým textem. Uvedené epinoie jsou v Órigenově pojetí těmi pojmy, jež dávají nahlédnout, jak je Kristus, Boží Syn, o sobě jako Boží hypostaze vedle Boha Otce a jak je jakožto nejzazší cíl lidského výstupu k Bohu, pravý Život. V závěru druhé knihy Órigenés otevře téma Jana Křtitele, od Boha poslaného svědka o Světle a Ježíšova předchůdce.

Tertullianův rozsáhlý spis De anima („O duši“; napsán kolem roku 210 po Kr.) představuje první zachované pojednání o lidské duši sepsané z křesťanských pozic, a jako takové je ve svém žánru zakladatelským dílem raně křesťanského písemnictví. Pozoruhodný spis, který je rozkročen mezi literaturou, filosofií, teologií a lékařstvím, je nejen polemikou s pohanskými koncepcemi duše, mezi nimiž zaujímá přední místo Platón, tento „hokynář, který v dobré víře prodal všem heretikům svoje koření“, ale formuluje rovněž vlastní koncepci „tělesné duše“ (corporalitas animae), která je v posledku „odnoží“ (tradux) duše Adamovy a předává se při pohlavním styku z rodičů na jejich potomky (tzv. traducianismus). Toto adaptované stoické dědictví, jež je v raně křesťanském myšlení svou propracovaností bezprecedentní, se pro Tertulliana stává nejúčinnější zbraní proti „heretickým“, platonismem ovlivněným naukám o preexistenci a stěhování duší, jež podle něho podkopávají samy základy křesťanského náboženství.

Třísvazkové dílo slavné politické myslitelky, která zkoumá kořeny totalitarismu 20. století. První svazek je věnován antisemitismu, druhý imperialismu a třetí totalitarismu.

Překlad dvou významných přednášek z roku 1953 (Otázka techniky. Věda a zamyšlení), které reprezentují Heideggerovo definitivní stanovisko k novověké vědě a moderní technice. Svou celoživotní otázku, jíž byla otázka po bytí, promýšlel Heidegger jednak v rozhovoru se svými antickými i novověkými předchůdci, jednak na pozadí především Hölderlinova „myslivého básnění“, a konečně v opakované konfrontaci s tím, co určuje naši dobu, což pro něho byla věda a technika.

Ve spise O dokonalosti vychází Řehoř především z pavlovských listů, které poukazují na význam různých christologických titulů. Nazývat se „křesťan", což je slovo odvozené od jména Kristus, je podle Řehoře zavazující a je to právě Kristovo jméno, jímž se jednotlivec má v životě nechat vést. Křesťanská dokonalost znamená mít v duši, ve slovech i ve všem, co člověk v průběhu života dělá, účast na jménech, jimiž je označován Kristus. Řehoř ukazuje, jak mohou křesťané napodobovat svého Pána, a tak získávat podíl na jeho titulech, jako je „velekněz", „pokrm a nápoj" nebo třeba „úhelný kámen". Svými výklady navazuje na alexandrijskou exegetickou tradici, což je patrné například v jeho interpretaci Krista jako počátku či principu nového stvoření. Spolu se svým bratrem Basilem z Kaisareie a přítelem Řehořem z Nazianzu patří Řehoř z Nyssy (cca 335–cca 395 po Kr.) k trojici velkých kappadockých theologů, kteří položili základy křesťanského učení v návaznosti na biblické poselství a dědictví řecké filosofie. Úvodní studii napsala Markéta Dudziková.

Na podzim roku 1975 požádala Patočku skupina literárních vědců, aby pojednal o souvislosti mezi fenomenologií a strukturalismem. Přednášky proběhly v soukromí mezi listopadem 1975 a lednem 1976. Přepis magnetofonového záznamu je doplněn transkripcí rukopisu přípravy na tuto přednášku. Velkým dějinným obloukem od vzniku filosofického myšlení v antickém Řecku až po současnost líčí Patočka filosofii jako reflexi permanentního otřesu všech původních mytických jistot. Přehledně vykládá spřízněnost Husserlovy fenomenologie se strukturalismem v úsilí najít pevnou půdu pod nohama v podobě nové vědy. V závěru pak předvádí nedostatečnost Husserlova pokusu a nezbytnost reformovat fenomenologii způsobem, který naznačil Martin Heidegger a který rozvíjí ve svém myšlení i sám Jan Patočka.

Apóha (dosl. „vyloučení“) je buddhistická sémantická teorie, pomocí které se buddhističtí nominalističtí filosofové pokoušeli vyřešit otázku statusu universálií. Zatímco indičtí metafyzičtí realisté tvrdili, že universálie (s?m?nya) skutečně existují a jsou současně přítomny v mnoha různých věcech, podle buddhistů byly skutečné pouze jednotliviny (lak?a?a), universálie naopak chápali jako pouhé mentální koncepty, které nemají reálnou existenci. Indický buddhistický filosof Dignága (asi 480–540 po Kr.), jeho následovník Dharmakírti (asi 600–670 po Kr.) a další se domnívali, že například obecný termín „kráva“ označuje vše, co není ne-krávou. To znamená, že definovali krávu jako jednotlivinu, aniž by přijali pozici realistů, že termín „kráva“ je založen na obecném „kravství“, které je inherentně a věčně přítomné ve všech jednotlivých kravách. Diskuse buddhistických nominalistů s jejich realistickými oponenty, který v Indii trvaly téměř šest set let, se někdy až pozoruhodně podobají debatám mezi středověkými realisty a nominalisty o problému universálií. Nauka o apóze, v níž se silně prolíná sémantika, epistemologie i filosofie jazyka, patří mezi nejdůležitější a nejpropracovanější témata buddhistické filosofie vůbec.

Nietzschovy napohled navzájem nesouvisející a často rozporné klíčové myšlenky kniha vykládá v jejich vzájemné provázanosti a odkrývá za nimi nevyslovený způsob myšlení, který se radikálně vymyká jednotě celkového konceptu, překračuje metafyzycká schémata tradice, ale neopouští a nenivelizuje její stěžejní problémy. Vlastní cíl práce není tedy historický: jde jí o předvedení možností, které Nietzschova filosofie otevírá dnešnímu myšlení.

Výchozí zaměření dialogu Lachés je charakteristicky etické, neboť v něm jde zprvu o otázku, jak žít a jakým člověkem být; svou roli přitom přirozeně hraje také význam pedagogických metod. Dramaturgicky obstarává vstup do filosofické diskuse starost dvou athénských občanů o výchovu svých synů: Lysimachos a Melésias, vědomi si toho, že oni sami byli ve výchově spíše zanedbáváni, si nejsou jisti, zda umění boje ve zbroji je vhodným výchovným předmětem pro jejich syny, a hledají radu v této věci. Obracejí se proto na dva athénské vojevůdce, Lachéta a Nikiu, a současně doufají, že tyto osobnosti svým příkladem inspirují jejich syny k osvojení si vlastností žádoucích pro dokonalý a úspěšný život. Stát se vynikajícím a úspěšným člověkem ovšem vyžaduje pěstování nejen správných zvyků, ale rovněž vzdělanosti v širším slova smyslu a také filosofie. Výsledkem takovéto výchovy nejsou izolované schopnosti, ale celostní charakterová výtečnost a jí odpovídající způsob života.