Oikoymenh strana 24 z 38

Kniha přináší dvojjazyčnou edici metafyzických textů Komenského. Jde o vydání jeho šesti spisů, které představují systematické pojednání o první filosofii: 1) Prima philosophia; 2) Janua rerum reserata sive Universalis sapientiae seminarium, vulgo philosophia prima et metaphysica dicta; 3) Scenographiae pansophicae pars II, quae portae scientiarum metaphysicae delineationem exhibet; 4) Janua rerum reserata, hoc est Sapientia prima, quam vulgo metaphysicam vocant; 5) Mundus possibilis ceu totius pansophiae basis; 6) Pansophiae gradus secundus, in quo homo mentis suae fontem, Mentem aeternam (et in ea mundum idealem seu archetypum), reperit et contemplatur. Latinský text je převzat z kritické edice Dílo J. A. Komenského, pouze s nutnými revizemi, český překlad je v zásadě pořízen nově, s oporou o již stávající překlady, pokud jsou, a o výsledky nového bádání o Komenského filosofii a jeho terminologickém systému. Publikace je uvedena analytickou studií o Komenského metafyzice a vybavena podrobným odborným komentářem. Vydavateli jsou Vojtěch Balík a Věra Schifferová.

Hegel ve Francii Francouzská recepce Hegelovy filosofie času

Autorka zasazuje Filónův život a jeho intelektuální činnost do historických souvislostí na přelomu epoch (Filón byl současníkem Ježíšovým), všímá si jeho závislosti na dobovém řeckém filosofickém myšlení na jedné straně, a pokusů vyrovnávat se v tomto kontextu s vlastní náboženskou tradicí na straně druhé. Sleduje rovněž osud jeho duchovního dědictví, který měl vliv i na jeho pozdější dějinný obraz: apropriace jeho díla křesťanskou církví vedla k mylným představám o jeho konverzi, či dokonce o jeho biskupské hodnosti. Hlavní zájem práce se však zaměřuje na Filónovy alegorické biblické komentáře, i ve vztahu k midrašické produkci palestinského židovstva, a předkládá základní Filónovy filosoficko-theologické koncepce, týkající se zejména představy Boha a jeho stvořitelského díla prostřednictvím božského Logu.

Kniha mapuje hlavní směry řecké filosofie (epikureismus, skepticismus, stoicismus atd.) po smrti Alexandra Velikého do konce Římské republiky.

Prvořadý literární historik Giulio Ferroni (* 1943) se Machiavellimu věnuje již od počátku sedmdesátých let, kdy publikoval monografii o motivu životního zvratu a střetu s osudem v Machiavelliho divadelních hrách. Po třiceti letech promýšlení pak své úvahy k Machiavellimu shrnul v útlé, ale obsažné knize Machiavelli aneb o jistotě z roku 2003. Ferroni poměrně ostře odmítá představu o Machiavellim coby stoupenci vyhraněného politického konceptu a zaměřuje se naopak na dění jeho textů s jejich zvláštními perspektivami, metaforikou, výkladovými zvraty, energickým vyjadřováním atd. Machiavelliho tedy čte jako filolog, místa z Vladaře a Rozprav staví vedle citátů z Mandragoryči Machiavelliho poezie a florentského autora vřazuje do dobového kontextu, literárního (Castiglione, Ariosto) i diskurzivního (lidová politická moudrost a reálná praxe florentské politiky). Pozoruhodnou pointou je, že právě v tomto literárním čtení se též projevuje mimořádná Machiavelliho aktualita: Ferroni jej prezentuje jako stoupence politiky nápravy (politica del rimedio), která hledá léky na pragmaticky vnímané neduhy.

Východiskem Lévinasova myšlení je Husserlova fenomenologie a Heideggerova ontologie, s nimiž vede polemnický dialog. Kriticky se staví proti chápání dějin, společnosti a člověka jako celku či totality, které hledisko nekonečnosti dává do pozadí.

Výsledky Nietzschova pozdního myšlení byly více než sto let čteny, vykládány a citovány jako nedokončené systematické dílo s titulem Vůle k moci, které bylo často pokládáno za jeho dílo stěžejní. Šlo o kompilaci z pozůstalosti, kterou připravili Peter Gast (Heinrich Köselitz) a autorova sestra. Tato kompilace měla na recepci poslední fáze Nietzschovy filosofie významný vliv. Vděčila za něj hlavně přehlednému tematickému uspořádání, které se opíralo o jeden z Nietzschových rozvrhů plánovaného díla, a také redukci textového materiálu na 1067 číslovaných fragmentů. Bez možnosti srovnat Vůli k moci s kompletní pozůstalostí, která mezitím vyšla v kritickém souborném vydání (naposledy péčí G. Colliho a M. Montinariho), není dnes už možné tuto kompilaci publikovat. Jen o málo přijatelnější je ovšem alternativa konfrontovat čtenáře s celým materiálem pozdní pozůstalosti bez jakéhokoli obsahového klíče a především bez možnosti najít v něm aforismy Vůle k moci citované a interpretované tak dlouho a tolika významnými autory. Zatímco ve velkých literaturách, např. francouzské či anglické, existuje jeden i více starších překladů Vůle k moci, ale zároveň v nich už existují i překlady kompletního kritického vydání, má český čtenář z pozdní pozůstalosti k dispozici stále jen několik velmi útlých a velice selektivních výborů ze čtyřicátých let minulého století. Nový český překlad proto přináší úplnou pozůstalost z let 18851889 v prověřeném znění kritického vydání a zároveň ji opatřuje aparátem (původním obsahem Vůle k moci s čísly aforismů a konkordancí mezi Vůlí k moci a kritickým vydáním), který zájemcům dovolí přečíst si souvisle aforismy k určitému tématu podle uspořádání Vůle k moci nebo dohledat libovolný aforismus z Vůle k moci i v čistě chronologickém uspořádání kritického vydání. Výsledná edice překladu je tedy obrácena jak do minulosti, k historii recepce, kterou Vůle k moci silně ovlivnila, tak do budoucnosti, protože na ucelený překlad této části pozůstalosti z posledních pěti let Nietzschovy tvorby bude možné kdykoli navázat překladem pozůstalosti z předchozích období.