Oikoymenh strana 18 z 49

První kniha jednoho z nejdůležitějších textů evropské tradice politické filosofie se zabývá problémem přirozenosti obce a otroctvím. Nový český překlad Milana Mráze v zrcadlovém řecko-českém vydání, opatřený úvodní studií a poznámkami.

Středobodem předložených přednášek je zrod dějinného vědomí v humanitních vědách. Gadamer načrtává, jak se toto vědomí vyvíjelo napříč Schleiermacherovým, Hegelovým, Droysenovým a Diltheyovým dílem. Zvláštní důraz klade na Heideggerovu hermeneutiku fakticity. Na pozadí této skici rozvíjí vlastní koncepci hermeneutiky, a přednášky proslovené francouzskému publiku krátce po sepsání knihy Pravda a metoda tak čtenáři nabízejí výstižný úvod do Gadamerova hlavního díla.

Mojžíšův život, jedno z Řehořových vrcholných děl, má být odpovědí na otázku, v čem spočívá dokonalá ctnost. Ve snaze objasnit čtenářům podstatu dokonalosti autor nejprve vypráví a následně krok za krokem interpretuje biblickou zprávu o Mojžíšovi. Nabídnutý výklad probíhá v duchu starověké alegorické exegeze: Řehoř vede své čtenáře k tomu, aby ve slovech Písma spatřovali vyšší smysl. Příběh o egyptském princi a osvobození izraelského lidu se tak stává nadčasovým vyprávěním o úsilí lidské duše vymanit se z područí smyslů a iracionálních hnutí, rozvíjet ctnost a stále lépe poznávat, kdo je to Bůh. V průběhu spisu se ukazuje, že snaha o dokonalou ctnost a touha po poznání Boha spolu úzce souvisejí. Klíčem k obojímu je především ochota neulpívat na ničem, čeho již bylo dosaženo, a stále se napřahovat k něčemu ještě dokonalejšímu. Jedině člověk, který stále překračuje vlastní hranice, může poznávat nekonečného Boha, protože se mu stává podobným.

V této knize si Eliade klade otázky po smyslu historické existence člověka. Jak sám uvádí v předmluvě, vhodným podtitulem knihy by mohl být Úvod do filosofie dějin. Není to však spekulativní analýza pojmu dějin, ale zkoumání základních představ o světě v tzv. archaických společnostech, které sice žijí své dějiny, ale snaží se od nich odhlížet, dokonce je popírat. Archaický člověk, který je pro Eliadeho šifrou pro náboženského člověka vůbec, věří, že profánní svět konkrétních lidských dějin je úpadkovým způsobem existence. Skutečný a smysluplný je pouze mytický čas absolutního počátku, kdy všechno bylo nové. Pouze účastí na posvátném světě bohů a héroů, který zde byl v onom čase (in illo tempore), člověk skutečně jest, a pouze opakováním počátečních vzorů jejich jednání nabývá smyslu i jeho jednání. Dějinný pobyt člověka se stává snesitelným jen periodickým obnovováním světa, tedy věčným návratem k prvotním paradigmatům, archetypům, a jejich reaktualizací.

Autorka interpretuje Hegelovu Fenomenologii ducha jako popis cesty, na níž vědomí na každé zastávce formuluje konkrétní model světa. V jednotlivých modelech se kříží deskripce i normativní nárok: modely slouží porozumění situace, v níž vědomí aktuálně žije, ale zároveň jsou i výrazem toho, v jakém světě vědomí chce žít. Formulace modelů proto není jen teoretickým výkonem, ale vždy rovněž stanoviskem, které proměňuje aktuální svět. Cesta Fenomenologie, která je cestou konfliktů, nakonec ústí do světa, v němž vědomí může být svobodné. Tímto světem je skutečnost post-osvícenecké moderny: právě zde totiž vědomí nahlíží, že svět není vůči člověku cizí a že naopak jeho vlastní myšlení vstupuje do světa, např. v podobě moderních institucí, jejichž úběžníkem je rovnost, nikoliv hierarchické vztahy. Proti tradičním interpretacím Hegelovy filosofie představuje autorka čtení, které neústí v suverenitu absolutního ducha pojatého jako čisté myšlení povznesené na předmětnost. Absolutní vědění lze naopak interpretovat jako odmítnutí představy, že by se jednotlivá podoba vědomí mohla považovat za absolutní. Jak čteme v závěru Fenomenologie ducha, nekonečno kypí duchu vstříc z mnohosti, která je ve světě, nikoliv ze suverénní jednoty absolutního ducha.

Základní dílo francouzského existencialismu, v němž se autor pokusil navázat na Heideggerův filosofický výklad lidské konečnosti, kterou chápe jako možnost být tím, čím nejsem, a nebýt tím, čím jsem. Jean-Paul Sartre v tomto rámci vykládá lidskou svobodu, situovanost všech projektů a v rámci analýzy konkrétních vztahů k druhému člověku podává i svůj slavný výklad, v němž se lidská otevřenost pro možnosti neautenticky zvěcňuje.

