Oikoymenh strana 3 z 49

Ivan Dubský (*1926), významný představitel české filosofie 20. století, zemřel náhle 17. května 2023. Do poslední chvíle byl duševně naprosto svěží. Reedici přítomného sborníku jsme začali připravovat jako poctu k jeho nedožitým 97. narozeninám. Jeho původní verzi sestavil k Dubského 55. narozeninám Petr Rezek v roce 1981. V té době, kdy se v Československu po „excesu“ „pražského jara 1968“ naplno rozběhla „normalizace“ politických poměrů vynucená tanky armád Varšavské smlouvy, nemohl již Ivan Dubský, podobně jako další zde přispívající autoři, oficiálně tvořit, resp. pracovat ve svém oboru. Ani tento sborník nemohl vyjít jinak než jako „samizdatový“ strojopis v nákladu rovném počtu přispěvatelů. Přesto se našli autoři schopní fundované filosofické reflexe a ochotní deklarovat svůj obdiv k Ivanu Dubskému v samizdatové publikaci. Kromě 11 domácích filosofů přispělo do sborníku i 5 autorů zahraničních, a 15 domácích básníků a spisovatelů. Byla by škoda, kdyby tento dodnes aktuální dobový dokument propadl zapomnění. Kromě úplné bibliografie Dubského textů, stručných medailonů zahraničních přispěvatelů a životopisné črty Lenky Hanovské ponecháváme všechny texty v původním znění.

V první části třetího svazku dějin politického myšlení je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od humanismu a renesance po proudy ve francouzském osvícenství (Machiavelli, Erasmus Rotterdamský, Bodin, Suárez, Grotius, Hobbes, Harrington, Locke, Montesquieu, Rousseau). Velká pozornost je věnována vzniku teorie národního státu, české reformaci, právu na odpor, náboženské toleranci, přirozenému a mezinárodnímu právu a teorii rozdělení politické moci. Integrální součást předloženého dílu tvoří i výklad vývoje politického myšlení v českých zemích. Tento výklad začíná rozborem politických názorů dvou významných představitelů české reformace, Jana Jesenského a Jana Amose Komenského, pokračuje popisem panslavismu a obsáhlým vylíčením vývoje politického myšlení v českých zemích v 19. století.

Eric Voegelin (1901-1985) byl německo-americký politický filosof. Jeho dílo Řád a dějiny mělo být ojedinělým příspěvkem k filosofii dějin. Tématem byl řád v lidské duši, ve společnosti a v dějinách a metodou mělo být zkoumání symbolů tohoto řádu, jak se historicky proměňovaly od starověkých orientálních civilizací po současnost. Voegelin však tento projekt záhy přerušil, protože pokládal za nutné revidovat jeho teoretická východiska; posledním svazkem uskutečňujícím původní rozvrh se tak stal svazek věnovaný Platónovi a Aristotelovi. Ten ukazuje filosofii (právě v její vrcholné fázi) jako symbolickou formu, jíž duše artikuluje pohyby kosmu a společnosti ? a především svůj vlastní pohyb mezi řádem a neuspořádaností, pravdou a nepravdou, spravedlností a nespravedlností, vzestupem a upadáním, láskou k moudrosti a láskou ke zdání a vposled mezi životem a smrtí.

Svazek obsahuje knižně dosud nezveřejněné texty Ladislava Hejdánka představující příspěvky k řadě význačných témat jeho myšlení, jako je povaha člověka, řeči, světa či pravdy. Hejdánek se v nich ukazuje jako svébytný myslitel hledající odpovědi na otázky po místě člověka ve světě, po roli filosofie v lidském životě a ve společnosti, po vztahu mytického, filosofického a theologického myšlení. Některé ze zařazených statí jsou zároveň více či méně polemickými reakcemi na koncepce dalších autorů (jako je Jiří Zeman, Karel Kosík, Zdeněk Neubauer, Martin Hybler, Jakub S. Trojan či Emanuel Rádl) a pokusem o dialog s nimi. Zaměření, jež je těmto textům společné, Hejdánek sám charakterizuje v předmluvě k samizdatovému souboru Život a slovo z r. 1985 (odkud je vypůjčen také název této knihy): „Různorodost pojednaných témat je v předloženém souboru jen zdánlivá. Pozorný čtenář zjistí, že všechny texty jsou vnitřně sjednoceny, a to nikoli pouze ani především osobou autora, nýbrž ‚věcně‘. Ale tu musíme užít možná trochu již zapomínané formulace Kosíkovy, že ta ‚věc‘, ve vztahu k níž ona jednota spočívá, ve skutečnosti není žádnou věcí. Jinak řečeno, vybrané eseje spolu neladí díky tomu, že by měly nějaký společný předmět, jímž by se zabývaly; to společné je spíše ‚ne-předmět‘, totiž právě – nepředmětné myšlení, a především nepředmětná ‚skutečnost‘.“

Cyklus přednášek z letního semestru r. 1931 na universitě ve Freiburku s podtitulem ”Bytnost a skutečnost mohoucnosti”, v nichž autor analyzuje Aristotelovy pojmy dynamis a energeia. Přeložil I. Chvatík. Kniha, kterou dostává čtenář do ruky, patří k nejzasvěcenějším a nejsrozumitelnějším úvodům do celé Aristotelovy filosofie a je také dokladem toho, že to byl právě Heidegger, kdo naučil dvacáté století číst Aristotela nově.

