Oikoymenh strana 21 z 38

Kniha Čas a rytmus je pokusem o shrnutí celé tradice myšlení o čase od antiky po současnost. Především tradice filosofické, od Hésioda a Platóna až po Heideggera, Patočku a Lévinase, ale také tradice vědecké. Na dnešním pojetí času se totiž významně podíleli také ti, kdo kdysi pozorovali oblohu a vytvářeli kalendáře, i ti, kdo konstruovali různé hodiny. Právě na vývoji mechanických hodin ukazuje autor vývoj časových představ ve středověku a raném novověku. V řadě přehledových kapitol si pak všímá různých věd a jejich vztahu k času: geologie, která objevila jeho hloubku, fyziky, která ho dokázala matematizovat, biologie, sociologie, ekonomie, psychologie a ovšem i historie. Závěrečné kapitoly tvoří autorův původní příspěvek k filosofii času, totiž výklad o pozoruhodném fenoménu rytmu a jeho souvislosti s lidskou časovostí. Neboť rytmus je jistě tělesný a přitom z něj vyrůstá to nejduchovnější, co člověk zná: hudba a poezie. Rytmus prožíváme jako vnitřní a přitom je něčím, co nás spojuje a strhává. Nové přepracované vydání.

Autor předkládá v této knize souvislý esej o komplexní historičnosti středověké filosofie v jejích institucionálních a politických rámcích. De Liberova kniha je významnou měrou zaměřena polemicky proti obvyklým synoptickým prezentacím středověkého myšlení" v singuláru; autorovým úmyslem rozhodně není podat učebnicově vyrovnaný přehled všech významných postav a témat. Jeho hlavní snahou je představit různé konstelace toho, jak staletími označovanými za středověká procházelo antické dědictví a získávalo v křesťanském, islámském i židovském kulturním prostředí nové akcenty a podoby.

AURELIUS AUGUSTINUS (354430) Jeden nejvýznamnějších latinských církevních otců a biskup v severoafrickém městě Hippo Regius, jenž významným způsobem ovlivnil směřování západního křesťanského myšlení. Původně působil jako učitel rétoriky a manichejský auditor, poté se inspirován milánským biskupem Ambrosiem přiklonil k novoplatónskému křesťanskému spiritualismu a prošel mystickým zážitkem v milánské zahradě, po němž se vzdal nadějné světské kariéry a konvertoval ke katolickému křesťanství. Po smrti matky Moniky a návratu do Afriky byl zvolen biskupem ve městě Hippo Regius, kde sloužil své kongregaci až do své smrti v roce 430. Augustinova Vyznání patří nejen k nejčtenějším dílům evropské literatury, nýbrž i k dílům nejvíce vystaveným nepochopení a dezinterpretaci. Čtenář, který se nechá unést autobiografickými pasážemi, totiž často zapomíná, že se jedná o komplikované filozofické a teologické dílo, jež nelze pochopit bez hlubší znalosti intelektuálního prostředí, v němž vzniklo. Jedná se o autobiografický text s jakýmsi filozoficko-teologickým dodatkem, nebo naopak o filozoficko-teologický traktát s nečekaně dlouhou autobiografickou předmluvou? Na tyto otázky se pokouší odpovědět úvodní studie. Z Augustinova literárního odkazu, který čítá několik stovek spisů, patří nepochybně k nejznámějším a nejpřekládanějším jeho Vyznání (Confessiones). V tomto díle se autor vyznává z prohřešků svého mládí a intelektuálního tápání, pokud jde o pravou podstatu Boha. První autobiografie v evropské literatuře dodnes fascinuje bezprecedentní emocionalitou jazyka a mírou sebeodhalení člověka, jenž hledá tváří v tvář Bohu svou vlastní identitu, a neztrácí ani dnes nic na své naléhavosti.

Spis patří přes svůj nevelký rozsah k dílům, jež zásadně ovlivnila vývoj západního myšlení od antiky až po současnost. Je v něm vyloženo aristotelské pojetí vztahu bytí a pojmenování a předložena proslulá tabulka deseti kategorií, které představují základní způsoby, jimiž se vypovídá jsoucí. Nový český překlad J. Hejlka, A. Havlíčka a J. Jinka vychází v zrcadlovém řecko-českém vydání, opatřeném úvodní studií a poznámkami.

Publikace navazuje na první svazek nových českých komentovaných překladů základních děl korpusu řeckých lékařských spisů, tradicí připisovaných Hippokratovi, tzv. Corpus Hippocraticum. Tento druhý svazek obsahuje spisy, které v dějinách evropského myšlení sehrály mimořádnou roli: spis O přirozenosti člověka (představující humorální teorii, jež se stala paradigmatickou teorií po řadu dalších staletí), spis O svaté nemoci (pojednává o epilepsii a jejím světském původu), spis O vzduchu, vodách a místech (podává základy klimatické medicíny) a spis věnovaný terapii, obsahující četné lékařské kazuistiky (Epidemie I). Knihu uzavírá pojednání věnované snům: O životosprávě IV. Součástí publikace je podrobný přehled všech spisů Corpus Hippocraticum. Autory překladů a komentářů jsou H. Bartoš, J. Černá, S. Fischerová, J. Országh a J. Souček, přehled spisů vypracovali J. Černá a J. Klouda. Editory svazku jsou H. Bartoš a S. Fischerová.

Čtyři Platonovy dialogy o rozumnosti, statečnosti, přátelské lásce a pedagogické schopnosti Sokratově.

Současní autoři zabývající se teorií dějepisného poznání zastávají převážně skeptické stanovisko vůči možnosti objektivního poznání minulých dějin lidstva: Přiklánějí se více či méně k mínění, že dějepisné poznání je v posledku určitým druhem porozumění historika sobě samému. V kritické distanci k tomuto pojetí zastává Sousedík realistickou teorii dějepisného bádání. Hájí tedy přesvědčení, že historickým bádáním lze dosáhnout výsledků, jež se shodují s tím, co se v minulosti skutečně událo. Výklad se dělí na tři části. V první autor zkoumá, jak si představit dějinnou minulost lidstva jaká je, dříve než se stane předmětem dějepisného bádání (tj. dějiny jako factum brutum). Ve druhé se zabývá otázkou, jak dějepisec pro účely svého bádání musí dějiny pojaté jako factum brutum adaptovat (takto adaptovanou minulost nazývá autor dějiny jako res gestae). Autor ukazuje, v čem tato adaptace spočívá, a dovozuje, že dějepisec, postupuje-li náležitě, nemění dějinná fakta tak, aby to bránilo objektivnímu poznání minulosti. Ve třetí části se autor věnuje tzv. filosofii dějin, tj. pokusu vložit do dějin a priori něco, co v nich empirický dějepis nenalézá, totiž nějakou představu jejich celkového průběhu, směřování či smyslu. V kritickém přístupu k takto pojaté filosofii dějin navazuje autor na podněty formulované hlavně Karlem Popperem. Přístupně napsaná kniha je určena dějepiscům, filosofům, theologům, a širší vzdělané veřejnosti.

Sv. 3: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité dhistoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách. Toto dílo vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, jež se nepřestává vyvíjet. Třetí svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Eurasie, křesťanství po dobu křesťanských reforem, islámu, judaismu až po chasidismus a tibetským náboženstvím.