Oikoymenh strana 8 z 49

Monografie sleduje interpretaci dějin spásy v díle Ambrosiastera, anonymního autora konce 4. století. Ambrosiaster člení svůj výklad do několika etap od stvoření světa po Kristův příchod a eschatologické naplnění a věnuje přitom pozornost především otázkám, které mají dopad na každodenní křesťanský život. Jeho pojetí je představeno ve srovnání s dalšími autory západní teologie konce 4. století, kteří byli jeho současníky, partnery v polemickém dialogu či rozvíjeli podobné motivy.

Faksimile samizdatové publikace "Jan Patočka. První skica k podobizně", kterou v roce 1977 vydal Jan Vladislav v edici Kvart. S pomocí Patočkových příbuzných a přátel shromáždil Patočkovy texty vztahující se k chartě 77 a písemné reakce domácích i zahraničních osobností na jeho tragický skon. Útlý svazeček ilustrující závažnost této události byl dán do oběhu necelé dva měsíce po Patočkově pohřbu. Toto vydání zpřítomňuje jakým způsobem se zveřejňovaly důležité svobodně psané texty.

Porfyriova sbírka čtyřiačtyřiceti Sentencí nestejné délky je pokusem zachytit základní principy Plotinovy nauky týkající se vztahu duše a těla, charakteristik tělesného a netělesného. Intelektu v jeho jednotě a mnohosti i „toho, co vše přesahuje“, o němž žádnou nauku podat nelze. Řecko-české vydání připravuje Lenka Karfíková.

Charles Hartshorne (1897-2000) je vedle Alfreda N. Whiteheada nesporně nejvýznamnějším procesuálním filosofem dvacátého století. Jeho zájmem byl především filosofický pojem Boha, který by byl filosoficky konzistentní a zároveň odpovídal obecné náboženské intuici. Kriticky domýšlel i Anselmův ontologický argument pro boží existenci a pokoušel se o dialog s theologií. Česky vyšla jeho Přirozená theologie pro naši dobu (2006). Předkládaná studie uvádí do procesuální filosofie jako takové, zabývá se hlavními aspekty Hartshornova pojetí a věnuje i kritickou pozornost jeho konfrontaci s thesismem některých představitelů křesťanské klasiky. Zabývá se i částí theologické odezvy na jeho postuláty, nastiňuje možnou spřízněnost jeho vize s theologií nenásilí a naznačuje příslib i meze celého Hartshornova projektu.

Lessing je typickým představitelem osvícenské, neorthodoxní protestantské theologie i liberálních úvah o původu a podstatě křesťanství. Jeho práce byly důležitým impulsem nejen k diskusím o náboženské toleranci (to je známo), ale také – a možná především – k velké debatě o vymezování hranic mezi náboženskou a sekulární oblastí. Znalost Lessingova díla je důležitá pro všechny, kdo se zajímají nejen o německou osvícenskou filosofii, ale také obecně o politickou filosofii, filosofii náboženství a filosofii dějin. Předkládaný výběr by měl tuto mezeru zaplnit. Zahrnuje ty Lessingovy texty, které se týkají zmíněné oblasti (tj. filosofie, náboženství, theologie – vynecháváme tedy všechny texty o literatuře, divadle atd.) a nebyly dosud přeloženy (proto vynecháváme Výchovu lidského rodu). Do výběru nezařazujeme texty vzniklé jako otevřené dopisy či korespondence (týká se především Lessingovy polemiky s Goezem). Výběr ukazuje Lessingovo náboženské a filosofické myšlení v celé jeho šíři (včetně ironického dialogu O vojácích a mniších), aby z něho čeští zájemci mohli poznat více než metaforu o třech prstenech z Moudrého Nathana.

Druhý svazek třetí části tematického souboru fenomenologických spisů Jana Patočky, tedy druhý svazek textů k fenomenologii, které autor nepublikoval, obsahuje studie, náčrty přednášek, přípravné poznámky a fragmenty nalezené v pozůstalosti z 50. – 70. let 20. století. Německy a francouzsky psaná část těchto materiálů je zde v souladu se zásadou Sebraných spisů Jana Patočky přeložena do češtiny. V příloze jsou otištěny cizojazyčné originály textů, které dosud nebyly uveřejněny v žádné zahraniční publikaci.

Třetí svazek spisů představuje Waltera Benjamina jako spisovatele, v jehož literárních dílech se zrcadlí a naplňují některé z jeho vůdčích konceptů a idejí. Jádrem svazku je kompletní překlad Jednosměrky, vedle Berlínského dětství kolem roku 1900 výbor obsahuje několik krátkých básnických próz, např. text „Na slunci".

Tématem knihy je Kantův morální zákon jako základní princip Kantovy praktické filosofie. Autoři obou textů, Konrad Cramer a Michael Wollf, probírají problematiku morálního zákona především ve vztahu ke Kantově Kritice praktického rozumu, v níž byl zformulován jako "základní zákon čistého praktického rozumu".

První díl rozsáhlého výboru z Millova díla představuje Milla především v kritické návaznosti na zakladatele utilitarismu Jeremyho Benthama: svazek obsahuje Millovu klasickou stať „Utilitarismus" a jeho rozsáhlé intelektuální portréty Benthama a Coleridge jakožto nejvýznamnějších reprezentantů obou proudů dobového britského myšlení, reformního a konzervativního. Dodatek svazku tvoří úvodních pět kapitol z Benthamova klasického spisu Úvod k principům morálky a zákonodárství.

Kniha se zabývá latinským jazykem jako univerzálně dorozumívacím prostředkem západní kultury po více než dva tisíce let. Vedle chronologického přehledu historických fází existence latiny uvádí též specifika jejího uplatnění. Autor zdůrazňuje, jak několik tzv. smrtí latiny v průběhu kulturní chronologie paradoxně podpořilo její nesmrtelnost: tento jazyk se v zásadě nezměnil od starověku až po současnost, a tak umožňuje jak dialog vedený s velikány minulosti tak živou konverzaci a poučení o kořenech našeho komplikovaného současného světa.

Rozborem Spinozových základních myšlenek Deleuze ukazuje, že filosofie není abstrakcí odtrženou od každodenního světa, ale že je sama o sobě vždy už praxí a způsobem života. V případě Spinozovy Etiky si filosofie klade především tyto úkoly: potlačení afektů umenšujících sílu jednat, odkrytí lidské nesvobody a úsilí o dosažení radosti spojené s adekvátním poznáním a plnohodnotným jednáním. Autor podává velmi osobitou interpretaci Spinozova života a díla a současně s tím obhajuje svůj vlastní způsob filosofování.

Umělecké dílo je zvláštní věc. Přichází na světlo světa díky umělci. Ten je však umělcem právě skrze dílo. Obojí, dílo i umělec má svůj původ v umění. Kde jinde však hledat umění než v uměleckém díle a v umělci? Zkoumání se nutně pohybuje v kruhu. Při procházení tímto kruhem se ukazuje, jak se vytvořené dílo liší od rovněž vytvořených užitkových věcí. K obojímu je zapotřebí látky. Látka pochází ze země. Ale zatímco v užitkových věcech je země spotřebovávána, v uměleckém díle ční neužitečně do světa. Je pouhým tvarem. Ale díky neprostupné uzavřenosti země, je tvarem pevným, který svým čněním otevírá a v otevřenosti udržuje svět. Umělecké dílo ustavuje otevřenost, v níž se teprve cokoli může ukázat takové jaké v pravdě je. V uměleckém díle je při díle pravda. Projít výkladem, v němž se přímo před našima očima vybojovává niterný svár země a světa, aby bylo vidět, jak se v umění uvádí pravda do díla, je být přítomen slavnosti myšlení.

Autor se v deseti studiích zabývá problematikou totožnosti. Studie propojuje trojí záměr: 1. Vyhnout se problematičnosti filosofií, které se zabývají subjektem v první osobě (já ve smyslu ego cogito), a spíše sledovat linii vyjádřenou zvratným se, která vede k různým kladením otázek po kdo: např. kdo je mluvčím nějaké rozpravy, kdo je aktérem či cílem nějaké činnosti apod. 2. Rozlišovat (věcnou) totožnost ve smyslu neměnnosti v čase (totožnost-idem, stejnost) a (osobní) totožnost ve smyslu dodržování slibu (totožnost-ipse, „ipseita“). 3. Obnovit dialektiku sebe a jiného, přejít od pouhého srovnávacího „jako“ (sám jako jiný) k niternějšímu spojení sama sebe a jiného: sám jakožto jiný.

Kniha se věnuje analýze autoreferenčních paradoxů v italské scholastické tradici patnáctého století. Jejím cílem je výzkum původních textů, jejich rekonstrukce prostředky moderní sémantiky a historická analýza jejich zdrojů. Korpus zkoumaných textů obsahuje texty Pavla z Benátek, Pavla z Perguly, Kajetána z Thiene, Alexandra Sermonety, Frachantiana Vicentina a Mengha Blanchella. Italská logika patnáctého století se paradoxům věnuje jakožto tématu s významnými důsledky pro teoretickou sémantiku a logické teorie založené na sémantické definici pravdivosti a logického vyplývání. Konkrétně: paradoxy představují (možné) selhání sémantické a logické intuice, resp. (technicky vzato) protipříklad k definicím pravdivosti a logického vyplývání a na nich založeným systémům odvozovacích pravidel. Základní předpoklady představených principů lze systematicky rekonstruovat prostředky moderní logiky.

Druhý díl tohoto zásadního spisu dějin politické filosofie a politickésociologie nebyl dosud nikdy do češtiny přeložen, přestože dvousvazkovédílo tvoří jednolitý celek. Stejně jako první díl i tento svazek je opatřen předmluvou překladatele a vysvětlivkami. Součástí knihy je téžpřeklad Obrany „Ducha zákonů“, v níž se Montesquieu vyrovnávás útoky jezuitů a jansenistů na svou knihu.

Apologetický spis raně křesťanského autora z druhého století, obsahující jednak polemiku s kulturou a vzdělaností tehdejší řecky hovořící společnosti, jednak povzbuzení k hledání moudrosti ve spisech nepocházejících od Řeků. Nejde o běžnou apologii, autor usiluje spíše o přípravu čtenářů k hlubšímu poznání křesťanství tím, že zpochybní hodnoty, na nichž si zakládá řecká společnost, a pokusí se posílit věrohodnost židovské moudrosti, zvláště důkazem chronologické priority Mojžíše a jeho „filosofie“ před Homérem a všemi řeckými mysliteli a básníky. Řecko-české vydání doplněné úvodní studií a výkladovými poznámkami připravil Pavel Dudzik.