Oikoymenh strana 16 z 49

Milánský biskup Ambrož v Hexameronu představuje nejen významný pramen pro poznání teologického myšlení rané církve, ale i inspiraci pro současné úvahy o vztahu člověka k Bohu a světu. Latinsko-české vydání s úvodní studií a komentářem Davida Vopřady. První kapitola knihy Genesis, otevírající sbírku biblických spisů, podněcuje zvědavost a představivost myslitelů již více než dvě tisíciletí. Mezi nejvýznamnější interpretace tohoto biblického textu patří Hexameron (Šest dní stvoření), soubor homilií milánského biskupa Ambrože z konce 4. století. Ambrož v něm nejen vykládá stvoření světa v duchu křesťanské víry, ale zároveň reflektuje dobové filosofické koncepce o vzniku a podstatě kosmu. Jeho úvahy propojují biblický narativ s antickým myšlením a mystickou kontemplací nad jednotlivými složkami stvořeného světa – od nebeské klenby, slunce, měsíce a hvězd až po rozmanitost rostlin, zvířat a nakonec člověka. Tento spis je cenným dokladem pozdně antické teologie, která usiluje o syntézu křesťanského pohledu na svět s tehdejšími filosofickými a náboženskými představami. Autorova exegeze biblického textu spojená s poetickým vnímáním odhaluje hlubší významy biblického textu a otevírá čtenáři cestu k porozumění raně křesťanskému pohledu na řád stvoření. Hexameron tak představuje nejen významný pramen pro poznání teologického myšlení rané církve, ale i inspiraci pro současné úvahy o vztahu člověka k Bohu a světu.

Řádná oslava, to je hostina, to je hudba, to jsou plná měsidla vína. Symposion ale neznamená jen společné popíjení. Jsou to i společné řeči, je to i hostina slova. A tentokrát obzvláště bohatá. Téma večera: Erós. 1. řecko-české vydání.

Tři filosofická dramata, která mají jedno společné: tísnivou blízkost Sókratova konce. Z řeckého originálu přeložil a úvodem opatřil František Novotný. Nové, redakčně upravené a první řecko-české vydání.

Hutný soubor aforismů Radostná věda patří k Nietzschovým stěžejním dílům. Původně zamýšlel napsat pokračování předcházejících Ranních červánků (1881), během práce se však jeho koncepce natolik proměnila, že aforismy uveřejnil jako novou knihu, jež se stala pomyslným „středem“ jeho tvorby. K nejznámějším motivům, které se v Radostné vědě (1882) ohlašují, patří myšlenky „věčného návratu“ a „smrti boha“, které Nietzsche následně rozvinul v básnické syntéze své filosofie Tak pravil Zarathustra (1883?1885). Obě předchozí knihy pak označil za úvody a komentáře, k nimž teprve dodatečně napsal vlastní text.

Tertullianův rozsáhlý spis De anima („O duši“; napsán kolem roku 210 po Kr.) představuje první zachované pojednání o lidské duši sepsané z křesťanských pozic, a jako takové je ve svém žánru zakladatelským dílem raně křesťanského písemnictví. Pozoruhodný spis, který je rozkročen mezi literaturou, filosofií, teologií a lékařstvím, je nejen polemikou s pohanskými koncepcemi duše, mezi nimiž zaujímá přední místo Platón, tento „hokynář, který v dobré víře prodal všem heretikům svoje koření“, ale formuluje rovněž vlastní koncepci „tělesné duše“ (corporalitas animae), která je v posledku „odnoží“ (tradux) duše Adamovy a předává se při pohlavním styku z rodičů na jejich potomky (tzv. traducianismus). Toto adaptované stoické dědictví, jež je v raně křesťanském myšlení svou propracovaností bezprecedentní, se pro Tertulliana stává nejúčinnější zbraní proti „heretickým“, platonismem ovlivněným naukám o preexistenci a stěhování duší, jež podle něho podkopávají samy základy křesťanského náboženství

Jeden z nejznámějších Platónových dialogů, který je věnován rétorice, kráse a lásce.

Kritika praktického rozumu (1788) představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona a předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu. Jako se Kritika čistého rozumu (1781, 17872) podle Kanta týkala rozumu ve vztahu k přírodě, zabývá se Kritika praktického rozumu (1788) rozumem ve vztahu k druhé předmětné oblasti, totiž k oblasti svobody. Představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona známou již ze Základů metafyziky mravů (1785). Obsahuje však rovněž Kantovu definitivní odpověď na otázku metafyziky. Zatímco pojmy Boha a nesmrtelnosti duše zůstávají jakožto pouhé ideje na poli teoretického rozumu bez opory, získávají skrze pojem svobody prokázaný existencí morálního zákona „stálost a objektivní realitu, tj. jejich možnost je dokazována tím, že svoboda je skutečná, neboť tato idea se vyjevuje prostřednictvím morálního zákona“. Kritika praktického rozumu takto předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu.

Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibnizových filosofických textů, které lze považovat za zásadní pro náležité porozumění jak základům, tak i některým z ústředních motivů Leibnizova vrcholného myšlení v oblastech logické sémantiky, metodologie, metafyziky a přírodní filosofie. Jednotlivá témata z uvedených oblastí jsou v textech představována (jak je pro Leibnize charakteristické) z rozličných úhlů pohledu a s rozličně kladenými důrazy. Výbor zahrnuje ucelenější systematizující podání, polemické a programové texty, texty týkající se logicko-sémantických a metafyzických základů reality a myšlení i filosoficky nejpodstatnější pasáže z Leibnizovy korespondence s jeho současníky. Nabízí i nový překlad Monadologie, jež v současnosti platí za nejznámější Leibnizův text.

Knižní vydání Sebraných spisů přináší čtenářům systematicky učleněné celoživotní dílo jednoho z nejvýznamnějších českých filosofů. Soubor Péče o duši zahrnuje autorovu tvorbu, která se týká postavení člověka ve světě a v dějinách: od morálních otázek jednotlivce, přes stanoviska k aktuálním společensko-politickým událostem, až k obecným úvahám o filosofii dějin.

První řecko-české vydání Platónova dialogu Gorgias. Platónův řecký text je převzat z Burnetovy kritické edice (1903), český překlad, který vychází v šestém a opraveném vydání, pochází z pera Františka Novotného (1936). Součástí knihy je překladatelův úvod, vysvětlující poznámky a seznam literatury.

Od knihy známého stoupence konzervatismu s lakonickým názvem Krása, vydané původně Oxford University Press v rámci řady kratičkých úvodů, bychom nejspíše očekávali hledání odpovědi na otázku, co vlastně krása je. Roger Scruton ale nic podobného (z dobrých důvodů) nedělá. Namísto toho ve svých úvahách věnovaných postupně lidské, přírodní, každodenní a umělecké kráse velmi přístupnou formou artikuluje zkušenost setkání s krásou. Už tento postup vyjadřuje autorovo přesvědčení, že zkušenost s krásou je kontinuální: vnímavost pro minimální krásu prostřeného stolu není co do své podstaty odlišná od kontemplace velkých uměleckých děl nebo přírodní scenerie. Scrutonova ústřední myšlenka je přitom (skoro provokativně) tradiční: ačkoli krása není rysem samotné skutečnosti a v tomto smyslu není objektivní, přesto je universální hodnotou založenou v naší racionální přirozenosti. Zde autor nezapírá svou kantovskou inspiraci, když kontemplaci krásy spojuje s nezainteresovaným zájmem, který pramení z pouhého rozumu. Krásné věci a bytosti jsou podle Scrutona takové, na které pohlížíme jako na jednotlivé, pro ně samotné a v té formě, v níž se nám samy zpřítomňují. Jak ale může být zkušenost s krásou současně nezainteresovaná a zároveň do sebe zahrnovat - v souladu se Scrutonovou tezí kontinuity krásy - nejen kontemplaci uměleckých děl, ale i zájem o krásu každodenních věcí (které jsou často zároveň účelné) a stejně tak i pozornost zaměřenou na krásu člověka? Jaký postoj je ostatně zainteresovanější než právě touha po krásné lidské bytosti? Hledání odpovědi na tyto otázky, jež evokují dědictví platonismu, tvoří hlavní linii úvah knihy. Platonská inspirace zaznívá především v myšlence, že krása touhu nejen vyvolává, ale také si žádá, abychom se touhy zřekli, a tím se blíží zkušenosti posvátna. A přece je Scrutonův rozhovor s Platónem zčásti polemický: jaké místo má podle této tradice v erotické touze jednotlivá bytost? Ryze fyzické touze na jednotlivci nezáleží a erós coby duchovní síla směřuje ke kráse jako takové, která jednotlivý objekt transcenduje. Jako protiváhu této představě nabízí Scruton interpretaci, podle níž erotická touha vposledku směřuje ke kontemplaci bytosti jakožto jednotlivé a v její vtělené povaze. Kniha v souvislosti s formulací soudů o kráse také postupně rozvíjí pojem vhodnosti, která je podle Scrutona jádrem estetické zdařilosti v jinak velmi různých kategoriích krásy. A obrací se mimo jiné i k Humeovu konceptu vkusu jako určité preference, jež odráží charakter toho, kdo soud vkusu pronáší. Silné Scrutonovo přesvědčení, že na charakteru záleží i ve věci správného posouzení krásy, se pak projevuje v posledních kapitolách, kde se autor vypořádává s některými současnými uměleckými počiny a s kulturními jevy na pomezí, nebo i za hranicemi estetična (jako je kýč a pornografie). Kniha je pozoruhodným uvedením do celé řady estetických problémů i proto, že zdánlivě abstraktní úvahy doprovází množstvím ilustrací z rozmanitých oblastí umění napříč staletími.

