Oikoymenh strana 17 z 49

Traktát o naději (STh II-II, q. 1722) se nachází na začátku Secunda secundae mezi traktátem o víře a traktátem o lásce. Tomáš v něm nejprve probírá podstatu ctnosti naděje a její vztah k ostatním teologickým ctnostem. Poté se zaměřuje na subjekt naděje, a to nejen na konkrétní duševní sílu, kterou naděje formuje, ale také na typ lidí, kteří mohou naději mít. V další části rozebírá dar Ducha svatého, který s nadějí úzce souvisí, což je dar bázně Boží. Následně pojednává o neřestech, které ctnosti naděje odporují, tedy o zoufalství a opovážlivosti. V závěru se zabývá souvislostí naděje s Božími přikázáními.

Listy jsou jedinou částí Platónova literárního odkazu, v níž autor mluví v první osobě. Dozvídáme se z nich mnohé o jeho poměru k historickým osobám a událostem a v neposlední řadě také ke svému vlastnímu dílu a poslání. Z Listů lze čerpat řadu důležitých údajů z Platónovy autobiografie, zprávy o jeho politických postojích a rovněž o jeho osobní účasti v politických dějinách Syrakús. Jelikož je však pravá politika v platónském pojetí vždy spjata s jistým pojetím filosofie, obsahují Listy rovněž významné pasáže o povaze a podmínkách filosofického poznání a potvrzují Platónovo odmítnutí možnosti jeho písemné fixace.

Adorno, který vystupoval proti výkladovým systémům, zde podává v podstatě úplný a originální estetický systém. Od vztahu umění estetiky a společnosti v prvních i posledních kapitolách se autor velmi zásadně vyslovuje ke vztahu krásna přírodního a uměleckého, ke kategoriím krásna a ošklivosti, k subjektivním a objektivním stránkám uměleckého díla, k jeho soudržnosti a smyslu, ke zdánlivosti, záhadnosti i pravdivému obsahu umění a zejména k rozpornému vztahu umění a skutečnosti.

Vychovatel je spis o třech knihách věnovaný začátečníkům v křesťanské víře z řad bohatých alexandrijských Řeků. Jeho cílem je připravitposluchače, kteří se nechali oslovit křesťanskou zvěstí,k tomu,aby mohli vstoupit hlouběji do poznání Boha. Tato příprava byla vedena nikoli cestou obecných poučení, ale pomocí praktických rad a doporučení vztahujících se k dílčím oblastem života. Celá první kniha Vychovatele je přitom věnována úvodu, který Klement předřazuje jednotlivým instrukcím křesťanské etiky: poučení o duchovním dětství a Boží výchově věřícího a také o významu křtu a eucharistické hostiny. Na závěr je připojen Hymnus ke Kristu Spasiteli.

Autorka interpretuje Hegelovu Fenomenologii ducha jako popis cesty, na níž vědomí na každé zastávce formuluje konkrétní model světa. V jednotlivých modelech se kříží deskripce i normativní nárok: modely slouží porozumění situace, v níž vědomí aktuálně žije, ale zároveň jsou i výrazem toho, v jakém světě vědomí chce žít. Formulace modelů proto není jen teoretickým výkonem, ale vždy rovněž stanoviskem, které proměňuje aktuální svět. Cesta Fenomenologie, která je cestou konfliktů, nakonec ústí do světa, v němž vědomí může být svobodné. Tímto světem je skutečnost post-osvícenecké moderny: právě zde totiž vědomí nahlíží, že svět není vůči člověku cizí a že naopak jeho vlastní myšlení vstupuje do světa, např. v podobě moderních institucí, jejichž úběžníkem je rovnost, nikoliv hierarchické vztahy. Proti tradičním interpretacím Hegelovy filosofie představuje autorka čtení, které neústí v suverenitu absolutního ducha pojatého jako čisté myšlení povznesené na předmětnost. Absolutní vědění lze naopak interpretovat jako odmítnutí představy, že by se jednotlivá podoba vědomí mohla považovat za absolutní. Jak čteme v závěru Fenomenologie ducha, nekonečno kypí duchu vstříc z mnohosti, která je ve světě, nikoliv ze suverénní jednoty absolutního ducha.

Oakeshottovo dílo je pojímáno jako zásadní příspěvek do konzervativní tradice. Vybrané eseje ho ukazují jako myslitele, který promýšlí otázky, jako jsou podstata politična, lidské přirozenosti, racionality, vztahu mezi politikou a hodnotami, času a historie, aj. Nabízený svazek, z velké části výběr z jeho poválečných článků, které vyšly v roce 1962 pod titulem Rationalism in Politics and Other Essays, podává obraz jeho politického myšlení.

