Pavel Mervart strana 45 z 46

Josef Jirásek v den mobilizace 27. 7. 1914 narukoval k 18. pěšímu pluku v Hradci Králové, se kterým pak odjel na ruskou frontu. Hned v první velké bitvě u Komarowa 12. září padl do ruského zajetí. Tak začala jeho dlouhá a krušná cesta po Rusku a Sibiři, zhoršovaná nezhojeným zraněním, neutěšenými podmínkami v zajateckých táborech, steskem po domově, rodné vesnici, rodičích a sourozencích. Jeho putování nakonec skončilo v červnu 1917 v zajateckém táboře v Jekatěrinoslavi, kde ve věku 27 let zemřel na tyfus. Jeho osobní deník - ručně šitý sešitek popsaný drobounkým rukopisem - se stal jediným svědectvím mladého člověka, jenž i přes nepříliš velké vzdělání dokázal zajímavě vylíčit všechny peripetie svého života v zajetí. Všímal si kladů i záporů ruského života, byl vstřícný a vnímavý k novým zkušenostem, neobyčejně silný v překonávání fyzických obtíží. Nebyl mu dán čas vstoupit do československých legií, přestože měl velmi silné vlastenecké cítění.

Kniha přináší soubor dopisů, v nichž autoři zkoumají epizodické situace - svébytné elementy lidského prožívání světa, z nichž se skládá náš každodenní život a jejichž anatomií se přesto málokdy zabýváme. Při svých výzkumech se autoři opírají o řadu příkladů takových situací z vlastní zkušenosti i z literární fi kce. Situace, která dala knize název, pochází z Knihy tisíce a jedné noci; týká se okamžiku, kdy Sindibád Nosič vstupuje do bagdádského domu Sindibáda Námořníka a žasne nad tím, s čím se tam setkává. Jde již o druhou knihu korespondenčních rozhovorů obou autorů; v první se zabývali svou zkušeností s nočním sněním (M. Ajvaz a I. M. Havel: Snování. Rok dopisů o snech).

Kniha Jak se píšou dějiny je především rozsáhlou demystifikací iluze, že historiografie je přísná a exaktní věda, odkrývající zákonitosti dějin. Text vznikl původně jako reakce na dobovou módu kvantitativní historie, spjatou zejména s představiteli francouzského nového dějepisectví z okruhu takzvané školy Annales, ovlivňované v té době neméně módním strukturalismem. Kvantitativní historie ve snaze vydestilovat ze zlomkovitosti pramenů objektivní fakta odvrací historika od jeho vlastní práce. Ta podle Paula Veyna spočívá, jak napovídá už název knihy, především v obnoveném uvažování o historii jako o určitém způsobu psaní, se všemi jeho rétorickými i poetickými rozměry. Ohlašuje se tu okamžik "návratu k vyprávění". Historie není věda, je to snaha o syntézu izolovaných, chaotických a řídce rozmístěných faktů pomocí narativní explikace, tedy jak říká Paul Veyne, je to "látání děr" ve struktuře dochovaných stop minulosti. Historie náleží světu náhody a neuspořádanosti, a každá spojitost, která byla a posteriori ustavena historiky, je pouze provizorní rekonstrukcí dějin.

"Je člověk stvořením božím nebo náhodným shlukem molekul? Je bytostí duchovní nebo zvířetem? Má svobodnou vůli, nebo je determinován? Má lidské poznání objektivní charakter? Jaká je cesta k extázi, k osvícení a probuzení? Jakou roli hraje sexualita? Je lepší veselí, nebo smutek? Jaký je vztah lásky duchovní a fyzické? Co je to vzkříšení? Jaký je vztah mezi bytím a děláním?" Tyto a mnohé další otázky klade a odpovědi na ně tematizuje a zobrazuje tarot Kryšpína alexandrijského. Rudolf Rousek (1969) žije v Hradci Králové, je filosof a patří ke znalcům tarotu Kryšpína Alexandrijského. Je autorem Tarotu podle Divouse a frontmanem skupiny Piano - LMRA-core conceptual music.

Kolektivní monografie Výzkumy subjektivity přináší texty autorů nové generace, které se vyznačují potřebou znovu se vymezit vůči tradičnímu pojmu „subjektivita“ z nejrůznějších hledisek i východisek. Sborník vznikl pod editorským vedením Karla Novotného a Mileny Fridmanové.

Nejnovější básnická sbírka básnířky a překladatelky B. Grögerové, kterou ilustrovala Adriena Šimotová.

Filosofie svobodného ducha je prvním větším systematickým dílem N. A. Berďajeva v emigraci shrnujícím všechna základní témata jeho dosavadního myšlení, jež pokrývají oblast metafyziky, filosofie dějin a náboženství. Kriticky se zde staví k tradiční dogmatické teologii, jednostrannému západnímu racionalismu i módnímu spiritualismu a usiluje o nový hlubší pohled na křesťanskou tradici. Roku 1933 obdržel za toto dílo cenu Francouzské akademie. V prvním díle se vyrovnává s novověkou emancipací člověka, zvláště v jejích problematických rysech: masovosti a průměrnosti. Proti tomu se snaží postavit koncept duchovního aristokratismu - křesťanství obnoveného autentickou mystickou zkušeností. Druhý díl přináší hlubší úvahy o základních křesťanských dogmatech, Boholidství a Trojici, zabývá se významem panenskosti a nauky o Sofii jako náležitým doplněním trojičního učení a zhodnocuje lidskou tvorbu v dějinách, především umění, jako pokračování díla stvoření.

Kniha Svatí staré Rusi G. P. Fedotova představuje první souhrnnou monografii, jež se věnuje vzniku, vývoji a specifikům ruské svatosti, a to v rozmezí 10.-17. století. Životy světců (mj. Feodosije Pečerského, Avraamije Smolenského, Stěfana Permského, Sergije Radoněžského, Josifa Volockého a Nila Sorského) jsou rekonstruovány s pomocí rozsáhlého hagiografického materiálu. Autor se také vyjadřuje k celé řadě dalších otázek - boriso-glebskému kultu, vlivu jihoslovanského písemnictví na písemnictví ruské, hesychastickému hnutí, mnišské kolonizaci ruského Severu, konfliktu mezi stoupenci a odpůrci klášterního majetku, christianizaci národů Uralu a Sibiře, řecké kultuře na Rusi a knižním reformám, jurodivosti, vztahu světské a církevní moci, roli žen a laiků v církvi, folklorním a etnografickým rysům ruské zbožnosti aj. Ruský historik a žurnalista Georgij Petrovič Fedotov (1886-1951) patří k předním medievistům 20. století. Proslulost, a to především v západní Evropě a Spojených státech, kam odešel do exilu v roce 1925, si vydobyl zejména knihami o ruském středověku (Svatý Filipp, metropolita moskevský; Svatí staré Rusi; Duchovní verše. Ruská lidová víra podle duchovních veršů; Ruské náboženské myšlení), ve své aktuální publicistice se nicméně věnoval také politickým a společenským problémům (Je a bude. Přemýšlení o Rusku a revoluci; Sociální význam křesťanství). Jako filosof či teolog kultury měl blízko k myšlení Pavla Florenského, Nikolaje Berďajeva, Sergije Bulgakova a Vladimira Solovjova, ale také Christophera Dawsona či Paula Tillicha.

Angličan Alfred North Whitehead (1841-1947) byl jedním z nejpronikavějších a zároveň nejsystematičtějších duchů první poloviny 20. století. Původem matematik a logik, spoluautor Principia Mathematica (s Bertrandem Russellem), dospěl nakonec ve svém filosofickém vývoji až k obecné filosofické kosmologii, vyjádřené nejkomplexněji v díle Process and Reality (1929). Kniha se věnuje detailní analýze spisů Whiteheadova "londýnského období" (1910-1924), během něhož se snažil o vybudování komplexní filosofie přírody, "panfyziky". Whiteheadova "panfyzika" je smělou a originální syntézou filosofické i přírodovědecké teorie (formulované matematickým jazykem), v českém myšlenkovém a jazykovém prostředí však nebyla doposud dostatečně reflektována. Studie Michala Andrleho nejenže splácí tento dluh, ale snaží se i vzbudit úžas nad tím, že pod ustrnulým nánosem učebnicových pravd lze objevit velmi živou tkáň. Kniha je upravenou verzí dizertační práce, kterou autor obhájil v roce 2008 na katedře filosofie a dějin přírodních věd PřF UK.

"Je člověk stvořením božím nebo náhodným shlukem molekul? Je bytostí duchovní nebo zvířetem? Má svobodnou vůli, nebo je determinován? Má lidské poznání objektivní charakter? Jaká je cesta k extázi, k osvícení a probuzení? Jakou roli hraje sexualita? Je lepší veselí, nebo smutek? Jaký je vztah lásky duchovní a fyzické? Co je to vzkříšení? Jaký je vztah mezi bytím a děláním?" Tyto a mnohé další otázky klade a odpovědi na ně tematizuje a zobrazuje tarot Kryšpína alexandrijského. Rudolf Rousek (1969) žije v Hradci Králové, je filosof a patří ke znalcům tarotu Kryšpína Alexandrijského. Je autorem Tarotu podle Divouse a frontmanem skupiny Piano - LMRA-core conceptual music.

Kniha Jak se píšou dějiny je především rozsáhlou demystifikací iluze, že historiografie je přísná a exaktní věda, odkrývající zákonitosti dějin. Text vznikl původně jako reakce na dobovou módu kvantitativní historie, spjatou zejména s představiteli francouzského nového dějepisectví z okruhu takzvané školy Annales, ovlivňované v té době neméně módním strukturalismem. Kvantitativní historie ve snaze vydestilovat ze zlomkovitosti pramenů objektivní fakta odvrací historika od jeho vlastní práce. Ta podle Paula Veyna spočívá, jak napovídá už název knihy, především v obnoveném uvažování o historii jako o určitém způsobu psaní, se všemi jeho rétorickými i poetickými rozměry. Ohlašuje se tu okamžik "návratu k vyprávění". Historie není věda, je to snaha o syntézu izolovaných, chaotických a řídce rozmístěných faktů pomocí narativní explikace, tedy jak říká Paul Veyne, je to "látání děr" ve struktuře dochovaných stop minulosti. Historie náleží světu náhody a neuspořádanosti, a každá spojitost, která byla a posteriori ustavena historiky, je pouze provizorní rekonstrukcí dějin.

Kolektivní monografie Výzkumy subjektivity přináší texty autorů nové generace, které se vyznačují potřebou znovu se vymezit vůči tradičnímu pojmu „subjektivita“ z nejrůznějších hledisek i východisek. Sborník vznikl pod editorským vedením Karla Novotného a Mileny Fridmanové.

Ačkoliv o různých etapách filosofie a o filosofických školách vycházejí stále nové studie, vývoj myšlení v Byzantské říši, dědičce Říma a antických tradic, jež existovala více než tisíc let a dominovala kulturnímu vývoji evropského středověku, zůstává stranou. Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním komplexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důkladnému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Polemický charakter práce si klade za cíl nové zhodnocení, promyšlení, a především problematizaci ustálených paradigmat. Kniha rovněž obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.-8. století. Syrská tradice, jež se věnuje translaci antické a raně byzantské učenosti do aramejského prostředí Sýrie a Mezopotámie.

Hmyz člověka odedávna fascinoval, škodil mu i prospíval, používal a stále se používá jako lék, jed i potrava, hraje proto nezastupitelnou roli i v mnoha mýtech a symbolech. Na ztvárnění mnoha zástupců hmyzu narážíme od dob nejstarších civilizací až po současnost. Díky rozmanitým vztahům k hmyzu pak vznikla i etymologie, věda o hmyzu, která jeho zobrazování dále rozvíjela a podporovala. Publikace podrobně provádí nejen spletitými dějinami zobrazování hmyzu, ale navíc představuje i dějiny hmyzu v obrazech. Kniha vybízí k nahlédnutí do proměn ilustrací hmyzu v entomologických dílech, a odráží tak i vývoj entomologie samotné. Dílo může navíc posloužit nejen coby průvodce po celém vývoji znázorňování hmyzu, ale také nám pomůže zorientovat se v případě, že na mnoha výtvarných dílech možná trochu nečekaně objevíme drobný hmyzí detail. Nezanedbatelnou součástí publikace je bohatá obrazová příloha, jež všechny popisované jevy názorně dokládá.

Kniha přináší soubor dopisů, v nichž autoři zkoumají epizodické situace - svébytné elementy lidského prožívání světa, z nichž se skládá náš každodenní život a jejichž anatomií se přesto málokdy zabýváme. Při svých výzkumech se autoři opírají o řadu příkladů takových situací z vlastní zkušenosti i z literární fi kce. Situace, která dala knize název, pochází z Knihy tisíce a jedné noci; týká se okamžiku, kdy Sindibád Nosič vstupuje do bagdádského domu Sindibáda Námořníka a žasne nad tím, s čím se tam setkává. Jde již o druhou knihu korespondenčních rozhovorů obou autorů; v první se zabývali svou zkušeností s nočním sněním (M. Ajvaz a I. M. Havel: Snování. Rok dopisů o snech).

Studium východoslovanské křesťanské spirituality a mystiky má v českém akademickém i duchovním světě již svoji dlouholetou tradici. Monografie Karla Sládka chce vložit "nový" kamínek do této mozaiky studia východoslovanského křesťanství. V první kapitole přináší stručný historický exkurz do novodobých dějin "byzantského Commonwealthu" a nastiňuje problémy migrantů z Východu v České republice. Druhá, hlavní, systematicko-teologická kapitola je zaměřena na představení mystické teologie východoslovanských křesťanů v jejím katafatickém, diabatickém a anabatickém rozměru. Autor představuje sofiologii Vladimíra Solovjova, Pavla Florenského a Sergeje Bulgakova, teologii Jana Zlatoústého, rozebírá smysl ikon či modliteb. Třetí, závěrečná kapitola seznamuje čtenáře s aktuálním stavem ekumenického dialogu mezi katolickou a pravoslavnou církví.