Oikoymenh strana 7 z 49

Originální pojednání o struktuře židovské liturgie, vypracované katolickým odborníkem zabývajícím se vztahem židovství a křesťanství.

Benjamin Constant de Rebecque se narodil v Lausanne v protestantské rodině. Mládí strávil na cestách se svým otcem. Pobýval střídavě v Holandsku, Belgii, Německu a Anglii, v letech 17831785 studoval v Edinburghu. Určující pro něj bylo roku 1794 setkání s Mme de Staël. Během císařství musel Constant opustit Francii, do země se vrátil roku 1816. V období Restaurace byl jako poslanec vůdcem liberální opozice. Roku 1816 vydal psychologický román Adolphe (Adolf, česky 1903), ohlašující nastupující romantismus. Jeho nejvlivnějšími politickými díly byly protinapoleonský pamflet De lesprit de conquete et de lusurpation (1814, česky vyšel roku 2012 jako O dobyvačnosti a uzurpaci), Principes de politique ve verzi z roku 1815 a slavná přednáška De la liberté des Anciens comparée a celle des Modernes (1819, česky vyšla roku 2006 jako O antické svobodě ve srovnání se svobodou moderní). Nový náhled na Constantovo politické myšlení přineslo vydání rukopisné verze Principů politiky (Principes de politique, 1806) v roce 1980. Obsahuje zásady, které autor později rozvinul ve svých spisech a které hájil v praktické politice. Constant zde reflektuje Montesquieuova Ducha zákonů, kriticky se vypořádává s Rousseauem a navazuje na ekonomickou teorii Adama Smithe. Jeho kniha je reflexí toho, co pro politické myšlení znamenal otřes Francouzské revoluce. Rukopisná verze Principů politiky vyvrátila pochyby ohledně jednoty Constantova myšlení a potvrdila jeho význam pro politickou teorii klasického liberalismu, za jejíhož předního představitele je dnes Constant považován. Předložený svazek obsahuje první český překlad rukopisné verze Principů politiky z roku 1806. Přeložila H. Fořtová.

Studie předkládané v této publikaci vycházejí z dosavadní práce autora nad Órigenovými texty. Zabývají se dvěma klíčovými tématy jeho myšlení: otázkou, jakou míru svobody zakouší lidská vůle ve světě ovládaném Boží prozřetelností, a na ni úzce navazujícími úvahami o povaze náboženské vnímavosti, která křesťanům umožňuje vystihnout Boží záměry mnohem lépe, než to dokázali pohanští básníci a filosofové.

Kniha zahrnuje texty z let 1978 až 2017 věnované filosofii českých myslitelů: Tomáši Garriguu Masarykovi, Janu Patočkovi a Václavu Havlovi. Hlavním společným rysem jejich uvažování je filosofie nakloněná k činu. Masaryk, Patočka i Havel chápali politiku jako činnost založenou na mravním základě a hledali nový duchovní rozměr života moderního člověka, který nenachází oporu ani v metafyzice, ani v tradiční podobě náboženství. Jejich hledání, i když se zdá, že občas zabloudilo do slepé uličky, může být inspirativní i pro současné myš-lení, zejména pro řešení soudobých politických problémů, jako je role národa a národního státu, otázka budoucího uspořádání Evropy, vztah k násilí, válce a revo-luci. Především však je povzbuzením a ospravedlněním osobní angažovanosti i v situacích, které nejsou takovým projevům nikterak nakloněny.

Kniha je pokusem o netradiční pohled na lidské prožívání v per-spektivě první osoby. Je navržena specifická metoda, zvaná introspekce plus, při níž nedochází k separaci mezi subjektem introspekce a výzkumníkem, jak je běžné v současné kognitivní vědě. Introspektor zkoumá své vlastní mžikové prožitky, jako například spontánní mikrosny či letmé pohledy. Po teoretické stránce je práce relevantní jak k analytické, tak i fenomenologic-ké tradici ve filosofii, přičemž vztah k fenomenologii je výraznější.

