Plutarchos

Plútarchos, řecký filozof a životopisec, patří k nejplodnějším autorům antiky – odhaduje se, že napsal asi 250 spisů. Z nich se zachovala necelá polovina. Největší popularity dosáhly jeho obsáhlé Životopisy slavných Řeků a Římanů (Antická knihovna č. 74, 76), ale nemenšímu zájmu se těší i jeho drobnější spisy, v nichž se věnoval tématům filozofickým, etickým a politickým. Politice je věnován svazek O politické činnosti, který obsahuje pětici pojednání o aktuálních problémech Plútarchovy doby, ale i zásadním koncepčním otázkám politické morálky (Politické rady, O monarchii, demokracii a oligarchii, Nepoučenému vládci, Má se stařec věnovat politice? a Filozof má rozmlouvat zejména s vládci). Čtenáře určitě překvapí, jak staré jsou nešvary politiků, jež plní stránky dnešních novin.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.

Vyprávění o minulých dějích se v antice těšila značné oblibě, a to již od pradávna. Dějepisectví se vedle filozofie a naukové prózy věnovala řada vynikajících autorů. Patří k nim i Plútarchos, jeden z posledních (ne-li vůbec poslední) univerzálních d uchů antické vzdělanosti. Plútarchos (asi 45-125), řecký filozof a historik z biótské Chairóneie, byl jedním z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů římské doby a poslední univerzální řecký myslitel. Veřejná činnost ho přivedla do styku s Řím any, jimž se obdivoval, a několikrát navštívil Řím. Jako řecká autorita se těšil přízni římských císařů Trajána a zejména Hadriána. Odhaduje se, že napsal asi 250 spisů, z nichž se zachovala necelá polovina. Největšího ohlasu dosáhla jeho populárně f ilozofická pojednání, jež byla oblíbena i ve středověku, a životopisy slavných osobností, ze kterých čerpal mj. i Shakespeare. Jeho životopisy význačných osobností řeckých a římských dějin představují specializovaný dějěpisný žánr - biografii. Reprez entují tento žánr v pokročilém vývojovém stadiu, kdy se vlivem peripatetické filozofie obohatil o prvky a postupy umělecké prózy za účelem dosažení mravního a estetického účinku na čtenáře. Plútarchoss pak do tohoto žánru učinil průlom svou koncepcí konfrontace osobností, kdy proti Řekovi postavil analogickou postavu Římana a srovnával jejich povahy, kariéru a skutky. Činil tak s ušlechtilým záměrem: demonstrovat souměřitelnou velikost obou antických kultur. Při líčení charakterových vlastností kladl důraz na morální kvality té které postavy, jež podle jeho mínění zasluhovaly následování. Touto metodou srovnávání chtěl zprostředkovat porozumění minulosti. Celkem se dochovalo 49 životopisů, z nichž 46 je párových, tzn. 23 dvojic a 3 jednotli vé. Ztracena je Plútarchova předemluva a první dvojice Epameinóndás a Scipio Africký. Tento svazek životopisů obsahuje 14 dvojic, další pak ostatní dvojice včetně jednotlivců a doslovu.

Vyprávění o minulých dějích se v antice těšila značné oblibě, a to již od pradávna. Dějepisectví se vedle filozofie a naukové prózy věnovala řada vynikajících autorů. Patří k nim i Plútarchos, jeden z posledních (ne-li vůbec poslední) univerzálních d uchů antické vzdělanosti. Plútarchos (asi 45-125), řecký filozof a historik z biótské Chairóneie, byl jedním z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů římské doby a poslední univerzální řecký myslitel. Veřejná činnost ho přivedla do styku s Řím any, jimž se obdivoval, a několikrát navštívil Řím. Jako řecká autorita se těšil přízni římských císařů Trajána a zejména Hadriána. Odhaduje se, že napsal asi 250 spisů, z nichž se zachovala necelá polovina. Největšího ohlasu dosáhla jeho populárně f ilozofická pojednání, jež byla oblíbena i ve středověku, a životopisy slavných osobností, ze kterých čerpal mj. i Shakespeare. Jeho životopisy význačných osobností řeckých a římských dějin představují specializovaný dějěpisný žánr - biografii. Reprez entují tento žánr v pokročilém vývojovém stadiu, kdy se vlivem peripatetické filozofie obohatil o prvky a postupy umělecké prózy za účelem dosažení mravního a estetického účinku na čtenáře. Plútarchoss pak do tohoto žánru učinil průlom svou koncepcí konfrontace osobností, kdy proti Řekovi postavil analogickou postavu Římana a srovnával jejich povahy, kariéru a skutky. Činil tak s ušlechtilým záměrem: demonstrovat souměřitelnou velikost obou antických kultur. Při líčení charakterových vlastností kladl důraz na morální kvality té které postavy, jež podle jeho mínění zasluhovaly následování. Touto metodou srovnávání chtěl zprostředkovat porozumění minulosti. Celkem se dochovalo 49 životopisů, z nichž 46 je párových, tzn. 23 dvojic a 3 jednotli vé. Ztracena je Plútarchova předemluva a první dvojice Epameinóndás a Scipio Africký. Tento svazek životopisů obsahuje 14 dvojic, další pak ostatní dvojice včetně jednotlivců a doslovu.

