Pavel Mervart

Východočeské pohraničí bývá často líčeno jako kraj „přerušené paměti“ a ztracených kořenů. Tato kolektivní monografie však nabízí jiný pohled. Představuje Krkonoše, Podkrkonoší, Broumovsko i další oblasti jako dynamický prostor, kde se minulost a přítomnost neustále prolínají – jako místo setkávání, výměny i napětí. Zásadním zlomem vývoje byla poválečná depopulace spojená s vysídlením německého obyvatelstva a následným dosídlováním. Znamenal tento proces skutečně přerušení kulturní kontinuity? Autoři knihy ukazují, že odpověď není jednoznačná. I v prostředí hlubokých demografických změn mohou kulturní vzorce přetrvávat, proměňovat se nebo znovu vznikat. Prostřednictvím historických, antropologických i sociologických přístupů publikace sleduje vztah mezi populačními proměnami a kulturním přenosem. Zaměřuje se na paměť krajiny, každodenní život obyvatel, roli institucí i způsoby, jimiž různé skupiny „čtou“ minulost a dávají jí nový význam. Kniha tak překonává zjednodušující obraz pohraničí jako „vykořeněného“ prostoru a ukazuje jej jako mnohovrstevnatý region, v němž se historická zkušenost nestírá, ale znovu interpretuje – a stává se součástí současných identit.

Hudba jako útočiště. Vášeň jako osud. životopisný román o Hanuši Wihanovi, violoncellistovi, který dokázal proměnit ticho v hlas a obyčejný tón v pravdu o člověku. Z Police nad Metují vede jeho cesta přes orchestry evropských měst a pražskou konzervatoř až k založení Českého kvarteta – tělesa, kde hudba přestává být Kariérou a stává se řečí duše. Kniha pulzuje emocemi přelomu 19. a 20. století: radostí z hudby, vnitřní samotou, neklidem doby i hlubokým kontrastem mezi Evropou a českým světem plným skrytých sporů. Ty se však v hudbě rozpouštějí – nebo zůstávají nevyslovené, protože skutečné soustředění patří tónu, nikoli hluku kolem. Autor Pavel Frydrych, stejně jako Hanuš Wihan rodák z Police nad Metují, vypráví příběh muže, který nemusel tančit, aby dokázal pohnout světem.

Kniha Hegemonie a marginalita ve slovanském areálu představuje odborné studie, vzniklé na základě příspěvků přednesených na Konferenci mladých slavistů, jež sdružuje začínající badatele z celé Evropy. Do publikace byly zahrnuty vybrané příspěvky z dvou konferenčních ročníků: Fenomén druhořadost a okrajovosti ve slovanském areálu (2023) a Hegemonie ve slovanském areálu (2024). Třináct odborných studií v češtině, angličtině, slovenštině, ruštině, polštině, srbštině, chorvatštině a slovinštině je rozděleno do dvou základních oddílů (podle konferenčních let) a v jejich rámci podle tematického zaměření (dějiny a kultura, lingvistika a literatura). Hegemonie a marginalita (okrajovost) jsou nedílnou součástí všech společností a také všech vědeckých disciplín. Příspěvky svým multidisciplinárním zaměřením tento fakt podtrhují a poukazují na mnoho projevů obou dynamik. Autoři tak odkrývají, mimo jiné, hegemonii lineárního textu nebo marginalitu genderových témat v literárních kánonech slovanských zemí. Ukazují také souboj o hegemonii, která se projevuje ve změnách toponym na multinacionálních územích. Kniha současně pokrývá témata často marginalizovaná v různých disciplínách.