Podrobný výklad vybraných pěti knih Aristotelovy Politiky ukazuje politickou vědu v okamžiku jejího zrodu, kdy je vyčleněna obec jako samostatný filosofický problém a současně předmět praktické péče. Význam tohoto kroku vystupuje především ve srovnání s předchozí tradicí, zejména se stanoviskem Platónovým. S rozpoznáním obce a její vnitřní struktury jako skutečné osy politického života a myšlení je spjato uchopení svrchované povahy politična, jež je dána schopností zahrnout všechny ostatní činnosti, postoje a preference. Jde o pochopení, jež se opakuje v dalších uzlových bodech dějin politického myšlení, a Aristotelovu nauku o obci lze proto považovat za rozhodující krok v předání odkazu klasického politického myšlení dalším epochám.

V 50. letech rozvinul Eric Voegelin tezi o gnostické povaze modernity. Teze narazila na zásadní kritiku, dnes však s diferenciací přístupů k projektu moderny znovu nabývá na aktualitě. Tento svazek přináší nejdůležitější texty, v nichž Voegelin analyzuje základní rysy gnóze a snaží se ukázat jejich přítomnost v moderní politické teorii, filosofii dějin i praktické politice.

Od svého otce zdědil John Stuart Mill zájem o institucionální, politickou a právní reformu a také kontakt s osobou i dílem Jeremyho Benthama, pod vlivem autorů jako Coleridge, Carlyle, Goethe či Wordsworth se radikalismus původní verze utilitarismu pokusil zmírnit a více zdůrazňoval význam kultivace našich vloh, citů a představivosti. Druhý svazek výboru z Millova díla obsahuje v nových překladech Millovy klasické spisy O svobodě a Úvahy o zastupitelské vládě, věnované základním charakteristikám liberální společnosti, tedy svobodě slova a volebnímu právu. Přeložili Martin Pokorný, Ondřej Beran a František Vahalík.

Hegel ve Francii Francouzská recepce Hegelovy filosofie času

Svazek zahrnuje dva Merleau-Pontyho texty ze sklonku r. 1951, jejichž původním účelem bylo představit jej přijímací komisi jako kandidáta na prestižní College de France. Texty obsahují propracované shrnutí Merleau-Pontyho prvních publikací (Struktura chování, Fenomenologie vnímání) i popis projektů, na nichž právě pracoval (Próza světa) a které plánoval (Viditelné a neviditelné), především však přehled problémů a témat, jimž se chtěl věnovat ve své výuce na College. Na rozdíl od naprosté většiny ostatních materiálů vydávaných po Merleau-Pontyho smrti tak texty ke kandidatuře představují filosofův myšlenkový projekt jako jednotnou stavbu, v níž je propojeno mnoho dílčích, na první pohled ne zcela souvisejících témat. Středobodem všech zamýšlených zkoumání tak je otázka, jak se tělesně-perceptivní život, jehož specifickou podobu Merleau-Ponty popsal ve svých prvních knihách, prodlužuje a proměňuje s nástupem kulturních nástrojů a řeči a vede ke zkušenosti pravdy, tj. k překročení naší dílčí situace v poznání. Jestliže fenomenologický rozbor vnímání ukázal, že vnímání není jen rudimentární podobou racionálního poznání, pak ani sama naše představa rozumu nemůže zůstat nezměněna, protože je třeba ještě provést analýzu konkrétních postupů, jimiž racionalita uchopuje skutečnost a dosahuje svých výsledků. Materiály, které vznikly během následujících deseti let Merleau-Pontyho působení na College de France, ukazují, že zbytek svého života věnoval naplňování a upřesňování právě takto formulovaného programu.

Přednáška Nač básníci? byla proslovena v nejužším kruhu přátel u příležitosti 20. výročí úmrtí R. M. Rilkeho, který zemřel 29. prosince 1926. Analyzuje básnické dílo R. M. Rilkeho a odkazuje i na několik básní F. Hölderlina. Heideggerovi přátelé, pro které přednášku napsal, byli jistě podobně jako on sám důvěrně obeznámeni s tvorbou obou těchto velkých německých básníků. Takovou obeznámenost nelze předpokládat u českého publika, a proto překladatel svými překlady většinu zmiňovaných děl doplnil. Přeložil Ivan Chvatík.

