Oikoymenh strana 9 z 49

Sv. 6: Šestý svazek řady Starověké písemnictví Levanty představuje čtenáři historický vývoj Levanty, a to prostřednictvím syntézy písemných pramenů a hmotné kultury. Ve své úvodní části předkládá kulturně-historický vhled do prostoru starověké Levanty, a to nejen prostřednictvím písemných pramenů, ale i skrze archeologickou výpověď. Všechny klíčové historické mezníky i zásadní společenské a kulturní fenomény jsou doplněny odkazy na konkrétní texty publikované v předchozích svazcích, a vytváří tak jakési vademecum dějin Levanty. Zvláštní pozornost je věnována vztahům Egypta a Chetitské říše, tedy mocností, které se zejména ve druhé polovině 2. tis. př. Kr. významně podílely na utváření dějinného i kulturního uspořádání Levanty. Třetí část knihy pak tvoří již tradičně koncipovaná komentovaná antologie, která má čtenáři usnadnit pochopení vybraných částí úvodního historického exkursu.

Z čeho žije moderní sekulární stát a kde je možno hledat zdroj jeho legitimity? Nakolik lze říci, že náboženství patří ke kulturnímu podloží, z nějž tento stát, navzdory svému sekulárnímu charakteru, vyrůstá? Co vede jednotlivce k podřízení se státní moci? V jakém vztahu jsou požadavek poslušnosti vůči státním zákonům a náboženské přesvědčení jednotlivého občana? Studie Stát a náboženství v Hegelově filosofii má za cíl představit, jaké odpovědi na tyto otázky lze hledat ve filosofii G. W. F. Hegela. Politická filosofie tohoto německého myslitele se v českém prostředí stále ještě netěší příliš dobré pověsti, v neposlední řadě také pod vlivem známé kritiky „nepřátel otevřené společnosti“ Karla Poppera. Hegel je v obecném povědomí chápán jako představitel etatismu a jako jeden z ideových původců totalitního státu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že to byl právě Hegel, jenž byl jako málokterý jiný novodobý politický filosof schopen postihnout povahu moderního státu a odhalit různé podoby napětí, které v sobě tento stát skrývá (mezi důrazem na individualitu a nadindividuální povahou mravů, norem a institucí, mezi pozitivitou a racionalitou zákonů a dalších aktů státní moci, mezi ekonomickou a politickou rovinou života společnosti atp.). Toto napětí se stává patrným i ve vztahu státu a náboženství. Na jedné straně je Hegel důsledným zastáncem sekulárního státu, jenž je podle něj jedině přiměřen sebepojetí moderního člověka a s ním spojenému požadavku svobody svědomí. Legitimita státu a jím sankcionovaných norem není odvozena od náboženské autority, nýbrž má svůj základ v racionalitě a ve vědomí svobody. Na druhé straně však Hegel odmítá bezvýhradnou náboženskou neutralitu státu jako iluzorní. Tvrdí, že moderní sekulární stát je spjat s kulturou, z níž vyrostl a jež byla formována křesťanstvím. Právě vůči němu se moderní stát vymezuje a zároveň z něj čerpá. Komplexnost Hegelova pojednání této problematiky vynikne i ve srovnání s tím, jak ji pojímají jiní novověcí političtí filosofové, z nichž dvěma, Thomasu Hobbesovi a Johnu Lockovi, je věnována první část předložené studie. Studie zkoumá otázku vztahu státu a náboženství v Hegelově filosofii z perspektivy otázky po svobodě. Svoboda, jež je pro Hegela tím, co činí člověka člověkem, je společným základem státu i náboženství. Stát nemá svůj původ pouze v potřebě ochrany vlastnictví a života, ale je projevem svobodné a duchovní povahy člověka. Díky ní se člověk vymaňuje ze své spoutanosti přírodou a své lidství uskutečňuje životem ve společnosti založené na obecnosti rozumu. Stejně tak náboženství, vposled završené filosofií, osvobozuje člověka od determinace daností a konečností a pozvedá jej k tomu, co je nekonečné. Prostřednictvím náboženství si člověk uvědomuje svoji svobodu. Vědomí svobody, jež je artikulováno v náboženství, a realizace svobody ve svobodném státě patří nutně k sobě. Charakteristikou moderního sekulárního státu je, že tato vzájemná komplementarita státu a náboženství v sobě zahrnuje také jejich institucionální odlišení. Studie ukazuje nejen to, v čem podle Hegela spočívá vzájemná podmíněnost státu a náboženství, ale i to, jaká úskalí v sobě jejich vztah skrývá.

Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo: jeho texty vycházejí v nových edicích i překladech, vrší se komentáře a interpretace. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení. V důsledku toho ale též nabývá na naléhavosti problém jeho prominentního nacistického angažmá. Kervéganova kniha z roku 2011 Schmittovu osobní zkompromitovanost na rozdíl od mnoha jiných interpretů nepopírá ani neomlouvá, bere ji jako nezvratný fakt. Lze dnes i přesto produktivně využívat Schmittových úvah a argumentů? Řečeno slovy názvu původního francouzského vydání Kervéganovy knihy: co si vlastně počít s Carlem Schmittem? Nebo jinak: jak vyjít od Carla Schmitta, jak z něj učinit myšlenkové východisko, od jehož omezení jsme zároveň schopni se odpoutat? Kervéganova odpověď se dělí na kapitoly o theologii (tedy otázku, zda je Schmitt „politickým theologem“, nebo naopak právním teoretikem), normativitě (předmět Schmittovy polemiky s H. Kelsenem), legitimitě (ohnisko Schmittova sporu s liberalismem a parlamentarismem), političnu a jednotě světa.

Sv. 4: Mezi písemnými prameny ze starověké Levanty tvoří nezanedbatelnou součást texty vědecké, právní, administrativní a školní povahy. Prostřednictvím komentované antologie se tak čtenář může seznámit s vývojem jednotlivých skupin textů či žánrů. Pro řazení textů má nezanedbatelnou důležitost i chronologické uspořádání, které umožňuje snadný pohled na vývoj konkrétního druhu textů. Zatímco nejstarší texty pocházejí již ze 3. tisíciletí př. Kr., tak nejmladší reprezentují bohatství doby železné v 1. tisíciletí př. Kr.

Příspěvky v tomto výboru rekonstruují Antisthenovo myšlení v širším rámci antické filosofie. Antisthenés zde představuje spojnici mezi klasickou sókratovskou tradicí a hellénistickými formami sokratismu. Hlavní důraz je kladen na kynismus, který přej

Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně. V řeči se bytí dává jako vůbec nejobecnější slovo, a pokud má tedy řeč jakýkoli zřetelný smysl, mělo by mít – také a především – vyhraněný smysl slovo „bytí“; pokud ale nemáme skončit ve slepé uličce reprezentované Parmenidem či megariky, nemůžeme mu vyhraněný smysl přisoudit. Dokonalé bytí, představované hvězdami a ještě důrazněji nehybným hybatelem, pak je nutným úběžníkem veškerých úvah o bytí ve sféře pohybu a změny – ale současně je ve své nehybnosti a samostatnosti nemyslitelné, neboť i lidské myšlení je pohyb. Aristotelés, jak jej představuje Aubenque, tedy nezavrhuje platónský chórismos, naopak jej vyostřuje; odmítá se však spokojit s Platónovými odpověďmi na výzvu sofistiky.

Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.

Autorovým záměrem je připomenout skutečnost zakořenění naší evropské kultury v řecké antice všem, jimž není řecká kultura lhostejná jakožto součást naší identity. Lhostejné však nemůže být řecké dědictví Evropy ani nikomu, kdo to myslí vážně s úkolem reflektovaného ověření svého vlastního duchovního východiska. Ne všechno, co tvoří evropskou identitu, má řecké počátky. Ale bez těchto počátků by Evropa nebyla tím, čím dnes je. Není zde oslovována žádná zvláštní obec filhellénů, humanistů či vzdělaných občanů – spíše se myslí na všechny Evropany, kteří se jako takoví cítí. Autor zde mluví jako Evropan k ostatním Evropanům v naději, že příspěvek z jeho oboru dojde stejné pozornosti jako příspěvek od ostatních disciplín, jež se zabývají pojmem „Evropa“. Hovoří spíše o obecných předpokladech a prvotních počátcích základních, typicky evropských postojů a hodnot než o jejich vývoji a zavedení. Kulturní pojem „Evropa“ chápe jako otevřenou, tolerantní, pluralistickou kulturu občanské společnosti, oproštěnou od absolutismu a státního náboženství, charakterizovanou historickým povědomím a orientací na vědu. Autor je dalek toho, aby byl hlasatelem určité ideologie. Antiku – a zejména řeckou antiku – nelze učinit poplatnou žádnému určitému společenskému řádu ani ideologii. Měla výrazný sklon k relativizaci svých vlastních hodnot a k (často přehnanému) oceňování kultur Východu. Novověká křesťanská kultura se teprve až v osvícenství naučila zpochybňovat samu sebe. Autor také doufá, že na konci této knihy bude čtenáři jasné, že historická role a vliv řecké racionality a řecké vůle na politickou a intelektuální svobodu mohou vést k lepšímu pochopení dnešního střetu kultur.

Merleau-Ponty vychází ve svém nejvýznamnějším díle z podrobné analýzy vnímání, která jej přivede k nutnosti chápat lidský subjekt jako vtělený a opustit některé teze Husserlovy fenomenologie. Merleau-Ponty domýšlí své východisko v úvahách o prostorovém, sexuálním, řečovém intersubjektivním rozměru tělesnosti, aby vyvodil důsledky pro klasická filosofická témata, jako je čas, myšlení či svoboda.