Nejzdařilejším a nejvlivnějším z Ficinových spisů se stal jeho Komentář k Platónově Hostině, O lásce. Formou nápodoby Platónova Symposia, přeneseného do prostředí medicejské Florencie, tu Ficino předkládá svou syntézu platonismu, inspirovanou pohanskými i křesťanskými autory pozdní antiky, zejména Plótínem, Augustinem a Dionysiem Areopagitou. Stěžejním tématem této filosofie je láska. Ficino ji spolu s Dantem chápe jako božskou sílu, která prostřednictvím krásy milovaného člověka přivádí zbloudilou lidskou duši k poznání Boha. Latinsko-české vydání.

Tento Nietzschův spis je souborem úvah, postřehů a aforismů, promyšleně seskupených do pěti knih, které jsou komponovány kolem tematických těžišť. Kniha Ranní červánky vznikala roku 1880 na cestách mezi Benátkami, Mariánskými Lázněmi, Naumburkem, Stresou a Janovem. Ještě na jaře 1880 nesl soubor 262 aforismů titul L’Ombra di Venezia (Stín Benátek). Do konce roku 1880 k němu přibylo několik dalších poznámkových sešitů; čistopis pořízený Nietzschovým „žákem“ Peterem Gastem byl nazván Die Pflugschar (Rádlo). Na první stranu své kopie vepsal Peter Gast slova: ,,Je tolik červánků, které ještě nezaplály. Rgvéda.“ Citát se Nietzschovi zalíbil natolik, že titul knihy změnil na Ranní červánky. Myšlenky o morálních předsudcích (Morgenröthe. Gedanken über die moralischen Vorurtheile). Kniha vyšla koncem června 1881 u Ernsta Schmeitznera v Chemnitzu. Roku 1887 opatřil Nietzsche neprodané zásoby předmluvou a nakladatel E. W. Fritzsch v Lipsku je uvedl na trh jako druhé vydání. Spis, který se v chronologii Nietzschova díla nalézá mezi Lidským, příliš lidským (1878-1880) a Radostnou vědou (1882), je souborem úvah, postřehů a aforismů, promyšleně seskupených do pěti knih, které nemají vlastní názvy, jsou však komponovány kolem tematických těžišť. Nietzsche v nich kriticky a s neobyčejnou psychologickou pronikavostí analyzuje základní mravní představy evropské kultury, morální kořeny křesťanství, altruistické etiky atd. Myšlenky o morálních předsudcích tak spolutvoří počáteční fázi podniku, který Nietzsche později nazval ,,přehodnocení všech hodnot“.

F. W. J. Schelling (1775 - 1854) rozpracoval systém filosofie identity, jejž poprvé publikoval roku 1801. V následujících textech se jeho myšlenky vyvíjejí a narážejí na limity negativní filosofie. Schelling se snaží tyto problémy vysvětlit přechodem k filosofii svobody. Ve spise Filosofie a náboženství (1804) předkládá základní výklad filosofie identity, vypořádává se s kritikou, ale řeší též problém jednoty svobody a nutnosti, přechodu z ideálna do reálna a tematizuje i některá náboženská témata.

Nečasové úvahy vycházely postupně v letech 1873-1876. Tvoří důležitou součást Nietzschovy rané filosofie, jejíž půdorys byl rozvržen v prvotině Zrození tragédie z ducha hudby. Zejména v druhé, nejznámější úvaze O užitku a škodlivosti historie pro život přicházejí ke slovu některé náměty a postupy, které mají zásadní význam pro Nietzschovu filosofii jako celek.

Kniha se zabývá smyslem a dějinami obrazové tradice, tak jak ji uchovává a rozvíjí umění, jehož prostřednictvím ji dokážeme rozpoznávat a přijímat za svou. Zamýšlí se nad smyslem dějepisné a uměnovědné práce.

Řehoř z Nyssy (cca 335–cca 395 po Kr.) ve svém raném díle představuje výklad starozákonní knihy Kazatel a jejího zdánlivě pesimistického ladění. Upře-li člověk svou pozornost pouze ke smyslově vnímatelnému světu, musí nakonec opravdu dojít k poznání, že vše je marnost. Vymanit se z této marnosti můžeme podle Řehoře tak, že se zaměříme na opravdové dobro, které není postižitelné smysly a je v každém čase stále stejné. V rámci kritiky lidského úsilí o různá zdánlivá dobra odsuzuje Řehoř velmi ostře také jakoukoli formu otroctví. V závěrečné části spisu ukazuje, jak moc je každá stvořená bytost podmíněna tím, že existuje v čase, a ptá se, co je vhodný okamžik pro ctnost. Člověk nemusí čekat na správnou chvíli, nýbrž může se pro dobro rozhodnout kdykoli a zaměřit k němu celý svůj život.

