Pavel Mervart strana 5 z 46

Heideggerův pokus o metafyziku života Kniha seznamuje s málo známou, avšak o to pozoruhodnější fází myšlení Martina Heideggera bezprostředně po vydání jeho knihy Bytí a čas, kterou se mu nepodařilo dokončit zejména z věcných důvodů. Proto se pokusil vykročit novým směrem k tematizaci lidské existence na základě vyšetření tzv. antropologické diference mezi člověkem a zvířetem, jak to prováděla soudobá módní filosofická antropologie, proti které se Heidegger snažil vymezit, byv k ní neprávem řazen již svým učitelem Edmundem Husserlem. Tomu věnoval velkou část semestrální přednášky nazvané Základní pojmy metafyziky: svět – konečnost – osamělost ze zimního semestru 1929/30, ve které usiloval o ryze filosofické promyšlení podstaty života: považoval život za způsob bytí zvířete a rostliny – v protikladu k existenci, která právě označuje způsob bytí člověka. Tyto různé způsoby bytí se odlišují zejména v tom, jak je v nich daný svět označující celek zřejmosti jsoucna jakožto jsoucího. Zatímco člověk existuje světa-tvorně, zvíře žije tak, že je ochuzeno o svět. Třetím typem je pak ještě kámen, který je o svět naprosto připraven. Ačkoli samotný Heidegger považoval tuto fázi svého myšlení za svého druhu slepou uličku, je opravdu hodné pozornosti a ocenění, že dokázal originálním způsobem vymyslet a předložit metafyzický pojem života. Byť neuspěl, přesto slouží jako velká myšlenková inspirace a vposled i jako chvála filosofie.

Kniha prostřednictvím fotografií uznávaného antropologa Leopolda Pospíšila vypráví příběh o papuánských Kapaucích a výzkumech, které mezi nimi začal uskutečňovat zhruba od poloviny 50. let 20. století. Význam jeho výzkumu lze z hlediska antropologického studia člověka přirovnat k přistání člověka na Měsíci. Nová Guinea totiž byla v době jeho pobytu jedním z posledních míst neprozkoumaných západní civilizací. Lidé tam tisíce let žili takřka v izolaci od pobřežních oblastí jako „poslední svědkové pravěku“. Leopold Pospíšil pořídil unikátní fotodokumentaci, ve které zachytil rychle mizející svět novoguinejské kultury neznající západní vymoženosti. Publikace vychází z osobního fotografického archivu Leopolda Pospíšila a vizuálními prostředky vypráví o všedním životě Kapauků, válkách i autorově bádání. Pospíšilův život by mohl sloužit jako předloha k řadě dobrodružných románů, od osobní účasti v protinacistickém odboji, přes aktivní odpor proti komunistickému režimu, který vedl k jeho nucené emigraci. Tehdy se v Americe živil jako honák krav, následně vystudoval prestižní Yaleovu univerzitu, stal se poradcem amerických prezidentů a uskutečnil výzkum v novoguinejských horách v době, kdy se tam odvážil vydat málokdo.

Společným jmenovatelem této knihy je kolegialita a možnosti její podpory v kontextu pregraduální přípravy učitelů. Autory publikace spojuje nejen téma, ale také zkušenosti z posledních několika let, kdy se jejich profesní cesty spojily v projektu nazvaném „Kolegiální sítě“. Záměrem bylo poprvé v akademickém prostředí vyvinout a zavést formát vzájemné debaty a supervize pro budoucí učitele a jejich vzdělavatele, a to jak akademické pracovníky, tak i doprovázející učitele. Autoři reflektují svou zkušenost, konfrontují ji s dosavadními teoretickými a empirickými poznatky v oblasti kolegiality ve vzdělávání a doplňují ji dvěma empirickými studiemi a dvěma kapitolami shrnujícími dosavadní zkušenosti se supervizí. Kniha tak poskytuje široký záběr pohledů na téma dosud značně opomíjené a velmi aktuální.

