Paseka

Kapely otočené zády k publiku, zraky sklopené ke změti kytarových pedálů na zemi a éterické vokály utopené v hluku. Žádný jiný hudební styl se na polistopadové změny nenaladil tak dobře jako právě shoegaze. Nově nabyté svobody doprovázelo ohlušující kytarové zkreslení. V Česku se zrodila naprosto nová nezávislá scéna: kapely Toyen, Ecstasy of St. Theresa, Here, Naked Souls a Sebastians byly na míle vzdálené všemu, co se dosud v hudbě dělo. A hrály na místech, o nichž by si před lety sotva pomyslely, že by bylo možné: v pražských kostelích, švýcarských squatech, newyorském klubu CBGB či londýnských studiích BBC a MTV. Opojný sound už nenarážel na hranice železné opony a stal se výrazem obtížně popsatelné extáze. Praha se zařadila po bok Londýnu jako hlavní město shoegazeu. Hudební novinář Miloš Hroch v knize Šeptej nahlas vypráví příběh jedinečné éry, jejíž zvuk utichl dřív, než stihla skutečně začít. Publikaci podpořil Mezinárodní visegrádský fond v rámci Visegrádského literárního rezidenčního programu a Ministerstvo kultury České republiky.

„Můj bratr strávil velkou část svého života sněním. Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí a často si představoval, že se stane světoznámým restaurátorem, bude cestovat, opravovat katedrály, zbohatne – a že se jeho otec, který zmizel, vrátí a bude ho milovat. Žádný z těchto snů se mu nepodařilo uskutečnit.“ Všechno začíná smrtí: Ve věku 38 let byl Édouardův starší bratr, těžký alkoholik, nalezen mrtvý na podlaze své malé garsonky. Po letech, kdy se spisovatel vyhýbal jakémukoli kontaktu s násilnickým, homofobním a bezohledným bratrem, k němuž choval nepřekonatelnou averzi, se nyní vydává pátrat po příčinách jeho zhroucení – aby zjistil především to, co o něm dosud nevěděl. Zhroucení je nejtemnější knihou Édouarda Louise. Tváří v tvář smrti si při zkoumání osudu jednotlivce už nevystačí se sociologií, a tak se obrací k psychologii a intimitě. Vzniká tak román s rozměrem antické tragédie – příběh o neodvratném pádu, způsobeném řetězcem rodinných, společenských a psychologických vazeb. Édouard Louis (1992) je jeden z nejvýraznějších hlasů současné evropské literatury. Ve svých románech propojuje osobní příběh se sociologickou analýzou společnosti a zkoumá témata chudoby, třídních nerovností, násilí a identity. Jeho díla jsou překládána do desítek jazyků a řadí se mezi nejdiskutovanější texty současnosti. Román Zhroucení, který je posledním dílem rodinné fresky, získal v roce 2024 prestižní Prix littéraire Les Inrockuptibles.

Smuteční řečník Franz Escher čeká na elektrikáře. Jeho kuchyňská zásuvka má vadné spojení. Aby si ukrátil čas, čte knihu o Eliu Russovi, korunním svědkovi, který vydal spravedlnosti 27 mafiánských bossů. Elio čeká ve vězení na propuštění. Zradil tolik lidí, že se bojí o život. Při budování nové identity musí svou minulost přísně tajit. Také svědomitý a poctivý Escher něco skrývá. Oba čtou střídavě knihu jeden o druhém, vyprávění přeskakuje z příběhu do příběhu, až se spojí v překvapivém finále. Román uznávaného rakouského spisovatele Wolfa Haase zažíhá narativní ohňostroj: To, co začíná jako dva poměrně přímočaré životní příběhy, se zvrtne v závratný tanec s mrtvým řemeslníkem, rodinnými zápletkami a mnoha nevyřešenými tajemstvími. Jde o knihu, která ukazuje, jak by vypadal svět umělce M. C. Eschera, kdyby se namísto kreslení optických iluzí věnoval literatuře.