Další svazek Sebraných spisů obsahuje úplný text knihy, za niž Patočka obdržel v roce 1964 od Československé akademie věd titul doktora věd (Dr. Sc.). Monografie staví Aristotela do souvislosti vývoje pojmu pohybu od presokratiků až po vznik moderní vědy, kdy je Aristotelés vystřídán Galileem. Přitom se snaží korigovat jednostrannost vžitých představ o Aristotelovi a ukazuje, že je možno jej pochopit a vyložit pouze jako myslitele v ustavičném, vývoji, který problémy klade, rozvíjí, ale neuzavírá. Svazek bude rovněž obsahovat materiály z pozůstalosti, které se k tématu vztahují.

Nová odpověď na otázku svobody. Provokativní esej známého německého filosofa, beletristy a esejisty, blízkého svým myšlením M. Heideggerovi.

Apologie patří mezi Bernardovy spisy, v nichž řeší otázky související s mnišstvím v užším slova smyslu. Základním námětem traktátu je polemika mezi tradičním pojetím mnišství a novými reformními směry. Podnětem k jejímu sepsání byly rozdíly mezi clunyjskými a cisterciáckými mnichy jak v pojímání obecných řeholních principů, tak konkrétní aplikace řeholních pravidel na každodenní život klášterních komunit.

Ve svém stěžejním díle si autor položil tradiční otázku po bytí zásadně novým způsobem. To jej přivedlo k přehodnocení dosavadní filosofické tradice. Výklad lidského bytí ve světě, k němuž v tomto díle dospěl, představuje přelom, jímž se filosofii otevřely nové, dodnes nevyčerpané možnosti.

Kniha Lidské, příliš lidské, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval pomníkem krize, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou aforismů, jež autor zkomponoval do tematických skupin. Postavou svobodného ducha a filosofickým zájmem o bezpředsudečné poznání nejbližších věcí se zde Nietzsche definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schopenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici. Nevystupuje jen jako pokračovatel osvícenské kritiky náboženských a morálních představ,ale i jako pronikavý psycholog. Třebaže bylo toto dílo poněkud stranou zájmu velkých filosofických interpretací, představuje nesporně rozhodující obrat na Nietzschově cestě k vlastní filosofické pozici, a právě proto umožňuje lépe porozumět složitému vývoji jeho myšlení. Nové opravené vydání obou dílů v jednom svazku.

Sv. 5: Jeden z nejznámějších krátkých textú Nietzschova raného období (z roku 1873), za autorova života nevydaný. Obsahuje první náběh ke kritice metafyziky, který vychází z metaforičnosti lidského poznání. K textu jsou připojeny tematicky související záznamy z pozústalosti z téže doby. Přeložila Věra Koubová. Třetí vydání.

Formou rozhovoru, jehož vůdčí osobností je Sókrates, uvažuje Platón o vztahu věci, pojmu a pojmenování. První svazek řecko-českých vydání Platónových dialogů.

Spisy O Slunci a O světle představují zralou podobu autorova myšlení. První spis vychází z přirovnání ideje dobra ke Slunci a z analogie mezi viděním a věděním, jak je předkládá Platón v Ústavě. Spis O světle je inspirován plótínovskou metafyzikou světla. Alegorické výklady Slunce a světla patří ke klíčovým motivům Ficinova myšlení.

Kniha přináší dvojjazyčnou edici metafyzických textů Komenského. Jde o vydání jeho šesti spisů, které představují systematické pojednání o první filosofii: 1) Prima philosophia; 2) Janua rerum reserata sive Universalis sapientiae seminarium, vulgo philosophia prima et metaphysica dicta; 3) Scenographiae pansophicae pars II, quae portae scientiarum metaphysicae delineationem exhibet; 4) Janua rerum reserata, hoc est Sapientia prima, quam vulgo metaphysicam vocant; 5) Mundus possibilis ceu totius pansophiae basis; 6) Pansophiae gradus secundus, in quo homo mentis suae fontem, Mentem aeternam (et in ea mundum idealem seu archetypum), reperit et contemplatur. Latinský text je převzat z kritické edice Dílo J. A. Komenského, pouze s nutnými revizemi, český překlad je v zásadě pořízen nově, s oporou o již stávající překlady, pokud jsou, a o výsledky nového bádání o Komenského filosofii a jeho terminologickém systému. Publikace je uvedena analytickou studií o Komenského metafyzice a vybavena podrobným odborným komentářem. Vydavateli jsou Vojtěch Balík a Věra Schifferová.

Kniha je napsána formou krátkých, přehledně číslovaných odstavců a vyznačuje se krajní stručností a elegancí. Po svém vydání ovlivnila nejprve hnutí logického pozitivismu a posléze řadu filosofů, nejen analytických. Na prvním místě ovšem ovlivnila autora samého, jehož pozdější filosofování lze velmi dobře chápat právě jako snahu vyrovnat se s tímto svým dílem. Přeložil Petr Glombíček. Druhé opravené vydání.