Oikoymenh strana 17 z 38

Umělecké dílo je zvláštní věc. Přichází na světlo světa díky umělci. Ten je však umělcem právě skrze dílo. Obojí, dílo i umělec má svůj původ v umění. Kde jinde však hledat umění než v uměleckém díle a v umělci? Zkoumání se nutně pohybuje v kruhu. Při procházení tímto kruhem se ukazuje, jak se vytvořené dílo liší od rovněž vytvořených užitkových věcí. K obojímu je zapotřebí látky. Látka pochází ze země. Ale zatímco v užitkových věcech je země spotřebovávána, v uměleckém díle ční neužitečně do světa. Je pouhým tvarem. Ale díky neprostupné uzavřenosti země, je tvarem pevným, který svým čněním otevírá a v otevřenosti udržuje svět. Umělecké dílo ustavuje otevřenost, v níž se teprve cokoli může ukázat takové jaké v pravdě je. V uměleckém díle je při díle pravda. Projít výkladem, v němž se přímo před našima očima vybojovává niterný svár země a světa, aby bylo vidět, jak se v umění uvádí pravda do díla, je být přítomen slavnosti myšlení.

Kniha se zabývá latinským jazykem jako univerzálně dorozumívacím prostředkem západní kultury po více než dva tisíce let. Vedle chronologického přehledu historických fází existence latiny uvádí též specifika jejího uplatnění. Autor zdůrazňuje, jak několik tzv. smrtí latiny v průběhu kulturní chronologie paradoxně podpořilo její nesmrtelnost: tento jazyk se v zásadě nezměnil od starověku až po současnost, a tak umožňuje jak dialog vedený s velikány minulosti tak živou konverzaci a poučení o kořenech našeho komplikovaného současného světa.

Lessing je typickým představitelem osvícenské, neorthodoxní protestantské theologie i liberálních úvah o původu a podstatě křesťanství. Jeho práce byly důležitým impulsem nejen k diskusím o náboženské toleranci (to je známo), ale také – a možná především – k velké debatě o vymezování hranic mezi náboženskou a sekulární oblastí. Znalost Lessingova díla je důležitá pro všechny, kdo se zajímají nejen o německou osvícenskou filosofii, ale také obecně o politickou filosofii, filosofii náboženství a filosofii dějin. Předkládaný výběr by měl tuto mezeru zaplnit. Zahrnuje ty Lessingovy texty, které se týkají zmíněné oblasti (tj. filosofie, náboženství, theologie – vynecháváme tedy všechny texty o literatuře, divadle atd.) a nebyly dosud přeloženy (proto vynecháváme Výchovu lidského rodu). Do výběru nezařazujeme texty vzniklé jako otevřené dopisy či korespondence (týká se především Lessingovy polemiky s Goezem). Výběr ukazuje Lessingovo náboženské a filosofické myšlení v celé jeho šíři (včetně ironického dialogu O vojácích a mniších), aby z něho čeští zájemci mohli poznat více než metaforu o třech prstenech z Moudrého Nathana.

Rozborem Spinozových základních myšlenek Deleuze ukazuje, že filosofie není abstrakcí odtrženou od každodenního světa, ale že je sama o sobě vždy už praxí a způsobem života. V případě Spinozovy Etiky si filosofie klade především tyto úkoly: potlačení afektů umenšujících sílu jednat, odkrytí lidské nesvobody a úsilí o dosažení radosti spojené s adekvátním poznáním a plnohodnotným jednáním. Autor podává velmi osobitou interpretaci Spinozova života a díla a současně s tím obhajuje svůj vlastní způsob filosofování.

