Oikoymenh strana 6 z 49

Sv. 3: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité dhistoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách. Toto dílo vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, jež se nepřestává vyvíjet. Třetí svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Eurasie, křesťanství po dobu křesťanských reforem, islámu, judaismu až po chasidismus a tibetským náboženstvím.

Čtyři Platonovy dialogy o rozumnosti, statečnosti, přátelské lásce a pedagogické schopnosti Sokratově.

Autor předkládá v této knize souvislý esej o komplexní historičnosti středověké filosofie v jejích institucionálních a politických rámcích. De Liberova kniha je významnou měrou zaměřena polemicky proti obvyklým synoptickým prezentacím středověkého myšlení" v singuláru; autorovým úmyslem rozhodně není podat učebnicově vyrovnaný přehled všech významných postav a témat. Jeho hlavní snahou je představit různé konstelace toho, jak staletími označovanými za středověká procházelo antické dědictví a získávalo v křesťanském, islámském i židovském kulturním prostředí nové akcenty a podoby.

V homiletickém spisu Otče náš se kappadocký teolog snaží v pěti kázáních vyložit jednu z nejstarších křesťanských modliteb, kterou podle Matoušova evangelia předal během horského kázání svým učedníkům sám Ježíš. Vedle důrazu na nutnost modlitby se Řehoř zabývá otázkou, jak se správně modlit, za co prosit, jak děkovat a jak se k modlitbě duchovně připravit. Aby člověk mohl považovat Boha za svého Otce, musí na sobě nejprve pozorovat jakousi podobnost s Bohem. Té může dosáhnout pouze tehdy, když se oprostí od vášní a všeho zla a vede ctnostný život. Jedině pak jej smí s důvěrou oslovovat jako svého Otce. Řehořovy úvahy o povaze křesťanské modlitby neztrácejí dodnes na aktuálnosti a mohou přispět také k současným diskusím nad podobou jejího tradičního textu.

Kniha Čas a rytmus je pokusem o shrnutí celé tradice myšlení o čase od antiky po současnost. Především tradice filosofické, od Hésioda a Platóna až po Heideggera, Patočku a Lévinase, ale také tradice vědecké. Na dnešním pojetí času se totiž významně podíleli také ti, kdo kdysi pozorovali oblohu a vytvářeli kalendáře, i ti, kdo konstruovali různé hodiny. Právě na vývoji mechanických hodin ukazuje autor vývoj časových představ ve středověku a raném novověku. V řadě přehledových kapitol si pak všímá různých věd a jejich vztahu k času: geologie, která objevila jeho hloubku, fyziky, která ho dokázala matematizovat, biologie, sociologie, ekonomie, psychologie a ovšem i historie. Závěrečné kapitoly tvoří autorův původní příspěvek k filosofii času, totiž výklad o pozoruhodném fenoménu rytmu a jeho souvislosti s lidskou časovostí. Neboť rytmus je jistě tělesný a přitom z něj vyrůstá to nejduchovnější, co člověk zná: hudba a poezie. Rytmus prožíváme jako vnitřní a přitom je něčím, co nás spojuje a strhává. Nové přepracované vydání.

Kniha ve svých šesti studiích přináší fenomenologický výklad lidského života orientovaný a vedený centrálním deskriptivním vodítkem, jímž jsou bytostně spjaté a vzájemně se podmiňující děje vydělování, závislosti, interakce a otevírání. Tyto děje, jakožto základní rozměr života, jsou sledovány jak na rovině v užším smyslu tělesné, tak na úrovních komplexnějších, týkajících se lidské existence jako celku.

Název My filologové odkazuje k materiálu pro stejnojmennou nečasovou úvahu, v níž chtěl Nietzsche revidovat humanistický pohled na antiku a zpochybnit dosud bezvýhradně přijímanou roli filologů jakožto vychovatelů, protože podle něho ukazují jen falešně idealizovaný obraz klasičnosti. Zároveň tento titul zastřešuje Nietzschovy drobnější filologicko-filosofické práce (Homér a klasická filologie, Pět předmluv k pěti nenapsaným knihám), v nichž se antika pro Nietzscheho stává živnou půdou k úvahám o moderní společnosti a kultuře a které dokreslují jeho ranou filosofii, formulovanou v té době ve Zrození tragédie z ducha hudby a v Nečasových úvahách. Druhé, opravené a doplněné vydání přináší v příloze rovněž překlad čtyř dopisů, které se váží k vydání Nietzschovy knihy Zrození tragédie a přinášejí také ohlédnutí za jeho filologickou kariérou.

Maurice Merleau-Ponty pronesl na College de France patnáct přednáškových cyklů (19521961). Po každém roce sepsal k příslušnému cyklu shrnutí a ta průběžně publikoval v ročence College. Souborné vydání shrnutí, které v roce 1968 uspořádal Merleau-Pontyho žák a přítel Claude Lefort, tak přináší ucelený přehled o tom, jak Merleau-Ponty interpretoval řadu důležitých filosofických témat ve středním a pozdním období své filosofické kariéry. Mezi tato témata patřilo zejména vyjadřování, mluva a řeč, dějinné utváření smyslu, příroda, život a lidské tělo ve vztahu k nim či výtvarné umění a literatura. Kromě toho Merleau-Ponty v přednáškách představil i své pojetí filosofie jako radikálního tázání či dialektiky bez syntézy.

