Paseka

Přírodovědec a teolog Georg Wilhelm Steller se v roce 1741 připojuje k Velké severní expedici, při níž kapitán Vitus Bering a jeho posádka hledají námořní cestu z Asie do Ameriky. Přestože nikdy nedosáhnou americké pevniny, zapíšou se do historie: Objeví sirénu, nazývanou též ochechule nebo mořská kráva. Zhruba o sto let později vyšle Hampus Furuhjelm, finský guvernér ruského území Aljašky, své muže hledat kostru tohoto mohutného mořského savce, o němž se říká, že zmizel před sto lety. V roce 1952 dostává John Grönvall, restaurátor v dnešním Finském přírodovědném muzeu, za úkol zrenovovat kostru Stellerovy mořské krávy, která je v té době již vyhubená. Poslední siréna je dechberoucím dobrodružstvím napříč staletími a fascinujícím pohledem na téma vymírání živočišných druhů, ale také příběhem velkých lidských ambicí a touhy vzkřísit to, co člověk ve své nevědomosti zničil. Román originálně popisuje dilemata, která před lidstvem stojí, a je vzácným typem díla, jež dokáže měnit lidské postoje. Vydáno s podporou FILI – Finnish Literature Exchange.

Neige Sinno vyrostla v alpském podhůří s matkou, třemi mladšími sourozenci a otčímem, který ji od sedmi do čtrnácti let sexuálně zneužíval. Teprve v rané dospělosti našla odvahu predátora zažalovat – ten vinu přiznal, byl odsouzen k devíti letům vězení, odseděl si pět let a za vzorné chování byl propuštěn. Založil si novou, početnou rodinu a temné období svého života nechal zdánlivě za sebou. Na rozdíl od své oběti, která to udělat nemůže. Ve své románové eseji Sinno popisuje zneužívání i následný soudní proces, které zasáhly její život, poznamenaly rodinné vztahy a ovlivnily atmosféru francouzského maloměsta. Rozebírá, jak prožité trauma deformovalo její vztahy s matkou, sestrami i přáteli a proměnilo způsob, jakým vnímá cizí lidi, děti i vlastní dceru a její výchovu. Smutný tygr hledá literární cestu, jak mluvit o nevyslovitelném a ochránit druhé před tím, co autorka sama prožila. Vychází s podporou Francouzského institutu. Neige Sinno (1977) je francouzská spisovatelka, esejistka a překladatelka. Vystudovala americkou literaturu ve Francii, Spojených státech a Mexiku, kde pak více než dvacet let žila a působila jako profesorka na univerzitě v Morelii. Její třetí dílo, románová esej Smutný tygr, získalo řadu prestižních ocenění, včetně Prix Femina, Prix Goncourt des lycéens a Ceny Strega.

Hafni vypráví… že se rozvádí. Je jí devětačtyřicet, opouští vyhaslý rodinný krb a rozhodne se vydat na cestu po restauracích, kde se podávají tradiční dánské chlebíčky smorrebrod – bohatě obložené plátky černého žitného chleba, které se jedí příborem a tvoří esenci dánské kuchyně. Hafniina kulinární cesta z ostrova Sjalland na ostrov Fyn je radikálním pokusem změnit zaběhlý život. Během svého putování zažívá banální, ale zábavná setkání s nejrůznějšími samorosty, svérázy, ale taky s úplně normálními lidmi. Kniha neotřele líčí dánskou mentalitu a kulturu, a přitom vyjadřuje cosi obecně lidského a rozpoznatelného. Autorka vypráví příběh neprůbojné, ale silné ženy na prahu nové životní kapitoly, který obsahuje groteskní momenty, účtování, ale samozřejmě i nostalgii a smutek. Vychází s podporou Danish Arts Foundation.