Autor se v deseti studiích zabývá problematikou totožnosti. Studie propojuje trojí záměr: 1. Vyhnout se problematičnosti filosofií, které se zabývají subjektem v první osobě (já ve smyslu ego cogito), a spíše sledovat linii vyjádřenou zvratným se, která vede k různým kladením otázek po kdo: např. kdo je mluvčím nějaké rozpravy, kdo je aktérem či cílem nějaké činnosti apod. 2. Rozlišovat (věcnou) totožnost ve smyslu neměnnosti v čase (totožnost-idem, stejnost) a (osobní) totožnost ve smyslu dodržování slibu (totožnost-ipse, „ipseita“). 3. Obnovit dialektiku sebe a jiného, přejít od pouhého srovnávacího „jako“ (sám jako jiný) k niternějšímu spojení sama sebe a jiného: sám jakožto jiný.

První díl rozsáhlého výboru z Millova díla představuje Milla především v kritické návaznosti na zakladatele utilitarismu Jeremyho Benthama: svazek obsahuje Millovu klasickou stať „Utilitarismus" a jeho rozsáhlé intelektuální portréty Benthama a Coleridge jakožto nejvýznamnějších reprezentantů obou proudů dobového britského myšlení, reformního a konzervativního. Dodatek svazku tvoří úvodních pět kapitol z Benthamova klasického spisu Úvod k principům morálky a zákonodárství.

Charles Hartshorne (1897-2000) je vedle Alfreda N. Whiteheada nesporně nejvýznamnějším procesuálním filosofem dvacátého století. Jeho zájmem byl především filosofický pojem Boha, který by byl filosoficky konzistentní a zároveň odpovídal obecné náboženské intuici. Kriticky domýšlel i Anselmův ontologický argument pro boží existenci a pokoušel se o dialog s theologií. Česky vyšla jeho Přirozená theologie pro naši dobu (2006). Předkládaná studie uvádí do procesuální filosofie jako takové, zabývá se hlavními aspekty Hartshornova pojetí a věnuje i kritickou pozornost jeho konfrontaci s thesismem některých představitelů křesťanské klasiky. Zabývá se i částí theologické odezvy na jeho postuláty, nastiňuje možnou spřízněnost jeho vize s theologií nenásilí a naznačuje příslib i meze celého Hartshornova projektu.

Porfyriova sbírka čtyřiačtyřiceti Sentencí nestejné délky je pokusem zachytit základní principy Plotinovy nauky týkající se vztahu duše a těla, charakteristik tělesného a netělesného. Intelektu v jeho jednotě a mnohosti i „toho, co vše přesahuje“, o němž žádnou nauku podat nelze. Řecko-české vydání připravuje Lenka Karfíková.

Třetí svazek spisů představuje Waltera Benjamina jako spisovatele, v jehož literárních dílech se zrcadlí a naplňují některé z jeho vůdčích konceptů a idejí. Jádrem svazku je kompletní překlad Jednosměrky, vedle Berlínského dětství kolem roku 1900 výbor obsahuje několik krátkých básnických próz, např. text „Na slunci".

Křesťanský theolog a biblický exegeta, který působil v Alexandrii jako představitel tamější katechetické školy. Vedle spisu O počátcích, v němž pojednal o základech křesťanské theologie, výkladu O modlitbě a Výzvy k mučednictví napsal celou řadu homilií a komentářů k biblickým knihám, v nichž uplatňoval techniku alegorického výkladu. Některé z jeho textů se dochovaly v kappadocké antologii nazvané Filokalia nebo v latinských překladech. Jeho filologický zájem se projevil v nedochovaném kompendiu Hexapla, v němž srovnával hebrejský text Starého zákona se zněním Septuaginty a dalších řeckých překladů. Ve spisu Proti Kelsovi reaguje Órigenés na kritiku křesťanství z pera platónského filosofa působícího v polovině 2. stol. po Kr., který v šíření nové víry rozeznal reálné ohrožení dosavadního kulturního a náboženského řádu. V prvních dvou knihách obhajuje Órigenés obraz Ježíše před Kelsovým nařčením, že se nejedná o Božího Syna zrozeného z panny, který vstal z mrtvých, ale o jednoho z mnoha potulných náboženských šarlatánů, kteří si opatřují živobytí provozováním kouzelnických představení.