Eseje, v nichž se Hannah Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin, pojí motiv osudového přeryvu: přerušení západní filosofické tradice vyústilo v totality dvacátého století. Knihu publikovanou poprvé r. 1961 proto uvádí výrokem Reného Chara, francouzského básníka a člena odporu v době nacistické okupace Francie: Naše dědictví nám nebylo odkázáno žádnou závětí. Citát, který se jako ozvěna nese osmi esejemi, poukazuje k obtížné pozici moderního člověka: mezi minulostí a budoucností se rozevřela propast, k jejíž přemostění nelze užít zděděné pojmy.

V Heideggerově hlavním díle Bytí a čas vystupuje Hegel především jako představitel vulgární metafyziky času. Přednáška Hegelovo pojetí zkušenosti, kterou Heidegger proslovil v rámci semináře k Fenomenologii ducha v akademickém roce 1942/1943, se však zaměřila na stěžejní motivy vlastní Hegelovy filosofie. Heidegger se zde ptá po povaze filosofie samé i po tom, jak v kontextu Hegelovy filosofie rozumět konečnosti a vztahu konečných jsoucen k absolutnu. Především se však vypořádává se statusem zkušenosti ve Fenomenologii ducha, tedy s pojmem ústředním pro fenomenologii dvacátého století. Heideggerův komentář skýtá svou podrobností dobré východisko pro porozumění vztahu dvou filosofií, které patří k vůbec nejdůležitějím událostem západního myšlení. Překlad byl pořízen podle německého originálu Hegels Begriff der Erfahrung, in: M. Heidegger, Gesamtausgabe, 5: Holzwege, Frankfurt a. M. 1977, str. 115208. Číslování po straně textu odkazuje ke stránkám originálu. Obsah tohoto pojednání byl vyložen na semináři k Hegelově Fenomenologii ducha a Aristotelově Metafyzice (kniha IV a IX) v akademickém roce 1942/43 a zároveň dvakrát přednesen užšímu kroužku zájemců.

Klasické dílo politického myšlní, které ve své době vzbudilo značné kontroverze. Autorka se v roce 1961 vydala jako reportérka do Jeruzaléma, kde sledovala soud s nacistickým funkcionářem Adolfem Eichmannem. Ze statí původně určených pro magazín The New Yorker vznikla kniha, která je vlastně filosofickou reportáží. Kromě popisu okolností soudu, při němž uplatňuje svoji schopnost přesného pozorování, formuluje rovněž filosofické teze, které tvoří rámec, v němž lze uvažovat o vině a odpovědnosti v nacistickém Německu. Kniha měla bouřlivou odezvu a vyvolala spory, jež filosof Isaiah Berlin označil dokonce za občanskou válku intelektuálů. Mezi dodnes nejdiskutovanější postřehy Hannah Arendtové patří teze, že zlo spáchané Eichmannem mělo kořeny v absenci myšlení a banálnosti.

Současní autoři zabývající se teorií dějepisného poznání zastávají převážně skeptické stanovisko vůči možnosti objektivního poznání minulých dějin lidstva: Přiklánějí se více či méně k mínění, že dějepisné poznání je v posledku určitým druhem porozumění historika sobě samému. V kritické distanci k tomuto pojetí zastává Sousedík realistickou teorii dějepisného bádání. Hájí tedy přesvědčení, že historickým bádáním lze dosáhnout výsledků, jež se shodují s tím, co se v minulosti skutečně událo. Výklad se dělí na tři části. V první autor zkoumá, jak si představit dějinnou minulost lidstva jaká je, dříve než se stane předmětem dějepisného bádání (tj. dějiny jako factum brutum). Ve druhé se zabývá otázkou, jak dějepisec pro účely svého bádání musí dějiny pojaté jako factum brutum adaptovat (takto adaptovanou minulost nazývá autor dějiny jako res gestae). Autor ukazuje, v čem tato adaptace spočívá, a dovozuje, že dějepisec, postupuje-li náležitě, nemění dějinná fakta tak, aby to bránilo objektivnímu poznání minulosti. Ve třetí části se autor věnuje tzv. filosofii dějin, tj. pokusu vložit do dějin a priori něco, co v nich empirický dějepis nenalézá, totiž nějakou představu jejich celkového průběhu, směřování či smyslu. V kritickém přístupu k takto pojaté filosofii dějin navazuje autor na podněty formulované hlavně Karlem Popperem. Přístupně napsaná kniha je určena dějepiscům, filosofům, theologům, a širší vzdělané veřejnosti.