„Édouard Louis popisuje další z bojů své matky, její další úprk před násilím. Stejně jako ve svých předchozích dílech, i zde využívá hluboce osobního vyprávění k ilustraci celospolečenských mechanismů.“ Deník N „Jednou v noci mi zavolala matka. Řekla mi, že muž, se kterým žije, je opilý a uráží ji. Před pár lety odešla od mého otce, aby unikla domácímu vězení, a nyní byla opět v pasti. Děje se to už dlouho, tajila to přede mnou. Poradil jsem jí, aby okamžitě odešla. Ale kam, bez peněz, bez kvalifikace, bez řidičského průkazu? Jaké možnosti se nabízejí ženě, která celý život jen vychovávala děti a trpěla mužskou brutalitou?“ Édouard Louis ve svém novém díle navazuje na příběh své matky, který začal vyprávět v knižní eseji Boje a proměny jedné ženy. V textu na pomezí eseje a prózy nově promýšlí a rozvíjí úvahy o mužské agresivitě, násilí na ženách a znovu dává hlas těm, kteří by jinak zůstali nevyslyšeni.

Dobře naplánovaná cesta – tak se zpočátku jeví road trip dvou párů, které autem brázdí krajinu Spojených států. Mezi Zdeňkem, Zdenou, Vilémem a Miriam však vzniká tíživé napětí, které se s každým dnem stupňuje. Výlet přesto dokončí a vracejí se podle plánu k jezeru Lake Placid uprostřed divokého přírodního parku v USA. O šest let později jsou v bažině u jezera nalezeny dvě k sobě svázané lidské kostry. Místní policie a později i FBI se pouštějí do důkladného pátrání. Dva propojené příběhy ukazují, jak moc se během relativně krátké doby mohou proměnit nejen vztahy mezi blízkými lidmi, ale i poměry v zemi. Společensko-psychologický román s krimi prvky je napsaný čistým jazykem a věcným, úsporným stylem. Čtenáře zaujme působivým budováním napětí a atmosféry.

Dobová levice litovala, že pokus nasadit socialismu lidskou tvář skončil pod pásy tanků. Historik sice nemůže spekulovat, co by tento experiment přinesl, i tak je ovšem látka roku 1968 natolik bohatá, že vydá na celý svazek Velkých dějin zemí Koruny české. Klíčových momentů, které příběh „osmašedesátého“ ženou vpřed, je mnoho: dva měsíce trvá odcházení Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka, propuká Šejnova aféra, zaniká cenzura a vládnoucí strana ztrácí moc nad médii. Vzniká Akční program KSČ a krystalizují parametry nově vznikajícího politického systému, pootevírají se hranice na Západ, překotně se vyostřují československo-sovětské vztahy. Devatenáctý svazek Velkých dějin sleduje, jak se demokratizační proces z podstatné části vymyká stranické kontrole, vedení státu bojuje za reformu na dvou frontách – doma a v socialistickém táboře – a nakonec čelí invazi, únosu do Moskvy a brutálnímu nátlaku „spojenců“. Autor hodnotí obsah tzv. moskevského protokolu a důsledky podpisu československé reprezentace. Zajímá ho však i to, jak na tyto dramatické události reagoval Západ.

Čtrnáctiletá Anežka se zničehonic přestěhuje z Plzně kamsi na samotu. Má úzkostnou poruchu a rodiče, především maminka, chtějí, aby z ní bylo normální dítě. K tomu má přispět klidné prostředí, domácí marmelády, pravidelný režim i pití kozího mléka. Jenže co když se úzkost pořád vrací a Anežce doslova podlamuje nohy i přes to, že všechna pravidla dodržuje? Co její strachy spouští? A proč mizí zrovna v blízkosti Viléma, toho nejneposednějšího, nejméně organizovaného člověka, kterého kdy Anežka poznala? Tereza Kopecká se ve své nové knize vrací k tématu úzkosti, které zpracovala už v komiksu Naprostá šílenost, a opět ukazuje, že umí pojednat vážné téma přesvědčivě, a přitom s tvůrčí lehkostí. Tentokrát svůj román věnovala všem čtenářům a čtenářkám od 11 let. Tereza Kopecká (1984) má vášeň pro příběhy, vydala několik dětských knih a jejím dlouholetým snem bylo napsat scénář pro komiks inspirovaný skutečným životem. To se jí povedlo v roce 2021 s Naprostou šíleností (Paseka & Pasparta), za kterou obdržela cenu Muriel. V Pasece také vyšly Ještěrky (2023), prázdninový příběh o přátelství Agnes, Kiki a Kláry, a Dorka (2025) o zvídavé holčičce a letním dobrodružství.