Český čtenář v knížce nalezne poučení a vyprávění tohoto řeckého starce poprvé. Jako mladík se stal Efrém učedníkem sv. Josefa Hesychasty - známé osobnosti na Svaté Hoře Athos - který kolem sebe shromáždil mladé mnichy a ti pod jeho vedením uspěli v dílu askeze a duchovní zkušenosti. Později se duchovní žáci sv. Josefa stali obnoviteli dávné pravoslavné mnišské tradice, tzv. hesychasmu. Po zesnutí sv. Josefa se právě Efrém stal představeným svatohorského monastýru sv. Filothea. Svou životní pouť však završil v USA, kde se setkal s velkým duchovním hladem tamních pravoslavných křesťanů. Svůj další život proto zasvětil vedení západních lidí po cestě duchovního života, modlitby, askeze a poznávání Boha. Zůstal v USA ve svém prvně zbudovaném monastýru sv. Antonína Egyptského. Na americkém kontinentu pak postupně založil a vybudoval dalších dvacet monastýrů. Navštěvovaly ho nepřeberné zástupy Američanů, aby od něj získávaly poučení a duchovní vedení. Tato knížka obsahuje střípky jeho rad a návodů, jak si počínat při modlitbě, a také příběhů z doby, kdy žil se svým učitelem Josefem Hesychastou na Athose. Hledá-li kdo praktickou příručku s ověřenými radami uvádějícími do díla pravoslavné spirituality, je tato knížka tím, co potřebuje. Duchovní poučení na sobě nesou pečeť autenticity, neboť jsou řečeny osobností, která je ve světové pravoslavné církvi v oblasti duchovnosti, a zvláště její základní metody zvané hesychasmus, nezpochybnitelnou autoritou.

V knize Jiné texty, jiní autoři. [Mezi]prostory současné literatury se autorský kolektiv zaměřil na proměny žánrů a přístupů k literární tvorbě v současné ruské, běloruské, německé i české literatuře. Lenka Odehnalová sleduje transformaci tradičního žánru (románové kroniky) v současné ruské literatuře na příkladu děl dostupných i v českém překladu (Jákobův žebřík Ljudmily Ulické, Zulejka otevírá oči Guzel Jachiny a Letec Jevgenije Vodolazkina). Naděžda Heinrichová se věnuje německému grafickému románu v 21. století, přibližuje jeho tematickou různorodost a poukazuje na propojení vizuality, biografie a autobiografie. Jana Kostincová nahlíží na aktivity umělce Romana Osminkina z pohledu posthumanismu, reflektuje kolektivní umělecko-aktivistické projekty skupiny Techno-Poetry, i Osminkinovo psaní autoetnografické. Jaroslav Sommer se zabývá texty Tony Lashden (zastupuje současnou běloruskou feministickou tvorbu), v nichž jsou zpracována témata spjatá s otázkami identity včetně zkušenosti emigrace, ale také domácího násilí, sebepoškozování a vztahu k vlastnímu tělu. Tereza Šmídová se soustředí na českou fanfiction, jež vznikla na motivy řady fantasy románů Harry Potter. Konkrétně se zaměřila na knihy Bless the Child, Garry Poker a Portrét pro Bradavice. Texty jsou srovnávány na základě syžetu, grafické stránky textu, přístupu k intermedialitě a interaktivitě, přičemž není opomíjena ani otázka autenticity.

Kniha Jména Pavla Florenského se stala od dob svého vydání významným fenoménem. Nejen do ruského filosoficko-teologického prostředí tento traktát přinesl mnoho nových impulzů: poukázal na fakt, že se kořeny různých směrů evropského filologického bádání (v tomto případě onomatologie) od konce 19. století překvapivě uchytily paralelně také v soudobém Rusku, že východoevropští badatelé do těchto diskusí vnášeli poměrně zajímavé akcenty, a že později – zhruba od 60. let 20. století – na těchto základech stavěla slavná ruská (resp. tartuská) sémiotická škola, která následně poměrně významně inspirovala západní filologii. Florenského myšlenky nepřestávají dodnes inspirovat, a to jak v oblasti filosofické či teologické, tak také filologické či sémiotické.

Kniha věnovaná slavnému románu sira Arthura Conana Doylea o přežívajících dinosaurech v hloubi jihoamerické džungle přináší i nesmrtelný příběh v překladu Františka Gela, doprovázený u nás dosud nepublikovanými ilustracemi z prvního anglického vydání z roku 1912 z časopisu Strand. Čtenář se nejprve dozví zajímavosti z pozadí vzniku románu, pozná zdroj autorovy inspirace, seznámí se s množstvím filmových, komiksových nebo rozhlasových adaptací a v neposlední řadě zde také nalezne přehled děl, která Ztracenému světu předcházela nebo naopak vznikla až po jeho vydání. Svazek uzavírá několik prací našich předních ilustrátorů a malířů – Zdeňka Buriana, Petra Modlitby, Miloslava Muškáta a Vladimíra Rimbaly, které z velké části vznikly speciálně pro tuto knihu.