Kniha zpřístupňuje českému čtenáři teologické prameny k počátkům ariánského sporu před koncilem v Nikaii (325), tj. texty hereziarchy Areia z Alexandrie, jeho oponenta biskupa Alexandra z Alexandrie a Areiových zastánců, zvláště biskupů Eusebia z Nikomédeie a Eusebia z Kaisareie. Ariánský spor, jenž se týkal definice vztahu původu Božích hypostazí Otce a Syna a způsobu vyjádření plného božství Krista, Božího Syna, vznikl jako teologická kontroverze uvnitř církve v egyptské Alexandrii, brzy se však rozrostl ve spor zaměstnávající řadu významných osobností všeobecné církve zejména ve východních oblastech římské říše a posléze se stal důležitým impulsem ke svolání prvního všeobecného sněmu do Nikaie. Kniha odhaluje nejen nejednotu v terminologii i značné rozdíly v náhledech na tuto podstatnou teologickou otázku mezi jednotlivými představiteli tehdejší církve, ale na pozadí dochovaných pramenů umožňuje také vhled do nastavení vztahů mezi kněžími a biskupem v alexandrijské diecézi na začátku 4. století a do povahy vztahů mezi biskupy ve východořímských diecézích.

Sv 1: První díl Dějin náboženského myšlení - proslulého díla, do něhož rumunský historik náboženství shrnul výsledky své celoživotní práce - Od doby kamenné po eleusinská mystéria zachycuje nejstarší vrstvy dějin náboženství lidstva, od prvních projevů v prehistorickém období, přes zaniklé civilizace starého Egypta, Mezopotámie, Íránu nebo Chetitské říše, až po rané fáze velkých světových náboženství na území Indie, Izraele a Řecka. Přeložili K. Dejmalová, F. Karfík, M. Lyčka, J. Našinec a B. Patočková.

AURELIUS AUGUSTINUS (354430) Jeden nejvýznamnějších latinských církevních otců a biskup v severoafrickém městě Hippo Regius, jenž významným způsobem ovlivnil směřování západního křesťanského myšlení. Původně působil jako učitel rétoriky a manichejský auditor, poté se inspirován milánským biskupem Ambrosiem přiklonil k novoplatónskému křesťanskému spiritualismu a prošel mystickým zážitkem v milánské zahradě, po němž se vzdal nadějné světské kariéry a konvertoval ke katolickému křesťanství. Po smrti matky Moniky a návratu do Afriky byl zvolen biskupem ve městě Hippo Regius, kde sloužil své kongregaci až do své smrti v roce 430. Augustinova Vyznání patří nejen k nejčtenějším dílům evropské literatury, nýbrž i k dílům nejvíce vystaveným nepochopení a dezinterpretaci. Čtenář, který se nechá unést autobiografickými pasážemi, totiž často zapomíná, že se jedná o komplikované filozofické a teologické dílo, jež nelze pochopit bez hlubší znalosti intelektuálního prostředí, v němž vzniklo. Jedná se o autobiografický text s jakýmsi filozoficko-teologickým dodatkem, nebo naopak o filozoficko-teologický traktát s nečekaně dlouhou autobiografickou předmluvou? Na tyto otázky se pokouší odpovědět úvodní studie. Z Augustinova literárního odkazu, který čítá několik stovek spisů, patří nepochybně k nejznámějším a nejpřekládanějším jeho Vyznání (Confessiones). V tomto díle se autor vyznává z prohřešků svého mládí a intelektuálního tápání, pokud jde o pravou podstatu Boha. První autobiografie v evropské literatuře dodnes fascinuje bezprecedentní emocionalitou jazyka a mírou sebeodhalení člověka, jenž hledá tváří v tvář Bohu svou vlastní identitu, a neztrácí ani dnes nic na své naléhavosti.

Sv. 2: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité dhistoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, které se nepřestává vyvíjet. Druhý svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Číny, Indie, Evropy a Íránu a také judaismu až po vznik křesťanství. Přeložili K. Dejmalová, M. Lyčka, J. Našinec, B. Patočková, P. Sadílková a O Spěváková.

Spis patří přes svůj nevelký rozsah k dílům, jež zásadně ovlivnila vývoj západního myšlení od antiky až po současnost. Je v něm vyloženo aristotelské pojetí vztahu bytí a pojmenování a předložena proslulá tabulka deseti kategorií, které představují základní způsoby, jimiž se vypovídá jsoucí. Nový český překlad J. Hejlka, A. Havlíčka a J. Jinka vychází v zrcadlovém řecko-českém vydání, opatřeném úvodní studií a poznámkami.

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci vůle k moci a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že kritika morálky v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.