Plutarchos

Rady manželské sú venované všetkým, ktorí stoja na prahu manželstva. Predstavujú akúsi zbierku mravných naučení pre šťastný rodinný život. Plutarchos ich pretkáva aj pútavými príkladmi z dejín. Originálna umelecká ručná knihárska práca.

Druhý svazek Plútarchových srovnávacích životopisů obsahuje osm dvojic řecko-římských včetně čtyř životopisů dochovaných samostatně. Předchozí svazek Životopisy slavných Řeků a Římanů I jich pojal čtrnáct, resp. patnáct. Z původního plútarchovského s ouboru se ztratil jen zlomek: jedna dvojice (Epameinóndás a Scipio Africký) a autorova předmluva. Srovnáním slavných osobností řecko s římskou chtěl Plútarchos dospět k pochopení minulosti. Velká historie byla již napsána historiky zvučných jmen a on s nimi nechtěl soupeřit, notabene líčit činy a události, které již popsali jiní. Rozhodl se soustředit na povahu osob a způsob jejich jednání a myšlení, jež z nich učinily hybné síly dějin a pro jejichž pochopení shromáždil a sepsal údaje, které obecně unikly ostatním. Vybral si takové osobnosti, na kterých jeho historické reflexe nejpřesvědčivěji vyjadřují záměr výchovného působení, a pro porozumění zvolil princip analogie. Biografii, přehledně uspořádanou a rozčleněnou, pokládal za optimá lní žánr a nástroj k porozumění a svou fabulační schopností z ní vytvořil svižný esej. Obdobími, z nichž se rekrutuje největší počet biografických protagonistů, jsou klasická doba Athén, první století helénismu a z Říma doba občanských válek. Výběrem demonstroval Plútarchos svůj názor na řeckou a římskou historii a vytvořil galerii, v níž je pominuto to, o čem rozhodl, že má být pominuto. Z jeho srovnání pak lépe vycházejí spíše Řekové jako iniciátoři ušlechtilých myšlenek a představitelé státni ckých a morálních ctností. Svou monumentální syntézou bohaté a složité kulturní tradice Plútarchos zpracoval obrovské dědictví klasické historiografie, podobně jako ve svých dílech filozoficko-etických popularizoval a nově interpretoval platónskou fi lozofii. Na cestě klasického myšlení mu náleží významné místo, neboť "přemostil" rozháranou etapu přechodu ke křesťanství. Pro toto se jeho dílo těšílo nesmírné oblibě u byzanstských učenců a následně u evropských vzdělanců. Bylo zdrojem inspirace mn oha renesančním a novověkým autorům a čte se dodnes. Doslov napsal Josef Češka.

Řecký filosof, historik a esejista, jenž ve svých dílech často řešil náboženské otázky. Pojednání Proč už Pythie nevěští ve verších je součástí řady dialogů, jejichž děj je zasazen do delfské věštírny a dotýká se otázek spojených s jejím fungováním. Plútarchos, který na sklonku života působil jako Apollónův kněz v Delfách, zde reflektuje skutečnost, že zatímco za starých časů byly nejslavnější věštby vydávány v hexametrech, v jeho době jsou takřka výhradně prozaické. V rámci různorodé debaty se snaží vymezit vztah mezi lidským a božským faktorem při inspirovaném věštění a hájí názor, že zmizení veršovaných věšteb je důsledkem proměny ducha doby, nikoli známkou ochabnutí věštebné síly Delf.

Plútarchos, řecký filozof a životopisec, patří k nejplodnějším autorům antiky – odhaduje se, že napsal asi 250 spisů. Z nich se zachovala necelá polovina. Největší popularity dosáhly jeho obsáhlé Životopisy slavných Řeků a Římanů (Antická knihovna č. 74, 76), ale nemenšímu zájmu se těší i jeho drobnější spisy, v nichž se věnoval tématům filozofickým, etickým a politickým. Politice je věnován svazek O politické činnosti, který obsahuje pětici pojednání o aktuálních problémech Plútarchovy doby, ale i zásadním koncepčním otázkám politické morálky (Politické rady, O monarchii, demokracii a oligarchii, Nepoučenému vládci, Má se stařec věnovat politice? a Filozof má rozmlouvat zejména s vládci). Čtenáře určitě překvapí, jak staré jsou nešvary politiků, jež plní stránky dnešních novin.

