Oikoymenh strana 22 z 38

Pacidius Philalethi je filosofický dialog pojednávající o povaze změny a kontinua, nakolik jsou přítomné v pohybu složený more socratico v říjnu 1976 během plavby z Anglie do Holandska, na samém konci Leibnizových pařížských let. Mezi epochálními objevy diferenciálního počtu a rovnic zachování pohybu nabízí rozprava Pacidia (Leibnize samotného) a jeho druhů (ztělesňujících hlavní vědecké přístupy doby) metafysickou analýzu pohybu, změny, prostoru a času; otázek a těžkostí spojených se stavbou kontinua, které se filosofickou tradicí vinou od doby Zénónovy a nesou jméno labyrint. Řešení těchto otázek se nadále ukáže zásadním nejen pro Leibnizovo uchopení povahy kontinua a nekonečna a budoucí vývoj filosofie monád, ale obecně také pro možnost založení infinitesimálního počtu. Pacidius Philaléthovi proto znamenitým způsobem dává nahlédnout stejně tak do cest a úskalí raně novověké přírodní vědy aspirující k nekonečnu, jakož i do pozoruhodného labyrintu Leibnizovy metafyzické invence. K českému překladu tohoto nadlouho zapomenutého klenotu vědecké literatury je připojena obsáhlá úvodní studie, která jednak hledá místo dialogu obecně i dialogu Pacidius Philalethi zvláště v Leibnizově době a myšlení; jednak pojednává problém kontinua mezi geometrií a fyzikou jak co do filosofických zdrojů dialogu Pacidius Philalethi, tak co do otázky jeho utváření v ohnisku Leibnizových myslitelských snah. Doprovodný komentář k textu přináší konečně vysvětlení některých detailů kriticko-historické povahy, případně další rozevření perspektiv probíraných otázek.

Listy florentského platonika Marsilia Ficina De officiis a Veritas de institutione principis patří mezi nejvlivnější z celé Ficinovy korespondence jakožto stručná pojednání o v renesanci oblíbených tématech morální filosofie. Unikátní recepce se dočkaly i v českém prostředí počátku šestnáctého století, kdy byly přeloženy do humanistické češtiny, list Veritas dokonce dvakrát. Publikace přináší kritickou edici obou listů, jejich nový překlad do češtiny, jakož i transkripci obou staročeských překladů, jejichž autory byli Řehoř z Hrubý z Jelení a Oldřich Velenský z Mnichova. Kniha je uvozena studií, která pojednává o Ficinově korespondenci a jejím filosofickém významu obecně, analyzuje oba zmiňované listy a věnuje se jejich působení v renesanci a raném novověku. Zabývá se také kontextem českých humanistických překladů, který ukazuje, že platonik Marsilio Ficino byl v českém prostředí v prvních dekádách šestnáctého století vnímán a recipován především jako morální filosof.

Kolektivní monografie se systematicky věnuje hlavním hermeneutickým i filosofickým problémům Platónova dialogu Euthyfrón. Autoři se soustředí zejména na tři témata: za prvé na roli obou jeho mluvčích, za druhé na filosofický problém zbožnosti a za třetí na otázku, zda lze v dialogu nalézt rozvinutou teorii idejí.

Úvahy o polské vládě (1771) jsou posledním Rousseauovým politickým dílem, vznikly v době, kdy se Rousseau po mnohých peripetiích vrátil v červnu 1770 do Paříže a věnoval se psaní biografických děl, která podle autorova přání vyšla až po jeho smrti. Impulsem pro vznik Úvah byla žádost vzbouřených polských konfederátů o sepsání reformy polské ústavy. Rousseau této žádosti vyhověl pod podmínkou, že jeho spis nebude zveřejněn, ilegální kopie díla však v Paříži kolovaly již rok po jeho dokončení. Rousseau v tomto spisu řeší možnost přežití polského národa ve chvíli ohrožení státní existence Polska. Předjímá tak národnostní hnutí 19. století a opět se ukazuje jako bytostně originální myslitel. Úvahy o polské vládě svými četnými odkazy na Společenskou smlouvu potvrzují jednotu autorova politického myšlení i to, že Rousseau ani v pozdní fázi svého života neztratil nic ze síly své výřečnosti a svého přesvědčení. Překlad je doplněn vysvětlivkami překladatelky, rejstříkem, seznamem literatury a doslovem zasazujícím tento spis do dobových reálií.

Husserl v tomto svazku provádí základní rozlišení mezi empirickým a eidetickým zkoumáním, vysvětluje přístup závorkování, základní rozdíl mezi světem vnímaným jako objekt o sobě a světem vnímaným jako fenomén, pojmy čistého vědomí a fenomenologické pojetí rozumu.

Dějiny filosofie od Newtona po Rousseaua (Locke, Leibniz, Berkeley, Wolff, Lessing, Hume a další).

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).

Kniha je souborem statí, pojednání a přednášek vydaných při různých příležitostech od poloviny třicátých, ale hlavně během čtyřicátých let, poslední příspěvky jsou z konce let padesátých. O jejím významu svědčí už jen ta skutečnost, že vyšla ve čtyřech vydáních, z nichž předposlední a poslední bylo vždy rozšířeno. Kniha je rozdělena na dvě části. První se zabývá tzv. homérskou otázkou, a to z různých úhlů pohledu (historický přehled bádání, geneze textu, postava Homéra, resp. postava homérského pěvce, Homérova doba, odrazy krétsko-mykénského umění v Iliadě apod.). Druhá část, kterou doporučujeme číst s Homérovým textem u ruky, pojednává o vybraných scénách z Iliady i Odysseii (Hektor a Andromaché, Achilleovo rozhodnutí, Hektorova smrt, Odysseův návrat apod.; sem je zařazena i široce citovaná studie o Achilleově štítu), text ilustrují vyobrazení, většinou vázová, ale i drobných bronzových předmětů a zbraní. Zájemce o hlubší vhled do bádání o homérské otázce a homérských básních zde nalezne obsáhlý seznam odborné literatury, doplněný o literaturu současnou v ediční poznámce (S. Fischerová).

Adorno, který vystupoval proti výkladovým systémům, zde podává v podstatě úplný a originální estetický systém. Od vztahu umění estetiky a společnosti v prvních i posledních kapitolách se autor velmi zásadně vyslovuje ke vztahu krásna přírodního a uměleckého, ke kategoriím krásna a ošklivosti, k subjektivním a objektivním stránkám uměleckého díla, k jeho soudržnosti a smyslu, ke zdánlivosti, záhadnosti i pravdivému obsahu umění a zejména k rozpornému vztahu umění a skutečnosti.

Plútarchos zasadil svůj spis O Sókratově daimoniužánrově na pomezí historické novely a filosofického dialogu, do rámce skutečných událostí konce roku 378 př. Kr. v Thébách, kdy místní demokraté spolu se skupinou exulantů svrhli oligarchy vládnoucí krvavě a krutě pod ochranou spartské posádky. Spiklenci se scházejí v thébském Simmiově domě pod záminkou hovorů o filosofii. O jejich jednáních, činech a rozmluvách na filosofická témata, jež vedou mezi konspiracemi, referuje o něco později hostitelům v Athénách jeden z účastníků převratu, Kafisias, bratr nejslavnějšího thébského vojevůdce Epameinónda.