Paseka strana 2 z 111

„Román je možné číst jako rodinnou tragédii, sociální kritiku nebo sondu do specifik afrobrazilského náboženství.“ Leona Šmelcová, Host Hluboko v zapadlých končinách brazilského venkova vyrůstají sestry Bibiana a Belonísia, dcery porodní báby a léčitele, který je zároveň duchovním otcem místní afrobrazilské komunity. Jednoho dne najdou v kufru pod babiččinou postelí starý záhadný nůž. Dětská nerozvážnost způsobí hrůznou nehodu a životy dívek se propojí do té míry, že jedna musí propůjčit hlas druhé. Čtenářům se do rukou dostává působivý román z brazilského vnitrozemí, kde úmorná práce, přetrvávající otrokářské manýry a vyprahlá půda představují pro obě hrdinky a jejich příbuzné každodenní tvrdý chléb. V mistrně vystavěné zápletce autor důmyslně kombinuje realistické popisy pokřivených poměrů s melodickým až pohádkovým vyprávěním o tradiční spiritualitě a rodinných vazbách. Vydáno s podporou Nadace Národní knihovny Ministerstva kultury Brazílie a Institutu Guimaraes Rosa Ministerstva zahraničních věcí Brazílie.

Láska. Píšou se o ní romány i písně, mluvíme o ní s přáteli, cítíme ji, prožíváme. Ale co to vlastně je? Díky moderním odborným přístupům s definitivní platností víme, že láska není jen emoce. Současná věda odkrývá povahu tohoto složitého procesu – od prvního píchnutí zamilovanosti až po děje v mozku, když se ji snažíme přetavit v silnější a dlouhodobější pouto s druhým člověkem. Převzala tedy princip lásky věda? A když lásku dokážeme vědecky vysvětlit, zůstalo jí ještě nějaké tajemství? Psychoterapeut Honza Vojtko se ve své nové knize pečlivě a s příslušnou erudicí pokouší popsat tento fenomén s přesahem do historie, sociologie, neurologie či filozofie a teologie. Chce zachytit, po jakých stezkách se za láskou vydáváme a co si z nich odnášíme do každodenního života. Píše tak osobitý příběh lásky.

V novém svazku edice Stručná historie Milena Lenderová živě a se smyslem pro detail i pro širší souvislosti líčí dějiny žen v českých zemích od středověku po práh 21. století. Shrnuje a vysvětluje, jak se v průběhu dějin proměňovala dívčí puberta, s jakými ambicemi vstupovaly v různých dobách ženy do manželství či jak vnímaly své mateřství. Přichází s novou historickou perspektivou v pohledu na násilí vůči ženám ve veřejném i soukromém prostoru a zamýšlí se nad tím, jak se v průběhu staletí měnila ženská sexualita. Sleduje, kdy a jak ženy pronikly na trh práce a na univerzity, a nezapomíná ani na ty, jež se dostaly na opačnou stranu sociálního spektra – na ženy zločinné.

V roce 1985 se Yaleu Tishmanovi, který se stará o galerijní akvizice, podaří husarský kousek – přiveze do Chicaga mimořádnou sbírku obrazů. Zatímco jeho kariéra utěšeně vzkvétá, kolem něj se šíří epidemie AIDS. Přátelé umírají jeden po druhém a po pohřbu přítele Nica tato hrozba sáhne až k Yaleovi. Brzy mu zbyde jen Fiona, Nicova mladší sestra. O třicet let později Fiona v Paříži pátrá po své dceři, která zmizela v sektě. Při pobytu u starého přítele, slavného fotografa, který dokumentoval epidemii v Chicagu, se konečně vyrovnává s tím, jak krize AIDS ovlivnila její život i vztah s dcerou. Prolínající se příběhy Yalea a Fiony nás provedou tragédií 80. let i chaosem současného světa, kdy se oba hrdinové oceňovaného románu snaží najít dobro a odpuštění uprostřed katastrofy.

