Oikoymenh strana 2 z 49

Péče o duši je zásadním filosofickým i životním tématem Štěpána Špinky. Tento sborník, vydaný u příležitosti jeho životního jubilea, přináší jednadvacet příspěvků od jeho učitelů, kolegů, žáků, přátel i blízkých. První část nabízí odborné texty zkoumající péči o duši od antické filosofie po současnost, zatímco druhá část odkrývá osobnější rozměr Špinkova působení. Autoři se věnují tématům jako lidská přirozenost, sebepoznání, krása či vztah k božství, ale také praktickým otázkám spravedlivého soužití a pedagogického působení. Rozmanitost příspěvků svědčí o mimořádném vlivu jubilanta, který jedinečným způsobem spojuje hloubku filosofického myšlení s živým dialogem a nakažlivým nadšením pro filosofii i život sám.

V roce 1980 Foucault přednesl na Dartmouth College dvě přednášky nazvané „Pravda a subjektivita“ a „Křesťanství a doznání“, v nichž stopuje genealogický původ moderního vztahu k vlastnímu já ve starověkých a raně křesťanských praktikách sebezpytování a doznání. Klíčovým zlomem pro konstituci moderní subjektivity je pro něj proměna delfské zásady gnóthi seauton v klášterní imperativ doznání všech myšlenek a tužeb. Předložený překlad obsahuje kromě obou těchto přednášek také Foucaultovu diskusi s publikem v Berkeley a rozhovor, v němž autor přibližuje cíle své historické analýzy vztahů mezi subjektivitou a pravdou. Spojujícím prvkem těchto textů je Foucaultovo přesvědčení, že jedním z významných politických úkolů současnosti je „politika nás samých.“

Šestnáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky je soustředěn k jedinému tématu – k osobnosti G. W. F. Hegela. Základem souboru je rukopis přednášky, jíž Patočka ve školním roce 1949/1950 nedobrovolně na dvacet let uzavřel své pedagogické působení na pražské filozofické fakultě. V jejím rámci nejprve ozřejmil rozvoj Hegelova uvažování ve spektru raných textů, záhy však jeho výklad sleduje pohyb myšlení uskutečněný Fenomenologií ducha (1807): Patočkův postupný komentář kopíruje strukturu Hegelovy knihy, nedobírá se však jejího finále, zastavuje se u pododdílu Die Aufklärung – Osvícenství. Text přednášky umožňuje nahlédnout způsoby Patočkova rozumění Hegelovu dílu – také v kontextu širší, rozporuplné tradice i časové, poválečné debaty, formované podněty prací J. Hyppolita, G. Lukácse či A. Koj?va. Krom toho má text přednášky přípravný význam ve vztahu k pozdějšímu Patočkovu překladu Hegelovy Fenomenologie ducha (knižně 1960): řadu překladových partií rozptýlených napříč přednáškou lze chápat jako pretext překladu knižního. Po způsobu dodatků jsou k hlavnímu textu tohoto svazku připojeny dva oddíly sestávající z dalších (publikovaných a nepublikovaných) textů o Hegelovi z let 1929–1964, jež dosud nebyly do Sebraných spisů Jana Patočky zařazeny.

Nová odpověď na otázku svobody. Provokativní esej známého německého filosofa, beletristy a esejisty, blízkého svým myšlením M. Heideggerovi. „Svoboda říci ¸ne? je plánovitě omezována, a proto se stala rizikem, k němuž se rozhodne jeden ze sta.“ Esej Chůze lesem (Der Waldgang, 1951) je podobenstvím o lese a lesním chodci, na kterém se autor snaží ukázat osud a úlohu těch, kteří se rozhodli vzdorovat despotickým totalitním systémům. „I jediné ¸ne? má ve volbách význam. ¸Ano? zastupuje odevzdání se, ale ¸ne? zastupuje svobodu a její obranu,“ píše autor. „Svoboda sama je však nesmrtelná, byť nosí pokaždé šat své doby. Nadto musí být vždy znovu dobývána.“

