Oikoymenh strana 5 z 49

Výsledky Nietzschova pozdního myšlení byly více než sto let čteny, vykládány a citovány jako nedokončené systematické dílo s titulem Vůle k moci, které bylo často pokládáno za jeho dílo stěžejní. Šlo o kompilaci z pozůstalosti, kterou připravili Peter Gast (Heinrich Köselitz) a autorova sestra. Tato kompilace měla na recepci poslední fáze Nietzschovy filosofie významný vliv. Vděčila za něj hlavně přehlednému tematickému uspořádání, které se opíralo o jeden z Nietzschových rozvrhů plánovaného díla, a také redukci textového materiálu na 1067 číslovaných fragmentů. Bez možnosti srovnat Vůli k moci s kompletní pozůstalostí, která mezitím vyšla v kritickém souborném vydání (naposledy péčí G. Colliho a M. Montinariho), není dnes už možné tuto kompilaci publikovat. Jen o málo přijatelnější je ovšem alternativa konfrontovat čtenáře s celým materiálem pozdní pozůstalosti bez jakéhokoli obsahového klíče a především bez možnosti najít v něm aforismy Vůle k moci citované a interpretované tak dlouho a tolika významnými autory. Zatímco ve velkých literaturách, např. francouzské či anglické, existuje jeden i více starších překladů Vůle k moci, ale zároveň v nich už existují i překlady kompletního kritického vydání, má český čtenář z pozdní pozůstalosti k dispozici stále jen několik velmi útlých a velice selektivních výborů ze čtyřicátých let minulého století. Nový český překlad proto přináší úplnou pozůstalost z let 18851889 v prověřeném znění kritického vydání a zároveň ji opatřuje aparátem (původním obsahem Vůle k moci s čísly aforismů a konkordancí mezi Vůlí k moci a kritickým vydáním), který zájemcům dovolí přečíst si souvisle aforismy k určitému tématu podle uspořádání Vůle k moci nebo dohledat libovolný aforismus z Vůle k moci i v čistě chronologickém uspořádání kritického vydání. Výsledná edice překladu je tedy obrácena jak do minulosti, k historii recepce, kterou Vůle k moci silně ovlivnila, tak do budoucnosti, protože na ucelený překlad této části pozůstalosti z posledních pěti let Nietzschovy tvorby bude možné kdykoli navázat překladem pozůstalosti z předchozích období.

Sv. 4: Dějiny filosofie zahrnující řeckou filosofii od Platóna po Plótina (P. Merlan), Filóna a počátky křesťanského myšlení (H. Chadwick), Plótina (A. H. Armstrong), pozdější novoplatoniky (A. C. Lloyd), Maria Victorina a Augustina (R. A. Markus) a tradici řeckého platonismu od kappadockých Otců po Maxima a Eriugenu (I. P. Sheldon-Williams). Druhé, opravené vydání připravil Martin Pokorný.

Sv. 7: Filosofie 14. až 16. století je často nahlížena jako přechod mezi středověkou a moderní filosofií. Autoři tohoto svazku zdůrazňují jak kontinuitu se scholastickou filosofií, tak význam renesančního myšlení pro vznik modernity. Jednotlivé příspěvky z pera známých odborníků jsou zaměřeny tematicky, přinášejí však zároveň portréty nejvýznamnějších renesančních filosofů od Mikuláše Kusánského až po Giordana Bruna.

Sv. 6: Výklad představuje hlavní postavy středověké myšlenkové tradice od počátků scholastické disputace a aristotelské recepce ve 12. století až po Gabriela Biela (+ 1495). Oproti výkladu A. de Libery, který v řadě Dějiny filosofie již vyšel a který věnuje rovnoměrný prostor byzantské, židovské, islámské i latinské tradici, se Kobuschova prezentace soustředí na klíčové autory křesťanského Západu. Přeložil M. Pokorný.

Východiskem Lévinasova myšlení je Husserlova fenomenologie a Heideggerova ontologie, s nimiž vede polemnický dialog. Kriticky se staví proti chápání dějin, společnosti a člověka jako celku či totality, které hledisko nekonečnosti dává do pozadí.