V pozůstalosti Klementa Alexandrijského se dochovala sbírka exegetických zlomků známých pod názvem Eclogae propheticae („Vybrané pasáže z prorockých knih“, tj. z Písma). Jedná se snad o náčrty připravovaného díla nebo o výpisky z Klementova spisu Hypotyposes („Náčrty“), který je rovněž dochován jen zlomkovitě. Oba texty, Eclogae i Hypotyposes, představují méně známou, ale velmi zajímavou stránku Klementova myšlení, totiž jeho zájem o biblickou exegezi. Kromě výkladů některých biblických pasáží (žalmy, epištoly) obsahují tato díla též vzácná svědectví o ústní tradici „presbyterů“, angelologické spekulace i citace ze ztracených památek starokřesťanské literatury (Petrova apokalypsa). Předkládaná publikace zahrnuje český překlad a podrobný komentář Eclog i všech dochovaných zlomků Hypotyposes (včetně zlomků dosud nevydaných), jakož i dalších tematicky příbuzných fragmentů Klementova díla. Edice zlomků, úvod, překlad a poznámky připravila Jana Plátová.

Publikace navazuje na první svazek nových českých komentovaných překladů základních děl korpusu řeckých lékařských spisů, tradicí připisovaných Hippokratovi, tzv. Corpus Hippocraticum. Tento druhý svazek obsahuje spisy, které v dějinách evropského myšlení sehrály mimořádnou roli: spis O přirozenosti člověka (představující humorální teorii, jež se stala paradigmatickou teorií po řadu dalších staletí), spis O svaté nemoci (pojednává o epilepsii a jejím světském původu), spis O vzduchu, vodách a místech (podává základy klimatické medicíny) a spis věnovaný terapii, obsahující četné lékařské kazuistiky (Epidemie I). Knihu uzavírá pojednání věnované snům: O životosprávě IV. Součástí publikace je podrobný přehled všech spisů Corpus Hippocraticum. Autory překladů a komentářů jsou H. Bartoš, J. Černá, S. Fischerová, J. Országh a J. Souček, přehled spisů vypracovali J. Černá a J. Klouda. Editory svazku jsou H. Bartoš a S. Fischerová.

Dílo vydané roku 1923 představuje jednu z raných prací proslulého právního a politického filosofa Carla Schmitta. Německý myslitel se v tomto po stylistické a literární stránce brilantním textu, v němž prostřednictvím rozmanitých aluzí dokládá šíři svého rozhledu, zaměřuje na specifickou povahu racionality spojené s katolickou církví, kterou staví do kontrapozice vůči myšlení ekonomicko-technického věku. Význačnost ratio stojícího v pozadí moci či lépe autority katolické církve nachází především ve schopnosti být jednotou protikladů (complexio oppositorum) a reprezentovat či zpřítomňovat duchovní ideu, resp. osobu. Schmitt v textu mimo jiné upozorňuje i na důležitou distinkci mezi reprezentací a pouhým zastoupením a podává poučení o tomto důležitém konceptu politické filosofie a politické teorie. Ekonomické myšlení není právě reprezentace schopno, neboť za ním nestojí žádná idea či entita k reprezentování, takže není schopno ani politiky v pregnantním smyslu. Jde proto ruku v ruce s depolitizací veřejného. Logickou konsekvencí jeho dnes stále aktuální kritiky ekonomicko-technického myšlení je pak jeho vymezení se vůči socialismu i kapitalismu, které se ve svém jádru zakládají na téže myšlenkové bázi. Jak konstatuje sám Schmitt: „Velký podnikatel nemá jiný ideál než Lenin, totiž ‚elektrifikovanou zemi‘. Oba se vlastně přou pouze o správnou metodu elektrifikace.“ Jeho polemickému tónu ovšem kromě řady dalších neunikají ani anarchismus či teze Maxe Webera.

Kolektivní monografie ze 8. mezinárodního pražského platónského symposia, konaného v Praze ve dnech 10.–12. listopadu 2011.

Vznik matematické logiky je první revolucí v logice od dob Aristotelových. Úvodní část tvoří český překlad, druhou a třetí část doprovází faksimile prvního německého vydání (1879) – druhá část je dvojím překladem: do češtiny a do dnešní symboliky, třetí pak výkladem–přepisem do současného značení i jazyka. Překlad je doprovázen obsáhlým komentářem.

V knize Přítomnost Boha v dějinách představuje Fackenheim svůj koncept „zakládajících zkušeností“ judaismu - společných, znovu zpřítomňovaných zkušeností, jež stvrzují víru v neomezeného Boha, přítomného v omezených lidských dějinách. Tuto víru včetně jejích nevyhnutelných paradoxů považuje za ústřední pro židovství i křesťanství, jež označuje za „dějinná náboženství“. Otázkou dnešního židovství pak je, jak smířit Boha dějin s bezprecedentní událostí holocaustu. Židovství i křesťanství se navíc musí během posledního století vyrovnávat se sekularismem: pokud je biblický Bůh bohem veškerých dějin, musí být i bohem současných sekulárních dějin, a to včetně novodobých katastrof jako je holocaust či Hirošima. V závěru autor naznačuje možnost nové, postnáboženské a postsekulární situace.