Pavel Mervart strana 39 z 39

Kniha je společným dílem čtyř vzdělavatelek budoucích učitelů. Jejich cílem bylo především otevřít prostor pro posílení vlastního náhledu u žáka nebo studenta. Sebehodnocení je proto pojímáno nikoli pouze jako jedna z metod formativního hodnocení, ale jako komplexní fenomén, jehož využívání má žáka či studenta podpořit a sloužit k jeho rozvoji. Prostřednictvím přehledu dosavadních teoreticko-empirických poznatků i empirických zjištění autorek na vzorcích studentů i vzdělavatelů jedné instituce připravující učitele k výkonu povolání text současně odhaluje, že úspěšná implementace těchto potenciálně přínosných postupů do vzdělávání je proces s mnoha úskalími. K nejčastějším patří především důsledky nereflektovaných způsobů uplatňování kontroly a moci na straně učitelů, institucí nebo celých vzdělávacích systémů. Náprava v této oblasti se neobejde bez metodické, ale i systémové podpory ze strany vzdělavatelů, a na obou stranách bez poctivé a hluboké reflexe vlastních postojů a hodnot včetně toho, jak chápat svou profesní roli i identitu. Pokud text k takové reflexi přispěl, pak splnil svůj účel. „Kolektiv autorek z Univerzity Hradec Králové předkládá pozoruhodnou publikaci, která komplexně zpracovává téma sebehodnocení z perspektivy vysokoškolských studentů i učitelů. Kniha je rozdělena do dvou částí. První poskytuje přehled dosavadního vědění o problematice sebehodnocení, druhá přináší nové poznatky z vlastního empirického výzkumu. Velký důraz je kladen na propojení mezi sebehodnocením a autoregulovaným učením, což naznačuje zaměření autorského týmu pro celou publikaci, vyjádřené i titulem zdůrazňujícím význam sebehodnocení pro osobní rozvoj... Kniha je významným příspěvkem k vysokoškolské pedagogice se zaměřením na přípravu budoucích učitelek a učitelů.“ (PhDr. Karel Starý, Ph.D., Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, Univerzita Karlova, recenzent publikace)

V osadě Koloredov stálo na přelomu 18. a 19. století množství úpravárenských podniků a dalších hospodářských zařízení, v nichž nacházeli své uplatnění místní drobní podnikatelé, kteří se výrazně angažovali v rozvoji protoindustrializace v regionu. Práce se postupně věnuje mandlům, valchám, vinopalně, hostinci, šenku, židovské jídelně, koželužně, draslárně, kovárně a chlebovým boudám. Všechny tyto podniky byly vrchnostenské, a proto se ke všem dochovala poměrně obsáhlá agenda sestávající především z korespondence mezi vrchnostenskými úřady a pachtýři (nájemníky). Převážně spisová agenda přinesla zajímavý pohled do každodenních potřeb malých podnikatelů v protoindustriálním regionu Frýdecko-Místecka.

Kniha o ptácích Hradce Králové je prvním souborným zpracováním informací o ptactvu města. V letech 1985-1989 a opět v letech 2009-2015 zde byl prováděn kolektivní ornitologický výzkum mapování hnízdního rozšíření ptáků. Získaný jedinečný soubor dat umožňuje zdokumentovat vývoj avifauny na území města za poslední zhruba čtvrtstoletí, kdy také samo město prošlo velkou proměnou. Každý pozorovaný ptačí druh je v knize samostatně zpracován, autoři shrnuli historické i současné zprávy o jeho výskytu, přidali mapky rozšíření a fotografie obývaného prostředí v Hradci Králové. V dalších kapitolách je popisována biologie ptáků v městském prostředí, historie ornitologie, ochrana ptáků a vývoj prostředí v Hradci Králové, úplná ornitologická bibliografie, seznam všech pozorovaných druhů ptáků a řada dalších doprovodných údajů. Kniha je určena mnoha různým čtenářům: milovníkům přírody, kteří se zajímají o život ptáků, ornitologům, pro které je dokumentem o rozšíření jednotlivých druhů, ochráncům přírody, kterým může být vodítkem pro ochranná opatření, a obecně všem, kteří mají zájem dovědět se více o našich opeřených spoluobyvatelích.

Rok 1923 ukončil existenci mnohonárodnostní a nábožensky pestré Osmanské říše. Během událostí první světové války, vyhánění, vyvražďování, deportací a genocidy přišly o život přibližně dva miliony křesťanů a zhruba stejný počet musel odejít ze svých domovů. V tematickém bloku tohoto čísla se věnujeme eliminaci Arménů, Asyřanů/Syřanů a Řeků, a to v článcích o polském právníkovi Raphaelu Lemkinovi, o syrských, arménských a řeckých literárních vzpomínkách na genocidu, o problémech se statistikou obětí, o tragických událostech v Mardinu roku 1915 a v dosud nezveřejněných zápiscích české lékařky Vlasty Kálalové di-Lottiové z Turecka a Iráku.

Co mají společného dějepisectví a evoluční biologie? Zdánlivě nic. Autoři však ukazují, že patří do jedné kategorie: obě nauky rekonstruují dějiny (lidí a života vůbec) na základě dochovaných stop, pak jedna i druhá tyto nálezy interpretují – a spřádají vyprávění o možném průběhu minulých dějů. Dějů, které nějak probíhaly a k nimž nemáme přímý přístup. Autoři se také se vší vážností ptají, zda i ostatní formy života („ne-lidské“) nečiní totéž: totiž že smysluplně interpretují svůj život v kontextu světa, v němž žijí, ale také na základě paměti a zkušenosti své linie sahající do hlubin věků. Jan Horský (*1963) od roku 1989 působí jako vysokoškolský učitel prvotně na UJEP v Ústí nad Labem, záhy na Univerzitě Karlově (fakulty přírodovědecká, filozofická a humanitních studií). Zabývá se mj. historickou demografií a dějinami rodiny, kulturními a náboženskými dějinami, teorií historických věd a noetickými teoriemi. Z knižních publikací: J. Horský – M. Seligová, Rodina našich předků (1997); J. Horský, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy (2009); J. Horský, Teorie a narace: k noetice historické vědy a teorii kulturního vývoje (2015); J. Horský – M. Hroch (eds.), Sto let: hodnota svobody, nebo cena za nezávislost? (2018); J. Horský – L. Martinec Nováková – V. Pokorný (eds.), Antropologie smyslů (2019). Anton Markoš (*1949) od roku 1973 působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako buněčný biolog, posledních třicet let se věnuje teoretické a evoluční biologii. Některé knihy: Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Znaky a významy v evoluci (2015), Evoluční tápání (2016); s Janou Švorcovou Epigenetic processes and the evolution of life (2019). Příležitostně se věnuje i popularizaci vědy; řadu knih také přeložil.

S narůstající medializací našeho světa a jeho přesycením texty a informacemi se zvyšuje potřeba orientace. Potřeba orientace je potřebou směrodatných vodítek, jejichž absence ochromuje lidskou schopnost jednat. Filosofickému uchopení otázky orientace věnuje jeden ze svých kratších textů Immanuel Kant. Jedná se o příležitostný text z roku 1786 Co znamená orientovat se v myšlení?. Tento text představuje společné východisko a orientační bod, na který navazuje sedm příspěvků z pera českých a slovenských autorů. Jejich společným jmenovatelem je tázání, které je rovněž Kantovou otázkou: co dnes může znamenat ono „orientovat se v myšlení“? Co je pro lidské myšlení směrodatným východiskem, umožňujícím neztratit se – ať již „v temné noci nadsmyslna“, nebo v prostoru přesyceném obsahy? Studie navazující na Kantův text lze rozdělit do dvou skupin: ta první zahrnuje myslitele německé klasické filosofie Herdera, Jacobiho, Fichta či Schellinga, ve druhé se dostávají ke slovu dva z nejvýraznějších kritiků filosofické tradice – Wittgenstein a Levinas. Snahou autorů bylo vyjít od Kantova tázání a za pomoci vybraných myslitelů je podrobit další reflexi. Chtějí tak prověřit nosnost Kantova stanoviska i naznačit jeho meze. Čtenář má díky tomu v rukou sice dílčí, ale zároveň výrazný průřez moderním kontinentálním myšlením, který může sloužit jako vodítko k promýšlení otázky po orientaci v myšlení.

Haiku kojící matky vznikla v rozmezí jednoho roku (2005–2006) při kojení druhého autorčina syna Cyrila. Impulsem ke psaní nejprve deníku, ve kterém autorka popisovala události dní po desetiminutových úsecích, a poté i haiku, byla tabulka, do které si na radu porodní asistentky zaznamenávala rytmus kojení v prvním týdnu po synově narození. Sbírka přispívá k diskusi o sociální izolaci rodičů a zejména žen na rodičovské dovolené. Autorka zblízka zkoumá obrazy rodičovství, které jsou velmi vzdálené schematickému obrazu matky či běžné představě o automatickém štěstí, které je s mateřstvím/ rodičovstvím spojováno.

Kniha Jména Pavla Florenského se stala od dob svého vydání významným fenoménem. Nejen do ruského filosoficko-teologického prostředí tento traktát přinesl mnoho nových impulzů: poukázal na fakt, že se kořeny různých směrů evropského filologického bádání (v tomto případě onomatologie) od konce 19. století překvapivě uchytily paralelně také v soudobém Rusku, že východoevropští badatelé do těchto diskusí vnášeli poměrně zajímavé akcenty, a že později – zhruba od 60. let 20. století – na těchto základech stavěla slavná ruská (resp. tartuská) sémiotická škola, která následně poměrně významně inspirovala západní filologii. Florenského myšlenky nepřestávají dodnes inspirovat, a to jak v oblasti filosofické či teologické, tak také filologické či sémiotické.

Kniha věnovaná slavnému románu sira Arthura Conana Doylea o přežívajících dinosaurech v hloubi jihoamerické džungle přináší i nesmrtelný příběh v překladu Františka Gela, doprovázený u nás dosud nepublikovanými ilustracemi z prvního anglického vydání z roku 1912 z časopisu Strand. Čtenář se nejprve dozví zajímavosti z pozadí vzniku románu, pozná zdroj autorovy inspirace, seznámí se s množstvím filmových, komiksových nebo rozhlasových adaptací a v neposlední řadě zde také nalezne přehled děl, která Ztracenému světu předcházela nebo naopak vznikla až po jeho vydání. Svazek uzavírá několik prací našich předních ilustrátorů a malířů – Zdeňka Buriana, Petra Modlitby, Miloslava Muškáta a Vladimíra Rimbaly, které z velké části vznikly speciálně pro tuto knihu.

V knize Jiné texty, jiní autoři. [Mezi]prostory současné literatury se autorský kolektiv zaměřil na proměny žánrů a přístupů k literární tvorbě v současné ruské, běloruské, německé i české literatuře. Lenka Odehnalová sleduje transformaci tradičního žánru (románové kroniky) v současné ruské literatuře na příkladu děl dostupných i v českém překladu (Jákobův žebřík Ljudmily Ulické, Zulejka otevírá oči Guzel Jachiny a Letec Jevgenije Vodolazkina). Naděžda Heinrichová se věnuje německému grafickému románu v 21. století, přibližuje jeho tematickou různorodost a poukazuje na propojení vizuality, biografie a autobiografie. Jana Kostincová nahlíží na aktivity umělce Romana Osminkina z pohledu posthumanismu, reflektuje kolektivní umělecko-aktivistické projekty skupiny Techno-Poetry, i Osminkinovo psaní autoetnografické. Jaroslav Sommer se zabývá texty Tony Lashden (zastupuje současnou běloruskou feministickou tvorbu), v nichž jsou zpracována témata spjatá s otázkami identity včetně zkušenosti emigrace, ale také domácího násilí, sebepoškozování a vztahu k vlastnímu tělu. Tereza Šmídová se soustředí na českou fanfiction, jež vznikla na motivy řady fantasy románů Harry Potter. Konkrétně se zaměřila na knihy Bless the Child, Garry Poker a Portrét pro Bradavice. Texty jsou srovnávány na základě syžetu, grafické stránky textu, přístupu k intermedialitě a interaktivitě, přičemž není opomíjena ani otázka autenticity.

Český čtenář v knížce nalezne poučení a vyprávění tohoto řeckého starce poprvé. Jako mladík se stal Efrém učedníkem sv. Josefa Hesychasty - známé osobnosti na Svaté Hoře Athos - který kolem sebe shromáždil mladé mnichy a ti pod jeho vedením uspěli v dílu askeze a duchovní zkušenosti. Později se duchovní žáci sv. Josefa stali obnoviteli dávné pravoslavné mnišské tradice, tzv. hesychasmu. Po zesnutí sv. Josefa se právě Efrém stal představeným svatohorského monastýru sv. Filothea. Svou životní pouť však završil v USA, kde se setkal s velkým duchovním hladem tamních pravoslavných křesťanů. Svůj další život proto zasvětil vedení západních lidí po cestě duchovního života, modlitby, askeze a poznávání Boha. Zůstal v USA ve svém prvně zbudovaném monastýru sv. Antonína Egyptského. Na americkém kontinentu pak postupně založil a vybudoval dalších dvacet monastýrů. Navštěvovaly ho nepřeberné zástupy Američanů, aby od něj získávaly poučení a duchovní vedení. Tato knížka obsahuje střípky jeho rad a návodů, jak si počínat při modlitbě, a také příběhů z doby, kdy žil se svým učitelem Josefem Hesychastou na Athose. Hledá-li kdo praktickou příručku s ověřenými radami uvádějícími do díla pravoslavné spirituality, je tato knížka tím, co potřebuje. Duchovní poučení na sobě nesou pečeť autenticity, neboť jsou řečeny osobností, která je ve světové pravoslavné církvi v oblasti duchovnosti, a zvláště její základní metody zvané hesychasmus, nezpochybnitelnou autoritou.

Společným jmenovatelem této knihy je kolegialita a možnosti její podpory v kontextu pregraduální přípravy učitelů. Autory publikace spojuje nejen téma, ale také zkušenosti z posledních několika let, kdy se jejich profesní cesty spojily v projektu nazvaném „Kolegiální sítě“. Záměrem bylo poprvé v akademickém prostředí vyvinout a zavést formát vzájemné debaty a supervize pro budoucí učitele a jejich vzdělavatele, a to jak akademické pracovníky, tak i doprovázející učitele. Autoři reflektují svou zkušenost, konfrontují ji s dosavadními teoretickými a empirickými poznatky v oblasti kolegiality ve vzdělávání a doplňují ji dvěma empirickými studiemi a dvěma kapitolami shrnujícími dosavadní zkušenosti se supervizí. Kniha tak poskytuje široký záběr pohledů na téma dosud značně opomíjené a velmi aktuální.