Prvořadý literární historik Giulio Ferroni (* 1943) se Machiavellimu věnuje již od počátku sedmdesátých let, kdy publikoval monografii o motivu životního zvratu a střetu s osudem v Machiavelliho divadelních hrách. Po třiceti letech promýšlení pak své úvahy k Machiavellimu shrnul v útlé, ale obsažné knize Machiavelli aneb o jistotě z roku 2003. Ferroni poměrně ostře odmítá představu o Machiavellim coby stoupenci vyhraněného politického konceptu a zaměřuje se naopak na dění jeho textů s jejich zvláštními perspektivami, metaforikou, výkladovými zvraty, energickým vyjadřováním atd. Machiavelliho tedy čte jako filolog, místa z Vladaře a Rozprav staví vedle citátů z Mandragoryči Machiavelliho poezie a florentského autora vřazuje do dobového kontextu, literárního (Castiglione, Ariosto) i diskurzivního (lidová politická moudrost a reálná praxe florentské politiky). Pozoruhodnou pointou je, že právě v tomto literárním čtení se též projevuje mimořádná Machiavelliho aktualita: Ferroni jej prezentuje jako stoupence politiky nápravy (politica del rimedio), která hledá léky na pragmaticky vnímané neduhy.

Kniha mapuje hlavní směry řecké filosofie (epikureismus, skepticismus, stoicismus atd.) po smrti Alexandra Velikého do konce Římské republiky.

Plútarchos zasadil svůj spis O Sókratově daimoniužánrově na pomezí historické novely a filosofického dialogu, do rámce skutečných událostí konce roku 378 př. Kr. v Thébách, kdy místní demokraté spolu se skupinou exulantů svrhli oligarchy vládnoucí krvavě a krutě pod ochranou spartské posádky. Spiklenci se scházejí v thébském Simmiově domě pod záminkou hovorů o filosofii. O jejich jednáních, činech a rozmluvách na filosofická témata, jež vedou mezi konspiracemi, referuje o něco později hostitelům v Athénách jeden z účastníků převratu, Kafisias, bratr nejslavnějšího thébského vojevůdce Epameinónda.

Autorka zasazuje Filónův život a jeho intelektuální činnost do historických souvislostí na přelomu epoch (Filón byl současníkem Ježíšovým), všímá si jeho závislosti na dobovém řeckém filosofickém myšlení na jedné straně, a pokusů vyrovnávat se v tomto kontextu s vlastní náboženskou tradicí na straně druhé. Sleduje rovněž osud jeho duchovního dědictví, který měl vliv i na jeho pozdější dějinný obraz: apropriace jeho díla křesťanskou církví vedla k mylným představám o jeho konverzi, či dokonce o jeho biskupské hodnosti. Hlavní zájem práce se však zaměřuje na Filónovy alegorické biblické komentáře, i ve vztahu k midrašické produkci palestinského židovstva, a předkládá základní Filónovy filosoficko-theologické koncepce, týkající se zejména představy Boha a jeho stvořitelského díla prostřednictvím božského Logu.

Dějiny filosofie od Newtona po Rousseaua (Locke, Leibniz, Berkeley, Wolff, Lessing, Hume a další).

Husserl v tomto svazku provádí základní rozlišení mezi empirickým a eidetickým zkoumáním, vysvětluje přístup závorkování, základní rozdíl mezi světem vnímaným jako objekt o sobě a světem vnímaným jako fenomén, pojmy čistého vědomí a fenomenologické pojetí rozumu.

Úvahy o polské vládě (1771) jsou posledním Rousseauovým politickým dílem, vznikly v době, kdy se Rousseau po mnohých peripetiích vrátil v červnu 1770 do Paříže a věnoval se psaní biografických děl, která podle autorova přání vyšla až po jeho smrti. Impulsem pro vznik Úvah byla žádost vzbouřených polských konfederátů o sepsání reformy polské ústavy. Rousseau této žádosti vyhověl pod podmínkou, že jeho spis nebude zveřejněn, ilegální kopie díla však v Paříži kolovaly již rok po jeho dokončení. Rousseau v tomto spisu řeší možnost přežití polského národa ve chvíli ohrožení státní existence Polska. Předjímá tak národnostní hnutí 19. století a opět se ukazuje jako bytostně originální myslitel. Úvahy o polské vládě svými četnými odkazy na Společenskou smlouvu potvrzují jednotu autorova politického myšlení i to, že Rousseau ani v pozdní fázi svého života neztratil nic ze síly své výřečnosti a svého přesvědčení. Překlad je doplněn vysvětlivkami překladatelky, rejstříkem, seznamem literatury a doslovem zasazujícím tento spis do dobových reálií.

