Pavel Mervart strana 37 z 46

Název a motto knihy vzešly z listování vzpomínkami jedné z dcer politického vězně, tedy podle komunistického práva nepřítele státu z let padesátých minulého století. Kniha přináší sedmdesát příběhů těchto dcer, které se musely v dětství vyrovnat s ne dobrovolným odloučením od otce, musely čelit politické persekuci ale i společenskému vyloučení. Příběhy ilustruje kaňka na životních osudech vyprávějících, které pocházejí z nejrůznějších společenských vrstev.

Sovětský režim uvěznil v prvním desetiletí své existence stovky tisíc lidí. Mezi těmi, kteří skončili v táborech zvláštního určení na Soloveckých ostrovech, byl i spisovatel a publicista Boris Nikolajevič Širjajev. V lágru strávil sedm let. V jeho vz pomínkách znovu ožívají osudy pestrého společenství vězňů - předrevolučních intelektuálů, pravoslavných duchovních, prostých mužiků i protřelých kriminálníků. Obraz těžkého lágrového života je zároveň podobenstvím tragického přerodu celé země. Kniha B. N. Širjajeva Věčné světlo vyšla poprvé v roce 1954 v New Yorku a v Rusku mohla být vydána jako celek až roku 1991. Její první český překlad jedinečným způsobem doplňuje dosud u nás vydanou literaturu o sovětském gulagu.

Kniha navazuje na sérii publikačních výstupů úspěšného projektu "Konference mladých slavistů", pořádaného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 23 dílčích studií tohoto svazku je rozděleno do pěti tematických kapitol (Etnicita a etnogene ze prizmatem slovanských jazyků, Minoritní etnika a jejich jazyky ve střední Evropě, Jazyky mezi internacionalizací a národní exkluzivitou, Historický mýtus a jeho role při konstituování moderních národů, Otázka národní sebeidentifikace v literatuře 19. a 20. století).

Vztah člověka k přírodě je tématem povýtce aktuálním již proto, že dopady našeho zacházení s přírodou pociťujeme čím dál silněji. Skutečné morální jednání nemůže být založené pouze na prospěchu či ekonomických důvodech. O jaké důvody by mělo jít, to je tématem knihy Etika a příroda. Autorka představuje přístupy zdůvodňující úctu k přírodě a její ochranu dobrem člověka i přístupy, které akcentují svébytnost přírody a potřebu chránit ji kvůli ní samé. Spolu s nimi tak otevírá celou řadu otázek: Je lidská perspektiva limitující pro dostatečnou ochranu a respekt vůči přírodě? Vede antropocentrický postoj nutně k představě nadřazenosti nad přírodou? Máme mít morální ohledy vůči přírodě samotné? Znamená neantropocentrický přístup popření lidské v ýjimečnosti? Dovoluje nám upřednostnit zvíře před člověkem? Má příroda sama svoji vlastní hodnotu nezávislou na našem hodnocení? Co by bylo nositelem této hodnoty: cítící zvířata, jednotlivé organismy nebo celek přírody? Kde se nachází ona hranice, k terá určuje, vůči čemu máme mít morální ohledy? Autorka představuje přehledně jak jednotlivé pozice, tak také námitky vůči nim. Přesvědčivě dokládá, že etika ve vztahu k přírodě je celým komplexem problémů, které zřejmě nelze vyřešit přijetím jedinéh o přístupu. Odpověď na otázku, proč brát morální ohledy na přírodu, může mít tedy nakonec více řešení, stejně jako rovnice kořenů.

Kolektivní monografi e O protektorátu v sociokulturních souvislostech otevírá díky transdisciplinárnímu pojetí některé nové otázky, týkající se vztahu kultury a společnosti, jež vyvstaly v mimořádných podmínkách nacistické okupace. Jednotlivé studie se soustředí především na tři tematické okruhy: prvním je "rozpolcené umění", tedy sama povaha tehdejší existence české kultury (od kolaborující až po ilegální), druhým je zkoumání napětí mezi "patosem odporu a alibismem sebeobětování", tedy jisté dv ojkolejnosti dobové recepce kultury, třetím tématem je průzkum "ideologických filtrů zkoumání" protektorátu, odrážejících schémata vyloučení, stigmatizace či tabuizace podle dané ideologické orientace. Všechny kapitoly, zahrnující oblast historie méd ií, kinematografie, výtvarného umění, architektury, historiografie a literární historie, mají společné těžiště, jímž jsou konsekvence protektorátní reality jak pro tehdejší kulturní a společenský život a jeho pokračování v obdobích následujících, tak pro snahy o jeho pochopení a výklad.

Kolektivní monografi e O protektorátu v sociokulturních souvislostech otevírá díky transdisciplinárnímu pojetí některé nové otázky, týkající se vztahu kultury a společnosti, jež vyvstaly v mimořádných podmínkách nacistické okupace. Jednotlivé studie se soustředí především na tři tematické okruhy: prvním je "rozpolcené umění", tedy sama povaha tehdejší existence české kultury (od kolaborující až po ilegální), druhým je zkoumání napětí mezi "patosem odporu a alibismem sebeobětování", tedy jisté dv ojkolejnosti dobové recepce kultury, třetím tématem je průzkum "ideologických filtrů zkoumání" protektorátu, odrážejících schémata vyloučení, stigmatizace či tabuizace podle dané ideologické orientace. Všechny kapitoly, zahrnující oblast historie méd ií, kinematografie, výtvarného umění, architektury, historiografie a literární historie, mají společné těžiště, jímž jsou konsekvence protektorátní reality jak pro tehdejší kulturní a společenský život a jeho pokračování v obdobích následujících, tak pro snahy o jeho pochopení a výklad.

Jezuitské divadlo mělo primárně vzdělávací a výchovnou funkci a bylo zakomponováno do řádového školského systému, jehož cíle lze shrnout do sousloví docta pietas (učená zbožnost, resp. učenost a zbožnost). Publikace se snaží ukázat, jakou roli hrálo divadlo ve vzdělávání a výchově na přelomu humanismu a baroka. Zabývá se rovněž tím, jak se v řádové dramatické tvorbě odrážely nové formy zbožnosti podnícené ignaciánskou spiritualitou. V neposlední řadě se její autor pokouší vysledovat, jakou úlohu mělo jezuitské divadlo při předávání ideálů a praxe antické literatury a vzdělanosti, a to zejména svojí orientací na antické předlohy a vyrovnáváním se se zásadami klasické poetiky a rétoriky.

Úsilí reinterpretovat polskou politickou strukturu je opřeno zejména o analýzu šlechtického parlamentarismu za vasovské éry, jehož fungování autor ztotožňuje s ideovým dědictvím aristotelské republikánské teorie a modelem monarchia mixta.

Ve staré řecké a římské mytologii je Orfeus znám především jako bájný pěvec, který dokáže okouzlit svým zpěvem vše živé a který sestoupil do podsvětí pro svou ženu Eurydiku. Díky tomu byl ovšem chápán i jako ten, kdo zná pravdu o bozích a poskytuje z asvěcení do tajemství smrti. Pod Orfeovým jménem se v antice tradovaly theologické básně, které představovaly alternativu vůči tradičnímu vyprávění o bozích, ale i mysterijní obřady, jež měly ovlivnit osud duše po smrti. Tento výbor z textů spojených s Orfeem a orfismem zpřístupňuje doklady pozoruhodného mytologického a náboženského fenoménu, který se, počínaje renesancí, znovu a znovu vynořuje v literatuře, hudbě a výtvarném umění. Nepřestává však fascinovat ani učence zabývají se antickým myšl ením a náboženstvím.

Bernard Williams je považován za jednoho z nejbrilantnějších a nejoriginálnějších filosofů posledního půl století. Především je uznáván jako morální filosof a znalec antiky. Kromě erudice a daru srozumitelného vyjadřování mu nechybí ani vtip a nadhle d. O politické filosofii začal systematicky psát od osmdesátých let. Kromě odborných statí a přednášek publikoval rovněž populárnější texty a věnoval se praktickým problémům veřejného života. Předkládaný soubor textů se týká ústředních témat politick é filosofie: spravedlnosti, svobody a rovnosti, povahy a významu liberalismu, tolerance, moci a strachu z ní, demokracie či samotné povahy politické filosofie. Zaznívá tu jako ve všech Williamsových textech originalita, hluboký vhled, říznost a důvti p. Williams zde spojuje přesvědčení, že morální soudy patří do politiky, s tím, že je třeba se držet při zemi a vycházet z reálného světa politiky. Zároveň při řešení tradičních problémů politické filosofie nezapomíná ani na nejniternější problémy li dského života.

Komplex Adršpašsko-teplických skal - jedno z největších skalních měst střední Evropy, které nese navíc přídomek nejdivočejší - láká návštěvníky již po několik století. Není divu, že jejich majestátnost i tajemnost dala podnět ke vzniku řady lidových pověstí, aby tak byl dotvořen neopakovatelný zážitek z této krajiny. Příběhy vtělené do zdejších pověstí se odehrávají v malebných, ale také tajuplných skalních městech i v podskalí a vyprávějí o autentických postavách majitelů zdejších panství, o lo upežnících, živnostnících či prostých venkovanech, stejně jako o čarovných vílách, vodnících, trpaslících a skalních skřítcích. Kde jinde by se s nimi měl čtenář seznámit než při prohlídce a poznávání Adršpašských skal, Křížového vrchu, Supích skal, Teplických skal a Lysého vrchu Příběhy vtělené do zdejších pověstí se odehrávají v malebných, ale také tajuplných skalních městech i v podskalí

Sbírka básní. David Růžička (1973); Narozen v Kolíně, vyrůstal v Cerhenicích. V letech 1987-1993 studoval v Plzni. Po několika životních epizodách, v nichž působil jako myč nádobí, učitel hudby, hudebník v orchestru, zaměstnaný nezaměstnaný, průzkumník veřejného mínění a příležitostný příživník a kytarista, nastoupil jako ošetřovatel v domově důchodců, kde pracuje dodnes. Žije v Praze. Knižně publikoval sbírky: Posmrtný život mouchy (Pavel Mervart, 2006 ); Jakýpacopa? Písně pana Opa (Pavel Mervart, 2008 ), Totok etudy (Pavel Mervart, 2009 )

Sbírka básní. David Růžička (1973); Narozen v Kolíně, vyrůstal v Cerhenicích. V letech 1987-1993 studoval v Plzni. Po několika životních epizodách, v nichž působil jako myč nádobí, učitel hudby, hudebník v orchestru, zaměstnaný nezaměstnaný, průzkumník veřejného mínění a příležitostný příživník a kytarista, nastoupil jako ošetřovatel v domově důchodců, kde pracuje dodnes. Žije v Praze. Knižně publikoval sbírky: Posmrtný život mouchy (Pavel Mervart, 2006 ); Jakýpacopa? Písně pana Opa (Pavel Mervart, 2008 ), Totok etudy (Pavel Mervart, 2009 )

Konec 21. století. Masová automatizace, průmyslově vyráběné potraviny, nekontrolovatelný růst nezaměstnanosti a daní, uměle zvyšované ceny. Nepřehledné zákony a spletence agentur kontrolující nemajetné, váha volebního hlasu daná majetkem, repatriace imigrantů, vláda Systému vyvolených států. Theo, zaměstnanec jedné z korpopací, ztrácí půdu pod nohama, když ho konformní vrstva Systému vyloučí ze svých řad a underground ho mate chaotickými náznaky chystané revoluce. Klíč k pochopení světa i vlastního života musí najít v tajemných Černých Mlýnech.

Kniha K čertu ať táhne studium představuje první výbor z byzantské žebravé poezie u nás. Ačkoliv byl již od svého vzniku tento žánr na periferii evropského písemnictví, je přitažlivý nejen pro odborníky, ale i pro laické čtenáře. Dovoluje totiž nahlédnout do každodenního života byzantské společnosti - s velkou dávkou humoru a ironie například líčí strasti a radosti chudého učitele, bledého závistí nad "přepychem" řemeslníků, vypráví o tricích, jichž používá nezbedný novic, aby na chvíli unikl přísnému řádu svého kláštera, jindy o zneuznaném básníku opouštějícím Konstantinopol či naopak poetovi přebývajícím v cizině a vkládajícím do veršů svůj stesk po domově. Publikace je opatřena úvodní studií přibližující historické pozadí vzniku básní, slavnou dobu vlády císařů z dynastie Komnenovců (11.-12. století), i dobový literární a obecně kulturní kontext.

Stěžejní dílo Daniila Andrejeva Růže Světa, jehož žánr sám autor definoval jako "metahistorický esej", přináší zcela nový pohled na smysl dějin, lidského života i celého vesmíru. Ucelená filosoficko-náboženská koncepce nabízí netradiční přístup k řadě teoretických myšlenkových východisek, a to ať již jde o teologii, filosofii či přírodní vědy. V Růži Světa je spojeno to nejlepší z náboženského a filosofického myšlení předchozích staletí, zvláštní důraz je však také kladen na následování mravního ideálu a principů nejvyšší etiky. Básník, prozaik, filosof a vizionář Daniil Leonidovič Andrejev (1906-1959), druhý syn významného ruského spisovatele L. N. Andrejeva (1871-1919), patří k nejoriginálnějším autorům 20. století. Formování jeho osobnosti jako myslitele a básníka zásadně ovlivnily podmínky stalinského politického systému, v němž nemohl uvažovat o publikaci svých děl. V roce 1947 byl za údajnou antisovětskou činnost odsouzen k dvaceti pěti letům vězení. Po propuštění v roce 1957 s podlomeným zdravím ještě stihl dokončit své zásadní dílo, mystický traktát Růže Světa. Kromě zničeného románu Poutníci noci, jenž zavdal příčinu k jeho zatčení, je rovněž autorem knihy Nejnovější Plútarchos, básnických cyklů Železné mystérium, Ruští bohové, Lesní krev aj. a rozsáhlé korespondence; pro pochopení jeho tvorby jsou zvláště cenné také drobné prózy a zápisy z dětských i vězeňských deníků.