Ondřej s partnerkou Monikou přijíždí do rodných Rychlebských hor. Zdědil tu dům po babičce a těší se, že mu to do života přinese nové příležitosti. Vrací se také Jan, který s sebou ale místo nadějí veze staré rány. Helena s Martou jsou ve zdejším kraji naopak usazené už dlouho, jenže zatímco jedna touží po klidu, druhá zoufale sní o dítěti. Dovede tahle pětice najít správné místo pro sebe i pro svá přání? Komu se podaří přizpůsobit a kdo se stane vlkem samotářem? Marie Hajdová ve svém novém románu z pohraničí píše o tom, jak těžké bývá připojit se ke společenství, aniž bychom se museli vzdát vlastní podstaty. S empatií a smyslem pro detail se ptá: Nejsme to my, kdo sám sobě staví ty nejpevnější hradby?

Dneska se lidi sypou v podstatě na každém rohu nebo v tramvaji. Když už se ale sesypete, záleží hlavně na tom, jak vás znovu uplácají. Jestli vás teda pískaři vůbec seberou. S hlavním hrdinou beze jména – komu tady záleží na jméně? – procházíme městem, kde si domy mezi sebou vyřizují účty jadrnou wasserněmčinou, dělníci v ranních tramvajích zvrací písek, zatímco se trmácí za dřinou do továren, a v noci se k vám v posteli přivine cizí bytost. Z tohohle vyšinutého místa se dá utéct jen pomocí alkoholu nebo něčeho silnějšího a nebezpečnějšího jako láska.

Ukrytý v hliněné nádobě. Zapečetěný voskem. Pohřbený v srdci zničeného paláce uprostřed popela jedné z největších, téměř zapomenutých indických říší. Příběh, který čeká na odvyprávění. Ve čtrnáctém století našeho letopočtu na jihu území, kterému dnes říkáme Indie, devítiletá Pampa Kampana poprvé uslyší hlas bohyně. Přísahá jí, že zajistí, aby už žádnou ženu nestihl osud její milované matky. S pomocí zázraků Pampa vybuduje velké město zvané Bisnaga – „město vítězství“, kde jsou ženy rovny mužům. Každé dílo se však může svému tvůrci vymknout z rukou a Bisnaga není výjimkou. Mnohovrstevnatý text nám v lecčems připomíná pohádky z Tisíce a jedné noci, propojení intrik a nadpřirozena zase současnou popkulturu, jako je Hra o trůny. Rushdie svým doposud posledním románem znovu skládá hold příběhu, který je na rozdíl od lidí a říší nesmrtelným. Řečeno s autorem: Jedinými vítězi jsou slova.

Láska, touha, poblouznění, zamilovanost, chtíč, žárlivost, vášeň, zlomené srdce. Psát o tom všem písničky je otřepané a pokleslé. Jenže co když právě lovesongy – pokud si je poslechneme pozorněji – nejlépe vypovídají o našich emocích a jejich proměnách v průběhu dvacátého století? Můžou popové žebříčky odrážet přístup lidí k lásce a zamilovanosti? Karel Veselý prochází dějinami popu od generace rock’n’rollu z 50. let přes „revoluci lásky“ v šedesátkách, předkládá obraz milostných vztahů v rocku, disku nebo rave kultuře a mapuje citovou krizi v novém tisíciletí. Příběh popu končí u současných hudebníků definujících radikální podoby queer lásky. Autor ve dvanácti kapitolách vychází z textů písní, ale na pomoc si bere i dobové filozofické či sociologické teorie. Na stránkách knihy se tak potkávají Michel Foucault a bellhooks, Erich Fromm s Beach Boys, Frankem Oceanem nebo Britney Spears.

