Oikoymenh strana 4 z 49

T. S. Kuhn byl jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny 20. století. Jeho Struktura vědeckých revolucí, v níž vypustil do světa slovo paradigma, se sama stala paradigmatickým dílem, vzorem pro další práci o autoritě, dějinách a filosofii vědy. Vyvolala nadšené i odmítavé reakce.

Moderní člověk, tvrdí Karl Löwith, pohlíží na svět zároveň okem víry i okem rozumu, a jeho vidění dějin je proto nevyhnutelně zkreslené. Dějiny západního světa byly po staletí nahlíženy z hlediska křesťanského, anebo klasického – z hluboké víry v Boží království, anebo z víry v opakující se a věčné životní cykly. Moderní mysl však není ani křesťanská, ani pohanská – a její výklady dějin jsou proto jen odvozeně křesťanské a ve výsledku protikřesťanské. Pro věřícího nejsou dějiny autonomní oblastí lidského usilování a pokroku, nýbrž sférou hříchu a smrti, která potřebuje vykoupení; v této perspektivě nelze historický proces jako takový pokládat za svrchovaně důležitý. Moderní myšlení vyhlíží pokrok, avšak vylučuje křesťanskou perspektivu důsledků stvoření a naplnění času; od starověkého světonázoru sice přejímá představu nekonečného pohybu, zároveň však odmítá jeho kruhovou strukturu. Moderní historické vědomí je tak se svým pojetím lineárních dějin jakousi křesťanskou „herezí“. To vysvětluje tendenci k eschatologickému pohledu na lidský pokrok, jež se v dějinách a ve filosofii často objevovala. Löwith rozvíjí tuto teorii ve svém dnes již klasickém díle na podkladě analýzy klíčových textů, přičemž začíná přístupnějšími filosofiemi dějin, které vznikly v devatenáctém a osmnáctém století, a postupně se propracovává nazpět k autorům starověkým a k Bibli.

HANNAH ARENDTOVÁ (1906-1975) se ve svém posledním díle, jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení. Druhý svazek se zabývá mohutností vůle, tedy i závažným problémem svobody. Schopnost vůle byla objevena až s příchodem křesťanské éry, křesťanský konflikt mezi vírou ve všemohoucího Boha a svobodnou vůlí však v moderní době přetrvává i po konci tradiční metafyziky jako rozpor svobody se zákonem kauzality nebo později se zákony dějin. Svoboda tak byla filosofy často zpochybňována jako iluze vědomí. Jaká je však reálná zkušenost? Arendtová sleduje dějiny chtění od objevu vůle u Aristotela, Pavla a Augustina, pokračuje přes Tomáše a Dunse Scota až po moderní zavržení vůle u Nietzscheho a Heideggera. Na závěr konstatuje, že větší smysl pro vůli měli muži činu, kterým se stává zdrojem jednání, nikoli filosofové.

Heideggerovo pojednání O bytnosti základu bylo publikováno krátce po Bytí a času a vznikalo současně s přednáškou Co je metafyzika?. Heidegger v něm nastoluje otázku po počátku či základu v návaznosti na filosofickou tradici sahající od Platóna a Aristotela, přes Leibnize a Kanta až po Schellinga. Sám však tuto otázku klade s novou radikalitou tím, že ji staví na půdu problému transcendence a svobody pobytu. Pojednání ústředních témat spisu, jako je transcendence, svoboda a transcendentální pojem světa zároveň vrhá objasňující světlo na některé myšlenkové motivy Bytí a času i přednášky Co je metafyzika?. Význam tohoto spisu spočívá také v tom, že se zde objevuje myšlenka „ontologické diference“ jsoucna a bytí (poprvé formulovaná v Základních problémech fenomenologie z roku 1927), jejímž základem je podle Heideggera právě transcendence pobytu. Český překlad vychází v zrcadlovém německo-českém vydání. Přeložil Václav Němec.

Konrad Cramer (1933-2013) byl významným členem tzv. Heidelberské školy. Po vzoru jejího zakladatele Dietera Henricha (*1927) se zabýval filosofickým problémem subjektivity a spojoval současné diskuse k tomuto tématu s tématy novověké filosofie. Byl vynikajícím interpretem novověké filosofie, výrazně přispěl zvláště k výkladu děl Immanuela Kanta. Cramerovy studie shromážděné v této knize se týkají Kantovy Kritiky čistého rozumu. Probírají Kantův pojem objektu, soudu a sebevědomí, interpretují však i další podstatné elementy Kantovy teoretické filosofie. Poslední studie se věnuje vztahu Kantovy a Fichtovy koncepce sebevědomí a dokumentuje vztah Kantovy filosofie a rozvíjející se filosofi e tzv. německého idealismu.

