Oikoymenh strana 20 z 38

Kniha je věnována Tertullianovi z Kartága (3. stol. po Kr.), jednomu z prvních latinsky píšících raně křesťanských autorů, a jeho názorům na lidskou duši, jež byly do značné míry ovlivněny stoicismem. První studie se zabývá Tertullianovým pojetím lidské duše jako těla svého druhu (corpus sui generis); druhá zkoumá jeho představy o původu a předávání této tělesné duše, jež je v posledku odnoží (tradux) duše Adamovy, z rodičů na jejich potomky. Kniha je doplněna exkursem o traducianismu v rané církvi a českým překladem vybraných kapitol Tertullianova spisu De anima.

Ve spisu Proti Kelsovi reaguje Órigenés na kritiku křesťanství z pera platónského filosofa působícího v polovině 2. stol. po Kr., který v šíření nové víry rozeznal reálné ohrožení dosavadního kulturního a náboženského řádu. Ve třetí knize obhajuje Órigenés působení křesťanských učitelů, jejichž přednášky oslovují nejen filosofické vzdělance, ale také lidi žijící na okraji tehdejší společnosti. Ve čtvrté knize pak vede spor o povahu Boží prozřetelnosti. Proti Kelsově přesvědčení, že jejím hlavním cílem je udržení stabilní prosperity kosmického celku, staví Órigenés křesťanský koncept prozřetelnosti zaměřené na spásu lidského pokolení.

Základní dílo francouzského existencialismu, v němž se autor pokusil navázat na Heideggerův filosofický výklad lidské konečnosti, kterou chápe jako možnost být tím, čím nejsem, a nebýt tím, čím jsem. Jean-Paul Sartre v tomto rámci vykládá lidskou svobodu, situovanost všech projektů a v rámci analýzy konkrétních vztahů k druhému člověku podává i svůj slavný výklad, v němž se lidská otevřenost pro možnosti neautenticky zvěcňuje.

V Nietzschových básních je takřka každé slovo prostoupeno ozvěnami jeho učení, a přesto v nich mnohdy vyvstává nezaměnitelný poetický tvar. I tam, kde básně nejsou postaveny na rytmu a rýmu, zbarvují je odstíny zvuku, srážejí se do aliterací, krystalizují v hříčky, hutní metaforami a vytvářejí smyslově naléhavou krajinu, jež je zároveň krajinou ducha. Myšlenkové souvislosti, které je u Nietzschových básní třeba respektovat, při překládání ještě znesnadňují úkol znovuvyvolat jejich zdroj, intenzitu nálady, jež inspirovala autora. Dvojjazyčné vydání však dovoluje čtenáři vrátit báseň do prostředí jejího zrodu a vyvážit nevyhnutelnou nedostačivost překladu.

OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR První díl dvousvazkového výboru nejvýznamnějších esejů L. Strausse, tvůrce svébytného pojetí politické filosofie a zakladatele vlivné školy politického myšlení. Výbor je koncipován tak, aby čtenáře seznámil s oběma pilíři Straussovy koncepce, v níž systematická zkoumání jsou vždy opřena o výsledky bádání v oblasti dějin politického myšlení. První svazek obsahuje texty zkoumající pojmy politické filosofie, modernity, dějin a přirozeného zákona. Přeložil M. Mocek.

Originální pojednání o struktuře židovské liturgie, vypracované katolickým odborníkem zabývajícím se vztahem židovství a křesťanství.

