Oikoymenh strana 31 z 38

V návaznosti na Foucaultův pojem „biopolitiky“ se Agamben snažípředvést, že svrchovaná politická moc je v západní myšlenkové tradicijiž od Aristotela chápána jako „moc nad životem“. S využitím analýzC. Schmitta a výsledků antropologického bádání Agamben definujesvatého člověka jako bytost, již lze zabít, ale nikoli obětovat. Tento paradox podle Agambena vymezuje postavení moderního jedince v systému,který ovládá kolektivní „holý život“ všech.

Tento svazek se zabývá počátky současného filosofického myšlení a jeho hlavními představiteli na přelomu 19. a počátku 20. století, obsahuje také výklad hlavních myšlenkových proudů té doby soustředěných kolem novokantismu, idealismu, realismu a fenomenologie. Zahrnuje celou škálu myslitelů od H. Cohena a E. Cassirera, přes E. Husserla, M. Schellera a J.-J. Merleau-Pontyho na jedné straně a H. Plessenra, A. Gehlena a B. Croceho na straně druhé, až k M. Weberovi či G. Lukácsovi.

Cyklus univerzitních přednášek z konce padesátých let.

Druhý díl tohoto zásadního spisu dějin politické filosofie a politickésociologie nebyl dosud nikdy do češtiny přeložen, přestože dvousvazkovédílo tvoří jednolitý celek. Stejně jako první díl i tento svazek je opatřen předmluvou překladatele a vysvětlivkami. Součástí knihy je téžpřeklad Obrany „Ducha zákonů“, v níž se Montesquieu vyrovnávás útoky jezuitů a jansenistů na svou knihu.

Nový překlad jednoho z nejdůležitějších děl politické filosofie dobyosvícenství vychází ze současného stavu bádání o politické teorii autoraDucha zákonů. Překlad je opatřen předmluvou překladatele a vysvětlivkami. Překlad prvního dílu je součástí projektu překladu celéhoDucha zákonů včetně Obrany „Ducha zákonů“ (druhý díl a Obranav češtině ještě nikdy nevyšly), kterou Montesquieu napsalv odpověď na útoky proti knize.

Poslední velká Whiteheadova filosofická práce je věnována úvahám o formování západní civilizace, jimiž autor dovršuje výstavbu své filosofické koncepce.

Sborník textů z 6. mezinárodního pražského platónského symposia,konaného v Praze ve dnech 17.–20. 10. 2007.

Moderní člověk, tvrdí Karl Löwith, pohlíží na svět zároveň okem víry i okem rozumu, a jeho vidění dějin je proto nevyhnutelně zkreslené. Dějiny západního světa byly po staletí nahlíženy z hlediska křesťanského, anebo klasického – z hluboké víry v Boží království, anebo z víry v opakující se a věčné životní cykly. Moderní mysl však není ani křesťanská, ani pohanská – a její výklady dějin jsou proto jen odvozeně křesťanské a ve výsledku protikřesťanské. Pro věřícího nejsou dějiny autonomní oblastí lidského usilování a pokroku, nýbrž sférou hříchu a smrti, která potřebuje vykoupení; v této perspektivě nelze historický proces jako takový pokládat za svrchovaně důležitý. Moderní myšlení vyhlíží pokrok, avšak vylučuje křesťanskou perspektivu důsledků stvoření a naplnění času; od starověkého světonázoru sice přejímá představu nekonečného pohybu, zároveň však odmítá jeho kruhovou strukturu. Moderní historické vědomí je tak se svým pojetím lineárních dějin jakousi křesťanskou „herezí“. To vysvětluje tendenci k eschatologickému pohledu na lidský pokrok, jež se v dějinách a ve filosofii často objevovala. Löwith rozvíjí tuto teorii ve svém dnes již klasickém díle na podkladě analýzy klíčových textů, přičemž začíná přístupnějšími filosofiemi dějin, které vznikly v devatenáctém a osmnáctém století, a postupně se propracovává nazpět k autorům starověkým a k Bibli.

Řeckočeské vydání souboru devíti homilií, v nichž jejich autor, kappadocký theolog Basil z Caesareje, podává výklad starozákonního vyprávění o stvoření světa, obsaženého v první kapitole knihy Genesis. Jeho interpretace je vedena myšlenkou, že stvoření

Studie věnovaná vztahu duše, řeči a zla v dialogu Faidón. Společněse svazkem Duše a krása v dialogu „Faidros“ vytváří dva díly rozsáhlejšího projektu věnovaného vztahu duše a řeči v Platónově filosofii.

Knížka patří dnes již ke klasickým studiím o zakladateli jedné z nejvlivnějších filosofických škol doby helenistické. Autor se v ní soustředil na náboženské aspekty Epikúrova vystoupení.