Paseka strana 50 z 96

Nemocnice 19. století představovala spíš bránu smrti než místo léčení. Úmrtnost byla masivní. Chirurgové pracovali bez anestezie za řevu pacientů a jejich nejcennější vlastností nebyla pečlivost, ale rychlost. Operační sál bylo divadlo s jevištěm a operace krvavou exhibicí pro lačné oči diváků. Scéna se mění teprve v letech 18601875. Chirurg, kvaker Joseph Lister vystupuje s nehorázným tvrzením, že původcem infekcí jsou bakterie, a svádí odvážný, nerovný, ale nakonec vítězný boj o prosazení antisepse a sterilizace. Dramatický příběh, který se odehrával v přízračných kulisách viktoriánské Anglie, líčí oceňovaná kniha sugestivním, téměř beletristickým stylem.

V oceňovaném románu Gomora přinesl italský spisovatel a novinář Roberto Saviano odvážné svědectví o nemilosrdném světě neapolské mafie. Teď se vrací do rodného města, aby vyprávěl o vzestupu Nicolase Fiorilla, patnáctiletého, bystrého a ambiciózního chlapce, který si založí vlastní gang. Jeho členové pocházejí ze středostavovských rodin, mají domovy, rodiče, sourozence, chodí do školy. Nebyli odchováni mafiánskými poměry, ale počítačovými hrami, filmy a komiksy. Neumějí rozlišovat virtuální realitu od skutečného světa, a tak se stylizují do postav, které znají z monitorů a displejů. Nevidí rozdíl mezi umělou a skutečnou krví a smrtí, násilí je pro ně hra. Jediné, co je zajímá, jsou peníze. Chtějí zbohatnout, rozkazovat a vládnout. A k tomu je důležité mít zbraně a koule. Proto obdivují i vojáky ISIS a jejich videa. Nicolasův plán vyjde, z členů jeho gangu se skutečně stanou paranza zabijácký potěr, malé piraně. Cena, kterou za takový život zaplatí, je ale vysoká.

Výbor toho nejlepšího z díla Petra Šabacha doplněný dosud nepublikovanými povídkami připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu napsal autorův přítel Zdeněk Svěrák. Literární svět Petra Šabacha je královstvím, ve kterém namísto trůnu stojí hospodská židle, okolo stolu sedí štamgasti a rytířský řád se udílí za dobrý příběh. Na život se tu dívá skrz půllitr s pivem, aby získal patřičně komické rysy a nostalgickou náladu, a pije se svižně, aby nespadla pěna. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura - poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládl osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou. Šabach se tak posadil k jednomu stolu s Jaroslavem Haškem a Bohumilem Hrabalem. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Když jsem Šabacha poprvé dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. Autor sázel do řádků slova tak přesná, že jsem je nestačil vychutnávat. -- Zdeněk Svěrák

Cesta do Paříže a nepohodlný autobus plný povykujících dětí. Zatímco holky se rozplývají nad krásou plyšáka, dva obrýlení kluci vedle smrtelně vážně řeší otázku, jestli hovno hoří. Vesmíry oddělené úzkou uličkou. V základu Šabachových povídek stojí svět dětství a dospívání v časech, kdy se zdravilo "Čest práci, soudruhu" a pionýři testovali svou odvahu napětím elektrického proudu. Vztahy mezi otci a syny, mezi muži a ženami i zarputilými starci, kteří se u piva hádají o to, kolik měří medvěd kodiak. Holčička tu pozorně sleduje svět mužů ze střechy domu a postupně upouští od myšlenky na změnu pohlaví a syn vojenského důstojníka páchá sabotáž na jeho nástěnku s týdenním rozpisem jídelníčku. Hovno hoří je souborem tří povídek poskládaných jako střípky nerozbitné plastové skleničky, kterou Šabachovi hrdinové pozvedají a připíjejí na zdraví. Kniha se stala předobrazem filmu Pelíšky.

Díky autismu nejste zákonitě ani sexy, ani geniální matematik, to je jen klišé z filmů,“ vysvětloval Martin Selner ve své prvotině Autismus & Chardonnay. Nyní pokračuje třeba tím, co vás autismus dovede naučit. „Začal jsem si uvědomovat, že co se zdá být snazší, nemusí být zároveň správné. Někdy je ve světě autismu prostě správné rajčata ze salátu vyndat, až když je salát hotový, než je tam vůbec nedávat.“ Selner píše s ironií a nadsázkou sobě vlastními, neutápí své příběhy v patosu, přesto život s autismem nijak nezlehčuje a uvědomuje si jeho tíhu. Někdy ji dovede vyléčit víno a Jesenka v akci, hlavní však je nezavírat oči před jinakostí a nebát se říkat si o pomoc. Pozdní sběr tak v tom nejlepším navazuje na předchozí Autismus & Chardonnay.

Odjet jako chirurg na misi s Lékaři bez hranic neznamená jen vracet vyhřezlá střeva zpátky do břicha. I přes každodenní hřmění střelby, všudypřítomnou hrozbu cholery, operace těžce postřelených dětí a nedostatek spánku se Tomáš Šebek na své jemenské misi snaží pozorovat běžný život, který se skrývá pod tímto válečným závojem. Jak se žije muslimským lékařkám? Jaké lidské příběhy se ukrývají za tvářemi pacientů a co o nás prozrazují naše jména? To vše popisuje Tomáš Šebek ve své nejnovější knize z místa současné největší humanitární katastrofy na světě, ale zároveň nezapomíná zapojit i smysl pro humor a nadsázku.

Rozpad sovětského světa vedl v Rusku k dlouhé a bezvýchodné kocovině, na niž Putinův režim aplikoval jednoduchý lék: Národní hrdost. Téma vítězství ve Velké vlastenecké válce však přináší mnohá nebezpečí spojená s temnými proudy dějin. Cílené manipulaci podléhá historie vzdálenější i nedávná. Do pozitivního obrazu Ruska se nehodí vzpomínky na Stalinovy oběti, Gulag či deportace, ale mizí také pravda o čečenské válce, o olympiádě v Soči nebo o Krymu. Čím víc se Rusko upíná k minulosti, tím víc si zavírá cestu k solidní vizi budoucnosti a reálnému řešení problémů. Reportér Shaun Walker se nezaměřuje jen na Putinovu politiku. Navštívil různé kouty rozlehlé ruské říše a přinesl zprávu o ztracené generaci: Svůj stát ztratily miliony Rusů, kterým se politici dokola snaží navrátit smysl života a pocit sebeurčení, třeba i metodami naprosto cynickými.

Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace.