Pavel Mervart strana 6 z 46

V proběhlé pandemii COVID-19 čelili poskytovatelé sociálních služeb velkému množství problémů. Museli se vypořádat nejen s novými riziky vyplývající z pandemie infekčního onemocnění a s novými pravidly týkajícími se hygienických opatření, ochranných pomůcek a testování, ale zejména byli často nuceni dělat kompromisy mezi vystavením sebe (a potažmo i svých nejbližších) vyššímu riziku nákazy a zachováním běžné pracovní činnosti. Předkládaná publikace reflektuje zkušenosti z této situace v sociálních službách. Předkládá náměty, doporučení a inspiraci pro poskytovatele sociálních služeb s cílem pomoci jim v případě, že by se obdobná situace opakovala a byla doprovázena stejnými nedořešenými otázkami v oblasti řízení jako ta nedávno minulá. Autoři vycházejí z výsledků výzkumného šetření realizovaného v rámci projektu „Změny ve vybraných sociálních službách zaměřených na osoby s postižením v době krizového stavu v důsledku virového onemocnění“, jehož cílem bylo zmapovat postupy vybraných typů sociálních služeb v době karanténních opatření při pandemii onemocnění COVID-19. Výzkum byl primárně soustředěn na konkrétní druhy sociálních služeb – na denní a týdenní stacionáře, ranou péči, osobní asistenci a domovy pro osoby se zdravotním postižením. Na projektu včetně prezentace jednotlivých částí spolupracovali pracovníci pedagogických fakult Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Univerzity Hradec Králové. Zároveň je publikace doplněna o pohled na danou situaci ze strany virologa a právníka. Na základě jednotlivých fází výzkumu se totiž ukázalo, že právě tyto dvě oblasti byly pro zorientování v problematice probíhající pandemie zásadní.

Děj knihy Cestami života se odehrává v období od konce 19. do poloviny 20. století. Líčí životní osudy rodiny Matěje Pokorného, vařiče piva a sklepmistra v někdejším knížecím pivovaru v České Skalici, kde se natrvalo usadil, po ztrátě své první ženy znovu oženil a prožil druhé, šťastné manželství s milovanou Fanynkou. Oba se těší z dětí, láskyplně budují společný domov. Život plný radostí i starostí tvrdě naruší první světová válka. Jako domobranec musel nakonec narukovat i padesátiletý Matěj. Z vojny si přivezl onemocnění, kvůli němuž musel opustit své milované pivovarnické řemeslo, a i přes obětavou starost rodiny následkům války po několika letech podlehl. Fanynka živila rodinu šitím prádla pro obchodníky, udržela rodinný dům, obětavě pomáhala dospívajícím dětem i přátelům. Rodinné osudy pokračují příběhem dcery Ludmily a syna Ladislava i jejich pozdějších partnerů. Dolehla na ně krize a hlavně druhá světová válka. Sílu a vzájemnou oporu nacházeli v zázemí vlastních rodin, ve spolupráci, lásce a obětavosti – v hodnotách, které poznali u rodičů. Autorka vypráví na základě historických faktů, získaných studiem pramenů a vzpomínek protagonistů, s jistou „básnickou“ invencí, čímž se kniha stává poutavou a čtivou. Příběh rodiny Pokorných se odehrává v konkrétní historických situacích a souvislostech, takže kniha může být čtena i jako kronika města a jeho společnosti.

Kniha je společným dílem čtyř vzdělavatelek budoucích učitelů. Jejich cílem bylo především otevřít prostor pro posílení vlastního náhledu u žáka nebo studenta. Sebehodnocení je proto pojímáno nikoli pouze jako jedna z metod formativního hodnocení, ale jako komplexní fenomén, jehož využívání má žáka či studenta podpořit a sloužit k jeho rozvoji. Prostřednictvím přehledu dosavadních teoreticko-empirických poznatků i empirických zjištění autorek na vzorcích studentů i vzdělavatelů jedné instituce připravující učitele k výkonu povolání text současně odhaluje, že úspěšná implementace těchto potenciálně přínosných postupů do vzdělávání je proces s mnoha úskalími. K nejčastějším patří především důsledky nereflektovaných způsobů uplatňování kontroly a moci na straně učitelů, institucí nebo celých vzdělávacích systémů. Náprava v této oblasti se neobejde bez metodické, ale i systémové podpory ze strany vzdělavatelů, a na obou stranách bez poctivé a hluboké reflexe vlastních postojů a hodnot včetně toho, jak chápat svou profesní roli i identitu. Pokud text k takové reflexi přispěl, pak splnil svůj účel. „Kolektiv autorek z Univerzity Hradec Králové předkládá pozoruhodnou publikaci, která komplexně zpracovává téma sebehodnocení z perspektivy vysokoškolských studentů i učitelů. Kniha je rozdělena do dvou částí. První poskytuje přehled dosavadního vědění o problematice sebehodnocení, druhá přináší nové poznatky z vlastního empirického výzkumu. Velký důraz je kladen na propojení mezi sebehodnocením a autoregulovaným učením, což naznačuje zaměření autorského týmu pro celou publikaci, vyjádřené i titulem zdůrazňujícím význam sebehodnocení pro osobní rozvoj... Kniha je významným příspěvkem k vysokoškolské pedagogice se zaměřením na přípravu budoucích učitelek a učitelů.“ (PhDr. Karel Starý, Ph.D., Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, Univerzita Karlova, recenzent publikace)

Publikace Fake news a politika klasického Řecka nahlíží z poněkud nezvyklého úhlu pohledu na díla klasiků řecké historiografie Hérodota a Thúkýdida, ale i na další dobové texty, které komentují politické dění v athénské polis. Zabývá se zejména texty filozofů a dramaticků ů druhé poloviny 5. století př. n. l. Dílčím úkolem práce je zformulovat definici fenoménu fake news, na jejímž základě by bylo možné tento fenomén odpoutat od současnosti a ukázat, že se s ním lze setkat již v antických pramenech. Dále se práce pokouší demonstrovat konkrétní případy fake news v athénské politice a kriticky interpretovat komentáře k tomuto jevu ve vybraných dílech dramatu a filozofie. Ústředním tématem knihy je tedy příběh (a vliv) prvních zdokumentovaných potenciálních fake news v řecké demokratické společnosti 5. století př. n. l. Hlavním cílem práce je pak popsat a na příkladech vyložit princip fungování fake news jakožto velmi komplexního informačního mechanismu. První monografie Ondřeje Vinaře vychází z jeho úspěšně obhájené diplomové práce a je zároveň prací dizertační. Autor je studentem doktorského programu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a na Katedře filozofie a společenských věd se ve svém studiu zabývá především tématy ukotvenými v období druhé poloviny pátého století př. n. l.

Kniha pojednává o vývoji drobné šlechty na přelomu pozdního středověku a počátku raného novověku v Čechách. Jednalo se o složitý proces ovlivněný řadou faktorů. Celou situaci navíc komplikoval fakt, že se v 15. století nepanská šlechta dělila do dvou skupin, na nižší panoše a vyšší rytíře. Studie pracuje s tezí, že se jednalo o reálné rozdělení šlechty, tedy že pro toto období musíme počítat s jejím dělením do tří stavů (byť pojem stav je v této době ještě poměrně problematický): na pány, rytíře a panoše. Na jedné straně je drobná šlechta studována optikou právních dokladů s celozemskou platností a sond z různých koutů země. Na straně druhé jsou různé oblasti života této skupiny nahlíženy optikou pramenů z regionu historického Chrudimska, což umožňuje sledovat projevy širších změn na území kraje.

Haiku kojící matky vznikla v rozmezí jednoho roku (2005–2006) při kojení druhého autorčina syna Cyrila. Impulsem ke psaní nejprve deníku, ve kterém autorka popisovala události dní po desetiminutových úsecích, a poté i haiku, byla tabulka, do které si na radu porodní asistentky zaznamenávala rytmus kojení v prvním týdnu po synově narození. Sbírka přispívá k diskusi o sociální izolaci rodičů a zejména žen na rodičovské dovolené. Autorka zblízka zkoumá obrazy rodičovství, které jsou velmi vzdálené schematickému obrazu matky či běžné představě o automatickém štěstí, které je s mateřstvím/ rodičovstvím spojováno.

Kniha uhříněveských pohádek je trochu vtipná a trochu strašidelná, ale hlavně plná fantazie. Setkáme se v ní nejen s Klárou Lunou a Františkem Králem, ale také s vodníkem Lojzou, holčičkou Petrou a její velice zvláštní kamarádkou, Telesem a Čórem, Starým Josefem a učitelem Janem a nakonec i se samotným Pánem Bohem. Sedm pohádkových vyprávění, jako je sedm dní, vlastně večerů v týdnu, sedmkrát na dobrou noc.

Poznání nových míst nebo návraty do krajů již známých patří odpradávna mezi primární pohnutky k cestování a také k cestopisectví, třebaže vymezení takto vzniklých literárních útvarů může být značně variabilní. K těmto otázkám se pravidelně navrací nejeden badatel, aby v konkrétní perspektivě promýšlel způsoby, jakými jsou dojmy z cest v proměnách času zaznamenávány a předávány. Kolektivní monografie s poetickým názvem Okouzleni neznámem sleduje naznačenou problematiku v podmínkách zejména středovýchodní Evropy, jejíž barvitost je předurčena mimo jiné přetrvávajícími aspekty symbolické geografie. Jednotlivé kapitoly se tak snaží postihnout šíři motivací, s nimiž se člověk z různých sociálních vrstev v takto vymezeném prostoru vydával na cesty. Autoři přítomné publikace si však všímají nejen toho, kdo a kam od středověku po naši současnost cestoval. Zabývají se rovněž metaforickými způsoby vnímání kulturní krajiny, jež mohou napomoci k pochopení geokulturně a historicky podmíněných zvláštností této části Evropy.

Kniha je souborem přednášek k filosofické etice. Výklad uvádí do dějin filosofické etiky a současně do její věcné problematiky. Čtenář má tedy možnost se seznámit jak s myšlenkami hlavních představitelů této filosofické disciplíny, tak s jejími základními problémy, pojmy a termíny. Po historické stránce je důraz položen na počátky etického myšlení u Sókrata, Platóna, a Aristotela, na osvícenskou kritiku tradiční etiky u Kanta a utilitaristů a na materiální etiku hodnot, která se vůči oběma tradicím kriticky vymezuje. Výklad tradiční etiky je zaměřen na koncepci dobra jako cíle a na koncepci zdařilého života založeného na mravních a rozumových ctnostech. Výklad osvícenské etiky čtenáře seznámí jak s utilitaristickým prosociálně orientovaným přístupem, tak s Kantovým důrazem na nevyčíslitelnou hodnotu každého jednotlivce. V centru výkladu materiální etiky hodnot se nachází polemický vztah Schelerovy etiky ke Kantovu etickému „formalismu“ a pojem hodnoty u Dietricha von Hildebranda.

Kanovičova poslední kniha Romance z druhého břehu je inspirována příběhem autorových svérázných prarodičů, rodičů a dalších příbuzných a známých jeho rodiny, ve druhé části už i vzpomínáním na vlastní dětství v ospalém židovském městečku zabořeném hluboko do tradičních náboženských obřadů. Jeho obyvatelé žili dlouhá léta v uzavřené komunitě po boku litevských a polských sousedů, od nichž se asi nejvíc odlišovali jazykem, písmem a náboženstvím, ale i specifickým humorem i blouznivými sny o lásce a vzájemné soudržnosti. Z těch je vytrhla nová doba, která začala zprvu nepozorovaně prorůstat do jejich každodenních životů. Celá Litva jako by se otřásala a pukala na rozhraní dvou velmocí – nejprve ji obsadili Rusové, zanedlouho Němci. Jonavští Židé tušili smrtelné nebezpečí, a zlá předtucha se po vpádu německé armády naplnila. Dříve odcházeli Židé z Jonavy do světa za nadějí na lepší živobytí či za představou rovnosti, volnosti a bratrství, v tragických dnech na začátku války prchali ze strachu o holý život. Ani válečná cesta autorovy rodiny nebyla jednoduchá, jak Hirš-Grigorij ve svých vzpomínkách naznačuje.

Interpretace vybraných částí díla Jana Patočky, týkajících se základní otázky po vztahu života a světa, tak jak je kladena z hlediska fenomenologické filosofie, je v této knize konfrontována s některými poklasickými koncepcemi, jak z pera Patočkových současníků, tak jeho dnešních interpretů. Ve všech částech knihy přichází ke slovu zejména texty dochované v pozůstalosti, jejichž komentář provází a staví do nového světla interpretaci děl, která Patočka sám vydal. Velké místo autor věnuje té části tzv. válečných rukopisů, které se týkají filosofie nitra a jeho výrazu, a pokračuje přes úvahy o prostoru a koncepty přednášek o tělesnosti z let šedesátých, až k reflexím o potřebě asubjektivní fenomenologie a myšlenky předdějinného světa. Kniha přináší pozornost k těmto v literatuře dosud méně komentovaným pramenům, soustředěnou snahu o nový pohled na vývoj jedné části Patočkova bohatého díla, kterou prezentuje jako originální verzi fenomenologie přirozeného světa.

