Oikoymenh strana 19 z 49

Jakkoli by nám prospělo, kdybychom své myšlenky sdělili též přístupnější formou, chceme dát přednost formě přísnější a tímto pojednáním pokud možno podat příklad metody, která se od dosavadní odlišuje tím, že je skutečně neoddělitelná od obsahu – říká se na úvod „farářova vyprávění“. K českým čtenářům se dostane jeden z ústředních textů německé romantiky od myslitele, který po desítky let nebyl ochoten zastavit se v tvůrčím (= poetickém) hledání a spokojit se s co nejrafinovanějším rozvedením jednoho myšlenkového systému. Jednu z etap Schellingovy básnicko-filosofické cesty nám otevírá Klára, jež vznikla po předčasné smrti jeho múzy Caroliny.

Ciceronův spis O zákonech úzce navazuje na jeho dílo O věcech veřejných. Oba tyto dialogy jsou zároveň míněny jako římská obdoba Platónových dialogů Ústava a Zákony. Ze spisu O zákonech, který Cicero nejspíše nikdy nedokončil, se dochovaly necelé tři knihy a několik zlomků. První kniha tematizuje především otázku přirozeného práva, ve druhé knize se Cicero zabývá náboženskými zákony, ve třetí knize nastiňuje rozdělení a kompetence politických úřadů. Jako bytostný Říman Cicero nenavrhuje zákony pro ideální obec mimo reálný svět, ale pro dokonalejší podobu stávající římské republiky, jejímuž rozvratu se snaží zabránit. Český překlad v zrcadlovém vydání připravili J. Janoušek a M. Novotný. Poznámkami opatřil M. Novotný.

Studie Kdo je člověk? je rozšířenou verzí přednášky, kterou Heschel proslovil na Stanfordské universitě v roce 1963 (Raymond Fred West Memorial Lectures at Stanford University). Bývá považována za klíčovou práci Heschelovy filosofické antropologie, je to vlastně zhuštěná forma výše uvedených filosofických úvah z padesátých let, doplněná o některé pozdější postřehy. Základním tématem je otázka, co znamená být člověkem, jaké jsou základní atributy lidského bytí, v čem spočívá identita člověka, jaký je rozdíl mezi „bytím“ a „žitím“ apod., to vše na pozadí Heschelovy svébytné koncepce vztahu Boha a člověka, jak ji zformuloval ve své „hlubinné theologii“ (depth-theology), jejíž kořeny lze nalézt už v jeho disertaci Die Prophetie z roku 1936.

Práce na základě širokého srovnávání literárních textů a výtvarného umění 19. století předkládá portrét fenoménu romantické touhy (Sehnsucht) vztažené k cíli, který je vzdálený, zahalený, nedosažitelný či skrytý. Podrobně tuto zkušenost, v níž se protíná radost a smutek, charakterizuje a pomocí metody ideálních typů představuje spektrum postojů k ní od přitakávajících po ostře kritické. Zvláště se dotýká tématu možných naprosto protikladných hodnocení Sehnsucht v rámci křesťanství. Studie ukazuje praktické důsledky jednotlivých odpovědí na otázku po vztahu mezi nekonečnou touhou a konečným světem, mezi přísliby vzdáleného naplnění a všedním dnem.

Významný antický filozof rozvíjí vlastní koncepci státu, jeho ochrany, občanství a správy obce. Ideální státní uspořádání se opírá o společenství majetku a žen a rozumnou chudobu, která nepřeje přepychu. V tomto státě bude vládnout vnitřní harmonie, zrozená z hierarchického uspořádání v podobě tří základních společenských tříd - vládnoucích filozofů, válečníků, řemeslníků a rolníků. V čele státu by měli stát ti nejlepší s důkladnou výchovou, jež jim umožní dobrat se filozofického poznání dobra, vyzařujícího světlo pravdy. Všechny ostatní formy státu jsou hluboce provázány s nespravedlností...

Kolektivní monografie se systematicky věnuje hlavním filosofickým problémům Platónovy Obrany, zejména péči o duši, povaze moudrosti a vědění a vztahu filosofa k náboženství, smrti a k obci. Zvláštní pozornost je věnována dramaturgickým kulisám, tedy situaci na soudu, a jedinečné postavě Sókratově.

Filosofická prvotina Valeriána Magniho (1642) vychází ze středověké a renesanční metafyziky světla. Zároveň jeho přístup vykazuje určité subjektivistické rysy, neboť východisko filosofie spatřuje v analýze poznávacích aktivit filosofovy vlastní mysli (egoitas). Magni zde zdůrazňuje epistemologický význam světla jako podmínky smyslového i rozumového poznání a připisuje světlu i klíčový význam ontologický, protože každé jsoucno je ontologicky závislé na Světle mysli, které je identické s Bohem. Magniho filosofická prvotina byla ve své době (kupř. N. Mersennem) chápána jako blízká filosofii René Descarta.

Sv. 10/2 s podnázvem Od Fichta po Hegela od autorů Jaeschkeho a Arndta pojednává o filosoficky plodném období, v němž se myslitelé jako Fichte, Schelling a Hegel vyrovnávají s Kantovou filosofií. Autoři se nevěnují jen ústředním postavám německého idealismu, ale čtenáře seznamují s obnoveným zájmem o Spinozovo myšlení, s filosofickým odkazem raných romantiků či se „sporem o atheismus".

Další svazek platónovských spisů. Dialog hledá ideální uspořádání obce, účastníci diskuse rozebírají hodnoty, normy a měřítka, které by měly být základem optimálního společenského zřízení.

Jádro Lovaňských přednášek tvoří výklad tří významných příspěvků k rozvoji moderního vědeckého myšlení, na jejichž vzniku se podílelo prostředí českých zemí. Jde o Keplerovu astronomickou fyziku, Komenského projekt univerzální výchovy a Bolzanovo vědosloví. Spojnicí mezi těmito koncepcemi je ideál sjednoceného vědění. Rámcem Lovaňských přednášek je zamyšlení nad kulturními dějinami českých zemí obsahující kritiku jejich národního pojetí inspirovaného Herderovou filosofií.

Krátký spis z r. 1938 představuje jedno z nejdůležitějších Voegelinových děl. Ukazuje strukturální podobu ideologických masových hnutí (fašismu, nacismu, komunismu) s politickými náboženstvími, interpretuje je jako jejich sekularizovanou podobu a zařazuje do jejich historického vývoje. Kniha podnítila trvalou diskusi o vztahu sekulární politiky a kultury k náboženství, která dnes nově získává na aktualitě.

Věda se dnes stala nedílnou součástí našeho světa i našich životů. Tato mimořádná role vědy však nebyla dosud uspokojivě reflektována; pokud filosofie vědu vůbec brala v potaz, buď ji kritizovala (např. fenomenologie), anebo se její pomocí jen snažila řešit tradiční epistemologické či ontologické problémy (např. naturalismus). Jestliže však filosofie není schopna vědu přiměřeně reflektovat, ukazuje tím jen vlastní omezenost a neužitečnost. Filosofie je však nezastupitelná. Formuje naše myšlení: vytváří myšlenková schémata, jejichž prostřednictvím rozumíme světu i sobě samým. Dosavadní neschopnost filosofie porozumět vědě souvisela především s tím, že vědu (skutečnost i člověka) reflektovala pouze na základě tradičních pojmů a kategorií, které byly ovšem kdysi vytvořeny pro popis zcela jiných podmínek, než v jakých se lidstvo nachází dnes. Tato kniha je pokusem o vytvoření či nalezení takových schémat a pojmů, které by umožnily adekvátnější pochopení situace, v níž se dnešní lidstvo nachází a v níž věda hraje klíčovou roli. První část knihy představuje historickou analýzu vztahu filosofie a vědy, z níž vyplývá, že filosofie je naším sebeporozuměním. Analýza druhé části ukazuje, že věda je skutečnost (přinejmenším z praktického hlediska našeho jednání nelze dnes totiž vědu od skutečnosti odlišit).

Kniha Dialog, etika a politika vznikala v průběhu patnácti let. Je rozdělena do tří tematických okruhů (dialog, etika a politika) a její jádro tvoří studie k tzv. raným a středním Platónovým dialogům. Autor navazující na práce Th. Eberta na základě dialogického čtení hledá souvislost mezi péčí o duši, jednotou ctností, dialektikou a ideou dobra. Zároveň ukazuje sporné důsledky, jež vyplývají z přijatých předpokladů, jako je např. „dokonalý“ život občanů v dialogu Charmidés nebo nejlepší uspořádání obce v páté knize Politeie či dvojí pojetí spravedlnosti v dialozích Gorgias a Politeia. Završení Platónových eticko-ontologických úvah nachází autor v koncepci dialektiky a ideje dobra v sedmé knize Politeie, která Platónovo střední období uzavírá.

První svazek nesoucí podnázev od Kanta k Schopenhauerovi, představuje Kantovo přelomové dílo ve všech jeho aspektech. Další část knihy je věnována bohatému působení Kantovy filosofie. Nejvýznamnější z myslitelů, které se kriticky vyrovnávají s Kantem, je Schopenhauer, jehož dílo Svět jako vůle a představa bezprostředně vyrůstá z kritického zhodnocení Kantovy filosofie.

Druhý díl tohoto zásadního spisu dějin politické filosofie a politickésociologie nebyl dosud nikdy do češtiny přeložen, přestože dvousvazkovédílo tvoří jednolitý celek. Stejně jako první díl i tento svazek je opatřen předmluvou překladatele a vysvětlivkami. Součástí knihy je téžpřeklad Obrany „Ducha zákonů“, v níž se Montesquieu vyrovnávás útoky jezuitů a jansenistů na svou knihu.

Text, v němž je z celého Jaspersova díla vůbec nejobšírněji vyložena jeho koncepce tzv. „mezních situací“. Jaspers zde nejenom objasňuje specifičnost mezních situací obecně a jejich význam pro stávání se existencí, ale především postupně analyzuje jednotlivé mezní situace: smrt, utrpení, boj a vinu. Vzhledem k významu konceptu mezních situací v Jaspersově filosofii existence, ale též k jeho relevanci pro další vědní obory, jako je psychologie, theologie, lékařství či paliativní péče lze očekávat, že kniha bude sloužit jako cenný studijní materiál pro studenty a badatele nejenom z oboru filosofie, ale i jiných disciplín. Vzhledem k tomu, že téma tohoto textu se velmi citelně dotýká každého člověka, však kniha může oslovit i širší čtenářskou obec.