Studie Řeč a zjevnost stručně načrtává pojetí řeči a rozumění v Heideggerově Bytí a času a poté se věnuje způsobu, jímž dnes raného Heideggera recipuje americký normativní pragmatismus (Dreyfus, Brandom, Crowell ad.). Problematické body této recepce umožňují exponovat na malé ploše obecnější rozdíl mezi filosofiemi jazyka (komunikace) a filosofií rozumění, jež řeč a řečovou povahu zkušenosti spojuje s temporalitou a situovaností lidského bytí. Tento rozdíl, který udržoval a udržuje velkou část moderní filosofické diskuse v mimoběžných drahách, chce Řeč a zjevnost zachytit na půdě prohloubeného pojmu rozumění. Vodítkem je při tom pokus upřesnit a nově využít všeobecně přijímanou, ale málo promýšlenou distinkci mezi jazykem a řečí. Pouze ve sféře řeči lze totiž vykázat, že mluvit o věci znamená nejen sdílet významy, nýbrž být ve světě s druhými a proti druhým.

Tzv. osmá kniha Stromat je sbírka Klementových výpisků z filosofického zdroje, jehož ústředním tématem je teorie vědeckého důkazu, rozpracovaná na aristotelském základě a na pozadí protiskeptické polemiky. Kromě vlastní teorie důkazu zahrnuje též diskusi o metodě zkoumání, diairesi, definici a kategoriích a pojednání o příčinách. Řecko-české vydání, úvod, překlad a komentář M. Havrda. Součástí publikace budou rejstříky k předchozím svazkům Stromat.

Soubor vzpomínek těch, kdo přežili holokaust. V roce 1995 vznikla ve Švýcarsku společnost nazvaná „Kontaktní místo pro ty, kdo přežili holokaust“, která reagovala na výzvu Elie Wiesela shromažďovat dosud neuveřejněné vzpomínky a uchovat je v rámci celosvětové sbírky svědectví o holokaustu. Podařilo se získat záznamy 15 jedinečných příběhů, jejichž protagonisté našli svůj nový domov ve Švýcarsku. Autoři vzpomínek pocházejí z Čech, Moravy, Slovenska, Polska, Maďarska a Německa. Patnáct různých intimních příběhů, patnáct kaménků z mozaiky stotisíckrát většího celkového obrazu holokaustu, který leží pohřben v masových hrobech. Tito svědci podávají zprávu za ty, kteří už to již učinit nemohou. Jsou poslední, kteří z vlastní zkušenosti vyprávějí o tom, co prožili, někteří dnes už posledním dechem. Vydání sestává z 15 sešitů v kartonové kazetě, téměř 1000 stran formátu A5. Obálky sešitů jakož i kazetu zdobí výřezy z monumentálního obrazového cyklu „Birkenau“ slavného německého malíře Gerharda Richtera, jehož reprezentativní výstava nedávno skončila v Národní galerii v Praze. Tyto abstraktní obrazy byly inspirovány autentickými fotografiemi propašovanými ve čtyřicátých letech z koncentračních táborů. Německý originál vzpomínek byl v únoru minulého roku uveřejněn v nakladatelství Suhrkamp.

Jakkoli by nám prospělo, kdybychom své myšlenky sdělili též přístupnější formou, chceme dát přednost formě přísnější a tímto pojednáním pokud možno podat příklad metody, která se od dosavadní odlišuje tím, že je skutečně neoddělitelná od obsahu – říká se na úvod „farářova vyprávění“. K českým čtenářům se dostane jeden z ústředních textů německé romantiky od myslitele, který po desítky let nebyl ochoten zastavit se v tvůrčím (= poetickém) hledání a spokojit se s co nejrafinovanějším rozvedením jednoho myšlenkového systému. Jednu z etap Schellingovy básnicko-filosofické cesty nám otevírá Klára, jež vznikla po předčasné smrti jeho múzy Caroliny.

Spis neznámého autora, dochovaný v korpusu děl Plútarchových, představuje jeden z hlavních zdrojů informací o antické hudbě. Kromě dějin hudby u Řeků jsou v něm nastoleny i širší otázky důležitosti hudební výchovy a vzdělání vůbec. Úvodní studie Sylvy Fischerové usiluje představit řeckou kulturu jako primárně músickou, v níž široce koncipovaný fenomén músiké hrál ústřední roli. Český překlad v zrcadlovém vydání připravila a komentářem opatřila Marcela Slavíková, úvodní studie o roli músiké v řecké kultuře: Sylva Fischerová.