Latinsko-české vydání základní středověké encyklopedie vědění, zahrnující témata od svobodných umění přes antropologii a přírodovědu až po theologii. Sedmnáctou knihu své encyklopedie, nadepsanou De rebus rusticis O zemědělství, věnoval Isidor rostlinné říši. Jádro a hlavní část knihy představuje výklad jmen rostlin a obecných termínů, které s nimi souvisejí. Isidor se neomezuje jen na kulturní, cíleně pěstované rostliny, ale uvádí i rostliny volně rostoucí, pokud přinášely nějaký užitek, a rostliny nebo jejich produkty dovážené z ciziny. Komentovaný překlad a úvodní studii připravily Barbora Kocánová a Zuzana Silagiová.

Kniha je souborem statí, pojednání a přednášek vydaných při různých příležitostech od poloviny třicátých, ale hlavně během čtyřicátých let, poslední příspěvky jsou z konce let padesátých. O jejím významu svědčí už jen ta skutečnost, že vyšla ve čtyřech vydáních, z nichž předposlední a poslední bylo vždy rozšířeno. Kniha je rozdělena na dvě části. První se zabývá tzv. homérskou otázkou, a to z různých úhlů pohledu (historický přehled bádání, geneze textu, postava Homéra, resp. postava homérského pěvce, Homérova doba, odrazy krétsko-mykénského umění v Iliadě apod.). Druhá část, kterou doporučujeme číst s Homérovým textem u ruky, pojednává o vybraných scénách z Iliady i Odysseii (Hektor a Andromaché, Achilleovo rozhodnutí, Hektorova smrt, Odysseův návrat apod.; sem je zařazena i široce citovaná studie o Achilleově štítu), text ilustrují vyobrazení, většinou vázová, ale i drobných bronzových předmětů a zbraní. Zájemce o hlubší vhled do bádání o homérské otázce a homérských básních zde nalezne obsáhlý seznam odborné literatury, doplněný o literaturu současnou v ediční poznámce (S. Fischerová).

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).

V Nietzschových básních je takřka každé slovo prostoupeno ozvěnami jeho učení, a přesto v nich mnohdy vyvstává nezaměnitelný poetický tvar. I tam, kde básně nejsou postaveny na rytmu a rýmu, zbarvují je odstíny zvuku, srážejí se do aliterací, krystalizují v hříčky, hutní metaforami a vytvářejí smyslově naléhavou krajinu, jež je zároveň krajinou ducha. Myšlenkové souvislosti, které je u Nietzschových básní třeba respektovat, při překládání ještě znesnadňují úkol znovuvyvolat jejich zdroj, intenzitu nálady, jež inspirovala autora. Dvojjazyčné vydání však dovoluje čtenáři vrátit báseň do prostředí jejího zrodu a vyvážit nevyhnutelnou nedostačivost překladu.

OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR První díl dvousvazkového výboru nejvýznamnějších esejů L. Strausse, tvůrce svébytného pojetí politické filosofie a zakladatele vlivné školy politického myšlení. Výbor je koncipován tak, aby čtenáře seznámil s oběma pilíři Straussovy koncepce, v níž systematická zkoumání jsou vždy opřena o výsledky bádání v oblasti dějin politického myšlení. První svazek obsahuje texty zkoumající pojmy politické filosofie, modernity, dějin a přirozeného zákona. Přeložil M. Mocek.

Ve spisu Proti Kelsovi reaguje Órigenés na kritiku křesťanství z pera platónského filosofa působícího v polovině 2. stol. po Kr., který v šíření nové víry rozeznal reálné ohrožení dosavadního kulturního a náboženského řádu. Ve třetí knize obhajuje Órigenés působení křesťanských učitelů, jejichž přednášky oslovují nejen filosofické vzdělance, ale také lidi žijící na okraji tehdejší společnosti. Ve čtvrté knize pak vede spor o povahu Boží prozřetelnosti. Proti Kelsově přesvědčení, že jejím hlavním cílem je udržení stabilní prosperity kosmického celku, staví Órigenés křesťanský koncept prozřetelnosti zaměřené na spásu lidského pokolení.

Kniha je věnována Tertullianovi z Kartága (3. stol. po Kr.), jednomu z prvních latinsky píšících raně křesťanských autorů, a jeho názorům na lidskou duši, jež byly do značné míry ovlivněny stoicismem. První studie se zabývá Tertullianovým pojetím lidské duše jako těla svého druhu (corpus sui generis); druhá zkoumá jeho představy o původu a předávání této tělesné duše, jež je v posledku odnoží (tradux) duše Adamovy, z rodičů na jejich potomky. Kniha je doplněna exkursem o traducianismu v rané církvi a českým překladem vybraných kapitol Tertullianova spisu De anima.

Originální pojednání o struktuře židovské liturgie, vypracované katolickým odborníkem zabývajícím se vztahem židovství a křesťanství.