"Od výstřelu prvního kulometu na západní frontě bylo jasné, že vojenská technologie mnohonásobně překonala možnosti lékařské vědy. Mnozí z vojáků první světové války, kteří průmyslové vraždění přežili, opouštěli armádu se znetvořením a těžko představitelným traumatem. Zatímco ztráta končetiny učiní z veterána hrdinu, člověk bez obličeje se stává monstrem. Ten, kdo mu tvář navrátí, zachrání jeho identitu i duši. Válečná brutalita je živnou půdou lékařského pokroku. Dokladem je i příběh Harolda Gilliese, otce moderní plastické chirurgie. Gilliesovo oddělení v londýnské Královnině nemocnici se stalo laboratoří medicínských vynálezů a inovací a také prostředím, kde se setkávaly dramatické osudy pacientů, kteří se díky lékařově obětavosti a profesnímu umění navracejí zpět do života. Stejně jako ve své předchozí knize Umění řezničiny píše historička vědy Lindsey Fitzharrisová sugestivně a jazykem blízkým beletrii."

Magdaleně se život překlenul do poslední dekády. Zatímco tělo ji zrazuje každým dnem víc a víc, hlava zůstává bdělá. Vrací se do vzpomínek a otevírá příběh svého mládí, kdy se na osudech její rodiny trpce podepsaly rozkulačení a totalita 50. let. Mladá Magdalena pro sebe tehdy hledala jiný, pestrý svět, který jí poskytla literatura. Teď se sžívá s domovem důchodců. Do bytu po ní přichází Lenka. Sedmatřicetiletá žena je krátce po rozchodu a začíná novou životní etapu. Díky dopisu adresovanému bývalé nájemnici se postupně seznamuje s Magdalenou a toto psaní obrátí oběma ženám život naruby. Citlivý románový debut jen nejen ponorem do duší hrdinek, které rozdílná generační zkušenost překvapivě víc spojuje, než rozděluje. Je také oslavou moci literatury, vyprávění a psaní.

Můj bratr strávil velkou část svého života sněním. Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí a často si představoval, že se stane světoznámým restaurátorem, bude cestovat, opravovat katedrály, zbohatne – a že se jeho otec, který zmizel, vrátí a bude ho milovat. Žádný z těchto snů se mu nepodařilo uskutečnit.“ Všechno začíná smrtí: Ve věku 38 let byl Édouardův starší bratr, těžký alkoholik, nalezen mrtvý na podlaze své malé garsonky. Po letech, kdy se spisovatel vyhýbal jakémukoli kontaktu s násilnickým, homofobním a bezohledným bratrem, k němuž choval nepřekonatelnou averzi, se nyní vydává pátrat po příčinách jeho zhroucení – aby zjistil především to, co o něm dosud nevěděl. Zhroucení je nejtemnější knihou Édouarda Louise. Tváří v tvář smrti si při zkoumání osudu jednotlivce už nevystačí se sociologií, a tak se obrací k psychologii a intimitě. Vzniká tak román s rozměrem antické tragédie – příběh o neodvratném pádu, způsobeném řetězcem rodinných, společenských a psychologických vazeb.

Co může prozradit rampouch? Jak nás ovlivňují ananasové řeky? Proč je let z Ameriky do Evropy kratší než ten opačným směrem? A uvaříme špagety rychleji na Sněžce, nebo v Praze? Počasí ovlivňuje v podstatě všechny lidské činnosti, přesto jako bychom ho už nedokázali vnímat jinak než z obrazovek televizí nebo smartphonů. S touto knihou poznáte základní meteorologické jevy, zorientujete se v tom, jak se proměnilo klima, a zkusíte si počasí předpovědět i bez aplikací. Jednoduchá příručka provází čtenáře-meteorologa v zácviku měsíc po měsíci. Na jevech příznačných pro daná období autorka a odbornice na tlakové výše Dagmar Honsová ukazuje, že počasí je vždycky dobré, stačí mu jen trochu porozumět. Dagmar Honsová (1980) vystudovala agronomickou fakultu České zemědělské univerzity. Přes dvacet let připravuje předpovědi počasí. Spolupracuje s různými zpravodajskými médii jako TV Nova, Frekvence 1 či portál Novinky.cz, kde komentuje a vysvětluje stav i předpovědi počasí pro širokou veřejnost. O meteorologii rozšiřuje povědomí také mezi dětmi, připravuje vzdělávací programy pro školy.

Čtrnáctiletá Anežka se zničehonic přestěhuje z Plzně kamsi na samotu. Má úzkostnou poruchu a rodiče, především maminka, chtějí, aby z ní bylo normální dítě. K tomu má přispět klidné prostředí, domácí marmelády, pravidelný režim i pití kozího mléka. Jenže co když se úzkost pořád vrací a Anežce doslova podlamuje nohy i přes to, že všechna pravidla dodržuje? Co její strachy spouští? A proč mizí zrovna v blízkosti Viléma, toho nejneposednějšího, nejméně organizovaného člověka, kterého kdy Anežka poznala? Tereza Kopecká se ve své nové knize vrací k tématu úzkosti, které zpracovala už v komiksu Naprostá šílenost, a opět ukazuje, že umí pojednat vážné téma přesvědčivě, a přitom s tvůrčí lehkostí. Tentokrát svůj román věnovala všem čtenářům a čtenářkám od 11 let.

Šedivá dýmající Ostrava, zelené Jeseníky. Na severní Moravě je v devadesátých letech minulého století nebezpečně rušno. Když si člověk moc nedělá hlavu se zákonem, může tu snadno přijít k pořádnému bohatství. Tak se hraje ve světě Anastázie a Hanky, dvou mladých dívek, které si nesou šrámy minulosti a potřebují rychlé peníze. Práce vymahaček jim je pomůže sehnat, ale taky je dokáže dostat do velkého maléru. Když se na scéně objeví jejich šéf Dorian, bezohledný manipulátor bez špetky svědomí, a podivný ostravský detektiv, začne jít do tuhého. Dívky zabředají do mafiánského podsvětí, kde jsou násilí a smrt na denním pořádku. Napínavý román s prvky thrilleru uvádí čtenáře do doby proslulé svou divokostí. Inspirován životním příběhem své matky píše Müller ostrým stylem a žene nás do míst, z nichž běhá mráz po zádech. Martin Müller (1988) je vystudovaný scenárista a původní profesí novinář, aktuálně reklamní textař a kreativec. Dlouholetý člen ostravského uměleckého uskupení Bezejmenná skupina. Publikoval v časopisech Host, Psí víno nebo Texty. V roce 2022 debutoval v Pasece románem Černá rusalka.

Dvě velmi odlišné ženy, které se seznámily na internetu, společně vyrážejí do lázní na dovolenou. Do opuštěné osady daleko od civilizace přichází dokumentaristka. Po celém městě se uprostřed noci zničehonic zjeví záhadné stavby. Pár se v malém bytě stará o zvláštní tělo. V cukrárně na předměstí pravidelně pláčou muži. Uznávaný slovenský básník a překladatel Michal Tallo ve svém prozaickém debutu, jenž se stal na Slovensku literární událostí, sepsal příběhy unavených anonymních lidí kdesi na pomezí reality a horečnatých snů – příběhy o neschopnosti uniknout z míst, která si nosíme všude s sebou. Vychází s podporou Slovenského literárního centra. Michal Tallo (1993) vydal básnické sbírky Antimita (2016), ? (2018) a Kniha tmy (2022) a jeho básně byly přeloženy například do angličtiny, němčiny, polštiny, řečtiny, japonštiny nebo ukrajinštiny. Za knihu Všechno je v pořádku, všude je láska získal Cenu Nadácie Tatra banky. Tallo má silné vazby na české literární prostředí, spolupracuje s několika filmovými a literárními festivaly, koordinuje soutěž Básne SK/CZ, v nakladatelství BRAK vede a rediguje edici Lentikular. Do slovenštiny přeložil Andrewa McMillana či Seána Hewitta.

Horor je celý svět, v němž se dá bydlet. Všichni se totiž něčeho bojíme. Kniha předního kritika a fanouška hororů Antonína Tesaře zavede čtenáře do nejrůznějších filmových i literárních končin tohoto žánru a ukáže, jak neobyčejně pestrý a široký může být. Okusíte kosmický děs H. P. Lovecrafta, dozvíte se, proč je Stephen King jedním z nejlépe placených spisovatelů současnosti, poputujete od snímků jako Rosemary má děťátko přes kultovní filmy Davida Cronenberga až po queer horory. Exkurze vás zavede k folklorním příšerám z Nigérie, Latinské Ameriky nebo Východního bloku. Antonín Tesař vyvrací předsudky, přináší nové pohledy na horor a ukazuje, že tu tento žánr není jen od toho, aby děsil. Vychází s doslovem Ivana Adamoviče. Antonín Tesař (1983) je filmový publicista, redaktor dvouměsíčníku Cinepur a dramaturg Festivalu otrlého diváka. Spolupracuje s časopisem A2, webem ČT art či s Radiem Wave. Je spoluautorem knihy Planeta Nippon (2017) věnované japonské popkultuře a nominované na cenu Magnesia Litera. Podílel se také na publikaci Krev, slzy a sperma (2017) zaměřené na brakový film.

Dneska se lidi sypou v podstatě na každém rohu nebo v tramvaji. Když už se ale sesypete, záleží hlavně na tom, jak vás znovu uplácají. Jestli vás teda pískaři vůbec seberou. S hlavním hrdinou beze jména – komu tady záleží na jméně? – procházíme městem, kde si domy mezi sebou vyřizují účty jadrnou wasserněmčinou, dělníci v ranních tramvajích zvrací písek, zatímco se trmácí za dřinou do továren, a v noci se k vám v posteli přivine cizí bytost. Z tohohle vyšinutého místa se dá utéct jen pomocí alkoholu nebo něčeho silnějšího a nebezpečnějšího jako láska. Debut Adama Tomáše střídá nemilosrdné tempo vyprávění s něžnými a fantaskními pasážemi. Autor umí na svého čtenáře potměšile mrknout, ovládá pravidla literární hry a grotesky, avšak hravost neubírá jeho próze na naléhavosti a řežavosti. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Adam Tomáš (1991) je student filozofie, dramaturg a produkční hudebního klubu Brno a spoluzakladatel literárního festivalu Inverze. Po počátečním mladickém odporu si Ostravu oblíbil a má ji prochozenou skrz naskrz. Rád objevuje nová místa ve svém dlouholetém domově a rád sní.

Ukrytý v hliněné nádobě. Zapečetěný voskem. Pohřbený v srdci zničeného paláce uprostřed popela jedné z největších, téměř zapomenutých indických říší. Příběh, který čeká na odvyprávění. Ve čtrnáctém století našeho letopočtu na jihu území, kterému dnes říkáme Indie, devítiletá Pampa Kampana poprvé uslyší hlas bohyně. Přísahá jí, že zajistí, aby už žádnou ženu nestihl osud její milované matky. S pomocí zázraků Pampa vybuduje velké město zvané Bisnaga – „město vítězství“, kde jsou ženy rovny mužům. Každé dílo se však může svému tvůrci vymknout z rukou a Bisnaga není výjimkou. Mnohovrstevnatý text nám v lecčems připomíná pohádky z Tisíce a jedné noci, propojení intrik a nadpřirozena zase současnou popkulturu, jako je Hra o trůny. Rushdie svým doposud posledním románem znovu skládá hold příběhu, který je na rozdíl od lidí a říší nesmrtelným. Řečeno s autorem: Jedinými vítězi jsou slova. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Salman Rushdie (nar. 1947 v Bombaji) je autorem třinácti románů a několika dalších svazků próz, esejů a publicistiky. Knižně debutoval románem Grimus (1975). Jeho druhý román Děti půlnoci, barvitá sága o šesti desetiletích moderních indických dějin, byl v roce 1993 jmenován nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní literární cenou Booker Prize a roku 2008 rovněž zvítězil ve čtenářské anketě ke čtyřicátému výročí této ceny. Výrazný ohlas zaznamenaly i další Rushdieho romány Hanba, Satanské verše, Hárún a Moře příběhů, Maurův poslední vzdech, Zem pod jejíma nohama, Zběsilost, Klaun Šalimar, Čarodějka z Florencie, Luka a Oheň života a Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, svazek kratších próz Východ, Západ, kniha vzpomínek Joseph Anton a Zlatý dům. Roku 2007 byl Rushdie britskou královnou povýšen do šlechtického stavu.

