Pavel Mervart strana 3 z 46

Etika a métis od Petra Slováčka se zabývá otázkami etiky, lidské přirozenosti a společenské spolupráce. Klíčovým pojmem knihy je métis – praktická, flexibilní moudrost, která v antickém myšlení symbolizuje schopnost přizpůsobit se složitým situacím. Autor tento koncept rozvíjí v kontextu morálních dilemat, jež se objevují nejen v individuální etice, ale i ve společenských a politických strukturách. Slováček propojuje starověké myšlenkové tradice s moderními výzvami, jako jsou polarizace společnosti, vztah mezi individuálními a kolektivními zájmy či problém spravedlnosti. Kriticky se vymezuje vůči přebujelému moralizování a zdůrazňuje význam empatie, imaginace a intuice při rozhodování v nejistých podmínkách. Kniha čerpá z širokého spektra zdrojů – od řecké tragédie a Platónovy filosofie po současné poznatky z neurověd a evoluční biologie. Skrze analýzu lidského jednání ukazuje, že etika by měla být nikoli dogmatickým systémem, ale dynamickým hledáním rovnováhy mezi univerzálními principy a konkrétními situacemi.

Ženské tělo je jedinečným symbolem života. Jeho schopnost proměňovat se, přizpůsobovat a přivádět na svět nový život fascinuje lidskou představivost i vědecký výzkum. Změny, které probíhají v tělesné rovině během těhotenství a porodu, představují vrchol biologické komplexnosti a dokládají neuvěřitelnou sílu a odolnost. Ženské tělo stojí na průsečíku biologické podstaty a kultury, individuality a společnosti, vědy a spirituality. Publikace Porod: Tělo navazuje na tituly Porod v proměnách času a kultur, Porod: Péče a Porod: Ztráty současné i minulé. Publikace nabízí multidisciplinární pohled na ženskou tělesnost v souvislosti s porodem a mateřstvím, propojuje odborné poznatky s respektem a laskavostí vůči ženám a jejich zkušenostem a přispívá k hlubšímu porozumění ženskému tělu, jeho síle a proměnám, a skrze něj i ženské zkušenosti a vnitřnímu světu. Publikace Porod: Tělo vybízí k zamyšlení a dialogu o ženském těle, jeho proměnách a síle, a naznačuje, co způsob, jakým ženy rodí, může vypovídat o společnosti své doby. Poukazuje na to, že způsob, jakým společnost přistupuje k ženskému tělu během těhotenství, porodu a poporodního období, nejen odráží její hodnoty a priority, ale také utváří základy pro budoucí generace a ovlivňuje směřování celé společnosti. Tělo se tak stává vypravěčem příběhu o duši, lidskosti, životě, kultuře i mnohém dalším.

Kaleidoskop slov a obrazů se zabývá kontexty intertextuálních a interdiskurzivních vztahů, které představuje na tématech propojujících populární a vysokou kulturu nebo spojených s dynamikou tradice a její reinterpretace. Dotýká se literatury, komiksu, filmu, médií… Společným jmenovatelem jednotlivých kapitol je okrajovost naznačená v podtitulu: kniha ji představuje jako produktivní třecí plochu, kde ve stýkání a dotýkání na první pohled protichůdných nebo obtížně slučitelných oblastí dochází ke vzniku nových kvalit. Titulní metafora kaleidoskopu zdůrazňuje skutečnost, že soubory menších znaků, jevů nebo témat mohou být významotvorné pro jedinečný a inspirující obraz, jaký nelze zahlédnout optikou velkých vědeckých kategorií.

První kniha spisu O částech živočichů představuje Aristotelův ucelený a samostatný metodologický úvod do studia živé přírody. Naše vydání obsahuje první český překlad tohoto klíčového textu, jeho podrobný komentář a obsáhlou úvodní studii, jejímž cílem je představit Aristotela jako zakladatele biologie jako samostatné vědy. Svazek je doplněn slovníčkem Aristotelových filosofických a odborných termínů a rejstříkem citovaných pasáží.

Popularita veřejných kurzů tvůrčího psaní zaměřených zejména na amatérskou literární tvorbu způsobila, že akademický význam oboru není v českém prostředí v posledních letech dostatečně reflektován. Praxe tvůrčího psaní má přitom ze své podstaty interdisciplinární charakter a může čerpat z různorodých metodologických rámců (například kognitivní věda, dramatická výchova a dramaterapie, narativní koučování, meditační výcvik apod.). Nejvýhodnějším prezentačním nástrojem se proto jeví multižánrový formát eseje, s jehož tematickými a stylistickými možnostmi autor pracoval již ve svých předchozích publikacích (přítomný svazek završuje volnou trilogii). Každá z kapitol je vystavěna kolem konkrétního souboru cvičení (konstelační postupy v tvorbě básnických textů, kreativní využití seznamů, metoda šesti klobouků Edwarda de Bona, narativní fokalizace aj.). Tento přístup umožňuje zapojení publikace do výuky literatury, nabízí však i podněty pro samostatný rozvoj literární tvořivosti a sebereflexe.

Walter A. Kaufmann (1921-1980) byl německo-americký filosof, básník a uznávaný překladatel filosofických, teologických a básnických děl. Kniha Budoucnost humanitních věd, jež je Kaufmannovou poslední knihou, vyšla poprvé v New Yorku v roce 1977 a zabývá se krizí humanitních věd. Původem německý myslitel se židovskými kořeny, jenž na sklonku 30. let 20. století utekl před Hitlerem do USA, v ní otevřeně přiznává, že budoucnost klasického humanitního vzdělání je velmi nejistá a že k tomu mimo jiné zásadně přispívá to, jakým způsobem jsou humanitní vědy pěstovány a vyučovány. Co v postmoderním světě orientovaném na technologický pokrok a pragmatismus očekávat od klasického humanitního vzdělání? Lze kritický stav humanitních věd vnímat jako příčinu, nebo jako následek společenského vývoje? Jsou na vině ti, kteří humanitní obory vyučují a pečují o ně, nebo vzdělávací systém odrážející společenskou poptávku? A jedná se vůbec o krizi, nebo spíše jen o přirozený vývoj související s demokratizací vzdělání a proměnou senzibility moderního člověka? I více než padesát let po vydání zůstávají Kaufmannovy myšlenky o humanitních vědách aktuální a inspirující. Jeho návrhy, jak lépe a smysluplněji vyučovat humanitní vědy, jsou cenným podnětem pro všechny, kteří věří v jejich zásadní roli v rozvoji humanity a obohacení společnosti.

Publikace se zabývá vznikem, činností a zánikem České společnosti biotypologické a pronikáním vědy o lidské konstituci do československé medicíny v období od poloviny 30. do konce 50. let 20. století. Biotypologie neboli věda o lidské konstituci vycházela z ambice klasifikovat každého jedince na základě jeho morfologických a fyziologických vlastností ve vztahu k ideálně stanovenému konstitučnímu typu. Byla založena na přesvědčení o pevné korelaci mezi fyzickou podobou, psychickými vlastnostmi a mentálními schopnostmi člověka a na snaze o zobecnění individuálních vlastností, matematické typizaci a odvozování funkce z tvaru. Biotypologové si slibovali poznání nejskrytějších zákoutí lidské individuality, a tím i získání přehledu o vlastnostech, schopnostech a zdravotním potenciálu populace. Mělo jít o výchozí bod pro racionální a efektivní lékařskou péči a pro výchovu, výběr a vhodné pracovní umístění člověka v podmínkách masové výroby. Mimořádný ohlas a podporu tento výzkum získával v baťovském Zlíně. Jako příklad dobového ozdravného vědeckého programu a sociálního inženýrství v medicíně je příběh České společnosti biotypologické také příběhem nebezpečného sebevědomí a ambicí integrovat lékařskou péči do politické správy společnosti.

Sbírka povídek Hra na celý život líčí životní příběh ruskoamerického divadelního impresária Anatolije Borisoviče Kron-Astrachanského. Celkový tematický rozsah knihy je ale mnohem širší než biografie jedné osoby. Vypráví o předrevolučním a porevolučním divadelním životě v hlavních městech a hlavně v Židům vymezené „zóně osídlení“, která se v carském Rusku nacházela na území dnešního Běloruska a Ukrajiny, o ruských divadelnících v emigraci a jejich snaze nejen přežít, ale i uspět v Berlíně a Paříži, New Yorku a Hollywoodu. Důležitou vrstvou je pro autora také složitá problematika rusko-židovských vztahů a sociálně-politická atmosféra doby, obohacená o kulturní složku. Dle vlastních slov se autor kromě jiného snažil popsat unikátní kulturní situaci, která existovala ve světě ve 20.–30. letech minulého století. Čtenář se dozví podrobnosti o Vladimíru Němiroviči-Dančenkovi a zahraničních zájezdech jeho Hudebního studia, o ruském, francouzském a americkém publiku, o divadelním zákulisí, o Konstantinu Stanislavském, židovském divadle Habima, o Alexeji Granovském a jeho Židovském komorním divadle, o Michailu Čechovovi a mnoha dalších.