Kniha Osoby představuje poslední, třetí díl pomyslné trilogie, spolu s první knihou Účelnost jako filosofický problém a druhou Štěstí a vůle k dobru; obě knihy již dříve vyšly v českém překladu. V první se Spaemann věnoval dějinám a obhajobě teleologického pohledu na přírodu a člověka, ve druhé pak zejména etice, s cílem překonat dichotomii mezi eudaimonismem a deontologismem. Ve třetí knize, jejíž český překlad právě držíte v rukou, prohlubuje svou ontologii i etiku a přichází s propracovanou antropologií. Její jádro tvoří pozoruhodné promýšlení souvislostí mezi personalitou a přirozeností. V této knize o antropologii, avšak nikoli jen o ní, můžeme detailně sledovat Spaemannův specifický neoaristotelský přístup kontinentálního typu, v kontrastu k anglosaské lockeovské a humeovské tradici. Spaemann se zároveň snaží překonat tradici kartesiánského dualismu, a tak hledá cestu mezi Scyllou naturalistického monismu a Charybdou spiritualistického dualismu. Výsledkem je jeho teorie osob – nikoli teorie osoby v singuláru. Osoby mohou totiž existovat jen v plurálu. Přesto se Spaemann odmítl přihlásit k personalismu. Osoby však v jeho pojetí nejlépe charakterizuje schopnost učinit nebo přijmout slib a schopnost odpouštět.

Svazek nabízí uvedení a zároveň kritické zhodnocení dvou nejživějších filosofických směrů 20. století, především v jeho první polovině: analytické filosofie a amerického pragmatismu. Ačkoli oba směry mají dodnes své stoupence, jejich kořeny spočívají v 19. století. Svazek je členěn na tři hlavní části: v první části nalezneme autory jako jsou Bernard Bolzano, Franz Brentano nebo Ernst Mach, u nichž se shledáváme s náznaky analytického způsobu uvažování.

Studie předkládané v této publikaci vycházejí z dosavadní práce autora nad textem Órigenovy apologie Proti Kelsovi, v níž Órigenés odpovídá na kritiku křesťanského náboženství z pera platónského filosofa působícího na sklonku 2. stol. po Kr. Autor se ve třech studiích zabývá způsobem, jakým Órigenés odpovídá na pomluvy o nemanželském původu Ježíše, vyvrací Kelsovo obvinění křesťanů z magických praktik a v konfrontaci s Kelsovým podáním Ježíše jako žebravého tuláka se pokouší vyložit filosofické rozměry jeho příběhu.

Texty shromážděné v této knize představují autorčinu filosofickou práci, která čerpá inspiraci z fenomenologické filosofie (hlavně Patočky, Lévinase a Barbarase) a Platónových dialogů. Dotýkají se klíčových otázek filosofie matematiky, zejména její fundace, ve světle fenomenologických zkoumání existence, vnímání a rozumění. Kniha tak nabízí originální promýšlení oblastí, kde se matematika s filosofií setkávají či překrývají, s důrazem na témata tělesnosti myšlení, zkušenosti transcendence, tvaru a tváře, svobody, odpovědnosti a důvěry.

Devatenáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky obsahuje filosofovy zápisky na nejrozmanitější témata, kterými se zabýval v letech 1946–1950. Sám k tomu říká v zápisu ze dne 14. XII. 1946: Původně byla to technika úmyslné formace, koncentrace, která vynucovala obraznost myšlenkovou. Úmyslem bylo dirigovat myšlenku dopředu, podle jistých hesel či pojmů, které se zdály důležité. Nyní technika jaksi a posteriori: teprve když se „nápad“ již zformoval, hledím jej zaznamenat. První technika byla čekáním na nápad, vynucováním nápadu všelikou slovesnou hrou; nynější technika hledí vystihnouti, z neodstíněnosti vybrati nápad, který tu již jest, všimnouti si toho, že tu jest, zintenzivnit jej, způsobit, aby pracoval více a do větší šíře, aby se organizoval kritikou. […] Ať jest to jakkoli chudé, výhoda jest v tom, že jest čímsi konkrétním, aspoň daným, přítomným, nikoli zcela iluzorním, zatímco v perspektivě „ryze budoucího“ se oddáváme snadno iluzi, že tu jest něco více než pouhá tendence dopředu, opřená o slovo, významový horizont beze vší uzavřenosti […] Zvláštní rozpor: co by nás uspokojilo, nemůžeme nikdy najít, a co dovedeme najít (poněvadž jsme to již nalezli), nás nemůže nikdy uspokojit. […] Hledáme takovou možnost, takovou polohu sebe sama, kde se cítíme volni, nad věcmi, nikoli v jejich područí a v objetí nejasnosti. Tak po hmatu hledáme svou cestu.