Oikoymenh strana 21 z 49

Spis má být transcendentálně-filosofickým komplementem filosofie přírody a tvořit s ní jednotný celek Schellingova filosofického systému. Zatímco filosofie přírody vychází z objektu a končí subjektem, u transcendentální filosofie je tomu naopak, tj. ukazuje, jak z jistých základních duchovních činností inteligentní bytosti se pro ni ustavuje vědomí objektivního světa. Spis vrcholí analýzou uměleckého díla. Českému čtenáři se tento spis poprvé dostává do rukou v úplné podobě. Přeložili J. Patočka a J. Karásek.

Spis má být transcendentálně-filosofickým komplementem filosofie přírody a tvořit s ní jednotný celek Schellingova filosofického systému. Zatímco filosofie přírody vychází z objektu a končí subjektem, u transcendentální filosofie je tomu naopak, tj. ukazuje, jak z jistých základních duchovních činností inteligentní bytosti se pro ni ustavuje vědomí objektivního světa. Spis vrcholí analýzou uměleckého díla. Českému čtenáři se tento spis poprvé dostává do rukou v úplné podobě. Přeložili J. Patočka a J. Karásek.

Tento svazek komentované antologie přináší čtenářům výběr z textů pocházejících z oblasti Syropalestiny a okolních zemí, které se bezprostředně vztahují k jeho náboženskému prostředí. Text je rozdělen do dvou částí. První, kterou označujeme jako literární, obsahuje velkou skupinu mýtů, eposů, modliteb, hymnů a příkladů mudroslovné literatury. Druhá část pak přináší výběr z kultických skladeb, tedy textů, které používali kněží a další specialisté v kultickém rozměru náboženského života společnosti. Obdobně jako v ostatních svazcích této řady, tak i zde je zastoupen nejen obsahově, ale i chronologicky bohatý materiál, pokrývající období téměř tří tisíc let. Zatímco nejstarší zde zastoupený materiál představují texty ze starověké Ebly (dnešní Tell Mardích), tak nejmladší skladbou jsou Achíkarova slova, aramejsky psaný text objevený německou archeologickou expedicí na egyptské Elefantině v závěru roku 1906 a na počátku roku 1907. Většina textů, jež jsou obsaženy v tomto svazku, však pocházejí ze 2. tisíciletí př. Kr., přičemž nejvíce jsou zastoupeny texty z archívů starověkého Ugaritu (dnešní Rás Šamrá) a Emaru (dnešní Tell Meskene), datované převážně do 13.–12. století př. Kr.

3. svazek je komentovanou antologií primárních písemných pramenů korespondenční povahy, které se bezprostředně vztahují či vznikly v prostoru starověké Syropalestiny ve 3.-1. tisíciletí př. Kr. Kniha je členěna chronologicky a geograficky a to dle míst nálezu příslušných textů. Zatímco materiál z 3. tisíciletí př. Kr. je zastoupen pouze zlomkovitě, prostřednictvím dopisů z Ebly, tak texty ze 2. a 1. tisíciletí př. Kr. odhalují značnou jazykovou a kulturní bohatost tohoto kulturního prostředí.

Titul je posledním Plotinovým pokusem představit trojí ontologickou úroveň jeho universa. Vychází ze zkušenosti sebepoznání jednotlivé duše, která může sama sebe pochopit jako trvale zakořeněnou v božském Intelektu, a dokonce se dotknout Jedna, vyvýšeného počátku, který Intelektu dává jeho jednotu.

Základní spis Kantovy praktické filosofie. Autor v něm stanovujenejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie. Třetí opravené vydánípřekladu L. Menzela.

První část přednáškového cyklu z let 1951/52. Heidegger zde podrobně probírá co je moderní věda a jaké je její postavení v rámci aristotelské charakteristiky člověka jako rozumného živočicha. Zjišťuje, že „věda nemyslí“ a vykládá, co pro něho znamená „myslet“. Na pomoc si bere Nietzscheho ve snaze vyrovnat se s jeho myšlenkou „nadčlověka“ a „věčného návratu téhož“. Překlad druhé části přednáškového cyklu se připravuje. Z německého originálu Das heißt Denken? Vorlesung Wintersemester 1951/52 (Stuttgart, Reclam 1992, podle vydání v nakladatelství Max Niemayer, Tübingen 1984) přeložili Petr Fischer a Ivan Chvatík.

Významný antický filozof rozvíjí vlastní koncepci státu, jeho ochrany, občanství a správy obce. Ideální státní uspořádání se opírá o společenství majetku a žen a rozumnou chudobu, která nepřeje přepychu. V tomto státě bude vládnout vnitřní harmonie, zrozená z hierarchického uspořádání v podobě tří základních společenských tříd - vládnoucích filozofů, válečníků, řemeslníků a rolníků. V čele státu by měli stát ti nejlepší s důkladnou výchovou, jež jim umožní dobrat se filozofického poznání dobra, vyzařujícího světlo pravdy. Všechny ostatní formy státu jsou hluboce provázány s nespravedlností...

Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě. Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti. Od umění se dle něj můžeme naučit vidět svět jinak, nově a nepředmětně. V tomto smyslu se jedná o pokračování jeho originální filosofie a kritiky pojmového myšlení, jak je představil ve svých předchozích knihách.

Francouzský filosof Félix Ravaisson patří k u nás dosud nedoceněným inspiračním zdrojům filosofie 20. století, a to především díky svému spisu O zvyku (De l’habitude, 1838). Ve své systematické úvaze vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století. Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie přírody, aby stanovil, jaký typ jsoucna může získat zvyk (trvalou dispozici). Na druhé straně vztahuje fenomén zvyku k filosofii ducha, neboť duch, který získává určitý návyk, přestává být plně sebevědomý a plně svobodný, získává zčásti neměnnou "přirozenost". Fenomén zvyku ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha. Jak v přírodě, tak v oblasti svobody, která se stala zvykem, nacházíme tutéž nereflektovanou spontaneitu. Ravaissonovo pojedání o zvyku významně zasáhlo do dějin francouzského myšlení. Například Bergson vypracovával svou dualitu mezi bezprostředním a zprostředkovaným poznáním v návaznosti na závěrečné pasáže spisu O zvyku. S Ravaissonovým pojetím zvyku se vyrovnávali fenomenologičtí autoři, jako Paul Ricoeur ve své Filosofii vůle, či Maurice Merleau-Ponty.

Sv. VIII: Vocabularius dictus Lactifer je latinský slovník a jeden z prvních bohemikálních tisků (vytištěn v Plzni r. 1511). Základní soubor termínů čtvrté knihy (De monstruosis hominibus), jež označují individuální tělesné anomálie, podivné exotické národy a hybridní mytologická monstra, převzal autor ze slovníku Vocabularius breviloquus německého humanisty Johanna Reuchlina a doplnil jej o jména lidských monster, jež nalezl v dalších dílech antických a středověkých autorů. Sám navíc vytvořil mnohé názvy monster a text obohatil o jejich české ekvivalenty. Latinskou edici, překlad a komentář připravuje H. Šedinová. Asi 450 stran.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.

Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité d’histoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, které se nepřestává vyvíjet. Druhý svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Číny, Indie, Evropy a Íránu a také judaismu až po vznik křesťanství.

Jeden z nejznámějších Platónových dialogů, který je věnován rétorice, kráse a lásce.

Autor vycházející z pozice právního normativismu a známý svou kritikou liberalismu a parlamentarismu se ve své práci z r. 1932 zabývá analýzou a vzájemným vztahem pojmů státního a politického, přítele a nepřítele, války a nepřátelství.