Moderní psychiatrie bývá spojována se jmény, jako jsou Sigmund Freud či Emil Kraepelin. Než se však psychiatrie stala univerzitní disciplínou a získala podobu vědy, jak ji známe dnes, prošla dlouhým obdobím hledání, experimentů i institucionálních proměn. Právě do této málo známé fáze vývoje, kdy se rodily první instituce určené pro péči o duševně nemocné a kdy se teprve utvářely základy moderní psychiatrie, se vrací tato kniha. Publikace přináší první komplexní zpracování počátků psychiatrické péče v českých zemích mezi koncem 18. a 80. lety 19. století. Sleduje vznik a proměny raných „blázinců“, jejich organizaci, pacienty i lékaře, kteří stáli u zrodu nového oboru. Zvláštní pozornost věnuje pražskému zemskému ústavu, jeho filiálkám v Čechách i prvním moravským zařízením, stejně jako širším souvislostem vývoje psychiatrie v rámci habsburské monarchie a střední Evropy. Kniha zasazuje dějiny rané psychiatrie do širších kulturních, sociálních a politických souvislostí. Ukazuje, jak se proměňovalo chápání duševní nemoci, jak vznikaly první klasifikace psychických poruch a jak se formoval nový odborný jazyk i instituce, které měly „šílenství“ diagnostikovat, léčit a zároveň kontrolovat. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu tak přináší nový pohled na období, kdy se v českých zemích rodily základy moderní psychiatrické péče.

Kniha Zdeňka Cvrkala je jedinečnou publikací, která českému čtenáři vůbec poprvé představuje literární, kulturní a historické dědictví národa Šorců, jednoho z nejméně známých etnik jižní Sibiře. Kniha je výsledkem dlouholeté badatelské práce a spojuje rozsáhlé překlady tradiční i moderní šorské literatury s přístupným populárně-naučným výkladem. Čtenáři nabízí překlady poezie, pohádek, přísloví, hádanek, šamanského folkloru a hlavního národního eposu, stejně jako významnou novelu Fjodora Čisťjakova V dolinách Mrassu, která zachycuje proměny života Šorců v období sovětské modernizace. Literární část je doplněna etnografickým a historickým portrétem Horské Šorie – regionu s tradicí usedlého života, naturálního hospodářství a rozvinutého kovářství. Publikace přibližuje tradiční způsoby obživy, duchovní kulturu, architekturu i dávnou historii osídlení oblasti a zasazuje vše do širšího geografického, jazykového a kulturního kontextu. Kniha je určena nejen odborníkům, ale i čtenářům se zájmem o historii, etnografii a kulturní rozmanitost Sibiře.

Čtyři eseje soustředěné pod názvem Porozumět svědkům zkoumají, jak se literární dílo proměňuje v estetický objekt v rukou interpreta, jenž osciluje mezi rolí literárního historika a pozorného čtenáře. Kniha vychází z přesvědčení, že pouhé poukazování na kreativní recepci literatury nestačí – klíčová je kvalitní práce s textem zakořeněná v živé kultuře. Úvodní esej Točité schody mapuje podmínky rozvoje bohemistiky a polonistiky po roce 2000 na univerzitních pracovištích v Praze, Hradci Králové a Pardubicích a klade důraz na odpovědnost oboru vůči kulturní praxi. Skrytá stezka se vymezuje proti mechanickému spoléhání na žánrové konvence a aktualizační výklady a vybízí ke zkusmým způsobům četby, které otevírají mnohovrstevnatost literárních významů. Esej Smyčky dějin se zaměřuje na specifika fiktivního času v české a polské literatuře 20. a 21. století a ukazuje, jak hra s kulturní pamětí umožňuje překračovat zažité myšlenkové rámce. Závěrečné Rozsypané stránky zdůrazňují potřebu generační sebekritiky založené jak na racionální argumentaci, tak na empatii vůči druhému. Teprve souběh těchto čtyř hledisek – živé kultury, osobní četby, kulturní paměti a generační sebereflexe – umožňuje porozumět literárnímu svědectví napříč obdobími i zkušenostmi jednotlivce a moderní společnosti.

Pojem grafický román se v německojazyčném prostoru od počátku 21. století proměnil z marketingového označení v respektovanou literární a uměleckou kategorii. Z původně okrajového fenoménu se stal plnohodnotný předmět literárněvědného bádání i kulturní reprezentace. Tato publikace sleduje cestu grafického románu k uznání a mapuje její tematickou i formální rozmanitost. Grafické romány se dotýkají dějin i současnosti: reflektují nacismus, holocaust či život v NDR, zabývají se migrací, rasismem, genderovými otázkami nebo ekologickou krizí a zároveň otevírají intimní, autobiografické i psychologické perspektivy. Vedle dokumentárních a osobních výpovědí zde nacházíme fikci i adaptace kanonických literárních děl. Kniha ukazuje, že síla grafického románu spočívá nejen v tématech, ale i v inovativních vypravěčských postupech – v experimentální práci s obrazem, textem a stránkovou kompozicí, která narušuje lineární vyprávění a propojuje individuální zkušenost s kolektivní pamětí. Grafický román se tak dnes profiluje jako klíčové médium na pomezí literatury a výtvarného umění a jako významný nástroj kulturní reflexe 21. století.

Tato kniha nabízí hluboký a zároveň praktický pohled na tvořivost jako klíčovou kompetenci pro život v rychle se měnícím světě. Ukazuje, že tvořivost není o umění či výjimečném nadání, ale o postoji k učení, chybám, nejistotě a novým výzvám. Autorka čtenáře provází otázkami, co tvořivost skutečně je, jak ji rozpo­­znat, podporovat a rozvíjet – a především jak ji ve vzdělávání nevědomky nepotlačovat. Kniha boří rozšířené mýty o tvořivosti, představuje její teoretická východiska a nabízí konkrétní doporučení pro učitele, studenty i rodiče. Zvláštní důraz je kladen na školní prostředí jako bezpečný prostor pro experiment, objevování a svobodné myšlení, kde je chyba přirozenou součástí učení. Publikace inspiruje k odvaze vystoupit z komfortní zóny a přijmout nejistotu jako neoddělitelnou součást tvořivého procesu. Tvořivost není výsadou talentovaných. Je schopností, kterou lze rozvíjet u každého.

Výpravná kniha Stezkami přírodovědného poznání nabízí jedinečný pohled na dějiny přírodních a exaktních věd v českých zemích – prostřednictvím míst, která nesou stopy vědeckého objevování, lidské zvídavosti i kulturní paměti. Kniha vznikla jako výstup projektu Živá mapa a volně navazuje na interaktivní mapu i putovní výstavu; v tištěné podobě však nabízí podstatně rozšířený a literárně živý „experiment“ na pomezí kulturní historie, naučné literatury a terénního průvodce. Dvanáct tematických kapitol zve čtenáře na cestu napříč krajinou a staletími: od rozhleden, z nichž se měnila tvář kartografie, přes astronomická a kosmologická tajemství Starého Města pražského či geologické příběhy pozorované „oknem vlaku“, až po krkonošskou botaniku, aristokratická sídla nebo proměny lednicko-valtického areálu, kde se setkává svět ptáků a lidí. Nechybí ani zastavení u osobností, jako byli Barrande, Mendel či vizionáři baťovského Zlína. Každé z více než stovky zastavení propojuje konkrétní místo se širšími vědeckými, kulturními i civilizačními souvislostmi. Bohaté ilustrace a mapy spolu s důrazem na různorodé vědecké perspektivy činí z knihy inspirativního společníka pro čtení v křesle i pro vlastní výpravy do terénu. Stezkami přírodovědného poznání je pozvánkou k objevování světa, v němž se česká příroda a krajina ukazují jako fascinující mozaika vědy, kultury a lidské zvědavosti.

Dvojčíslo ročenky Parrésia (XVIII–XIX) je věnováno fenoménu tzv. Ruské Palestiny – rozsáhlému a dlouhodobému projektu ruské přítomnosti ve Svaté zemi, který od poloviny 19. století propojoval náboženské, kulturní a politické ambice Ruské říše. Studie obsažené ve svazku sledují vznik a fungování propracovaného systému pravoslavného poutnictví, duchovní a sociální péče, výstavby chrámů, škol a hospiců, systematického odkupování pozemků i archeologické činnosti, na níž se podílel stát i církev. Zvláštní pozornost je věnována roli Ruské duchovní misie a proměnám jejího působení v kontextu zásadních politických zlomů 20. století. Publikace ukazuje, že tento fenomén nelze uzavřít mezi letopočty 1847 a 1917. Navzdory pádu carského režimu, konci britského mandátu i vzniku Státu Izrael přežívala Ruská Palestina v různých podobách i nadále a po roce 1991 se znovu objevují snahy o její částečné obnovení. Svazek nabízí čtenáři hlubší porozumění historickým souvislostem, které dodnes formují náboženskou a geopolitickou mapu regionu.

Kniha Martina Skutila nabízí hluboký a současně prakticky orientovaný pohled na hodnocení v primárním vzdělávání – téma, které v české i mezinárodní vzdělávací politice nabývá na významu. Ukazuje, že hodnocení není pouhým vyjádřením výsledku učení, ale zásadním nástrojem, který může formovat žákovu motivaci, sebepojetí i dlouhodobý vztah k učení. Kniha zasazuje školní hodnocení do širokého pedagogického, psychologického i společenského kontextu a přehledně představuje jeho funkce, principy a dopady na vývoj žáků mladšího školního věku. Opírá se o klasické teorie učení a vývoje i o současné trendy akcentující formativní přístupy, zpětnou vazbu a propojení výuky s kompetenčními cíli. Empirická část publikace přináší výsledky tříletého výzkumu realizovaného v českých základních školách. Ten odhaluje, jak učitelé skutečně hodnotí, nakolik se deklarované přístupy shodují s praxí a jakou roli v procesu hodnocení hrají vztahy mezi učiteli a žáky. Studie ukazuje, že ačkoli má klasifikace stále dominantní postavení, roste potřeba posilovat formativní hodnocení, které dokáže žákům nabídnout konkrétní informace vedoucí k dalšímu učení. Publikace je určena učitelům, studentům pedagogiky, ředitelům škol i všem, kteří usilují o kvalitní vzdělávání. Nabízí inspiraci, reflektivní podněty i praktické závěry – zkrátka další důležitý střípek v podpoře těch, kteří formují první vzdělávací zkušenosti dětí.

Umíte skutečně naslouchat, nebo jen čekáte, až budete moci mluvit? Naslouchání není jen pasivní příjem informací: je to biologicky i psychologicky náročný proces, který vyžaduje vnímání, pozornost, empatii a v neposlední řadě i konkrétní komunikační dovednosti. Monografie Marie Herynkové a Jany Marie Havigerové propojuje teorii aktivního naslouchání v tradici Carla Rogerse se současnými modely procesu naslouchání, s neurovědními vysvětleními náročnosti tohoto procesu a zejména s vlastním kvaziexperimentálním výzkumem 74 studentů učitelství. Sedmitýdenní trénink byl sledován pomocí dotazníku AEL-S i objektivní analýzy audiozáznamů rozhovorů. Výsledky odhalily zajímavý rozpor mezi subjektivním vnímáním a měřitelnou realitou: zatímco studenti sami změnu nepociťovali, jejich komunikace se proměnila – od defenzivních reakcí k většímu využívání objasňování, k validaci emocí a k projevům empatie, jiný byl celkový styl vedení rozhovoru. Kniha nepředkládá jednoduché návody ani univerzální recepty. Nabízí odborný, střízlivý, daty podložený pohled na aktivní naslouchání jako dovednost, kterou lze rozvíjet, a kterou stojí za to rozvíjet. Publikace je určena studentům i odborníkům v oblasti pedagogiky, psychologie a pomáhajících profesí i čtenářům, kteří hledají odborný text propojující teorii a praxi s oporou v empirických zjištěních.