Bubeneč a Dejvice jsou celkem poklidné pražské čtvrti, dokud nedojde k havárii pitné vody. Pak se začnou dít divné věci: květen nekončí a červen nepřichází, na dosud neviditelné hranici mezi oběma čtvrtěmi se objeví stříbrná čára, která nejde odstranit, voda neteče a nevraživost vzrůstá. Do událostí se vkládá Klub přátel starých Dejvic, trojice bubenečských přátel se jmény vyslovovanými pozpátku, architekt hledající podzemní město a jeho přítelkyně z pasáže Riviéra. Z rádia to s vtipem sobě vlastním komentuje profesor Hlístek a přímo na místě vše bedlivě pozoruje stará paní Rukavičková se svým psem Boxíkem. Co se děje pod zemí? Kde je voda? A která vlastně? A čí je tahle voda? A. Gravensteen po debutu z ledovců a paralelních světů s názvem Pohyby ledu zavede čtenáře na podobně exotické území Prahy 6. Mnohovrstevnatý román nadchne především čtenáře se slabostí pro vybroušený styl a literární potměšilost. A. Gravensteen je pseudonym skutečného člověka, který z důvodů, jimž sám plně nerozumí, nechce pro svou literární tvorbu, jíž se věnuje ve volném čase, kterého z poměrně obvyklých příčin příliš nemá, používat své skutečné jméno, které ovšem pro jiné účely, např. autorské smlouvy, používá vcelku běžně. Má rád dlouhá souvětí.

Jsou mladí, plní úzkosti, prášků, naděje a lásky. S rodiči si nerozumí, policajty nenávidí a sociálka selhává. Ivorovi a jeho nejlepším kamarádům Marcovi, Jonasovi a Arjanovi je šestnáct let, žijí uprostřed Osla a propadají se stále hlouběji do světa drog, násilí a kriminality. Touhu po ztraceném pocitu bezpečí se snaží ukojit dealováním měkkých drog. Nedostatečné začlenění do společnosti jim nahrazuje bratrská sounáležitost a upřímná snaha nezklamat poslední rodinné příslušníky, kteří se k nim ještě neobrátili zády. Intenzivní a syrový román devatenáctiletého autora je psaný šťavnatým a podmanivě rytmickým jazykem. V Norsku se stal senzací, získal několik literárních cen a byl přeložen do patnácti jazyků. Oliver Lovrenski (2003) je norský spisovatel s chorvatskými kořeny. Jeho debutový román Když nám bylo míň se objevil na většině norských seznamů nejlepších knih roku 2023 a Lovrenski za něj jako nejmladší autor v historii získal Cenu norských knihkupců.

Třináctiletý Jamie O’Neill miluje červenou barvu. A k tomu vysoké stromy, déšť s větrem, knihy s přebalem, kočky, řeky a Edgara Allana Poea. Přeje si především dvě věci: sestrojit perpetuum mobile a komunikovat se svou matkou, která zemřela záhy po jeho narození. V Jamieho mysli jsou tyto věci úzce spjaty. A na nové škole, kde ho vše jen mate a zahlcuje, najde dva lidi, kteří by mu mohli s tímhle přáním pomoci. Působivý román Jak postavit loď vypráví o tom, jak jeden chlapec a jeho poslání promění životy učitelů Tess a Tadhga. Něžný i silný příběh pojednává o lásce, rodině a mezilidských vazbách, o síle představivosti a o tom, že největší dobrodružství nikdy neprožíváme sami. Elaine Feeneyová pochází ze západního Irska. V roce 2020 debutovala románem As You Were, který byl nominován na Irský román roku a obdržel i ocenění Kate O‘Brienové. Elaine Feeneyová je známá jako básnířka – doposud publikovala tři sbírky – a povídkářka. Vyučuje na Irské národní univerzitě v Galwayi. Její druhý román Jak postavit loď se objevil v širší nominaci na Bookerovu cenu.