Spis Zrození tragédie z ducha hudby z roku 1872 (nové, Nietzschem přehlédnuté vydání vyšlo v roce 1886 pod upraveným názvem Zrození tragédie. Aneb: řectví a pesimismus) představuje Nietzschovu první knihu, kterou vydal jako profesor klasické filologie v Basileji. Ze všech Nietzschových děl, jež byla během jeho života vydána, vzbudila tato kniha zřejmě největší ohlas: tento zájem byl ovšem převážně kriticky odmítavý, zveřejnění knihy Nietzscheho trvale připravilo o akademickou pověst a autor sám se od ní později v podstatě distancoval. Nietzsche v ní výsostně literární formou bez jakéhokoli standardního vědeckého aparátu formuluje svou slavnou „artistní metafyziku" založenou na duplicitě apollinství a dionýství, které se spojují v díle antické tragédie jakožto nejvyšší formě umění: tragédie i tragický mýtus nakonec zaniká vlivem sókratovského vědeckého optimismu, jehož – z Nietzschovy perspektivy zhoubné a rozkladné – působení stojí i v základech naší moderní kultury. Nietzschova kniha, silně ovlivněná jeho tehdejším nadšením pro Schopenhauerův pesimismus a hudbu Richarda Wagnera, se následně stává jedním z kanonických kulturněfilosofických textů, který po více než sto letech vychází v novém českém překladu.

A. J. Heschel patří mezi nejvlivnější židovské myslitele 20. století. Proslul jako rabínský učenec, advokát chasidismu, existenciálně orientovaný filosof a propagátor mezináboženského dialogu. Heschelovo celoživotní intelektuální úsilí směřovalo ke zprostředkování mezi žitou náboženskou zkušeností a filosofickou reflexí této zkušenosti. Navazoval tak na tradici středověkých židovských filosofů, zejména Maimonida, ale na rozdíl od jeho striktně racionalistického pojetí se u Heschela projevil vliv chasidské výchovy a vzdělání a znalost luriánské kabaly. Heschel tak má cit i pro iracionální momenty autentického náboženství, k němuž mu jako pars pro toto slouží judaismus. Každá náboženská zkušenost podle něho začíná radikálním údivem a smyslem pro nevýslovné, který je specifickým způsobem poznání Boha, a vede k odpovídajícímu způsobu života, charakteristickému pro zbožného člověka. Heschel chtěl původně tento koncept vtělit do jednoho textu, ale nakonec jej rozdělil a po několika zdrženích a po dohodě s vydavatelem vyšla první část s podtitulem Filosofie náboženství a po několika letech druhá část s podtitulem Filosofie judaismu.

Traktát o hříchu (STh I-II, q. 71–89) se nachází v Prima secundae, mezi pojednáními o ctnostech a o zákoně. Tomáš v něm podrobně a detailně rozpracovává téma hříchu, předkládá odpovědi na otázky, co je hřích, jak se rozděluje, jaké jsou jeho příčiny a k jakým vede důsledkům. Nezabývá se zde konkrétními typy hříchů, ale popisuje hřích na obecné rovině. Zdůrazňuje jeho neuspořádanost a nerozumnou povahu, odchýlení se od rozumového řádu. Hřích je zde vykreslen nikoli primárně jako neposlušnost vůči zákonu, ale jako nerespektování vlastního rozumu, který je zodpovědný za pochopení a reflexi přirozeného, božského a lidského řádu.