Co mají společného dějepisectví a evoluční biologie? Zdánlivě nic. Autoři však ukazují, že patří do jedné kategorie: obě nauky rekonstruují dějiny (lidí a života vůbec) na základě dochovaných stop, pak jedna i druhá tyto nálezy interpretují – a spřádají vyprávění o možném průběhu minulých dějů. Dějů, které nějak probíhaly a k nimž nemáme přímý přístup. Autoři se také se vší vážností ptají, zda i ostatní formy života („ne-lidské“) nečiní totéž: totiž že smysluplně interpretují svůj život v kontextu světa, v němž žijí, ale také na základě paměti a zkušenosti své linie sahající do hlubin věků. Jan Horský (*1963) od roku 1989 působí jako vysokoškolský učitel prvotně na UJEP v Ústí nad Labem, záhy na Univerzitě Karlově (fakulty přírodovědecká, filozofická a humanitních studií). Zabývá se mj. historickou demografií a dějinami rodiny, kulturními a náboženskými dějinami, teorií historických věd a noetickými teoriemi. Z knižních publikací: J. Horský – M. Seligová, Rodina našich předků (1997); J. Horský, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy (2009); J. Horský, Teorie a narace: k noetice historické vědy a teorii kulturního vývoje (2015); J. Horský – M. Hroch (eds.), Sto let: hodnota svobody, nebo cena za nezávislost? (2018); J. Horský – L. Martinec Nováková – V. Pokorný (eds.), Antropologie smyslů (2019). Anton Markoš (*1949) od roku 1973 působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako buněčný biolog, posledních třicet let se věnuje teoretické a evoluční biologii. Některé knihy: Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Znaky a významy v evoluci (2015), Evoluční tápání (2016); s Janou Švorcovou Epigenetic processes and the evolution of life (2019). Příležitostně se věnuje i popularizaci vědy; řadu knih také přeložil.

S narůstající medializací našeho světa a jeho přesycením texty a informacemi se zvyšuje potřeba orientace. Potřeba orientace je potřebou směrodatných vodítek, jejichž absence ochromuje lidskou schopnost jednat. Filosofickému uchopení otázky orientace věnuje jeden ze svých kratších textů Immanuel Kant. Jedná se o příležitostný text z roku 1786 Co znamená orientovat se v myšlení?. Tento text představuje společné východisko a orientační bod, na který navazuje sedm příspěvků z pera českých a slovenských autorů. Jejich společným jmenovatelem je tázání, které je rovněž Kantovou otázkou: co dnes může znamenat ono „orientovat se v myšlení“? Co je pro lidské myšlení směrodatným východiskem, umožňujícím neztratit se – ať již „v temné noci nadsmyslna“, nebo v prostoru přesyceném obsahy? Studie navazující na Kantův text lze rozdělit do dvou skupin: ta první zahrnuje myslitele německé klasické filosofie Herdera, Jacobiho, Fichta či Schellinga, ve druhé se dostávají ke slovu dva z nejvýraznějších kritiků filosofické tradice – Wittgenstein a Levinas. Snahou autorů bylo vyjít od Kantova tázání a za pomoci vybraných myslitelů je podrobit další reflexi. Chtějí tak prověřit nosnost Kantova stanoviska i naznačit jeho meze. Čtenář má díky tomu v rukou sice dílčí, ale zároveň výrazný průřez moderním kontinentálním myšlením, který může sloužit jako vodítko k promýšlení otázky po orientaci v myšlení.

Rok 1923 ukončil existenci mnohonárodnostní a nábožensky pestré Osmanské říše. Během událostí první světové války, vyhánění, vyvražďování, deportací a genocidy přišly o život přibližně dva miliony křesťanů a zhruba stejný počet musel odejít ze svých domovů. V tematickém bloku tohoto čísla se věnujeme eliminaci Arménů, Asyřanů/Syřanů a Řeků, a to v článcích o polském právníkovi Raphaelu Lemkinovi, o syrských, arménských a řeckých literárních vzpomínkách na genocidu, o problémech se statistikou obětí, o tragických událostech v Mardinu roku 1915 a v dosud nezveřejněných zápiscích české lékařky Vlasty Kálalové di-Lottiové z Turecka a Iráku.

V osadě Koloredov stálo na přelomu 18. a 19. století množství úpravárenských podniků a dalších hospodářských zařízení, v nichž nacházeli své uplatnění místní drobní podnikatelé, kteří se výrazně angažovali v rozvoji protoindustrializace v regionu. Práce se postupně věnuje mandlům, valchám, vinopalně, hostinci, šenku, židovské jídelně, koželužně, draslárně, kovárně a chlebovým boudám. Všechny tyto podniky byly vrchnostenské, a proto se ke všem dochovala poměrně obsáhlá agenda sestávající především z korespondence mezi vrchnostenskými úřady a pachtýři (nájemníky). Převážně spisová agenda přinesla zajímavý pohled do každodenních potřeb malých podnikatelů v protoindustriálním regionu Frýdecko-Místecka.

