Pavel Mervart

V době nejintenzivnějších bojů o Bachmut na přelomu roku 2022 a v březnu 2023 se spisovatel Myroslav Lajuk a fotograf Danylo Pavlov vydávají do míst, kde prakticky neustále dochází k ozbrojeným střetům a ostřelování neutichá ani na minutu. Stráví zde několik dnů a nocí po boku ukrajinských obránců, s jednotkami pěchoty a protivzdušné obrany, zdravotníky a vojenskými kaplany, záchranáři, starými lidmi a dětmi, kteří přese všechno ve městě zůstávají. Z cest vznikla kniha reportáží a esejů o každodenním životě na frontové linii, o tom, proč si vojáci nechávají dělat manikúru a k čemu slouží vojenské přezdívky, o nenapravitelných ztrátách, o dějinách Bachmutu a o fenoménu paměti a zapomínání. První část této knihy obsahuje reportáže, zachycující příběh vojáka protivzdušné obrany, který právě sestřelil ruský bombardér; otce a syna, kteří bojují bok po boku; wagnerovce – obdivovatele Nabokova. V té druhé, esejistické, naleznete zamyšlení nad dějinami Bachmutu, nad kontinuitou v ukrajinské kultuře a nad nevhodností hledání "půltónů" tady a teď.

Jak napovídá podtitul Krajina zrozená z moře, druhý svazek řady Knih o Kladském pomezí je z velké části zaměřen na fenomén pískovcové krajiny česko-polského regionu na rozhraní východních Čech a Dolního Slezska a všeho, co s tím souvisí. Najdeme zde podrobný popis polských Stolových hor, Broumovských stěn i slavných Adršpašsko-teplických skal. Kromě obsáhlého pojednání o takových přírodních podivuhodnostech, jako je zdejší pseudokrasové podzemí či členitý reliéf pískovcových skalních měst, kuest a stolových hor, sleduje autor i rozvoj turistiky, horolezectví či fenomén poutnictví. Obsáhlé kapitoly jsou věnovány historii Broumovska a Policka, drobným sakrálním památkám, komponované barokní krajině v Kuksu a Vambeřicích i kdysi slavné Vambeřické poutní stezce. S ohledem na skutečnost, že převážná část zdejšího území byla dříve osídlena Němci, a region byl tedy silně ovlivněn poválečnou obměnou obyvatelstva, nezůstávají stranou ani historické aspekty a příběhy, jež v poválečném vývoji upadly v zapomnění či byly z kolektivní paměti záměrně vytěsněny. Máloco dokumentuje peripetie složitého soužití Čechů a sudetských Němců tak výstižně jako příběh jejich vzájemného potýkání na vrcholu Zvičiny. Jako v předchozím svazku, tak i nyní nás autor provází krajinou prostřednictvím příběhů, jež odkrývají zvláštnosti místní přírody i kulturní fenomény pro Kladské pomezí typické. To vše doplňuje velkým množstvím fotografií, pořízených v průběhu posledních dvaceti let, přičemž mnohá atraktivní místa či přírodní i kulturní objekty jsou v této podobě zachyceny vůbec poprvé.

Publikace mapuje takřka staletý vývoj polského etnika v regionu Těšínského Slezska, a to v širším kontextu vzájemných vztahů s ostatními národnostními skupinami, v období od „jara národů“ po druhou světovou válku. V rámci vymezeného časového úseku se autor snaží přibližovat zejména fenomény, které jsou v celostátním kontextu méně známé, v rámci české historiografie nepříliš zpracované a pro Těšínsko specifické. Dílo je rozděleno do dvou hlavních částí. Stěžejním tématem první části je zrod a první století existence polského školství ve sledovaném regionu. Problematika je zobrazena v širším kontextu celkového vnitrostátního vývoje i situace v zahraničí. Mnohé popisované jevy jsou následně demonstrovány na příkladech konkrétních školských ústavů v různých částech regionu. Druhá část se s důrazem na polské etnikum věnuje průběhu druhé světové války na Těšínsku, které se stalo přímou součástí Německé říše. Stěžejními motivy tohoto tematického oddílu jsou specifické aspekty německé okupace regionu, nacistické zločiny páchané na místním obyvatelstvu, odbojová činnost i samotný průběh lokálních bojových operací na počátku i v závěru světové války. Celá publikace obsahuje řadu dosud nepublikovaných dobových pramenů i autorem zachycených vzpomínek posledních žijících aktérů.

Porod a smrt tvoří dva základní pilíře lidské existence, které rámují náš život. Zatímco příchod nového života je oslavován, odchod bývá často obestřen tichem. Kniha Porod: Ztráty současné i minulé se zabývá momenty, kdy se začátek života setkává s jeho koncem – perinatální ztrátou. Tato kolektivní monografie nahlíží na perinatální ztrátu z různých úhlů pohledu – od psychologických a sociálních dopadů na rodiče přes zkušenosti zdravotníků až po kulturní a historické souvislosti. Smrt a ztráta jsou vnímány jako klíčové přechodové rituály, které hluboce ovlivňují všechny zúčastněné. Publikace zkoumá nejen současné přístupy a praktiky, ale i historické proměny vnímání perinatální ztráty, čímž nabízí širší kulturní a časové souvislosti. Kniha je určena všem, kteří chtějí lépe porozumět této složité a často tabuizované součásti lidského života.

Kniha přináší autorčino autentické svědectví o tom, jak v roce 1919 opustila sovětské Rusko, ale vzápětí se tam velmi nebezpečnou ilegální cestou vrátila pro svého uvězněného manžela. Ve svém vyprávění líčí složité peripetie spojené s návratem do vlasti, dočasný pobyt v zemi zmítané porevolučním chaosem a občanskou válkou, snahu o záchranu muže i běžný každodenní život obyvatel „Sovdepie“ (jak byl nový sovětský stát emigranty sarkasticky označován) i nálady ruské emigrace. Před čtenářem se odvíjí dobrodružství autorčina vnitřního odhodlání, pramenícího z hlubokého citu k blízké osobě, její niterný boj s objektivní nepřízní osudu. Osobní příběh je rámován mozaikou cizích osudů, mrazivými obrazy viděného. Je zde načrtnuta podoba společnosti, v níž bylo možné takřka cokoli. V předmluvě k anglickému vydání skotský spisovatel John Buchan označil knihu za nejživější obraz chaosu panujícího v Rusku 20. let. A konečně i schopnost autorčina nadhledu a sebeironie spolu s jejím neobyčejným hrdinstvím z knihy činí poutavé čtení. Sama autorka, kněžna Sofie Volkonská, byla emancipovanou ženou. Jako vystudovaná lékařka se účastnila druhé balkánské války, později také coby ošetřovatelka i první světové války; patřila k prvním ruským automobilistkám a také pilotkám (podle všeho vykonala několik průzkumných letů v posledním válečném roce). Po definitivní emigraci se s manželem usadila ve Francii, kde však nemohla vykonávat svou lékařskou profesi. Živila se jako řidička taxislužby či průvodkyně turistů. Zemřela roku 1949.

Kolektivní monografie Rodit násilím volně navazuje na tematickou knižní řadu Tělo, ve které vyšly v období let 2014–2020 čtyři antropologické monografie soustřeďující se na tělo a tělesnost jako kulturní jev. Kniha Rodit násilím tematizuje nedávno definovaný fenomén porodnického násilí, který proniká do péče a praktik obklopujících jednu z ústředních událostí tělesné existence člověka – porod a narození. Autorky prostřednictvím sociokulturních, biomedicínských a legislativních perspektiv představují faktory způsobující, že je porodnické násilí až znepokojivě často běžnou součástí toho, jak (se) rodíme. Zatímco české zdravotnictví slaví úspěch s výbornými výsledky v perinatologii, vykreslený mnohobarevný obraz porodní péče v České republice nabádá k zamyšlení, zda lze kvalitu porodnictví redukovat na černo-bílé statistiky přežití.

Kniha chce ukázat, jakými konkrétními způsoby se v přístupech kriticky navazujících na Masarykovo a Patočkovo myšlení klade otázka po člověku, kterou poválečný Patočka označil za centrální otázku české filosofie, a jak se na tuto otázku odpovídá. Jednotliví autoři spojují filosofické tázání s historickým přístupem; v patnácti kapitolách postupně interpretují texty T. G. Masaryka, E. Rádla, J. L. Fischera, J. Patočky, J. L. Hromádky, L. Hejdánka, J. Němce, B. Löwensteina, R. Palouše, P. Rezka, J. M. Lochmana, Z. Neubauera a dalších myslitelů. Tak se člověk postupně ukazuje ve vztahu ke společnosti, k institucím, k času a dějinám, k technice, k vlastní tělesnosti a animalitě, ale rovněž ke svému svědomí, k nepředmětným skutečnostem a vposled k celku světa.

