Oikoymenh strana 20 z 49

Text, v němž je z celého Jaspersova díla vůbec nejobšírněji vyložena jeho koncepce tzv. „mezních situací“. Jaspers zde nejenom objasňuje specifičnost mezních situací obecně a jejich význam pro stávání se existencí, ale především postupně analyzuje jednotlivé mezní situace: smrt, utrpení, boj a vinu. Vzhledem k významu konceptu mezních situací v Jaspersově filosofii existence, ale též k jeho relevanci pro další vědní obory, jako je psychologie, theologie, lékařství či paliativní péče lze očekávat, že kniha bude sloužit jako cenný studijní materiál pro studenty a badatele nejenom z oboru filosofie, ale i jiných disciplín. Vzhledem k tomu, že téma tohoto textu se velmi citelně dotýká každého člověka, však kniha může oslovit i širší čtenářskou obec.

Rozprava o metodě byla vydána roku 1637 v Leidenu jako předmluva ke třem spisům, v nichž Descartes vykládá své matematické a přírodně filosofické názory (Dioptrika, Meteory a Geometrie). Autor v ní seznamuje čtenáře s motivy své práce, předkládá její dílčí výsledky a nabízí k úvaze teoretické i praktické výhody svého vědeckého přístupu. Za zmínku především stojí, že zde formuluje principy své vědecké metody a spolu s tím i podává náčrt své metafyziky. Stejně historicky významná je i jeho výzva změnit postavení člověka ve světě, již lze shrnout autorovými slovy: „staneme se jakoby pány a vlastníky přírody“. Rozprava o metodě je jedním z prvních textů, v nichž je vysloveno moderní porozumění člověka sobě i světu.

Kantova Kritika soudnosti (1790) představuje základní spis moderní filosofie umění. Důraz je v ní kladen na svébytnost estetických soudů, jež nepodléhají ani kritériu morálky, ani kritériu pravdivosti. Vedle obecných filosofických kategorií, které Kant nově včleňuje do svého kritického projektu (soudnost, účelnost), jsou zde pojednány pojmy génia, přírodní krásy, vznešenosti či originality uměleckého díla. Zvláštní pozornost je věnována také paradoxům, jež charakterizují estetický soud: ten se neopírá o obecné pravidlo, a přece má všeobecnou platnost, neodkazuje na žádnou vlastnost věci, a přece není čistě subjektivní. V druhé části spisu se Kant věnuje tématům, která se v současnosti vracejí do centra filosofických debat. Zabývá se otázkou teleologie v přírodě, fenoménem organismu či vztahem člověka k ostatním živým i neživým jsoucnům.

Otevřená společnost a její nepřátelé je jeden z nejdůležitějších spisů moderní politické filosofie, v němž Popper rozvíjí svou vlivnou teorii demokracie a budování institucí a proti holistickému sociálnímu inženýrství, navrhujícímu „systémová řešení“, obhajuje inženýrství dílčí, které místo neuskutečnitelného jednorázového nastolení co nejlepšího stavu hledí odstraňovat jedno po druhém ty nejpalčivější zla a nepořádky. Ale Otevřená společnost je daleko více než to: je to srozumitelný a čtivý text, kde čtivost není výsledkem chtěné snahy o popularizaci, nýbrž Popperova přesvědčení, že osud svobodného světa možná závisí na tom, aby se hlavní sdělení knihy dostalo k co největší skupině čtenářů. Tímto sdělením je: budoucnost je otevřená! Bude-li vám někdo tvrdit, že doba si žádá to či ono (v době psaní knihy plánované hospodářství a totalitární politiku), nemůže mít pravdu, protože o tom, co nastane, nerozhodují nějaké trendy či dějinná směřování, nýbrž rozhodnutí lidí. Důkladněji to dokazuje v Bídě historicismu (1957), ale šířit toto poselství se pokouší především zde (a přidává k tomu i kontroverzní, ale závažnou analýzu jistého aspektu díla největšího filosofa všech dob, za něhož Popper považuje Platóna).. Přeložila J. Odehnalová. Druhé vydání připravil J. Moural.

Metafyzika A je úvodní knihou souboru Aristotelových spisů věnovaných otázkám první filosofie. Aristotelés zde definuje filosofii jako vědu o prvních počátcích a příčinách. Na pozadí své vlastní nauky o příčinách podává přehled názorů svých předchůdců od Thaléta přes pythagorejce až po Platóna a podrobuje je kritice. Nový český překlad F. Karfíka.

Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo: jeho texty vycházejí v nových edicích i překladech, vrší se komentáře a interpretace. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení. V důsledku toho ale též nabývá na naléhavosti problém jeho prominentního nacistického angažmá. Kervéganova kniha z roku 2011 Schmittovu osobní zkompromitovanost na rozdíl od mnoha jiných interpretů nepopírá ani neomlouvá, bere ji jako nezvratný fakt. Lze dnes i přesto produktivně využívat Schmittových úvah a argumentů? Řečeno slovy názvu původního francouzského vydání Kervéganovy knihy: co si vlastně počít s Carlem Schmittem? Nebo jinak: jak vyjít od Carla Schmitta, jak z něj učinit myšlenkové východisko, od jehož omezení jsme zároveň schopni se odpoutat? Kervéganova odpověď se dělí na kapitoly o theologii (tedy otázku, zda je Schmitt „politickým theologem“, nebo naopak právním teoretikem), normativitě (předmět Schmittovy polemiky s H. Kelsenem), legitimitě (ohnisko Schmittova sporu s liberalismem a parlamentarismem), političnu a jednotě světa.

Katechetická řeč, tradičně zvaná „velká“, představuje nejdůležitější základy křesťanské věrouky, Řehoř z Nyssy ji zamýšlel jako určitý návod pro katechety, jak postupovat při výuce. Toto dílo je zajímavou ukázkou kappadocké teologie konce čtvrtého století. Dvojjazyčné vydání připravuje M. Bláhová.

Katechetická řeč, tradičně zvaná „velká“, představuje nejdůležitější základy křesťanské věrouky, Řehoř z Nyssy ji zamýšlel jako určitý návod pro katechety, jak postupovat při výuce. Toto dílo je zajímavou ukázkou kappadocké teologie konce čtvrtého století. Dvojjazyčné vydání připravuje M. Bláhová.

Protignostické pojednání O Kristově těle (De carne Christi), sepsané kolem roku 200, náleží k hlavním věroučným dílům zakladatele latinské křesťanské apologetiky Tertulliana z Kartága. Autor v něm proti doketistickým pojetím dokazuje, že Kristovo tělo bylo skutečným lidským tělem z masa a kostí, zrozené z panenské matky. V návaznosti na pavlovský koncept „bláznovství podle lidí“ pak podle Tertulliana právě zdánlivá paradoxnost vtělení potvrzuje jeho pravdivost a skutečnost. Latinsko-české vydání doplněné úvodní studií a výkladovými poznámkami připravil P. Kitzler.

Protignostické pojednání O Kristově těle (De carne Christi), sepsané kolem roku 200, náleží k hlavním věroučným dílům zakladatele latinské křesťanské apologetiky Tertulliana z Kartága. Autor v něm proti doketistickým pojetím dokazuje, že Kristovo tělo bylo skutečným lidským tělem z masa a kostí, zrozené z panenské matky. V návaznosti na pavlovský koncept „bláznovství podle lidí“ pak podle Tertulliana právě zdánlivá paradoxnost vtělení potvrzuje jeho pravdivost a skutečnost. Latinsko-české vydání doplněné úvodní studií a výkladovými poznámkami připravil P. Kitzler.

Protignostické pojednání O Kristově těle (De carne Christi), sepsané kolem roku 200, náleží k hlavním věroučným dílům zakladatele latinské křesťanské apologetiky Tertulliana z Kartága. Autor v něm proti doketistickým pojetím dokazuje, že Kristovo tělo bylo skutečným lidským tělem z masa a kostí, zrozené z panenské matky. V návaznosti na pavlovský koncept „bláznovství podle lidí“ pak podle Tertulliana právě zdánlivá paradoxnost vtělení potvrzuje jeho pravdivost a skutečnost. Latinsko-české vydání doplněné úvodní studií a výkladovými poznámkami připravil P. Kitzler.

První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky. Základním předpokladem tohoto procesu tudíž je neakceptovat ihned žádnou formu poznání jako poznání, neboť subjekt by mohl být zaskočen pochybnostmi - prvotním se stává vědomí nepochybných případů poznatků, skutečně vystihující předměty svého poznání. Zakladatel fenomenologie zkoumá možnosti objektivních věd při poznávání problematiky transcendence. Jak může poznání překročit samo sebe a vystihnout bytí, které nelze najít v rámci vědomí? Subjekt nesmí použít transcendentní redukci, ale fenomenologickou redukci - tj. vyloučení všech transcendentních tezí. Fenomenologickou redukci představuje vztažení "neplatnosti" k veškeré existenci transcendence. Vědecké hypotézy, teorie, platnosti, skutečnosti se stávají přípustné pouze jako fenomény. Radikální zdůraznění lidského vědomí jako absolutního "čistého bytí", zcela odlišného od skutečnosti ostatní reality. Jednotlivé věci jsou dány pouze v jevu a jeho prostřednictvím! Přílohu tvoří dva Patočkovy články o Husserlově transcendentální metodě.