Německý originál knihy Mimo dobro a zlo. Předehra k filosofii budoucnosti (Jenseits von Gut und Böse. Vorspiel einer Philosophie der Zukunft) byl poprvé publikován v Lipsku roku 1886 autorovým vlastním nákladem. Kniha tedy vyšla bezprostředně po Tak pravil Zarathustra (1883-1885), ale materiál k ní shromažďoval Nietzsche už od začátku 80. let, čerpaje z poznámek zapsaných dokonce i před vydáním Radostné vědy (1882). Nietzsche sám charakterizuje místo, které tato kniha zaujímá mezi jeho ostatními spisy, takto: "Myšlenky, první zápisky a formulace všeho druhu, které tvoří základ spisu, spadají do mé minulosti: totiž do oné záhadné doby, ve které vznikala kniha Tak pravil Zarathustra: již tato paralelnost by mohla přispět k porozumění tomuto tak těžko srozumitelnému dílu, zejména k porozumění jeho vzniku (...). I když Předehra k filosofii budoucnosti nechce platit za komentář k Zarathustrovým řečem, přece jen jde o jakýsi předběžný glosář, v němž se vyskytují všechny nejdůležitější pojmové a hodnotové inovace oné knihy (...) a jsou nazvány jménem." V téže době se Nietzsche zároveň začíná postupně zaměřovat na ústřední pojem své pozdní filosofie, na vůli k moci, takže kniha Mimo dobro a zlo přináší v autorské a dopracované podobě mnohé z myšlenkových motivů obsažených ve známém výboru z Nietzschovy pozůstalosti z druhé poloviny 80. let, který pod titulem Vůle k moci vydala jeho sestra Elisabeth a Peter Gast. Přeložila Věra Koubová.

Heideggerova studie, jejíž provokativní titul již na první pohled upoutává čtenářskou pozornost, si klade za úkol vyložit Nietzscheho myšlení jako geniální dovršení dějin evropské metafysiky. Zároveň však odmítá Nietzscheho přesvědčení, že kritickou analýzou novověkého nihilismu a rozvrhem nadčlověka budoucnosti, který by byl schopen pozitivním způsobem uplat-ňovat vůli k moci, tuto metafysiku překonal a opustil. Heidegger podává výsledky svého uvažování o dějinách bytí, které předestřel v pěti semestrech přednáškového cyklu na toto téma na universitě ve Freiburku v letech 19361940. Nihilismus, jehož zkratkovitým vyjádřením je věta citovaná v titulu, je podle Nietzscheho vnitřní logikou dvou tisíciletí dějin Evropy, která se marně snaží vymanit z pojetí hierarchicky uspořádaného jsoucna tradovaného theologickým hellénisticko-židovským výkladem světa, jehož základní strukturu vytyčil na počátku evropské metafysiky Platón. Podle Heideggerovy pozdní filosofie, která se zde začíná rýsovat, nezachrání lidstvo Nietzschem hlásané přehodnocení všech metafysikou znehodnocených hodnot, nýbrž dosud nikdy nezahájené vážné a hluboké zamyšlení nad tím, jak rozumíme bytí.

Kritika čistého rozumu (1781) je základním spisem moderní filosofie. Kant v ní zkoumá možnosti poznání v matematice, přírodních vědách a metafyzice jakožto disciplínách, jejichž věty se neopírají o zkušenost. Na základě své teorie, v níž vymezuje podmínky možnosti poznání vůbec, pak dospívá k tvrzení, že metafyzika na rozdíl od matematiky a přírodních věd překračuje zkušenost neoprávněně, a udává podmínky, za nichž jedině může být smysluplná. Svazek je upraveným vydáním českého překladu spisu z roku 2001. Obsahuje kompletní text druhého vydání z r. 1787, včetně všech pasáží z prvního vydání z r. 1781, které Kant do druhého vydání nepřevzal. Do svazku jsou rovněž zařazeny Kantovy rukopisné exempláře.

Ve spisu Proti Kelsovi reaguje Órigenés na kritiku křesťanství z pera platónského filosofa působícího v polovině 2. stol. po Kr., který v šíření nové víry rozeznal reálné ohrožení dosavadního kulturního a náboženského řádu. V páté knize obhajuje Órigenés křesťanskou naději na zmrtvýchvstání těla a odmítá Kelsovo srovnání židovských a křesťanských zásad zbožného života s náboženskými a kulturními zvyklostmi ostatních národů ovládaných místními božstvy. V šesté knize reaguje na Kelsovu kritiku křesťanské cesty k poznání Boha a polemizuje s jeho výzvou ke studiu platónské theologie. Kelsův obraz křesťanských mystérií, které jsou podle něj pouhou napodobeninou Mithrova kultu, je podle Órigena založen na Kelsově náhodném seznámení s ofitským diagramem pocházejícím od jedné bezvýznamné sekty.

Ve svém posledním díle, jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, se Hannah Arendtová věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení. V prvním svazku zasazuje myšlení do prostoru lidské praxe, aby právě takto ukázala jeho svébytnost, a snaží se na tradiční metafyzické otázky podat nemetafyzické odpovědi. Její úvaha je osobitým a pronikavým dialogem se Sókratem, Platónem, Aristotelem, Kantem, Heideggerem a dalšími postavami filosofické tradice ale také pozoruhodnou interpretací textů Franze Kafky či W. H. Audena.