Oikoymenh strana 10 z 38

Lévinas studoval v Heidelbergu u E. Husserla a M. Heideggera a v Paříži. Jako francouzský důstojník přežil válku v zajateckém táboře všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Po válce byl pověřen obnovou židovského školství ve Francii a zároveň začal rozvíjet svéráznou linii myšlení, v níž hlavní roli hraje setkání s druhým člověkem. Celá západní tradice je dle Lévinase zaujata otázkou bytí, které se chápe jako bytí věcí, kdežto daleko základnější otázka, jak jsme s druhými lidmi, zůstala v pozadí. Zatímco věci mohu ovládat a mít v rukou, druhý se mi ukazuje jako „tvář“, jež není věcí mezi věcmi, nýbrž poselstvím, výzvou. Jakmile člověk zaslechl výzvu tváře druhého, stává se jeho „rukojmím“ v bezmezné odpovědnosti, neboť zároveň také ví, že může být šťasten a svobodný jen spolu s ním. Tak se jádrem Lévinasovy filosofie stává etika, která nevychází z apriorních axiomů jako u Kanta, nýbrž ze zkušenosti setkání s tváří.

Emeritovaný historik filosofie z university v Mnichově se v této přednášce, později přepracované do stati, pokouší o alternativní výklad novověku z hobbesovského pojmu zachování (conservatio sui) jako o alternativu k heideggerovskému sebevědomí. Sebezachování je pro Henricha základem moderního aktivismu, snahy o sebeprosazení.

Spis patří k základním dílům moderního politického myšlení. Hobbes v něm analyzuje lidskou přirozenost, aby ukázal, na jakých základech spočívá politická moc. Dílo vrcholí polemikou s kardinálem Bellarminem o vztahu světské a duchovní moci.

Klasické dílo novověké filosofie vychází v novém překladu s paralelním latinským textem a poznámkami, obsahujícími mimo jiné hlavní odchylky francouzského autorizovaného překladu od původní latinské verze.

Druhý díl Fenomenologických spisů zahrnuje fenomenologické texty,které Jan Patočka uveřejnil doma či v zahraničí po roce 1949. Vzhledemk tomu, že se v padesátých letech zabýval převážně studiema vydáváním díla J. A. Komenského, pochází první velká práce tohotosvazku až z roku 1965. Svazek tedy obsahuje pozdní autorovu fenomenologickou tvorbu a představuje ústřední část celých Sebraných spisů.

Patnáctý svazek ediční řady Platónovy spisy. Svazek zahrnuje čtyři práce na různá filozofická témata.

Kniha je pokusem o výklad Patočkova pojetí duchovních základů Evropy na širším pozadí jeho myšlení zahrnujícím jeho fenomenologii, filosofii dějin a dějiny filosofie. Autor se pokouší o kritickou reflexi Patočkova pojetí evropských duchovních dějin jako formace, transformace a úpadku péče o duši, kterou doplňuje o některé vlastní úvahy ke vztahu mezi antickou a křesťanskou podobou evropského ducha.

Sborník textů anglosaských autorů (M. F. Burnyeat, H. Segvic,D. Sedley, J. M. Cooper aj.) k etickým tématům Platónových dialogů.Studie se zabývají problematikou intelektualistické pozice, Platónovouetikou ctností či maximou „připodobnění se bohu“. Sestavila předmluvu napsal J. Jirsa.

Výbor z nejranějšího období tvorby F. Nietzscheho představuje nepublikované texty a náčrty, které většinou zůstávají ve stínu autorovy prvotiny Zrození tragédie, ačkoli je možné v nich již číst zlom, který vyvrcholí spiskem O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Tématickým ohniskem těchto textů, které ve většině případů spisku O pravdě a lži těsně předcházejí, je figurativní charakter řeči a meze její symbolické funkce, které jsou promýšleny v souvislosti se vztahem řeči k hudbě.

Filosofie 14. až 16. století je často nahlížena jako přechod mezi středověkou a moderní filosofií. Autoři tohoto svazku zdůrazňují jakkontinuitu se scholastickou filosofií, tak význam renesančního myšlenípro vznik modernity. Jednotlivé příspěvky z pera známých odborníkůjsou zaměřeny tematicky, přinášejí však zároveň portrétynejvýznamnějších renesančních filosofů od Mikuláše Kusánského ažpo Giordana Bruna.

V tomto svazku je vůbec poprvé vydána Patočkova korespondences komeniology, např. s norskou komenioložkou českého původuM. Blekastadovou, se S. Sousedíkem, dále pak s L. Mašínovou, J. Popelovou, J. Ludvíkovským, J. Bramborou aj. Edice poskytne pramennýzáklad pro úplnější poznání díla našeho předního interpreta Komenského,pro dějiny filosofie a literatury i pro politické dějiny20. století. V tomto ohledu je zvláště cenným pramenem korespondenceM. Blekastadové z doby bezprostředně po smrti J. Patočkys předními evropskými vědci (např. s L. Landgrebem, R. Jakobsonem).

Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790, která nikdyza Kantova života nevyšla. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifický apriorní normativ, jenž identifikuje v principu účelnosti. První verze úvodu na rozd íl od verze napsané pro druhé vydání třetí kritiky v r. 1793 tematizuje navíc specificky filozofickou problematiku, totiž problém filozofie jako systému.

Autor rozvinul ve svém díle mj. alternativní podobu fenomenologie světa, jenž stejně jako hra nemá žádný poslední základ či účel (Světjako symbol světa, česky 1993), a pod vlivem Nietzschovým se distancoval od platónské myšlenky stupňování bytí. Ne n áhodou se mu proto v této knize podařilo podat jednu z nejcitlivějších interpretací Nietzschova myšlení na německé půdě.

Nové opravené vydání autorova základního filosofického díla. Prvnísvazek obsahuje kritiku Platóna, druhý kritiku Hegela a Marxe. PřeložiliM. Calda a J. Odehnalová. Otevřená společnost a její nepřátelé je jeden z nejdůležitějších spisů moderní politic ké filosofie, v němž Popper rozvíjí svou vlivnou teorii demokracie a budování institucí a proti holistickému sociálnímu inženýrství, navrhujícímu systémová řešení, obhajuje inženýrství dílčí, které místo neuskutečnitelného jednorázového nastolení c o nejlepšího stavu hledí odstraňovat jedno po druhém ty nejpalčivější zla a nepořádky. Ale Otevřená společnost i daleko více než to: je to srozumitelný a čtivý text, kde čtivost není výsledkem chtěné snahy o popularizaci, nýbrž Popperova přesvědčení, že osud svobodného světa možná závisí na tom, aby se hlavní sdělení knihy dostalo k co největší skupině čtenářů. Tímto sdělením je: budoucnost je otevřená! Bude-li vám někdo tvrdit, že doba si žádá to či ono (v době psaní knihy plánované hospodářstv í a totalitární politiku), nemůže mít pravdu, protože o tom, co nastane, nerozhodují nějaké trendy či dějinná směřování, nýbrž rozhodnutí lidí. Důkladněji to dokazuje v Bídě historicismu, ale šířit toto poselství se pokouší především zde (a přidává k tomu i kontroverzní, ale závažnou analýzu jistého aspektu díla největšího filosofa všech dob, za něhož Popper považuje Platóna).