Od výstřelu prvního kulometu na západní frontě bylo jasné, že vojenská technologie mnohonásobně překonala možnosti lékařské vědy. Mnozí z vojáků první světové války, kteří průmyslové vraždění přežili, opouštěli armádu se znetvořením a těžko představitelným traumatem. Zatímco ztráta končetiny učiní z veterána hrdinu, člověk bez obličeje se stává monstrem. Ten, kdo mu tvář navrátí, zachrání jeho identitu i duši. Válečná brutalita je živnou půdou lékařského pokroku. Dokladem je i příběh Harolda Gilliese, otce moderní plastické chirurgie. Gilliesovo oddělení v londýnské Královnině nemocnici se stalo laboratoří medicínských vynálezů a inovací a také prostředím, kde se setkávaly dramatické osudy pacientů, kteří se díky lékařově obětavosti a profesnímu umění navracejí zpět do života. Stejně jako ve své předchozí knize Umění řezničiny píše historička vědy Lindsey Fitzharrisová sugestivně a jazykem blízkým beletrii. Lindsey Fitzharrisová (1982) studovala dějiny vědy a lékařství na Oxfordské univerzitě a věnuje se zejména popularizaci vědy. Čtenáři Paseky ji znají jako autorku knihy o viktoriánské medicíně a průkopníku antisepse a sterilizace Josephu Listerovi (Umění řezničiny, Paseka 2019) a diváci Prime Video a Apple TV+ ji sledovali v dokumentárním seriálu o záhadných úmrtích Curious Life and Death of… Její blog The Chirurgeon's Apprentice sledují přes dva miliony čtenářů. Přispívá do listů Guardian, Huffington Post, Lancet a New Scientist.

Devatenácté století zrodilo zcela nový typ cestovatele. Moderní turisté prahnou spatřit děsivou vznešenost velehor, zažít středověk uvnitř tajuplných hradních ruin nebo nasát kosmopolitní atmosféru a technologickou vyspělost velkých měst. Cestování je i zdrojem hluboce tělesných prožitků: Bleskurychlá jízda vlakem dává zakusit zcela nově časoprostor, lázně slibují nejen upevnění zdraví, ale i sexuální povyražení. Na plážích zaručují na přelomu 19. a 20. století naprosté soukromí koupací vozy. Božena Němcová si přitom úzkostlivě chrání svoji alabastrovou pleť před opálením. A Franz Kafka si s Maxem Brodem na cestu do Paříže plné nevěstincůdo kufru přibalí proti pohlavním nemocem Odol. Originální, bohatě obrazově dokumentovaná historická monografie čerpá z desítek deníkových a cestopisných záznamů slavných i zcela neznámých Středoevropanů. A své čtenáře vezme na jedinečnou pouť po proměnách moderního turisty a jeho tělesných prožitků. Jan Pezda (1990) působí jako odborný asistent na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity a učí dějepis na Základní škole ČSA v Bohumíně. Věnuje se dějinám turismu, sportu a tělesné kultury v 19. a 20. století.