Antická knihovna č. 86 Plútarchos (po 45-po 120) z řecké Chairóneie patří k nejznámějším jménům antické literatury. Proslavily ho především Životopisy slavných Řeků a Římanů (vyd. v AK 2006 a 2007), v nichž vylíčil životní osudy významných řeckých a římských osobností. Mimoto je autorem více než dvou set drobnějších děl, jež věnoval nejrůznějším, především etickým otázkám lidského života (v AK soubory O lásce a přátelství, 1987, O politické činnosti, 2014). Z nich čerpá i svazek O historii, obsahující čtyři pojednání, věnovaná nejslavnějším obdobím a nejproslulejším představitelům řecké a římské historie (O Štěstěně Římanů, O Štěstěně či Zdatnosti Alexandra, Proslavili se Athéňané více ve válce než v umění?). Plútarchos líčí, jak se přitom uplatnila bohyně Tyché (Štěstěny) soupeřící s Areté (Zdatností) a dokládá řadu příkladů z dějin politických a dějin umění. Poprvé do češtiny přeložil Pavel Oliva.

Spis neznámého autora, dochovaný v korpusu děl Plútarchových, představuje jeden z hlavních zdrojů informací o antické hudbě. Kromě dějin hudby u Řeků jsou v něm nastoleny i širší otázky důležitosti hudební výchovy a vzdělání vůbec. Úvodní studie Sylvy Fischerové usiluje představit řeckou kulturu jako primárně músickou, v níž široce koncipovaný fenomén músiké hrál ústřední roli. Český překlad v zrcadlovém vydání připravila a komentářem opatřila Marcela Slavíková, úvodní studie o roli músiké v řecké kultuře: Sylva Fischerová.

Úvahy o večných ľudských témach a problémoch, ktoré čas preveril a potvrdil. Zostavila: Klára Košková Originálna ručná umelecká knihárska práca.

Plutarchos, rodák z boiótskej Chaironeie, bol plodným spisovateľom. Väčšinu svojho života strávil vo svojom rodnom meste, kde sa venoval úradnej činnosti. Mal dobré vzťahy s delfskou veštiarňou, ktorú často navštevoval a dokonca sa stal aj jej kňazom. Podnikal poznávacie cesty po Grécku, Egypte a Malej Ázii a tiež viackrát navštívil Rím kvôli úradným povinnostiam a štúdiu. S Rimanmi udržiaval priateľské vzťahy a získal aj ich občianstvo. Vo svojej bohatej literárnej činnosti sa venoval rôznym otázkam filozofie, etike, teológii, lekárstvu, matematike či prírodovede. No neopomenul ani históriu, kde rád rozoberal problémy rôznych národov, miest či jednotlivých osôb. K napísaniu jeho najznámejšieho diela, Životopisov, ho podnietil dobrý vzťah k Rimanom a tiež fakt, že spisy tohto druhu boli v Ríme pomerne obľúbené. Charakteristickou črtou takýchto životopisov sa stalo porovnávanie osôb rozdielnych národov. Plutarchos ako Grék s dobrým vzťahom k Rimanom si zvolil porovnávanie vždy dvoch osôb, jedného Gréka a jedného Rimana. Dvojice do svojho diela vyberal tak, aby si boli podobné niečím, čo ich obzvlášť charakterizovalo, i keď žili v rôznej dobe. V životopisoch uvádza jednak historické skutočnosti, no i údaje, ktorých pravdivosť nie je úplne istá a snaží sa ich písať pútavým spôsobom, aby boli zaujímavé i pre bežného čitateľa. Toto vydanie podáva výber ôsmych životopisov z celkového počtu päťdesiatich zachovaných. Publikáciu dopĺňajú dve štúdie Miloslava Okála Život, dielo a vplyv Plutarcha a Rímsky senát.