Kniha se snaží představit problematiku pohlavnosti, sexuality a reprodukce z perspektivy několika různých oborů, jako je teoretická biologie, etologie, historie a filosofie. Čtenář se tak může dozvědět, proč je pohlavní rozmnožování v přírodě tak rozšířené, u jakých zvířat se objevují stejnopohlavní sexuální aktivity, jak fungují sexuální motivace, jak si ve starověkém Řecku představovali vznik pohlaví, zda mají včely a mravenci gender nebo jak si Egon Bondy představoval zánik biologické reprodukce. Autoři kapitol, přední odborníci ve svých oborech, se snaží danou problematiku přiblížit čtenářům přístupným jazykem. Všechny kapitoly jsou vzájemně provázány; nesnaží se však převádět jednotlivé přístupy na společného jmenovatele. Namísto toho kniha záměrně staví na pluralitě pohledů a nechává promlouvat různé myšlenkové směry. Cílem knihy je tak přispět k diskuzi o sexualitě, pohlavnosti a genderu, která je často pojmově i obsahově zmatená a plná vzájemného nepochopení.

Během let 1914–1923, tedy od počátku 1. světové války až po vznik novodobého Turecka, došlo na území Osmanské říše ke zničení tří křesťanských civilizací – arménské, asyrské/syrské a řecké. Přibližně 2 miliony osob bylo zavražděno, ostatní museli ze své domoviny odejít, ačkoliv zde žili po dlouhá staletí. Předkládaná antologie přináší ve třech částech věnovaných jednotlivým komunitám na dvě stě padesát očitých svědectví, vzpomínek, zápisků, dokumentů aj., tak jak je vypověděly oběti násilností nebo jejich potomci. Jedná se o vzácný historický materiál, strhující osobní výpovědi o prožitých útrapách a strázních. Respondenti je zaznamenávali nikoliv pro svou slávu, nýbrž s upřímnou snahou, aby k takovým hrůzným činům již v budoucnosti nedocházelo.

Svatý jáhen Efrém (asi 306–373) pocházel ze severosyrského města Nisibis. V mládí pobýval v horských klášteřích, a když se jeho duchovní vůdce Jakub stal nisibským biskupem, Efrém vykonával jáhenskou službu v katedrálním chrámu. Vedl také liturgický zpěv a připravoval v katedrální škole katechumeny ke křtu. Když nisibští křesťané museli opustit město, odešli biskup i jáhen do Urhy-Edessy, významného centra křesťanské vzdělanosti. Svatý Efrém znal velmi důkladně Písmo svaté, zejména jeho syrskou synopsi Diatessarón, k níž psal komentáře. Na základě Písma a jiných biblických vyprávění skládal liturgické hymny pro jednotlivé svátky církevního roku. V českém překladu vyšly Hymny o ráji, Velikonoční hymny a nyní se předkládá také výbor z jeho hymnů o Narození Páně a Epifanii.

Kniha prostřednictvím fotografií uznávaného antropologa Leopolda Pospíšila vypráví příběh o papuánských Kapaucích a výzkumech, které mezi nimi začal uskutečňovat zhruba od poloviny 50. let 20. století. Význam jeho výzkumu lze z hlediska antropologického studia člověka přirovnat k přistání člověka na Měsíci. Nová Guinea totiž byla v době jeho pobytu jedním z posledních míst neprozkoumaných západní civilizací. Lidé tam tisíce let žili takřka v izolaci od pobřežních oblastí jako „poslední svědkové pravěku“. Leopold Pospíšil pořídil unikátní fotodokumentaci, ve které zachytil rychle mizející svět novoguinejské kultury neznající západní vymoženosti. Publikace vychází z osobního fotografického archivu Leopolda Pospíšila a vizuálními prostředky vypráví o všedním životě Kapauků, válkách i autorově bádání. Pospíšilův život by mohl sloužit jako předloha k řadě dobrodružných románů, od osobní účasti v protinacistickém odboji, přes aktivní odpor proti komunistickému režimu, který vedl k jeho nucené emigraci. Tehdy se v Americe živil jako honák krav, následně vystudoval prestižní Yaleovu univerzitu, stal se poradcem amerických prezidentů a uskutečnil výzkum v novoguinejských horách v době, kdy se tam odvážil vydat málokdo.

Společným jmenovatelem této knihy je kolegialita a možnosti její podpory v kontextu pregraduální přípravy učitelů. Autory publikace spojuje nejen téma, ale také zkušenosti z posledních několika let, kdy se jejich profesní cesty spojily v projektu nazvaném „Kolegiální sítě“. Záměrem bylo poprvé v akademickém prostředí vyvinout a zavést formát vzájemné debaty a supervize pro budoucí učitele a jejich vzdělavatele, a to jak akademické pracovníky, tak i doprovázející učitele. Autoři reflektují svou zkušenost, konfrontují ji s dosavadními teoretickými a empirickými poznatky v oblasti kolegiality ve vzdělávání a doplňují ji dvěma empirickými studiemi a dvěma kapitolami shrnujícími dosavadní zkušenosti se supervizí. Kniha tak poskytuje široký záběr pohledů na téma dosud značně opomíjené a velmi aktuální.