Magdaleně se život překlenul do poslední dekády. Zatímco tělo ji zrazuje každým dnem víc a víc, hlava zůstává bdělá. Vrací se do vzpomínek a otevírá příběh svého mládí, kdy se na osudech její rodiny trpce podepsaly rozkulačení a totalita 50. let. Mladá Magdalena pro sebe tehdy hledala jiný, pestrý svět, který jí poskytla literatura. Teď se sžívá s domovem důchodců. Do bytu po ní přichází Lenka. Sedmatřicetiletá žena je krátce po rozchodu a začíná novou životní etapu. Díky dopisu adresovanému bývalé nájemnici se postupně seznamuje s Magdalenou a toto psaní obrátí oběma ženám život naruby. Citlivý románový debut jen nejen ponorem do duší hrdinek, které rozdílná generační zkušenost překvapivě víc spojuje, než rozděluje. Je také oslavou moci literatury, vyprávění a psaní. Veronika Kratochvílová (1987) se narodila v Českých Budějovicích. Od studií na FF UK žije v Praze a pracuje jako novinářka. V současné době je šéfredaktorkou cestovatelského měsíčníku Lidé a Země a autorkou video-podcastu Exoti. Napsala několik hudebních textů, dva televizní scénáře, bezpočet článků, rozhovorů a deníkových zápisků. Je závislá na chůzi a bylinkových čajích.

Rozevřít papírový obal, přičichnout k desce, opatrně ji položit na talíř, zapnout otáčení… Vinyl je vstupenkou do jiného světa. Kdo propadl jeho kouzlu, ví, že se k němu pojí nejen nejrůznější rituály, ale že také zakládá celou specifickou kulturu. Jaký byl ten vůbec první český? Jak souvisí hraní desek s rozhlasovým vysíláním? Kdo pořádal nelegální burzy? A proč se deska v éře digitálních technologií zase vrací? Radek Diestler ve své knížce splácí dluh fenoménu, který formoval celé generace fanoušků, ale jemuž u nás nebyla dosud věnována soustředěná pozornost. Vinylová deska je totiž nejen nejdůležitějším médiem pro uchování hudby v dějinách lidstva. Je to také umělecký artefakt, kultovní předmět, cenina a v neposlední řadě magnet na příběhy. Radek Diestler (1972) se věnuje psaní o hudbě a historii, píše však také o hokeji nebo pivní kultuře. Založil Popmuseum a od začátku 90. let přispívá do hudebních časopisů, mj. byl kmenovým autorem magazínu Rock & Pop. Spolupracuje s Radiem Beat. Vydal knihy o kapelách Tři sestry a Našrot, historii rockové scény v západních Čechách Marshally nadoraz (2019), průvodce Praha beatová (2023) a monografii o 90. letech v české populární hudbě Dekáda naplno (2023).

„Můj bratr strávil velkou část svého života sněním. Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí a často si představoval, že se stane světoznámým restaurátorem, bude cestovat, opravovat katedrály, zbohatne – a že se jeho otec, který zmizel, vrátí a bude ho milovat. Žádný z těchto snů se mu nepodařilo uskutečnit.“ Všechno začíná smrtí: Ve věku 38 let byl Édouardův starší bratr, těžký alkoholik, nalezen mrtvý na podlaze své malé garsonky. Po letech, kdy se spisovatel vyhýbal jakémukoli kontaktu s násilnickým, homofobním a bezohledným bratrem, k němuž choval nepřekonatelnou averzi, se nyní vydává pátrat po příčinách jeho zhroucení – aby zjistil především to, co o něm dosud nevěděl. Zhroucení je nejtemnější knihou Édouarda Louise. Tváří v tvář smrti si při zkoumání osudu jednotlivce už nevystačí se sociologií, a tak se obrací k psychologii a intimitě. Vzniká tak román s rozměrem antické tragédie – příběh o neodvratném pádu, způsobeném řetězcem rodinných, společenských a psychologických vazeb. Édouard Louis (1992) je jeden z nejvýraznějších hlasů současné evropské literatury. Ve svých románech propojuje osobní příběh se sociologickou analýzou společnosti a zkoumá témata chudoby, třídních nerovností, násilí a identity. Jeho díla jsou překládána do desítek jazyků a řadí se mezi nejdiskutovanější texty současnosti. Román Zhroucení, který je posledním dílem rodinné fresky, získal v roce 2024 prestižní Prix littéraire Les Inrockuptibles.

