Oikoymenh strana 26 z 38

Německý originál knihy Mimo dobro a zlo. Předehra k filosofii budoucnosti (Jenseits von Gut und Böse. Vorspiel einer Philosophie der Zukunft) byl poprvé publikován v Lipsku roku 1886 autorovým vlastním nákladem. Kniha tedy vyšla bezprostředně po Tak pravil Zarathustra (1883-1885), ale materiál k ní shromažďoval Nietzsche už od začátku 80. let, čerpaje z poznámek zapsaných dokonce i před vydáním Radostné vědy (1882). Nietzsche sám charakterizuje místo, které tato kniha zaujímá mezi jeho ostatními spisy, takto: "Myšlenky, první zápisky a formulace všeho druhu, které tvoří základ spisu, spadají do mé minulosti: totiž do oné záhadné doby, ve které vznikala kniha Tak pravil Zarathustra: již tato paralelnost by mohla přispět k porozumění tomuto tak těžko srozumitelnému dílu, zejména k porozumění jeho vzniku (...). I když Předehra k filosofii budoucnosti nechce platit za komentář k Zarathustrovým řečem, přece jen jde o jakýsi předběžný glosář, v němž se vyskytují všechny nejdůležitější pojmové a hodnotové inovace oné knihy (...) a jsou nazvány jménem." V téže době se Nietzsche zároveň začíná postupně zaměřovat na ústřední pojem své pozdní filosofie, na vůli k moci, takže kniha Mimo dobro a zlo přináší v autorské a dopracované podobě mnohé z myšlenkových motivů obsažených ve známém výboru z Nietzschovy pozůstalosti z druhé poloviny 80. let, který pod titulem Vůle k moci vydala jeho sestra Elisabeth a Peter Gast. Přeložila Věra Koubová.

Svazek nazvaný Křestní katecheze přináší českému čtenáři text tří Ambrožových spisů spojených s křesťanskou iniciací Výklad vyznání víry, O svátostech a O tajemstvích. Ty neseznamujívčtenáře pouze s antickou podobou obřadu předání křestního vyznání, jednotlivých křestních obřadů a prvního slavení eucharistie pokřtěnými, ale kladou si rovněž za cíl uvést posluchače do smyslu, proč právě tyto svátosti spojují věřícího s tajemstvím Krista, a otevírají mu tak cestu ke spáse. Současně se jedná o význačnou ukázku Ambrožovy alegorické exegeze, kterou v těchto svých mystagogických spisech aplikuje mnohovrstevnatě jak na biblický text, tak na liturgický obřad. Ambrožovy katecheze, které si uchovávají aktuálnost i pro současné uvažování o smyslu a podobě bohoslužby, jsou však zajímavé nejen z hlediska dějin liturgie, ale rovněž pro nabízený vhled do pozdně antické theologie i způsobu předávání theologických konceptů tehdejším posluchačům.

Heideggerovo pojednání O bytnosti základu bylo publikováno krátce po Bytí a času a vznikalo současně s přednáškou Co je metafyzika?. Heidegger v něm nastoluje otázku po počátku či základu v návaznosti na filosofickou tradici sahající od Platóna a Aristotela, přes Leibnize a Kanta až po Schellinga. Sám však tuto otázku klade s novou radikalitou tím, že ji staví na půdu problému transcendence a svobody pobytu. Pojednání ústředních témat spisu, jako je transcendence, svoboda a transcendentální pojem světa zároveň vrhá objasňující světlo na některé myšlenkové motivy Bytí a času i přednášky Co je metafyzika?. Význam tohoto spisu spočívá také v tom, že se zde objevuje myšlenka „ontologické diference“ jsoucna a bytí (poprvé formulovaná v Základních problémech fenomenologie z roku 1927), jejímž základem je podle Heideggera právě transcendence pobytu. Český překlad vychází v zrcadlovém německo-českém vydání. Přeložil Václav Němec.

Jean-Luc Nancy patří mezi nejvýznamnější žijící francouzské filosofy. Publikoval přes dvacet knih, mimo jiné na témata současné lidské společnosti (La communauté désoeuvrée, 1983), konečnosti(Une pensée finie, 1990) a těla (Corpus, 1992). Několik knih věnoval známým filosofům (například Marxovi a Heideggerovi). Svým myšlením navazuje zejména na Jacquese Derridu a jeho koncepci dekonstrukce, spolupracoval s Philippem Lacoue-Labarthem. Předkládaný spis Vetřelec popisuje Nancyho zkušenost s transplantací srdce, kterou podstoupil na začátku 90. let. Mezi hlavní témata patří přitakání lidské zranitelnosti a iluzornost představy, že naše tělesná existence je jasně ohraničenou pevností.