Kolektivní monografie se systematicky věnuje hlavním hermeneutickým i filosofickým problémům Platónova dialogu Euthyfrón. Autoři se soustředí zejména na tři témata: za prvé na roli obou jeho mluvčích, za druhé na filosofický problém zbožnosti a za třetí na otázku, zda lze v dialogu nalézt rozvinutou teorii idejí.

Trojsvazkové česko-německé vydání Heideggerových kratších textů. První svazek obsahuje studie: Úvod k přednášce Co je metafyzika?, Co je metafyzika?, Doslov k přednášce Co je metafyzika?; druhý svazek: Konec filosofie a úkol myšlení, Moje cesta k fenomenologii, O porozumění času ve fenomenologii a v myšlení otázky po bytí; třetí svazek studie: Věc, Doslov. Dopis mladému studentovi, Řeč, básnicky bydlí člověk, Co je to filosofie?, Hebel domácí přítel, Principy myšlení.

Pacidius Philalethi je filosofický dialog pojednávající o povaze změny a kontinua, nakolik jsou přítomné v pohybu složený more socratico v říjnu 1976 během plavby z Anglie do Holandska, na samém konci Leibnizových pařížských let. Mezi epochálními objevy diferenciálního počtu a rovnic zachování pohybu nabízí rozprava Pacidia (Leibnize samotného) a jeho druhů (ztělesňujících hlavní vědecké přístupy doby) metafysickou analýzu pohybu, změny, prostoru a času; otázek a těžkostí spojených se stavbou kontinua, které se filosofickou tradicí vinou od doby Zénónovy a nesou jméno labyrint. Řešení těchto otázek se nadále ukáže zásadním nejen pro Leibnizovo uchopení povahy kontinua a nekonečna a budoucí vývoj filosofie monád, ale obecně také pro možnost založení infinitesimálního počtu. Pacidius Philaléthovi proto znamenitým způsobem dává nahlédnout stejně tak do cest a úskalí raně novověké přírodní vědy aspirující k nekonečnu, jakož i do pozoruhodného labyrintu Leibnizovy metafyzické invence. K českému překladu tohoto nadlouho zapomenutého klenotu vědecké literatury je připojena obsáhlá úvodní studie, která jednak hledá místo dialogu obecně i dialogu Pacidius Philalethi zvláště v Leibnizově době a myšlení; jednak pojednává problém kontinua mezi geometrií a fyzikou jak co do filosofických zdrojů dialogu Pacidius Philalethi, tak co do otázky jeho utváření v ohnisku Leibnizových myslitelských snah. Doprovodný komentář k textu přináší konečně vysvětlení některých detailů kriticko-historické povahy, případně další rozevření perspektiv probíraných otázek.

Listy florentského platonika Marsilia Ficina De officiis a Veritas de institutione principis patří mezi nejvlivnější z celé Ficinovy korespondence jakožto stručná pojednání o v renesanci oblíbených tématech morální filosofie. Unikátní recepce se dočkaly i v českém prostředí počátku šestnáctého století, kdy byly přeloženy do humanistické češtiny, list Veritas dokonce dvakrát. Publikace přináší kritickou edici obou listů, jejich nový překlad do češtiny, jakož i transkripci obou staročeských překladů, jejichž autory byli Řehoř z Hrubý z Jelení a Oldřich Velenský z Mnichova. Kniha je uvozena studií, která pojednává o Ficinově korespondenci a jejím filosofickém významu obecně, analyzuje oba zmiňované listy a věnuje se jejich působení v renesanci a raném novověku. Zabývá se také kontextem českých humanistických překladů, který ukazuje, že platonik Marsilio Ficino byl v českém prostředí v prvních dekádách šestnáctého století vnímán a recipován především jako morální filosof.