Kniha o ptácích Hradce Králové je prvním souborným zpracováním informací o ptactvu města. V letech 1985-1989 a opět v letech 2009-2015 zde byl prováděn kolektivní ornitologický výzkum mapování hnízdního rozšíření ptáků. Získaný jedinečný soubor dat umožňuje zdokumentovat vývoj avifauny na území města za poslední zhruba čtvrtstoletí, kdy také samo město prošlo velkou proměnou. Každý pozorovaný ptačí druh je v knize samostatně zpracován, autoři shrnuli historické i současné zprávy o jeho výskytu, přidali mapky rozšíření a fotografie obývaného prostředí v Hradci Králové. V dalších kapitolách je popisována biologie ptáků v městském prostředí, historie ornitologie, ochrana ptáků a vývoj prostředí v Hradci Králové, úplná ornitologická bibliografie, seznam všech pozorovaných druhů ptáků a řada dalších doprovodných údajů. Kniha je určena mnoha různým čtenářům: milovníkům přírody, kteří se zajímají o život ptáků, ornitologům, pro které je dokumentem o rozšíření jednotlivých druhů, ochráncům přírody, kterým může být vodítkem pro ochranná opatření, a obecně všem, kteří mají zájem dovědět se více o našich opeřených spoluobyvatelích.

Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe nebo formování literárního místopisu jako živé připomínky historicko-literárních souvislostí. Vymezení regionu chápaného v hranicích bývalého Východočeského kraje naznačuje, že se zdejší literární život neomezuje na izolovaná centra, ale přirozeně prostupuje do celonárodních rovin literární kultury. Na první pohled různorodá témata spojuje důraz na dynamické utváření literární kultury v rámci neustálého dialogu spočívajícího ve vymezování se vůči tradici na jedné straně a hledání nových cest na straně druhé nebo naopak v úsilí o potvrzování kontinuity minulého a současného.

Zrození nové lidské bytosti bylo, je a vždy bude významnou událostí v životě jedince, rodiny i komunity, a to napříč všemi lidskými společnostmi. Tento okamžik býval a stále do značné míry je v řadě společností opředen mnoha pověrami a mýty, žádá si respekt, pokoru a úctu. Když se rodí nový život, již nic nebude takové, jako bylo dříve. Žena, dávající příležitost novému životu přijít na svět, otevírá své tělo, ale stejně tak duši. Obé si žádá péči. Kolektivní monografie Porod s podtitulem Péče otevírá příslušné téma z různých úhlů pohledu, definovaného perspektivou aktérů a aktérek, obdobím i prostředím. Kniha provází procesy péče o tělo, ale i o duši, a to se zaměřením na první okamžiky života – života dítěte, života ženy jakožto matky, života rodinné jednotky, která se příchodem nového člena proměňuje, ale i komunity, která na tento přechodový stav reaguje.

Životem seniorů se zabývá řada oborů – sociální pedagogika, gerontagogika, sociální politika, sociální práce, demografie, sociologie, rovněž i pracoviště, které je pro autory této knihy kmenové. Předkládaná monografie je založena na projektu realizovaném v Ústavu sociálních studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a úzce souvisí s Univerzitou třetího věku Univerzity Hradec Králové, kde senioři jsou adresáty vzdělávací nabídky. Zkoumány byly vzdělávací aspirace současných seniorů. Autoři se rozhodli zmapovat motivaci a důvody ke vzdělávání v této populační skupině, která má jistá specifika. Jsou zde zastoupena témata úzce spjatá s vnějšími vlivy podílejícími se na procesu utváření vzdělávacích aspirací i na samotném vzdělávacím procesu včetně dopadů pandemie covidu-19. Pozornost je dále věnována seniorům jako možné rizikové skupině ohrožené sociálně patologickými jevy. Text tak poskytuje komplexní vhled do vzdělávacích potřeb této cílové skupiny.

Dvojsbírka Vyvanutí je složena ze dvou autonomních a zároveň propojených básnických celku. První s názvem Veraicon vstupuje na pudu erotické poezie, využívá tradičních metaforických postupů k zachycení milostné poetiky a buduje spirálu drobných i rozsáhlejších básní jako oslavu milované bytosti se všemi vzestupy, zákruty i pády. Zároveň se podprahově otevírá hlubšímu spirituálnímu prožitku, pro nějž je milostné a erotické vyjádření alegorií a jinotajem, za nimiž se skrývá pravý obraz – veraicon. Druhá část pojmenovaná podle autora Nebeského žebříku a církevního otce Klimakos se plněhlásí k maystické tradici, a to jak křesťanské, tak súfijské. Vzestup duše je zde zachycen jako osobní cesta počínající zrozením a prvotním poznáním, které je postupně rozvíjeno a opouštěno v koloběhu temných sestupu a světelných výstupu, jejichž konečným výsledkem je súfijské faná’ – vyvanutí. Obě části, ač zdánlivě tematicky odlišné, jsou spolu vnitřně propojeny, přičemž vyvanutí jako konečný stav duše i lidského srdce prostupuje jako základní hlubinný motiv oběma sbírkami.