René Descartes (1596-1650) je zakladatelem novověké filosofie a jeden z nevlivnějších filosofických a vědeckých autorů. Jeho bádání vděčíme za zásadní vhledy do podstaty lidského ducha a jeho odlišnosti od fyzikálního světa, do podstaty matematické struktury přírody či za základní myšlenky týkající se neeukleidovské geometrie. Descartes je elegantní, ale zároveň též nesnadno pochopitelný filosofický autor. Tento úvod nejen představuje nejdůležitější Descartovy poznatky a teorie, nýbrž ukazuje také filosofické intence určující Descartovo dílo jako celek od jeho raných, za jeho života nikdy nepublikovaných spisů až po jeho poslední díla. A konečně probírá zajímavá a důležitá témata: co znamenal pro Descarta Bůh, co Descarta zajímalo na lidské duši, co byla jeho etika a co byly základní rysy jeho filosofie přírody.

F. W. J. Schelling bývá řazen mezi největší osobnosti tzv. německé klasické filosofie, případně je počítán k představitelům německého idealismu. Bruno je jeden ze spisů, které snadnost takových řazení zpochybňují. Autor tohoto spisu je vrcholný romantik a výsostný pokračovatel tradice německé mystiky a spekulace. Za spisovatelský vrchol jeho tvorby lze považovat období přibližně od roku 1798 (kdy mu bylo 23 let a vyšla jeho Duše světa) do druhé poloviny desátých let; v tomto období vznikly mj. Spis o svobodě, Klára a různé varianty Věků světa. Bruno, spis z roku 1802, zvláště ve spojení s traktátovým dopisem Fichtemu, více než jiné texty poskytuje čtenáři možnost pocítit hloubku, a zejména upřímnost vysoké spekulace, kterou Schelling (jakož i Fichte) prožíval jako cestu ke skutečné pravdě. Již jako mladík svědčil o svém poznání a po celý další život se je různými cestami pokoušel formulovat a sdělit.

Ve svém nejznámějším díle Přirozené právo a dějiny Leo Strauss popisuje a hodnotí důvody, které vedly k odmítnutí přirozeného práva. Vysvětluje důsledky tohoto odmítnutí i to, proč argumenty proti přirozenému právu nejsou platné. Těm, kdo ho odmítli ve jménu bezbřehé tolerance, připomíná paradox jejich volby. Podle něj pak totiž platí, že čím více vzděláváme rozum, tím více vzděláváme nihilismus. A nevyhnutelným praktickým důsledkem nihilismu je fanatické tmářství a zpátečnictví, připomíná Strauss.

Významný starověký lékař a filosof Galén z Pergama (129asi 216) se v tomto živém, populárně laděném spisu zamýšlí nad tím, jak se člověk může vyléčit z nezvládnutých afektů, které mu kazí život, a zbavit se chyb, které mu zatemňují úsudek. Na příkladech z vlastního života i z života svých přátel ukazuje, s jakými potížemi se setkává člověk podléhající návalům vzteku, trápení nebo obavám ze ztráty, a nabízí konkrétní postupy, které mu pomohou najít ztracenou sebeúctu. V druhé části se pak zabývá chybami úsudku, ať už jde o ochotu věřit nepodloženým tvrzením, nebo naopak pochybnost o tom, co je evidentně pravdivé, a doporučuje zvláště filosofům studium aplikované geometrie, jejíž výsledky lze (na rozdíl od většiny jejich nauk) ověřit v praxi. Úvod a překlad řeckého textu M. Havrda.

Souhrnný a v mnoha ohledech nový pohled na nejrozsáhlejší Platónovo dílo jako na nejdůležitější dokument jeho politického myšlení. Ačkoli je dialog Zákony v tom hlavním ohledu v souladu s Ústavou a Politikem, když ústřední politickou roli přisuzuje filosofickému vládci, oproti těmto známějším Platónovým dílům obsahuje zřetelnější formulaci vztahu filosofa ke zřízení a zákonům obce, k empirickým předpokladům politiky a rovněž k jeho spoluobčanům. Mohl se tak stát nejen předlohou historických zákoníků v Platónově době, ale rovněž výchozím dílem tradice návrhů nejlepšího zřízení od antiky až po moderní dobu.

Jean-Luc Nancy patří mezi nejvýznamnější žijící francouzské filosofy. Publikoval přes dvacet knih, mimo jiné na témata současné lidské společnosti (La communauté désoeuvrée, 1983), konečnosti(Une pensée finie, 1990) a těla (Corpus, 1992). Několik knih věnoval známým filosofům (například Marxovi a Heideggerovi). Svým myšlením navazuje zejména na Jacquese Derridu a jeho koncepci dekonstrukce, spolupracoval s Philippem Lacoue-Labarthem. Předkládaný spis Vetřelec popisuje Nancyho zkušenost s transplantací srdce, kterou podstoupil na začátku 90. let. Mezi hlavní témata patří přitakání lidské zranitelnosti a iluzornost představy, že naše tělesná existence je jasně ohraničenou pevností.