Benjamin Constant de Rebecque se narodil v Lausanne v protestantské rodině. Mládí strávil na cestách se svým otcem. Pobýval střídavě v Holandsku, Belgii, Německu a Anglii, v letech 17831785 studoval v Edinburghu. Určující pro něj bylo roku 1794 setkání s Mme de Staël. Během císařství musel Constant opustit Francii, do země se vrátil roku 1816. V období Restaurace byl jako poslanec vůdcem liberální opozice. Roku 1816 vydal psychologický román Adolphe (Adolf, česky 1903), ohlašující nastupující romantismus. Jeho nejvlivnějšími politickými díly byly protinapoleonský pamflet De lesprit de conquete et de lusurpation (1814, česky vyšel roku 2012 jako O dobyvačnosti a uzurpaci), Principes de politique ve verzi z roku 1815 a slavná přednáška De la liberté des Anciens comparée a celle des Modernes (1819, česky vyšla roku 2006 jako O antické svobodě ve srovnání se svobodou moderní). Nový náhled na Constantovo politické myšlení přineslo vydání rukopisné verze Principů politiky (Principes de politique, 1806) v roce 1980. Obsahuje zásady, které autor později rozvinul ve svých spisech a které hájil v praktické politice. Constant zde reflektuje Montesquieuova Ducha zákonů, kriticky se vypořádává s Rousseauem a navazuje na ekonomickou teorii Adama Smithe. Jeho kniha je reflexí toho, co pro politické myšlení znamenal otřes Francouzské revoluce. Rukopisná verze Principů politiky vyvrátila pochyby ohledně jednoty Constantova myšlení a potvrdila jeho význam pro politickou teorii klasického liberalismu, za jejíhož předního představitele je dnes Constant považován. Předložený svazek obsahuje první český překlad rukopisné verze Principů politiky z roku 1806. Přeložila H. Fořtová.

Kniha nabízí celkovou interpretaci myšlení Waltera Benjamina prostřednictvím výkladu jeho teorie pravdy. Pravda je podle Benjamina ve věcech samých, nikoli v poznání, ve světě však není vyjádřena dokonale, a Benjamin si proto klade otázku, jakými poznávacími a výrazovými prostředky ji lze zpřítomnit. Zpřítomnění pravdy přitom není jen teoretickým problémem, ale také problémem etickým a politickým, ba dokonce eschatologickým: Pravda si žádá své zpřítomnění, svou aktualizaci, a je proto zapotřebí změnit, spasit svět. Rekonstrukce Benjaminovy teorie pravdy tak umožňuje ukázat provázanost teoretických a praktických, materialistických a náboženských momentů Benjaminova myšlení.

Název My filologové odkazuje k materiálu pro stejnojmennou nečasovou úvahu, v níž chtěl Nietzsche revidovat humanistický pohled na antiku a zpochybnit dosud bezvýhradně přijímanou roli filologů jakožto vychovatelů, protože podle něho ukazují jen falešně idealizovaný obraz klasičnosti. Zároveň tento titul zastřešuje Nietzschovy drobnější filologicko-filosofické práce (Homér a klasická filologie, Pět předmluv k pěti nenapsaným knihám), v nichž se antika pro Nietzscheho stává živnou půdou k úvahám o moderní společnosti a kultuře a které dokreslují jeho ranou filosofii, formulovanou v té době ve Zrození tragédie z ducha hudby a v Nečasových úvahách. Druhé, opravené a doplněné vydání přináší v příloze rovněž překlad čtyř dopisů, které se váží k vydání Nietzschovy knihy Zrození tragédie a přinášejí také ohlédnutí za jeho filologickou kariérou.

Maurice Merleau-Ponty pronesl na College de France patnáct přednáškových cyklů (19521961). Po každém roce sepsal k příslušnému cyklu shrnutí a ta průběžně publikoval v ročence College. Souborné vydání shrnutí, které v roce 1968 uspořádal Merleau-Pontyho žák a přítel Claude Lefort, tak přináší ucelený přehled o tom, jak Merleau-Ponty interpretoval řadu důležitých filosofických témat ve středním a pozdním období své filosofické kariéry. Mezi tato témata patřilo zejména vyjadřování, mluva a řeč, dějinné utváření smyslu, příroda, život a lidské tělo ve vztahu k nim či výtvarné umění a literatura. Kromě toho Merleau-Ponty v přednáškách představil i své pojetí filosofie jako radikálního tázání či dialektiky bez syntézy.

Kniha ve svých šesti studiích přináší fenomenologický výklad lidského života orientovaný a vedený centrálním deskriptivním vodítkem, jímž jsou bytostně spjaté a vzájemně se podmiňující děje vydělování, závislosti, interakce a otevírání. Tyto děje, jakožto základní rozměr života, jsou sledovány jak na rovině v užším smyslu tělesné, tak na úrovních komplexnějších, týkajících se lidské existence jako celku.