Od knihy známého stoupence konzervatismu s lakonickým názvem Krása, vydané původně Oxford University Press v rámci řady kratičkých úvodů, bychom nejspíše očekávali hledání odpovědi na otázku, co vlastně krása je. Roger Scruton ale nic podobného (z dobrých důvodů) nedělá. Namísto toho ve svých úvahách věnovaných postupně lidské, přírodní, každodenní a umělecké kráse velmi přístupnou formou artikuluje zkušenost setkání s krásou. Už tento postup vyjadřuje autorovo přesvědčení, že zkušenost s krásou je kontinuální: vnímavost pro minimální krásu prostřeného stolu není co do své podstaty odlišná od kontemplace velkých uměleckých děl nebo přírodní scenerie. Scrutonova ústřední myšlenka je přitom (skoro provokativně) tradiční: ačkoli krása není rysem samotné skutečnosti a v tomto smyslu není objektivní, přesto je universální hodnotou založenou v naší racionální přirozenosti. Zde autor nezapírá svou kantovskou inspiraci, když kontemplaci krásy spojuje s nezainteresovaným zájmem, který pramení z pouhého rozumu. Krásné věci a bytosti jsou podle Scrutona takové, na které pohlížíme jako na jednotlivé, pro ně samotné a v té formě, v níž se nám samy zpřítomňují. Jak ale může být zkušenost s krásou současně nezainteresovaná a zároveň do sebe zahrnovat - v souladu se Scrutonovou tezí kontinuity krásy - nejen kontemplaci uměleckých děl, ale i zájem o krásu každodenních věcí (které jsou často zároveň účelné) a stejně tak i pozornost zaměřenou na krásu člověka? Jaký postoj je ostatně zainteresovanější než právě touha po krásné lidské bytosti? Hledání odpovědi na tyto otázky, jež evokují dědictví platonismu, tvoří hlavní linii úvah knihy. Platonská inspirace zaznívá především v myšlence, že krása touhu nejen vyvolává, ale také si žádá, abychom se touhy zřekli, a tím se blíží zkušenosti posvátna. A přece je Scrutonův rozhovor s Platónem zčásti polemický: jaké místo má podle této tradice v erotické touze jednotlivá bytost? Ryze fyzické touze na jednotlivci nezáleží a erós coby duchovní síla směřuje ke kráse jako takové, která jednotlivý objekt transcenduje. Jako protiváhu této představě nabízí Scruton interpretaci, podle níž erotická touha vposledku směřuje ke kontemplaci bytosti jakožto jednotlivé a v její vtělené povaze. Kniha v souvislosti s formulací soudů o kráse také postupně rozvíjí pojem vhodnosti, která je podle Scrutona jádrem estetické zdařilosti v jinak velmi různých kategoriích krásy. A obrací se mimo jiné i k Humeovu konceptu vkusu jako určité preference, jež odráží charakter toho, kdo soud vkusu pronáší. Silné Scrutonovo přesvědčení, že na charakteru záleží i ve věci správného posouzení krásy, se pak projevuje v posledních kapitolách, kde se autor vypořádává s některými současnými uměleckými počiny a s kulturními jevy na pomezí, nebo i za hranicemi estetična (jako je kýč a pornografie). Kniha je pozoruhodným uvedením do celé řady estetických problémů i proto, že zdánlivě abstraktní úvahy doprovází množstvím ilustrací z rozmanitých oblastí umění napříč staletími.

Významný starověký lékař a filosof Galén z Pergama (129asi 216) se v tomto živém, populárně laděném spisu zamýšlí nad tím, jak se člověk může vyléčit z nezvládnutých afektů, které mu kazí život, a zbavit se chyb, které mu zatemňují úsudek. Na příkladech z vlastního života i z života svých přátel ukazuje, s jakými potížemi se setkává člověk podléhající návalům vzteku, trápení nebo obavám ze ztráty, a nabízí konkrétní postupy, které mu pomohou najít ztracenou sebeúctu. V druhé části se pak zabývá chybami úsudku, ať už jde o ochotu věřit nepodloženým tvrzením, nebo naopak pochybnost o tom, co je evidentně pravdivé, a doporučuje zvláště filosofům studium aplikované geometrie, jejíž výsledky lze (na rozdíl od většiny jejich nauk) ověřit v praxi. Úvod a překlad řeckého textu M. Havrda.