První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky. Základním předpokladem tohoto procesu tudíž je neakceptovat ihned žádnou formu poznání jako poznání, neboť subjekt by mohl být zaskočen pochybnostmi - prvotním se stává vědomí nepochybných případů poznatků, skutečně vystihující předměty svého poznání. Zakladatel fenomenologie zkoumá možnosti objektivních věd při poznávání problematiky transcendence. Jak může poznání překročit samo sebe a vystihnout bytí, které nelze najít v rámci vědomí? Subjekt nesmí použít transcendentní redukci, ale fenomenologickou redukci - tj. vyloučení všech transcendentních tezí. Fenomenologickou redukci představuje vztažení "neplatnosti" k veškeré existenci transcendence. Vědecké hypotézy, teorie, platnosti, skutečnosti se stávají přípustné pouze jako fenomény. Radikální zdůraznění lidského vědomí jako absolutního "čistého bytí", zcela odlišného od skutečnosti ostatní reality. Jednotlivé věci jsou dány pouze v jevu a jeho prostřednictvím! Přílohu tvoří dva Patočkovy články o Husserlově transcendentální metodě.

V úvodu tohoto dialogu se setkáváme s Hippokratem, který žádá Sókrata, aby se za něj přimluvil u Prótágora. Hippokratés se chce u tohoto slavného sofisty učit. Hippokratés totiž ví, že sofista umí udělat člověka dovedným řečníkem. Slyší od Sókrata vý stražná slova, jak je nebezpečné kupovat od sofistů nauky, o kterých není jisto, zda-li budou prospěšné či škodlivé. Nato přichází Sókratés s Hippokratem za Protágorou, kde hlavním tématem dialogu je, zda-li jde učit zdatnosti.

Klasické dílo novověké filosofie vychází v novém překladu s paralelním latinským textem a poznámkami, obsahujícími mimo jiné hlavní odchylky francouzského autorizovaného překladu od původní latinské verze. Přeložili P. Glombíček a T. Marvan. Druhé vy dání Francouzský filosof absolvoval jezuitskou školu v La Fleche, poté vystudoval práva v Poitiers, načež v Holandsku vstoupil do vojska prince Oranžského, jež se chystalo k tažení do Čech. V armádě se díky Isaaku Beekmanovi hlouběji obeznámil s mate matikou. Během vojenského tažení pracoval na koncepci univerzální vědy. Tehdy objevenou metodu pak uplatnil v řadě prací z několika vědních oborů, především v geometrii a optice. Jeho nejstarší spis Studium bonae mentis zůstal podle všeho ztracený. C ompendium musicae daroval svému učiteli Beekmanovi k Novému roku 1619. Pravidla pro vedení rozumu (česky 2001), na nichž pracoval střídavě od roku 1619 skoro až do konce dvacátých let, vyšla také až posmrtně. Koncem dvacátých let se Descartes odstěho val na holandský venkov, kde díky dědictví žil v relativním klidu téměř až do své smrti. Poprvé připravil text k vydání. Zveřejnění Traité de la Lumiere a Traité de lhomme však v roce 1632 zastavil po zprávách o postihu Galilea Galilei. První veřejn ě vytištěnou knihou tak byla Rozprava o metodě (česky 1947, 1992) se čtyřmi navazujícími Eseji, jež ukazovaly aplikaci metody vyložené v úvodním textu na jednotlivé obory. Po ohlasu první publikace vycházejí v roce 1641 Meditace o první filosofii (če sky 1970, 2001), kde se Descartes poprvé soustředil čistě na metafyzická témata. Knihu doprovodilo několik sad námitek významných dobových myslitelů a úspěšná kniha se brzo dočkala řady různých vydání. V roce 1644 Descartes připravil systematický ško lský výklad své filosofie Principy filosofie (český výbor 1998). V nich shrnul jak témata první filosofie z Meditací, tak valnou část své dosavadní práce z přírodovědy. Jinak strávil druhou půli čtyřicátých let stále ostřejšími polemikami se svými od půrci, především z řad tradičních univerzitních učitelů. Distancoval se zároveň od radikálních interpretací své filosofie. Jeho vlastní práce se stále více zaměřovala na lidskou fyziologii s vazbou na etiku. Výsledkem byly Vášně duše z roku 1649 (česky 2003). Kromě zmíněných spisů ovšem Descartes vedl celý život pilnou, převážně intelektuální korespondenci, jež naplnila pět z jedenácti svazků jeho sebraných spisů. Koncem roku 1649 přijal pozvání švédské královny Kristýny na její dvůr do Stockoholmu, kde začátkem února 1650 ve Stockholmu po krátké nemoci zemřel.

Sv. 7: Poetika je prvním filosofickým dílem, v němž se básnické umění stalo předmětem teoretické reflexe. Aristotelés se v něm zabývá mj. problematikou tragédie a epiky, které byly v Řecku považovány za nejzávažnější obory básnické tvorby. Překlad Poetiky je doplněn o soubor krátkých výpiskú (známý pod názvem Anonymní pojednání o komedii), který je pokládán za svědectví o obsahu nedochované II. knihy tohoto Aristotelova díla. Kniha v překladu M. Mráze vychází v zrcadlovém řecko-českém vydání, opatřeném úvodní studií a poznámkami. 2014 - dotisk vydání z roku 2008.