Kapely otočené zády k publiku, zraky sklopené ke změti kytarových pedálů na zemi a éterické vokály utopené v hluku. Žádný jiný hudební styl se na polistopadové změny nenaladil tak dobře jako právě shoegaze. Nově nabyté svobody doprovázelo ohlušující kytarové zkreslení. V Česku se zrodila naprosto nová nezávislá scéna: kapely Toyen, Ecstasy of St. Theresa, Here, Naked Souls a Sebastians byly na míle vzdálené všemu, co se dosud v hudbě dělo. A hrály na místech, o nichž by si před lety sotva pomyslely, že by bylo možné: v pražských kostelích, švýcarských squatech, newyorském klubu CBGB či londýnských studiích BBC a MTV. Opojný sound už nenarážel na hranice železné opony a stal se výrazem obtížně popsatelné extáze. Praha se zařadila po bok Londýnu jako hlavní město shoegazeu. Hudební novinář Miloš Hroch v knize Šeptej nahlas vypráví příběh jedinečné éry, jejíž zvuk utichl dřív, než stihla skutečně začít. Publikaci podpořil Mezinárodní visegrádský fond v rámci Visegrádského literárního rezidenčního programu a Ministerstvo kultury České republiky.

Smuteční řečník Franz Escher čeká na elektrikáře. Jeho kuchyňská zásuvka má vadné spojení. Aby si ukrátil čas, čte knihu o Eliu Russovi, korunním svědkovi, který vydal spravedlnosti 27 mafiánských bossů. Elio čeká ve vězení na propuštění. Zradil tolik lidí, že se bojí o život. Při budování nové identity musí svou minulost přísně tajit. Také svědomitý a poctivý Escher něco skrývá. Oba čtou střídavě knihu jeden o druhém, vyprávění přeskakuje z příběhu do příběhu, až se spojí v překvapivém finále. Román uznávaného rakouského spisovatele Wolfa Haase zažíhá narativní ohňostroj: To, co začíná jako dva poměrně přímočaré životní příběhy, se zvrtne v závratný tanec s mrtvým řemeslníkem, rodinnými zápletkami a mnoha nevyřešenými tajemstvími. Jde o knihu, která ukazuje, jak by vypadal svět umělce M. C. Eschera, kdyby se namísto kreslení optických iluzí věnoval literatuře.

"Od výstřelu prvního kulometu na západní frontě bylo jasné, že vojenská technologie mnohonásobně překonala možnosti lékařské vědy. Mnozí z vojáků první světové války, kteří průmyslové vraždění přežili, opouštěli armádu se znetvořením a těžko představitelným traumatem. Zatímco ztráta končetiny učiní z veterána hrdinu, člověk bez obličeje se stává monstrem. Ten, kdo mu tvář navrátí, zachrání jeho identitu i duši. Válečná brutalita je živnou půdou lékařského pokroku. Dokladem je i příběh Harolda Gilliese, otce moderní plastické chirurgie. Gilliesovo oddělení v londýnské Královnině nemocnici se stalo laboratoří medicínských vynálezů a inovací a také prostředím, kde se setkávaly dramatické osudy pacientů, kteří se díky lékařově obětavosti a profesnímu umění navracejí zpět do života. Stejně jako ve své předchozí knize Umění řezničiny píše historička vědy Lindsey Fitzharrisová sugestivně a jazykem blízkým beletrii."

Magdaleně se život překlenul do poslední dekády. Zatímco tělo ji zrazuje každým dnem víc a víc, hlava zůstává bdělá. Vrací se do vzpomínek a otevírá příběh svého mládí, kdy se na osudech její rodiny trpce podepsaly rozkulačení a totalita 50. let. Mladá Magdalena pro sebe tehdy hledala jiný, pestrý svět, který jí poskytla literatura. Teď se sžívá s domovem důchodců. Do bytu po ní přichází Lenka. Sedmatřicetiletá žena je krátce po rozchodu a začíná novou životní etapu. Díky dopisu adresovanému bývalé nájemnici se postupně seznamuje s Magdalenou a toto psaní obrátí oběma ženám život naruby. Citlivý románový debut jen nejen ponorem do duší hrdinek, které rozdílná generační zkušenost překvapivě víc spojuje, než rozděluje. Je také oslavou moci literatury, vyprávění a psaní.