Český čtenář v knížce nalezne poučení a vyprávění tohoto řeckého starce poprvé. Jako mladík se stal Efrém učedníkem sv. Josefa Hesychasty - známé osobnosti na Svaté Hoře Athos - který kolem sebe shromáždil mladé mnichy a ti pod jeho vedením uspěli v dílu askeze a duchovní zkušenosti. Později se duchovní žáci sv. Josefa stali obnoviteli dávné pravoslavné mnišské tradice, tzv. hesychasmu. Po zesnutí sv. Josefa se právě Efrém stal představeným svatohorského monastýru sv. Filothea. Svou životní pouť však završil v USA, kde se setkal s velkým duchovním hladem tamních pravoslavných křesťanů. Svůj další život proto zasvětil vedení západních lidí po cestě duchovního života, modlitby, askeze a poznávání Boha. Zůstal v USA ve svém prvně zbudovaném monastýru sv. Antonína Egyptského. Na americkém kontinentu pak postupně založil a vybudoval dalších dvacet monastýrů. Navštěvovaly ho nepřeberné zástupy Američanů, aby od něj získávaly poučení a duchovní vedení. Tato knížka obsahuje střípky jeho rad a návodů, jak si počínat při modlitbě, a také příběhů z doby, kdy žil se svým učitelem Josefem Hesychastou na Athose. Hledá-li kdo praktickou příručku s ověřenými radami uvádějícími do díla pravoslavné spirituality, je tato knížka tím, co potřebuje. Duchovní poučení na sobě nesou pečeť autenticity, neboť jsou řečeny osobností, která je ve světové pravoslavné církvi v oblasti duchovnosti, a zvláště její základní metody zvané hesychasmus, nezpochybnitelnou autoritou.

V knize Jiné texty, jiní autoři. [Mezi]prostory současné literatury se autorský kolektiv zaměřil na proměny žánrů a přístupů k literární tvorbě v současné ruské, běloruské, německé i české literatuře. Lenka Odehnalová sleduje transformaci tradičního žánru (románové kroniky) v současné ruské literatuře na příkladu děl dostupných i v českém překladu (Jákobův žebřík Ljudmily Ulické, Zulejka otevírá oči Guzel Jachiny a Letec Jevgenije Vodolazkina). Naděžda Heinrichová se věnuje německému grafickému románu v 21. století, přibližuje jeho tematickou různorodost a poukazuje na propojení vizuality, biografie a autobiografie. Jana Kostincová nahlíží na aktivity umělce Romana Osminkina z pohledu posthumanismu, reflektuje kolektivní umělecko-aktivistické projekty skupiny Techno-Poetry, i Osminkinovo psaní autoetnografické. Jaroslav Sommer se zabývá texty Tony Lashden (zastupuje současnou běloruskou feministickou tvorbu), v nichž jsou zpracována témata spjatá s otázkami identity včetně zkušenosti emigrace, ale také domácího násilí, sebepoškozování a vztahu k vlastnímu tělu. Tereza Šmídová se soustředí na českou fanfiction, jež vznikla na motivy řady fantasy románů Harry Potter. Konkrétně se zaměřila na knihy Bless the Child, Garry Poker a Portrét pro Bradavice. Texty jsou srovnávány na základě syžetu, grafické stránky textu, přístupu k intermedialitě a interaktivitě, přičemž není opomíjena ani otázka autenticity.

Kniha Jména Pavla Florenského se stala od dob svého vydání významným fenoménem. Nejen do ruského filosoficko-teologického prostředí tento traktát přinesl mnoho nových impulzů: poukázal na fakt, že se kořeny různých směrů evropského filologického bádání (v tomto případě onomatologie) od konce 19. století překvapivě uchytily paralelně také v soudobém Rusku, že východoevropští badatelé do těchto diskusí vnášeli poměrně zajímavé akcenty, a že později – zhruba od 60. let 20. století – na těchto základech stavěla slavná ruská (resp. tartuská) sémiotická škola, která následně poměrně významně inspirovala západní filologii. Florenského myšlenky nepřestávají dodnes inspirovat, a to jak v oblasti filosofické či teologické, tak také filologické či sémiotické.