Ve svém stěžejním díle, Kritice čistého rozumu (1781, 1787?, česky 1930, 2001, 2020), vykládá Kant podmínky možnosti poznání a stanovuje jeho možný rozsah. Do tohoto rozsahu patřil dříve též Bůh, duše a celek světa, jimiž se zabývaly příslušné obory metafyziky. Podle Kanta se Bůh, duše a celek světa nacházejí mimo hranice možného poznání, v rámci poznání však mají nezbytnou funkci regulativních idejí rozumu. Jedná se o základní spis moderní filosofie. Předložený svazek je upraveným vydáním českého překladu spisu z roku 2020. Obsahuje kompletní text druhého vydání spisu včetně všech pasáží z prvního vydání, které Kant do druhého vydání nepřevzal. Do svazku byly rovněž zařazeny Kantovy rukopisné poznámky z jeho příručního exempláře prvního vydání Kritiky čistého rozumu.

Schelling se filosofií umění zabýval systematicky od roku 1800. Přednáška Vztah výtvarných umění k přírodě (1807) představuje jeho poslední dílo věnované výslovně tomuto tématu. Jedná se o veřejnou přednášku pro širší vzdělané publikum, v níž neformuluje čistě filosofické argumenty, ale odvolává se na soudobou diskusi o podstatě krásy (Winckelmann, Hamann, Goethe, Mengs apod.). Zůstává zde však snaha ukázat, v jakém smyslu je příroda živá a produktivní, v jakém smyslu je zobrazením světa idejí a jak chápat úkol umění napodobovat přírodu, resp. v čem spočívají specifika zobrazování idejí v umění.

Vznik Pojednání o toleranci byl podnícen procesem s Jeanem Calasem, francouzským protestantským obchodníkem, který byl obviněn z vraždy svého syna, aby zabránil jeho údajnému přestupu ke katolictví. Soudní spor a následná Calasova poprava vyvolávaly ve společnosti značné emoce. Voltaire ve svém textu, který vyšel o rok později, v roce 1763, vybízí k náboženské toleranci a obrací se proti fanatismu a pověrám. Podporuje odluku církve od státu a volá po zachování neutrality státu ve věcech víry. Jeho pojednání klade důraz na význam rozumu a svobody mysli při řešení sporných otázek.

Ve dvou přednáškových cyklech z třicátých let Karl Jaspers poprvé soustavně představil myšlenku obemykajícího – toho, co zahrnuje všechny horizonty a co se ani ve zkušenosti, ani v myšlení nemůže stát předmětem. Pětice přednášek Rozum a existence z roku 1935 přitom patří k nejdůležitějším textům Karla Jasperse, ba filosofie existence vůbec. Vychází z duchovní situace, kterou vyvolala Kierkegaardova a Nietzscheho radikální kritika rozumu, podle níž není již možné rozum nadále nekriticky přijímat jako jediné měřítko života a filosofie. Jak píše Jaspers: „Jen díky rozumu získává existence jasnost, jen díky existenci má rozum obsah.“ Druhá řada přednášek, Filosofie existence z roku 1938, uvádí do Jaspersova chápání filosofie a představuje hlavní myšlenky, kolem nichž jeho filosofování krouží: vztah vědy, filosofie a náboženství; pojem obemykajícího; chápání existence, pravdy, rozumu a transcendence; problém autority a výchovy – a také koncepci filosofické víry. Zde Jaspers předjímá řadu myšlenek, které podrobněji rozvedl v knihách Filosofická víra (1948) a Filosofická víra tváří v tvář zjevení (1962).

Na konci letního semestru 1972 byl Jan Patočka donucen ukončit svou přednáškovou činnost na FFUK. Na podzim téhož roku vyhověl prosbě svých bývalých posluchačů a v souvislosti s diskusí, která mezi nimi probíhala nad tehdy aktuálním textem M. Heideggera Konec filosofie a úkol myšlení, přednesl v soukromí přednášku, v níž téma zániku filosofie pojednal z jiné, doplňující perspektivy. Svou přednášku zopakoval v nové podobě začátkem roku 1973 a na základě jejího magnetofonového záznamu připravil její definitivní podobu. K publikování přednášky nemohlo samozřejmě za autorova života dojít a uskutečnilo se až v samizdatovém Archivním souboru prací Jana Patočky. Odtud byla přednáška přetištěna v roce 1987 v exilovém časopise Proměny v New Yorku. Zatímco Heideggerovi šlo o to naznačit, proč se jeho myšlení snaží tradici evropské filosofie, z níž vychází, radikálním způsobem překonat, prochází Patočka velkým obloukem dějinami této tradice a podává výklad o tom, jak se v rámci jí samé toto překonávání připravovalo. Samostatným vydáním této přednášky doplňujeme publikování českého překladu Heideggerova svazku Věc myšlení, v němž je jeho přednáška o konci filosofie obsažena.