Úvod do filosofování napsal Ladislav Hejdánek v letech 197172 ve vazbě v Ruzyni jako dárek k Vánocům pro jednu ze svých dcer. Text, který jí věnoval, uvádí čtenáře do filosofování nikoli na základě dějin filosofie či přehledu filosofických teorií, ale pomocí filosofického myšlení autora samého. Kniha tak není pouze úvodem do filosofie obecně, ale v důležitém smyslu také úvodem do myšlení Ladislava Hejdánka. Ve čtrnácti sešitech přehledně dělených do kratších kapitol autor představuje základní filosofické otázky a nabízí jejich vlastní řešení. Nové, opravené a rozšířené vydání.

Roku 1933 uprchla Hannah Arendtová z nacistického Německa nejprve do Paříže, později do USA. Zde se stala jedním z nejvýznamnějších myslitelů své doby. Její pohnuté osudy ztvárnil kreslíř Ken Krimstein v oceňovaném komiksovém životopisu. V souladu s tezí Hanny Arendtové, podle níž myslet a žít spadá pro člověka vjedno, představuje Krimstein v pronikavých zkratkách hlavní motivy její filosofie, neopomíjí však ani filosofii Martina Heideggera nebo Waltera Benjamina.

Svazek nazvaný Křestní katecheze přináší českému čtenáři text tří Ambrožových spisů spojených s křesťanskou iniciací Výklad vyznání víry, O svátostech a O tajemstvích. Ty neseznamujívčtenáře pouze s antickou podobou obřadu předání křestního vyznání, jednotlivých křestních obřadů a prvního slavení eucharistie pokřtěnými, ale kladou si rovněž za cíl uvést posluchače do smyslu, proč právě tyto svátosti spojují věřícího s tajemstvím Krista, a otevírají mu tak cestu ke spáse. Současně se jedná o význačnou ukázku Ambrožovy alegorické exegeze, kterou v těchto svých mystagogických spisech aplikuje mnohovrstevnatě jak na biblický text, tak na liturgický obřad. Ambrožovy katecheze, které si uchovávají aktuálnost i pro současné uvažování o smyslu a podobě bohoslužby, jsou však zajímavé nejen z hlediska dějin liturgie, ale rovněž pro nabízený vhled do pozdně antické theologie i způsobu předávání theologických konceptů tehdejším posluchačům.

Jaspersovo pojednání o posledním velkém filosofovi antiky, Plótinovi není suchá analýza filologických detailů a historických vlivů; je spíše meditací, která skrze Plótinův systém proniká k živému myšlení. Ukazuje, že zdánlivě objektivní schéma Plóti-novy filosofie je ve skutečnosti obrazem světa sloužícím k tomu, aby bylo možné popsat aktivní a svobodný vzestup a upadání duše; Plótinova metafyzika tak může být i dnes nástrojem pro výklad lidské svobody a životního smyslu.

Kant upozornil na to, že sebevědomí představuje významný fenomén při zodpovězení otázky, co je člověk. Hegel v návaznosti na Fichta rozšiřuje výklad tohoto fenoménu o úvahy postihující jeho intersubjektivní dimenzi, jež se rozvíjí v rámci toho, co Hegel označuje jako pohyb uznání. Na začátku tohoto pohybu proti sobě stojí dvě individuální sebevědomí. Aby k tomuto pohybu mohlo dojít, musí být sebevědomí jako takové již konstituováno. Na průběh této konstituce, jak ji Hegel analyzuje v kapitole Síla a rozvažování ve své Fenomenologii ducha, se zaměřuje předložená práce. Základní pohyb, který vědomí při této konstituci sebe sama jako sebevědomí realizuje, lze popsat jako cestu z vnějšku poznávaného světa přírodních fenoménů zpět do vlastního nitra. V rámci tohoto pohybu dochází k překonávání rozdílu, jejž vědomí klade mezi sebe a jím poznávaný vnějšek. Jakmile je tento rozdíl překonán a stane se rozdílem, jenž žádným rozdílem není, jak zní Hegelova často opakovaná formulace, pochopí podle Hegela vědomí, že nitro, které se domnívalo odhalovat jako nitro přírodních fenoménů, bylo jeho vlastním nitrem. Hegel tento stav popisuje metaforou opony: opona je roztažena a nitro zří jen do sebe sama.