Vědecké výzkumy i zkušenosti z pedagogické praxe ukazují, že německá i anglická syntax skýtají českým rodilým mluvčím četná úskalí, neboť některé jazykové jevy z češtiny neznají. Publikace je zaměřena na německé a anglické syntaktické struktury odlišné od češtiny, ve kterých čeští rodilí mluvčí často chybují. Představuje přímo chybné konstrukce a doplňuje je objasňujícími komentáři a vysvětlením podstaty těchto chyb. Publikace volně navazuje na monografie Anglická, česká a německá slovesa ve vzájemném srovnání (2019, Ondráková, Tauchmanová, Göbelová) a Vyjadřování cizího mínění v němčině a angličtině (2021, Ondráková, Tauchmanová). Jejím cílem (stejně jako předchozích publikací) je pomoci zvládnout úskalí shod i rozdílů češtiny, angličtiny a němčiny.

Genetika jako svébytná věda, ustavená na samém počátku 20. století, zaměřila svoji pozornost na popis křížení a předvídání jeho výsledků. Tomuto účelu sloužila i nově zavedená terminologie, jejíž součástí se stal pojem gen. Pojetí genu se však již v prvních desetiletích 20. století velmi proměnilo. Objevily se spekulace o jeho hmotné podobě a potenciální dělitelnosti a rostl také zájem o jeho působení. Jednotlivé kapitoly této knihy představují dílčí témata, jejichž studium zásadně ovlivnilo pohled na gen: hledání spojitosti mezi geny a enzymy, spory o podobu mendelovské notace, výzkum mutací nebo pseudoalelismu atd. Neudržitelnost dosavadních pojetí genu se naplno projevila ve 40. letech 20. století, kdy se o slovo začíná hlásit genetika molekulární.

Klášter v Louce u Znojma má tradici významné řeholní instituce, politicko-kulturního i církevně-správního centra Znojemska. Blízký vztah ke klášteru, založenému na konci 12. století, měli čeští panovníci, včetně Přemysla Otakara II., Jana Lucemburského nebo Karla IV. Řeholní dům však zažil i pohnuté chvíle, kdy se ocitl téměř na pokraji zkázy. Několik staletí trvající příběh této premonstrátské kanonie ukončil rozhodnutím o zrušení roku 1784 císař Josef II. Kniha Pečeti louckých premonstrátů v pozdním středověku a raném novověku nahlíží na osudy kláštera prostřednictvím pečetí. Ty představovaly právní nástroj k identifikaci jednotlivce či instituce, k ověřování písemností. Pečeti jsou zároveň atraktivními uměleckými díly, užívanými k účelům sebeprezentace i reprezentace. Autorka věnovala řadu let jejich vyhledávání v archivech, studiu a podrobné analýze. Navázala tak na svou knihu věnovanou pečetím premonstrátského kláštera v Hradisku u Olomouce, publikovanou v roce 2015.

Není překvapivé, že vliv Carla Schmitta - nacistického právníka a politického teoretika, kterého mnozí komentátoři na pravici i na levici označují za možná vůbec nejpronikavějšího kritika liberalismu – sílí právě v době konce „konce historie“, kdy tolik profesionálních i laických teoretiků hledá či obhajuje alternativy k liberální demokracii. Tento celoživotní, třebaže často skrytě působící prosazovatel „teokratického totalitarismu“ a „skutečné katolické intenzifikace politiky“ je dnes vedle upřímně míněných snah o „demokratičtější“ demokracii důležitým ideologickým zdrojem autoritářských režimů jak Ruska, tak Číny. V neposlední řadě je také myslitelem, který již před sto lety poskytl podrobný návod pro to, co dnes nazýváme autoritářským populismem: opevnit se u moci, zatímco se populista zaklíná právě „demokratičtější demokracií“. Schmittovy zdánlivě neutrální a „pronikavé“ analýzy však nelze ve skutečnosti oddělit od jeho politických cílů. Odmítnout Schmitta však zároveň neznamená, že bychom se museli vzdát snah odstranit z demokracie ty prvky liberalismu, které skutečně nejsou demokratické – jsou to právě ty prvky, které liberalismus – překvapivě – se Schmittem sdílí. Kniha Jana Buráně je reakcí na současnou popularitu Carla Schmitta. Autor tvrdí, že Schmittovy často neutrálně vyhlížející analýzy jsou ve skutečnosti natolik prostoupené jeho zavrženíhodnými normativními cíli, že je nelze využívat způsobem, jenž by nebyl nebezpečný pro demokracii. Pokouší se identifikovat, rozebrat a vyvrátit jednotlivé Schmittovy argumenty, a následně také ukázat, jak jsou využívány levicovým autoritářským populismem či krajně pravicovými ideology putinovského Ruska.

V roce 1970 došlo v Hradci Králové k hromadnému nálezu denárů z přelomu 10. a 11. století. Do numismatické sbírky Muzea východních Čech se dostala jen jeho část – 413 mincí. Přestože se jednalo o mimořádně důležitý zdroj informací k dějinám raného českého státu, zůstávala výpověď tohoto pramene historikům dlouhá desetiletí skryta. Na přelomu 20. a 21. století se PhDr. Jarmile Háskové, CSc. podařilo detailně prozkoumat, popsat a vyhodnotit nález denárů jako celek. Její dílo zůstalo kvůli předčasnému úmrtí autorky pouze v neúplně dochovaném rukopise. Vzhledem k faktu, že se jedná o precizní analýzu mincí denárového období a zároveň o ucelený výklad sdělení cenného nálezu v kontextu historických i archeologických poznatků dějin raného českého státu, vychází práce Jarmily Háskové alespoň v tomto editorském vydání. Publikace je rozdělena do dvou základních částí. Jsou to jednak dvě úvodní historicko-numismatické studie a závěr, jednak popis mincí v katalogu. První kapitola pojednává jak o peněžním vývoji raného středověku, tak o pozici severovýchodních Čech a Hradce Králové na počátku českého státu. Ve druhé kapitole autorka uvádí svoji hypotézu o organizaci českého mincovnictví zejména na přelomu 10. a 11. století, která přímo vychází z výsledků výzkumu královéhradeckého denárového nálezu. Textovou část publikace místo nedokončeného závěru uzavírá její přednáška o výzkumu a vyhodnocení denárového nálezu, kterou si připravila pro královéhradeckou pobočku České numismatické společnosti a přednesla v roce 2006. Druhou materiálovou částí publikace je katalog mincí.

Tato kniha předkládá příběh předků paní Kamily Maškové z Nového Bydžova. Mezi přímé předky jejího tatínka patřili také šlechtici a v linii její maminky zase Židé. Podrobněji jsou proto pojednány šlechtické rody Maczaků z Ottenburgu, Bukovských z Neudorfu, Šponarů z Blimsdorfu, Felixů z Ebenholzu a rod d’Alquen, z nichž pocházela. Mezi její židovské předky patřili mj. Chajim ben David ha-kohen, Šimeon ha-levi Schick a Kalonymos ben Elijahu Pick. Pro hlubší pochopení problematiky jsou připojeny informace o počátcích židovského osídlení v Čechách a o Židech v Praze a v Novém Bydžově. Nechybí ani informace o genetické genealogii, monarchickém principu, o rodové aristokracii a o Židech obecněji. Kniha se snaží zdůraznit význam poznávání naší genealogie a důležitost úcty k našim předkům. V tomto životě nelze dosáhnout ničeho opravdu cenného, podstatného a důležitého bez patřičného úsilí. Etická náročnost ortodoxního judaismu a důsledné budování a kultivace charakteru v prostředí rodové aristokracie může být inspirativní i dnes.

Monografie Kataríny Millové se zaměřuje na současná témata vývoje v dospělosti od jejího počátku až po střední věk. Obsahuje kapitoly, které prezentují nejnovější poznatky, teorie a modely týkající se období vynořující se dospělosti, čtvrtživotní krize, zakotvené dospělosti a krize středního věku. Z velké části jde o témata, která se začala řešit až v průběhu posledního čtvrtstoletí, některá z nich (například čtvrtživotní krize a zakotvená dospělost) se objevila v hledáčku psychologů ještě mnohem později. Autorka neopomíjí ani starší teorie a modely, které formovaly současnou psychologii vývoje v dospělosti, a staly se tak základními kameny pro aktuálně řešená témata nejenom v psychologii, ale i v dalších příbuzných oborech. Nabízí také kritické zhodnocení zkoumaných témat, zejména těch, kterými se psychologové zabývají již delší dobu, jako je krize středního věku nebo vynořující se dospělost. Tyto informace jsou doplněny o výsledky autorčina vlastního výzkumu.

Autorka mezi řádky nepřímo odkrývá tajemství a obtíže duchovní cesty, vypráví příběhy, které zaslechla při kontemplativní modlitbě, zamýšlí se nad cestou věřícího člověka, který se ocitl na periferii církve.