Marek žije typickým životem studenta v osmdesátkovém Československu. Chodí na přednášky, mejdany a povinná vojenská cvičení a vytrvale usiluje o krásnou a nedostupnou Annu. Jenže ta má jiné starosti. Aktivně se zapojila do šíření petice Augustina Navrátila za náboženskou a občanskou svobodu – největší akce svého druhu v socialistickém Československu. Katolička Anna chce agitovat a sbírat podpisy, ať už je to za jakoukoliv cenu. Marek do akce s peticí přímo zapojen není, ale paradoxně je to on, kdo dopadne nejhůř. Román z vysokoškolského prostředí vypráví Markův bratr na základě fiktivního deníku hlavního hrdiny. Současně je inspirován i skutečnými zážitky a vzpomínkami autora Martina Uhlíře. V jeho podání má návrat do 80. let daleko k „milému retru“ a otevírá neprvoplánově pojatá témata víry či odlišné sexuální orientace. Martin Uhlíř (1967) je novinář a spisovatel. Zajímá se o vědu, výzkum a nové technologie. Od roku 2006 je redaktorem týdeníku Respekt. Je autorem naučné knihy Jak jsme se stali lidmi (2007) a románů Sestry (Paseka 2021) a Můj mladší bratr (Paseka 2024).

Když byl Philippe malý, opakovala mu matka, aby si nevymýšlel. On si ale z příběhů udělal kariéru a teď je z něj zkušený spisovatel. Jednou v hotelu v Bordeaux narazí na mladého muže, který se nápadně podobá jeho první lásce. To Philippa přiměje ohlédnout se za vztahem s chlapcem jménem Thomas, na nějž nikdy nezapomněl, a poprvé odvyprávět příběh bez jediné smyšlenky. Oběma bylo v roce 1984 sedmnáct a chodili do posledního ročníku střední školy v Barbezieux. Nemohli tehdy dát najevo, jak dobře se znají, ale kradli si každou chvilku, aby mohli být spolu. Jejich osudová láska trvala šest měsíců, než se museli navždy rozejít. Román s autobiografickými prvky vypráví o dospívání a fascinuje svou neokázalostí. I ta, spolu s vybroušeným literárním stylem, přispívá k působivosti této silné love story. Podle knihy vznikl v roce 2022 také film Společné lži. Philippe Besson (1967), spisovatel, scenárista a dramatik, získal za svůj první román En l’absence des hommes v roce 2001 cenu Emmanuela Roblese. Odstartoval tak plodnou literární kariéru, která dnes čítá kolem dvacítky knih, přeložených do mnoha jazyků. Namátkou: v roce 2003 vydal Besson román Florenťan (č. 2005), který byl nominován na prestižní Goncourtovu cenu a cenu Médicis. V roce 2017 publikoval autobiografickou novelu Nech těch lží, která se záhy stala bestsellerem a získala cenu Maisons de la Presse.

S nadsázkou lze říci, že Nabokov měl kromě literatury tři velké vášně – šachy, motýly a filmy. Román, v němž umělecký kritik Albert Albinus zatouží po sedmnáctileté adeptce herectví Margot a rozehraje s ní vztahovou partii plnou ochromující posedlosti, jako by byl poctou právě filmovému médiu. Ostatně první ruské vydání tohoto díla v roce 1932 neslo pojmenování Kamera obskura, tedy „temná komora“. Autor jej po šesti letech přeložil do angličtiny pod názvem Smích ve tmě, přičemž jeho slávu stvrdila i stejnojmenná filmová adaptace z roku 1969. V knize, která na čtenáře působí stejně podmanivou silou jako příšeří biografu, splétá spisovatel tkanivo psychologického thrilleru o nevyváženém milostném vztahu, v němž se z lovce stává kořist. Vykresluje tak kontury dramatu, které se stane předzvěstí skandální Lolity. Doslov napsal Jiří Kratochvil. Vladimir Nabokov (1899–1977) patří k nejvýznamnějším světovým spisovatelům. Román Pozvání na popravu vychází jako dvacátý svazek edice souborného autorova díla, kterou Nakladatelství Paseka vydává už více než dvacet let. V ediční řadě byly publikovány Nabokovovy vrcholné romány Dar (1938, č. 2007), Lolita (1955, č. 2003), Bledý oheň (1962, č. 2011) či Ada aneb Žár (1969, č. 2015), za jehož překlad získal Pavel Dominik Státní cenu.

Když se světoznámý spisovatel stal v létě roku 2022 obětí vražedného útoku, tragickou událost přežil s vážnými zraněními. Nůž v rukou atentátníka však nezanechal stopy pouze na jeho těle, ale zasáhl i autorovu mysl. V pronikavé a hluboce otevřené zpovědi, jež je považována za jednu z největších literárních událostí současnosti, vypráví Rushdie o náročném fyzickém i mentálním zotavení, které by nebylo možné bez lásky nejbližších, podpory přátel i čtenářů – a víry v sílu slov. S nadhledem a také smyslem pro humor klade svůj osobní příběh do pletiva světového písemnictví a odkazuje na literární klasiky i své vlastní texty. Nůž je poutavou, intimní meditací o životě, ztrátě, statečnosti a schopnosti znovu vstát. Je to kniha, kterou Salman Rushdie musel napsat. Salman Rushdie (nar. 1947 v Bombaji) je autorem třinácti románů a několika dalších svazků próz, esejů a publicistiky. Knižně debutoval románem Grimus (1975). Jeho druhý román Děti půlnoci, barvitá sága o šesti desetiletích moderních indických dějin, byl v roce 1993 jmenován nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní literární cenou Booker Prize a roku 2008 rovněž zvítězil ve čtenářské anketě ke čtyřicátému výročí této ceny. Výrazný ohlas zaznamenaly i další Rushdieho romány Hanba, Satanské verše, Hárún a Moře příběhů, Maurův poslední vzdech, Zem pod jejíma nohama, Zběsilost, Klaun Šalimar, Čarodějka z Florencie, Luka a Oheň života a Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, svazek kratších próz Východ, Západ, kniha vzpomínek Joseph Anton a Zlatý dům. Roku 2007 byl Rushdie britskou královnou povýšen do šlechtického stavu.

„Řeknu ti to, co nevíš. Řeknu ti, co jsem ti celou dobu tajila, to, co jsem si myslela a co jsem cítila. Ale připomeneme si i to, co známe. Bude to zábavný.“ Třicátnice Laura vypráví svůj příběh. Příběh osiřelé čtrnáctileté holky, kterou si pro sebe v dětském domově vyhlédl starší učitel. Mluví o opuštěných dětech, které se musejí spokojit s odměřenou porcí lásky, o pevném přátelství s drsňačkou Marií i o životě v příhraniční Aši. Minulost se prolíná s Lauřiným současným životem exkluzivní prostitutky a sžíravými myšlenkami na pomstu. Miřenka Čechová se ve svém novém románu zamýšlí nad jednoduchostí, s níž jde druhými manipulovat, a ptá se, kde je hranice toho, co se dá, a co už se nesmí odpustit, a jestli je pomsta spravedlivý trest. Zároveň si pohrává s novou literární formou – stylizovaným zvukovým záznamem. Miřenka Čechová (1982) se pohybuje na pomezí experimentálního divadla a literatury. Její divadelní tvorba zahrnuje projekty zpracovávající autentické příběhy neviditelných žen a často se dotýká aktuálních společenských otázek. Je autorkou autobiograficky laděné prózy Baletky (Paseka 2020), nominované na Cenu Evropské unie za literaturu, a také fiktivního dokumentu Miss AmeriKa (2018). Obě díla převedla i do jevištní podoby, za jejich ztvárnění získala dvě nominace na Cenu Thálie. Má ráda chaos a komplikované osobnosti.