Tato monografie se v souladu s principy udržitelného rozvoje věnuje významnému a stále aktuálnějšímu tématu – environmentální výchově a vzdělávání v cestovním ruchu. Ukazuje, že příroda a krajina nejsou pouze atraktivními prvky turistické nabídky, ale také klíčovými předpoklady jejího dlouhodobého rozvoje. Proto je nezbytné posilovat povědomí aktérů cestovního ruchu o jejich odpovědnosti a o reálném dopadu jejich činností. Publikace mapuje environmentální znalosti, postoje a chování těch, kteří cestovní ruch tvoří a ovlivňují, a nabízí konkrétní nástroje pro praxi. Výsledkem výzkumného šetření je mimo jiné miniprůvodce udržitelným cestováním, návrh optimalizace dopadů pěší turistiky či kompetenční model určený podnikatelům působícím v chráněných územích. Závěr knihy přináší ucelenou metodiku hodnocení udržitelného cestovního ruchu, kterou lze využít jak v řízení destinací, tak v odborné přípravě pracovníků v oboru. Monografie zdůrazňuje potřebu systematického prosazování principů udržitelnosti – od nenásilné environmentální edukace veřejnosti až po vzdělávání ve školách. Osvěta a porozumění nutnosti chránit přírodu a krajinu představují zásadní krok k odpovědnému cestování a k budoucnosti, kterou chceme společně sdílet.

Devatenácté století bylo obdobím hlubokých změn, které zasáhly všechny oblasti lidského života – kulturu, politiku, hospodářství i společnost. V éře rychlého rozvoje vědy, techniky a medicíny se výrazně proměnilo také vojenství. Armády získávaly novou podobu, vznikaly moderní zbraně, měnily se taktiky i organizace, a zavedení všeobecné branné povinnosti učinilo z vojenské služby zkušenost, jež ovlivnila téměř každého muže. Tato kniha se zaměřuje na podobu a význam vojenské služby v habsburské monarchii v „dlouhém“ 19. století. Sleduje, jak se vojenský život lišil od civilního, jaké dopady měla služba na jednotlivce i společnost a jak se armáda vyrovnávala s mimořádnou národnostní, sociální a kulturní rozmanitostí monarchie. Zkoumá každodennost vojáků – jejich výcvik, ubytování, stravu, hygienu, vztahy, zdravotní péči i střety s autoritou – a odhaluje, jak služba formovala jejich tělesnost, kázeň i identitu. Vojenská služba byla pro mnohé muže iniciačním přechodem mezi světy – od vesnice k městu, od civilního života k přísnému řádu kasáren, od dětství a raného mládí k dospělosti. Přinášela nové zkušenosti, obzory i konflikty. Ať už byla prožívána jako povinnost, zkouška nebo příležitost, zanechávala ve svých účastnících trvalé stopy. Tento pohled na vojenství habsburské monarchie otevírá nové otázky o vztahu mezi armádou, společností a jednotlivcem v době, kdy se rodil moderní svět.

Sbírka básní. ČESKÁ CESTA v které zemi že to dřímá kdepak je to v kterých místech v kterých myslích dlaně spíná k blábolu až dře to v pístech tahle cesta je tak nová kdo by myslel na sokola vlastní čechům vlasto snová co tě žere co tě klová smrádek žvástů chladné klíma rýma v zemi je tím vinna že hloupost až dře to v pístech trousí bacil po všech místech tévé nova yoyo príma virus cintů ten v nás dřímá v hubě bacil spíš jen slina něco mi to připomíná

Slovinský básník a prozaik Kajetan Kovič ve svém románu Cesta do Tridenta nenápadně rozehrává velkolepou oslavu „obyčejného“ lidského života – života, který se v jeho podání proměňuje v jedinečné, barevné a dojemné dobrodružství. Vypravěč, autorovo alter ego, sleduje osudy svého strýce France M., obchodníka, vojáka a hostinského, jehož cesta z vídeňských salonů přes haličskou frontu až po vinohrady rodného Slovinska obsahuje vše, co tvoří podstatu lidské existence: vášeň, pošetilost, bolest, smích i smíření. Kovič s básnickou citlivostí a smyslem pro ironii nechává na stránkách svého románu ožít minulý svět – od lehkomyslného víru vídeňských valčíků po syrovou realitu války – a ukazuje, že i v těch nejprostších okamžicích se skrývá poezie bytí. Cesta do Tridenta je román plný vůní vína, písní, smutku i radosti, napsaný s pochopením pro každou lidskou slabost. Dílo jednoho z nejvýznamnějších slovinských autorů 20. století, nám připomíná, proč stojí za to říkat životu vždycky své ano – da, ja, ano, igen, si...