Kniha Slované: nacionalismus a národní stereotypy navazuje na sérii publikací projektu Konference mladých slavistů spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Osm odborných studií v češtině, ruštině, ukrajinštině od účastníků již šestnáctého konferenčního ročníku ze tří zemí (Česko, Chorvatsko, Ukrajina) je rozděleno do dvou základních oddílů (Literatura, Dějiny a kultura). Představitelé nastupující vědecké generace formou dílčích tematických sond zkoumají, jak jednotlivá slovanská prostředí v literatuře, publicistice a ve filozofickém myšlení reflektovala nejen sebe sama, ale i sousední národy a státy. Přispěvatelé sborníku ukazují, nakolik některé představy vzdálené minulosti zůstávají potenciálně nebezpečné, či naopak na první pohled málo realistické a pro někoho možná fantasmagorické vize se v dnešním světě bohužel stávají skutečností. V kontextu trvajících problémů naší části Evropy upozorňují na to, jak k životu probuzená nacionalistická mytologie a historicky dané předsudky mohou ovlivňovat fungování moderní společnosti a s jakou lehkostí lze s jejich pomocí manipulovat sociálním vědomím. Obecným přáním organizátorů konference i editorů knihy tak bylo především motivovat ke kritické reflexi národních stereotypů, bez které se neobejde cesta k překonání aktuálních konfliktů a nebude možná ani budoucí vzájemná komunikace a spolupráce.

Kromě svérázné milostné poezie, a mého vztahu k přírodě a Bohu, který je také tou poezií a přírodou, píšu o poslání a smyslu bytí, o dobru a zlu. Narození a smrt do mé knihy patří. Jiný klíč k otevření imaginace v mých básních tu patrně je, k odhalení jiným. Občas, zdá se mi, příliš senzitivity přechází přirozeně v drsný naturalismus.

V dubnu roku 1911 vystoupil na mezinárodním filosofickém kongresu v Bologni mladý fyzik Paul Langevin. V příspěvku, který vzbudil nevídaný ohlas, přednesl účastníkům konference tuto nabídku: Kdyby někdo toužil vidět budoucnost Země za 200 let, stačí jen nastoupit do obrovské dělové koule a nechat se vystřelit rychlostí, jež se blíží rychlosti světla, ke vzdálené hvězdě. Po roce cesty se může obrátit a začít se vracet zpět na Zemi. Zjistí, že zatímco on zestárl jen o dva roky, na Zemi běžel čas stokrát rychleji. Takové jsou podle Langevina důsledky Einsteinovy teorie relativity. Této překvapivé nabídce pozorně naslouchal také Henri Bergson. V následujících letech věnoval mnoho času studiu matematiky, fyziky a speciálně pak Einsteinovy teorie. Knihu věnovanou výhradně tomuto tématu, Trvání a současnost, dokončil v roce 1922. Dospěl zde k závěru, že existuje pouze jediný skutečný čas a mnohé Einsteinovy časy jsou jen matematickými entitami. Nemá tedy smysl podnikat cesty do vesmíru, protože cestovatel po svém návratu zjistí, že zestárl stejně jako jeho druhové na Zemi. Bergsonova kritika dlouho rezonovala odbornými kruhy a vzbudila rozsáhlou diskuzi, do níž se zapojili mnozí fyzici a filosofové.

Publikace představuje nejnovější milníky a podoby českého a slovenského bádání týkajícího se křesťanského Východu – specifického a pestrého, přesto u nás stále okrajového oboru humanitních věd. Kolektiv autorů, z nichž většina působí na akademické půdě několika univerzit v České republice a na Slovensku, příležitostně též v zahraničí, seznámí čtenáře s odbornými otázkami spjatými se Slovenskem, Balkánem, Ruskem, Ukrajinou, ale i Egyptem, Mezopotámií, Byzancí, Řeckem či Itálií... Společné dílo je věnováno životnímu jubileu badatele, organizátora, překladatele a inspirátora Michala Řoutila, bez něhož si novodobý český odborný zájem o křesťanský Východ nelze představit.

Veles mezi slovanskými bohy vyniká svojí záhadností a kolem jeho funkcí panují nejasnosti, které se pokoušeli osvětlit již mnozí badatelé. Byl Veles bohem stád a plodnosti? Nebo spíše temným pánem podsvětní říše? O tomto božstvu se sporadicky zmiňují prameny staroruské i staročeské, známe ho z místních názvů na Balkáně i v Čechách. Garantoval byzantsko-ruské smlouvy z 10. století jako mocné a trestající božstvo, ale zároveň je ve středověkých českých textech přirovnáván k ďáblovi a čertu. Etymologie jeho tajemného jména evokuje podsvětní prostory indoevropských mytologií a jeho postava nachází svůj odraz i v bohatém slovanském folklóru. Autorka této knihy vychází při zkoumání postavy Velese zejména z primárních pramenů, které od základu interpretuje a nabízí jejich nový a promyšlený výklad, a tím i nový komplexní pohled na toto božstvo. K tomu rovněž hojně využívá i paralely s postavami z příbuzných pantheonů a mytologií. Čtenář tak drží v rukou knihu, která se pokouší zodpovědět dosud nezodpovězené otázky a představit v novém světle svět slovanského archaického myšlení a kultury.