Kniha Věc myšlení, kterou si Martin Heidegger věnoval ke svým osmdesátým narozeninám v roce 1969, představuje jakési jeho filosofické memento. Tento soubor textů z první poloviny 60. let obsahuje kromě jiného dva z Heideggerových nejdůležitějších textů vůbec. Ve freiburgské přednášce Čas a bytí se autor po pětatřiceti letech vrací z pozice svého pozdního myšlení k problematice třetího – nikdy nedokončeného a údajně spáleného – oddílu svého hlavního díla Bytí a čas. Proslule obtížný text, který poprvé vychází v českém překladu, předvádí, že když bez předsudků přemýšlíme o bytí toho, co jest, jsme nevyhnutelně přivedeni před otázku po čase, a když následně přemýšlíme o čase, jsme nevyhnutelně dovedeni zpět k otázce po bytí. Věcný vztah obojího – bytí a času, času a bytí – pak Heidegger uchopuje v ústředním pojmu svého pozdního díla: události uvlastnění (Ereignis). Pařížská přednáška Konec filosofie a úkol myšlení, jejíž klasický překlad byl pro přítomné vydání znovu přehlédnut, formuluje tezi, že filosofie jako nauka o jsoucím jakožto jsoucím v naší epoše končí, protože jednotlivé vědy si již celek jsoucího bezezbytku rozebraly mezi sebou. Úkolem myšlení, které je dědicem filosofie, je poté podle Heideggera promýšlet věcné vztahy ukryté ve světlině bytí, která se rozevírá spolu s časem a ve které se veškeré jsoucí teprve stává zjevným a uchopitelným, – tedy promýšlet právě to, o co se autor sám pokusil v přednášce Čas a bytí.

Obecný úvod do fenomenologického a historického studia náboženství z pera klasika moderní religionistiky určený pro široké publikum. Jednotlivé kapitoly knihy pojednávají o vztahu posvátného a profánního na rovině prostoru, času, přírody a lidského života.

Kantův spis Pozorování citu krásna a vznešena z roku 1764 má v celku jeho díla zvláštní postavení. Jedná se o dílo předznamenávající svým tématem Kritiku soudnosti (1790), přitom patří ještě do Kantova předkritického období. Nadto jde o dílo populární, určené širší veřejnosti. Kant zde předkládá filosofická pozorování a formuluje hypotézy principů působících za jevy, jež pak ověřuje na pozorovaném materiálu. Vlastním tématem díla jsou vyšší či jemnější pocity (prožitky a požitky), jejichž základ Kant spatřuje v kombinaci pocitů krásna a vznešena, pro něž má člověk cit. Kant zároveň zkoumá jejich působení v morálce, u lidí rozdílných temperamentů, ve vztahu mužů a žen a v charakterech národů. V tomto smyslu jde o dílo podnětné nejen pro filosofy.

V druhé části třetího svazku dějin politického myšlení je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od americké revoluce po 1. světovou válku. Velká pozornost je věnována vzniku moderní republiky s demokratickou reprezentací, zrodu moderních ideologií a jednotlivým myslitelům (Tocqueville, Nietzsche, Weber), kteří byli doceněni až ve 20. století. Samostatné kapitoly jsou věnovány vývoji politického myšlení na přelomu 18. a 19. století v Německu a v 19. století v Rusku a v českých zemích.