Druhý svazek Plútarchových srovnávacích životopisů obsahuje osm dvojic řecko-římských včetně čtyř životopisů dochovaných samostatně. Předchozí svazek Životopisy slavných Řeků a Římanů I jich pojal čtrnáct, resp. patnáct. Z původního plútarchovského s ouboru se ztratil jen zlomek: jedna dvojice (Epameinóndás a Scipio Africký) a autorova předmluva. Srovnáním slavných osobností řecko s římskou chtěl Plútarchos dospět k pochopení minulosti. Velká historie byla již napsána historiky zvučných jmen a on s nimi nechtěl soupeřit, notabene líčit činy a události, které již popsali jiní. Rozhodl se soustředit na povahu osob a způsob jejich jednání a myšlení, jež z nich učinily hybné síly dějin a pro jejichž pochopení shromáždil a sepsal údaje, které obecně unikly ostatním. Vybral si takové osobnosti, na kterých jeho historické reflexe nejpřesvědčivěji vyjadřují záměr výchovného působení, a pro porozumění zvolil princip analogie. Biografii, přehledně uspořádanou a rozčleněnou, pokládal za optimá lní žánr a nástroj k porozumění a svou fabulační schopností z ní vytvořil svižný esej. Obdobími, z nichž se rekrutuje největší počet biografických protagonistů, jsou klasická doba Athén, první století helénismu a z Říma doba občanských válek. Výběrem demonstroval Plútarchos svůj názor na řeckou a římskou historii a vytvořil galerii, v níž je pominuto to, o čem rozhodl, že má být pominuto. Z jeho srovnání pak lépe vycházejí spíše Řekové jako iniciátoři ušlechtilých myšlenek a představitelé státni ckých a morálních ctností. Svou monumentální syntézou bohaté a složité kulturní tradice Plútarchos zpracoval obrovské dědictví klasické historiografie, podobně jako ve svých dílech filozoficko-etických popularizoval a nově interpretoval platónskou fi lozofii. Na cestě klasického myšlení mu náleží významné místo, neboť "přemostil" rozháranou etapu přechodu ke křesťanství. Pro toto se jeho dílo těšílo nesmírné oblibě u byzanstských učenců a následně u evropských vzdělanců. Bylo zdrojem inspirace mn oha renesančním a novověkým autorům a čte se dodnes. Doslov napsal Josef Češka.

Marcus Cato Sulla Aemilius Paullus Pompey The Gracchi Marius Julius Caesar Anthony 'I treat the narrative of the Lives as a kind of mirror...The experience is like nothing so much as spending time in their company and living with them: I receive and welcome each of them in turn as my guest.' In the eight lives of this collection Plutarch introduces the reader to the major figures and periods of classical Rome. He portrays virtues to be emulated and vices to be avoided, but his purpose is also implicitly to educate and warn those in his own day who wielded power. In prose that is rich, elegant and sprinkled with learned references, he explores with an extraordinary degree of insight the interplay of character and political action. While drawing chiefly on historical sources, he brings to biography a natural story-teller's ear for a good anecdote. Throughout the ages Plutarch's Lives have been valued for their historical value and their charm. This new translation will introduce new generations to his urbane erudition. The most comprehensive selection available, it is accompanied by a lucid introduction, explanatory notes, bibliographies, maps and indexes.