„Máte-li pocit, že chcete o českém výtvarném umění vědět víc, neváhejte se to dozvědět právě tady.“ Irena Hejdová, Deník N Výtvarné umění je plné zákulisních bojů. Tvůrce se neproslaví jen díky svému talentu, fantazii, zvládnutému řemeslu nebo vizi. Kromě toho musí být šikovným obchodníkem či ještě lépe – reklamním agentem sebe sama. Musí znát „ty správné lidi“. Jan H. Vitvar se pouští na dobrodružnou výpravu do míst, kam oko návštěvníka galerie nedohlédne, a přináší čtenářům svědectví o skutečné podobě uměleckého provozu. Jak se stal z někdejšího rebela české kultury Milana Knížáka umělecký diktátor? Proč se Cena Jindřicha Chalupeckého, která má podporovat začínající tvůrce, vyvinula v elitářský podnik? Kdo se dnes může dostat na uměleckou vysokou školu a co všechno musí udělat pro to, aby ji absolvoval? Kteří galeristé umělce podporují a kteří naopak zneužívají? A platí v umění, že peníze nesmrdí?

Proč zoufale potřebujeme silné příběhy, které by nás jako národ spojovaly, a kde je vzít? Jak čelit sílícímu populismu, který manipuluje s fakty, a proč je pravda – jíž se nám často nedostává – klíčová pro přežití společnosti? Ján Markoš, advokát kritického myšlení, propojuje ve svých textech bystrý vhled filozofa s precizností šachového mistra. Všímá si událostí, které nás matou, zneklidňují nebo frustrují. Dokáže vyjít z přehlíženého detailu či dílčího obrazu a zasadit je do širších souvislostí, které určují náš svět. Ukazuje, jaké drobnosti mohou mít zásadní dopady v budoucnu. Povzbuzuje ke vnímavosti a angažovanosti. Přestože se zabývá chmurnými tématy, jeho úvahy vyznívají nadějně. Píše hlavně o Slovensku, ale jeho texty jsou poučením i pro českého čtenáře: V plném světle ukazují křižovatky, na nichž se demokracie mění v totalitu.

Zásadní příčinou současných politických krizí v západních demokraciích je mylné chápání svobody. Svoboda je pojímána negativně, jako absence státní moci: Svobodní si připadáme tehdy, když můžeme říkat a dělat, cokoli se nám zachce, a vyhnout se vlivu vlády. Skutečná svoboda má však pozitivní charakter, je to svoboda pro něco: Svoboda rozvíjet se a společně sázet na budoucnost. Svoboda je hodnota, jež umožňuje existenci všech ostatních hodnot. Timothy Snyder ve své nové knize rozvíjí myšlenky F. Fanona, V. Havla, L. Kołakowského, E. Steinové a S. Weilové. Kniha se snaží především odpovědět na otázku: Jaké postoje a praktické kroky nám dovolí zformovat typ státu, ve kterém budeme vzkvétat my i budoucí generace? Snyderův výklad nás učí vážit si významu tradic, jež hájí pravice, ale i role státních institucí prosazovaných levicí, a rýsuje cestu k novému politickému konsenzu. Kniha je brilantním ohledáním tématu svobody v současném světě. Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka/PROSTOR 2013) a Černá zem (Paseka/PROSTOR 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století (Paseka/PROSTOR 2017), burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie.