Pavel Mervart

Kniha povídek z každodenního života. …Luboš přibrzdil u nějaké vysoké ženy výrazných jihoitalských rysů, před osvětleným malebným penziónkem. Poučen, začal jsem zeširoka: "Buon giorno, signora, per favore…" "He? Straniero?" Z mého akcentu pochopila, že jsem cizinec. "Si," nasadil jsem dobrácký výraz. Ženština mi jasně, mezinárodně srozumitelnou gestikulací naznačila, co bychom se jako dál trmáceli, ať zůstaneme, a co nám může osobně nabídnout. Můj výraz se změnil z dobráka na troubu. Chvilku na mne koukala, pak si vysoukala dlouhou černou sukni, plácla se rozmáchle přes holý zadek a teatrálním způsobem s rukou nahoře spustila proud italštiny. Z barvy hlasu a gest zřejmě velmi opovržlivé. "Co říkala?" ozval se Luboš. "Áále, že máme jet ještě dál," opáčil jsem a zamáčkl oči zpátky do důlků… Josef Volf je vysokoškolsky vzdělaný strojař, svůj obor prošel od píky a ke psaní beletrie byl přemluven okolím. Narodil se a působí v Hradci Králové. Někomu se něco stát může je jeho literární prvotina.

Publikace si klade za cíl představit jedinečný charakter medicíny jakožto disciplíny rozkročené jak ve sféře přírodních, tak humanitních věd a pohybující se sice na bázi všeobecně platných zákonů, zároveň však ustavičně konfrontované se singularitou v podobě jedinečné a neopakovatelné osobnosti každého pacienta, ale přirozeně také lékaře. Téma je nasvíceno různými aspekty, které představují vztah mezi zdravím a nemocí, mezi pacientem a lékařem, mezi medicínou a ostatními vědami, mezi teorií a terapií, mezi individuálním terapeutickým přístupem založeným na osobní zkušenosti, empatii a intuici a "nezaujatým" či "objektivním" přístupem lékařské vědy. Jednotlivé studie, jejichž autory jsou renomovaní badatelé a lékaři stejně jako začínající vědci, objímají široký časový záběr od Hippokrata po současnost a nabízejí pohled filosofie i historie lékařství, antropologie a epistemologie, a také mimořádně zajímavé reflexe ze sféry současné lékařské praxe (psychiatrie, geriatrie, systémové medicíny); tato reflexe se mnohdy dotýká samotných základů fungování současného biomedicínského komplexu.

Druhá básnická sbírka Dr. Krejzybera (básnický pseudonym Jiřího Studeného) se nese v duchu reflexivních, místy až deníkových záznamů vyjadřujících obraznou cestou všední zápasy dnešního člověka o vlastní autenticitu a myšlenkovou a citovou nezávislost. V básních se prolíná banální každodennost s bezmála snovými vizemi, prezentovanými ovšem mnohdy v značně ironickém až parodickém kontextu. Sbírku doplňuje jako bonus samostatná básnická skladba Vanishing Plot, inspirovaná existenciální poetikou nezávislého filmu šedesátých let (kultovní snímek Vanishing Point). Důležitý rozměr veršů Dr. Krejzybera tvoří rovněž hledání spirituálních východisek ze současné hodnotové krize globalizovaného světa, jíž lze vzdorovat vědomou životní odpoutaností, lehkostí a humorem. Dr. Krejzyber (*2008) samostatně debutoval sbírkou Myslet jako auto (2011), společně se svým dlouholetým spolupracovníkem Jiřím Studeným píše příležitostné eseje o tvůrčím psaní (Dramata jazyka, 2010).

Kniha Jak se píšou dějiny je především rozsáhlou demystifikací iluze, že historiografie je přísná a exaktní věda, odkrývající zákonitosti dějin. Text vznikl původně jako reakce na dobovou módu kvantitativní historie, spjatou zejména s představiteli francouzského nového dějepisectví z okruhu takzvané školy Annales, ovlivňované v té době neméně módním strukturalismem. Kvantitativní historie ve snaze vydestilovat ze zlomkovitosti pramenů objektivní fakta odvrací historika od jeho vlastní práce. Ta podle Paula Veyna spočívá, jak napovídá už název knihy, především v obnoveném uvažování o historii jako o určitém způsobu psaní, se všemi jeho rétorickými i poetickými rozměry. Ohlašuje se tu okamžik "návratu k vyprávění". Historie není věda, je to snaha o syntézu izolovaných, chaotických a řídce rozmístěných faktů pomocí narativní explikace, tedy jak říká Paul Veyne, je to "látání děr" ve struktuře dochovaných stop minulosti. Historie náleží světu náhody a neuspořádanosti, a každá spojitost, která byla a posteriori ustavena historiky, je pouze provizorní rekonstrukcí dějin.

Aikidó (pro některé bojový sport, pro jiné záhada) trpí nepochybně nedostatkem informací o vlastních cílech a metodách, jimiž se radikálně liší od jiných disciplín, ať už orientálních či nikoli, k nimž je často připodobňováno, ba dokonce je s nimi zaměňováno. S ambiciózními (či snad utopickými) záměry nenabízí nic menšího než způsob vedení boje, který vymycuje násilí, a tím současně poskytuje určitý úhel pohledu na druhé a na svět a způsob komunikace s nimi. Jeho síla vychází bez pochyby z toho, že se kromě přísnosti svých principů opírá o koherentní a strukturovanou metodu, jež vyjadřuje zároveň pokračování ostatních bojových umění i rozchod s nimi. Jeho slabostí je, že se nevyhýbá bloudění a historickým vtělením, jež jsou vlastní každé lidské činnosti. Přesto není důvod jej litovat, neboť právě to dodává objem, pevnost a hustotu něčemu, co by jinak zůstalo pouhým netělesným ideálem. V aikidu, stejně jako v poezii, se slabost rýmuje s bohatstvím. Franck Noel je držitelem 7. danu v aikidu, který získal ve světovém centru Aikikai v Tokiu, kde pobýval osm let a s nímž stále udržuje kontakty. Žije v Toulouse, kde se věnuje výuce této disciplíny ve středisku "Dojo de la Roserai", jež založil v roce 1988, a kromě toho vykonává praxi na nejrůznějších místech po celé Evropě. Zastává odpovědná místa v FFAAA (Francouzská federace aikida, aikibuda a příbuzných disciplín), což mu umožňuje pracovat na výchově nových kádrů a reflektovat jejich roli v praktikování této disciplíny. Kromě knihy Aikidó. Fragmenty dialogu o dvou neznámých je autorem řady esejů a článků věnovaných aikidu.

Tři Berďajevovy eseje, které tvoří svazek i Nový středověk /i , patří mezi nejproslulejší díla tohoto autora. Byly napsány v první polovině dvacátých let v Berlíně pod dojmem ještě živých drastických zkušeností první světové války, bolševické revoluce a občanské války. Jsou výrazem potřeby vzdělaného a věřícího člověka vyrovnat se s pádem staré kultury a tradičních hodnot.

Kolektivní monografie Výzkumy subjektivity přináší texty autorů nové generace, které se vyznačují potřebou znovu se vymezit vůči tradičnímu pojmu „subjektivita“ z nejrůznějších hledisek i východisek. Sborník vznikl pod editorským vedením Karla Novotného a Mileny Fridmanové.

Práce Michala Téry představuje Peruna – božstvo starých Slovanů – komplexně a v širokém kontextu. Využívá k tomu četné písemné prameny, archeologický materiál a analogie z jiných náboženských systémů, především z oblasti indoevropských tradic. Mimo pozornost nezůstává ani lidová kultura slovanských národů, která v sobě uchovala řadu prvků předkřesťanských kultů. Kniha o Perunovi není jen portrétem pohanského božstva, ale studií o zaniklém světě archaického náboženství, jeho bohatosti a proměnách.

Společná sbírka básní mladých a (bez)nadějných snílků, studentů Univerzity Pardubice Filipa Appla, Veroniky Trestrové, Lukáše Vavrečky, Blanky Veselé, Elišky Waageové, Zuzanky od Konopáčů, Jana Rypla, Václava Morávka a Jakuba Gumana. Čtenář zde najde vše, co autoři považují za hodné jeho pozornosti. Mimochodem, věděli jste o tom, že v přírodě lumíci žádnou hromadnou sebevraždu nepáchají?

Nejnovější básnická sbírka básnířky a překladatelky B. Grögerové, kterou ilustrovala Adriena Šimotová.

Filozofická esej se zabývá otázkou systematického využití kinematografických technik během válečných konfliktů 20. století. V eseji je popisován Viriliův "válečný model", - tj. forma fungování moderní společnosti, založené na násilné a konfrontační organizaci našeho života, ovládané cílenou distribucí obrazových informací. Paul Virilio (nar. 1932) kulturní filozof, proslul především jako teoretik "filozofie rychlosti".

Filosofie svobodného ducha je prvním větším systematickým dílem N. A. Berďajeva v emigraci shrnujícím všechna základní témata jeho dosavadního myšlení, jež pokrývají oblast metafyziky, filosofie dějin a náboženství. Kriticky se zde staví k tradiční dogmatické teologii, jednostrannému západnímu racionalismu i módnímu spiritualismu a usiluje o nový hlubší pohled na křesťanskou tradici. Roku 1933 obdržel za toto dílo cenu Francouzské akademie. V prvním díle se vyrovnává s novověkou emancipací člověka, zvláště v jejích problematických rysech: masovosti a průměrnosti. Proti tomu se snaží postavit koncept duchovního aristokratismu - křesťanství obnoveného autentickou mystickou zkušeností. Druhý díl přináší hlubší úvahy o základních křesťanských dogmatech, Boholidství a Trojici, zabývá se významem panenskosti a nauky o Sofii jako náležitým doplněním trojičního učení a zhodnocuje lidskou tvorbu v dějinách, především umění, jako pokračování díla stvoření.